ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1205.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1205/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2008 dovolání, které podal obviněný L. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 9 To 127/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 93/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 2 T 93/2006, byl obviněný L. S. uznán vinným,
že dne 21. 6. 2006 v P., v obchodním domě B., k. s., v části venkovní prodejny zahrady, v regálu s filtry a čerpadly, strhl z obalu kartušové filtrace A 42850 v ceně 449,- Kč kód zboží, který určuje cenu zboží a tento poté přelepil přes původní kód, který byl na krabici s pískovou filtrací SWIMMING POOL SF 130 v ceně 8.490,- Kč, s takto upraveným zbožím odjel k pokladně, kde uhradil pouze částku 449,- Kč a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti OD B., k. s., škodu ve výši 8.041,- Kč.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla stanovena zvláštní podmínka osvědčení spočívající v povinnosti obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení zaplatit poškozené společnosti OD B., k. s., škodu ve výši 8.041,- Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti OD B., k. s., škodu ve výši 8.041,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný L. S. odvolání.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 9 To 127/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku, jímž byla podle §59 odst. 2 tr. zák. stanovena zvláštní podmínka osvědčení spočívající v povinnosti obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení zaplatit OD B., k. s., škodu ve výši 8.041,- Kč a ve výroku o náhradě škody. Jinak zůstal (napadený rozsudek) nedotčen.
Citované usnesení odvolacího soudu – výrok, kterým jinak zůstal (napadený rozsudek) nedotčen – napadl obviněný L. S. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí, resp. je neúplný“.
V odůvodnění obsáhlého podání obviněný předně namítl vady řízení. Tyto shledal v tom, že svědku K. byl v průběhu jeho výpovědi při hlavním líčení před soudem prvního stupně přečten úřední záznam o podaném vysvětlení učiněný v přípravném řízení podle §158 odst. 5 tr. ř. Obviněný konstatoval, že trestní řád připouští přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby se souhlasem stran podle §314d odst. 2 věty poslední tr. ř. V průběhu hlavního líčení a ani nikdy dříve či později však žádná ze stran trestního řízení souhlas s přečtením úředního záznamu nedala. Nebylo tudíž možné svědkovi takový záznam číst ani předestřít.
Dále obviněný vznesl výhradu, že výslech svědků neměl být samosoudkyní v řízení před soudem prvního stupně diktován, ale části protokolu o hlavním líčení zachycující průběh výslechu svědků měly být ve smyslu ustanovení §55b odst. 2 tr. ř. pořízeny přibraným protokolujícím úředníkem podle zvukového záznamu. V tomto směru odkázal na protokol o hlavním líčení před prvostupňovým soudem, z jehož obsahu je patrno, že byla jako zapisovatel přibrána protokolující úřednice, která také provedla přepis zvukového záznamu z CD. I přesto byl klíčový výslech jediného usvědčujícího svědka samosoudkyní diktován, a to navíc dosti nepřesně, přičemž takový postup je v rozporu s trestním řádem. Taktéž nelze v trestním řízení před soudem odkazovat na úřední záznam o podaném vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., který je v trestním řízení nepoužitelný. Pokud svědek K. podal v přípravném řízení vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., o jehož obsahu byl pořízen úřední záznam, není možné při následné protokolaci výslechu tohoto svědka v hlavním líčení na obsah tohoto úředního záznamu odkázat, ale je nezbytné zaprotokolovat celou výpověď vyslýchané osoby, a to doslovně a v přímé řeči.
Napadenému rozhodnutí obviněný vytkl nezákonnost a neústavnost způsobenou tzv. opomenutými důkazy. Uvedl, že při hlavním líčení dne 13. 10. 2006 předložil k důkazu fotografie různého zboží včetně kartušové filtrace prodávaného v prodejně poškozené společnosti. Z nich je patrno, že přelepování kódů na zboží zaměstnanci bylo v této prodejně zcela běžné. Možnost výskytu několika kódů na jednom zboží (v případě slevy) potvrdil i svědek P. Soudy obou stupňů však tyto předložené důkazy ve svém rozhodnutí zcela opomenuly a bez bližšího zdůvodnění při rozhodování k nim vůbec nepřihlédly. Podle obviněného tyto tzv. opomenuté důkazy založily nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94.
Nezákonný průběh přípravného řízení obviněný shledal i v tom, že svědci K. a F. jako jediní přímí účastníci jeho údajně podvodného jednání v přípravném řízení ve své výpovědi na úřední záznam (v první jeho polovině) vypověděli zcela identicky – slovo od slova totéž. K těmto námitkám obviněného odvolací soud přesto konstatoval, že doslovnost výpovědi obou svědků pouze dokumentuje, že oba popsali to, co viděli.
V dovolání obviněný vyslovil přesvědčení, že pravděpodobně došlo k nezákonné manipulaci s písemným vyhotovením protokolu o hlavním líčení. V případě protokolu o hlavním líčení ze dne 13. 10. 2006 soud prvního stupně vyhotovil krátce za sebou jeho dvě zcela odlišná písemná vyhotovení, lišící se nejen v počtu stran, ale i ve svém obsahu. Ačkoliv námitkám obhajoby proti původnímu protokolu nebylo vyhověno, tak v novém protokolu o hlavním líčení byly vytýkané nedostatky odstraněny. V rozporu s ustanovením §57 tr. ř., který blíže stanovuje postup při opravě protokolu, došlo k nezákonné manipulaci s písemností, která měla vliv na zákonnost celého trestního řízení. Obviněný konstatoval, že postupem soudu prvního stupně v hlavním líčení i po něm byla zásadním způsobem porušena řada ustanovení trestního řádu a ve svých důsledcích bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu, které je ústavně zaručeným právem. Z výše uvedeného dovodil, že na základě takovéhoto průběhu řízení v předmětné věci nelze v právním státě vydat odsuzující rozsudek, který by nebyl poznamenán uvedeným porušením zákona a zásahy do jeho základních práv. V návaznosti na výše uvedená tvrzení odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu.
V další části dovolání obviněný vyjádřil pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a napadl jejich nejasnost i neúplnost. Namítl, že prvostupňový soud při svých skutkových zjištěních vyšel pouze z jednoho důkazu viny jeho osoby, a to výpovědi svědka K.; odvolací soud vyšel ze dvou přímých důkazů, tedy i z výpovědi svědka F. Ostatní vyslechnutí svědci P. a G. byli pouze svědky nepřímými. Dále poukázal na rozpory ve výpovědích svědků K., P., F., G., které blíže rozvedl a odkázal na nevěrohodnost svědka K., což je zřejmé ze zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení. Nesouhlas vyjádřil se závěry soudů obou stupňů, když uvedly, že výpovědi svědků považují za věrohodné, neboť vypovídali přesvědčivě a v jejich výpovědích nebyly shledány rozpory, pro které by soudy jejich výpovědím neuvěřily.
Obviněný zdůraznil, že od počátku zpochybňoval tvrzení svědků K. a F., jakož i skutkové zjištění soudů obou stupňů, které se o tvrzení těchto svědků opírá. V návaznosti na to dovolacímu soudu v podrobnostech předestřel své stanovisko označené jako „skutečný průběh rozhodných událostí“. V něm uvedl vlastní verzi události (z ní plyne, že rozhodně neměl v úmyslu někoho podvést), přičemž zmínil i své subjektivní domněnky o důvodech, které ji způsobily.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tak obviněný namítl, že v usnesení Městského soudu v Praze chybí výrok, kterým by odvolací soud explicitně zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v části netýkající se výroku o zvláštní podmínce osvědčení a výroku o náhradě škody. Místo toho obsahuje dovoláním napadená část usnesení pouze nejednoznačné a trestnímu řádu neznámé slovní spojení „Jinak zůstal (napadený rozsudek) nedotčen“.
Závěrem podání obviněný citoval příslušnou pasáž z nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/04, ve které je konstatováno, že dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, které poskytují i možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Dosavadní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost usnesení Městského soudu v Praze, proti němuž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Dále navrhl, aby v této části bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc přikázána Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně, aby dovolací soud sám ve věci rozhodl rozsudkem, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a jeho osobu v celém rozsahu zprostil obžaloby (poznámka: příloha k dovolání obsahuje kopii ústavní stížnosti obviněného ze dne 28. 5. 2007 a kopii sdělení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 140/07).
Dne 16. 1. 2008 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání označené jako doplnění dovolání, které obviněný učinil prostřednictvím obhájce. V písemnosti uvedl, že proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 9 To 127/2007, a proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 2 T 93/2006, kterými bylo rozhodnuto o jeho námitkách proti protokolu o hlavním líčení, které se ve shora označené věci konalo dne 13. 10. 2006, podal ústavní stížnost. Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 1401/07, (tvoří přílohu podání) odmítnuta (jako předčasná). Podle Ústavního soudu je to v dané věci „i odvolací soud, který by měl v rámci odvolacího řízení přihlédnout ke skutečnostem tvrzeným v návrhu stěžovatelem, a pokud by shledal tato tvrzení oprávněnými, příslušným způsobem reagovat“. Obviněný dodal, že to se však nestalo, neboť Městský soud v Praze se při posuzování věci samé těmito námitkami nezabýval, přičemž stroze odkázal na své usnesení ze dne 21. 3. 2007, jež je ale nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Současně konstatoval, že podle Ústavního soudu je „případný zásah do základních práv a svobod stěžovatele reparovatelný v dalších fázích řízení“. Obviněný proto požádal, aby tento právní názor byl vzat v potaz při rozhodování o dovolání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitku absence subjektivní stránky trestného činu tvrzením, že nevěděl, že zboží, které v pokladně předložil, bylo označeno nesprávným čárovým kódem. Proto se domníval, že účtovaná a zaplacená částka odpovídá ceně zboží. Touto výhradou by byl za jiných okolností deklarovaný dovolací důvod naplněn. Podle názoru státní zástupkyně se však obviněný ve skutečnosti domáhá změny skutkových zjištění, ke kterým soudy dospěly. Konstatovala, že obviněný neuplatňuje jiné námitky, než že došlo k porušení zásad uvedených v §2 tr. ř. Ve svém podání polemizuje s procesní použitelností důkazů, o které soud své skutkové zjištění opřel, se způsobem jejich hodnocení, zmiňuje pravděpodobnou manipulaci s písemným vyhotovením protokolu o hlavním líčení, zpochybňuje výpovědi detektivů obchodního domu, stran jejich možností sledovat jeho pohyb po areálu obchodu a nabízí motiv jejich nepravdivé usvědčující svědecké výpovědi v odměně za přistižení pachatele. Obviněný rovněž předkládá svoji vlastní verzi průběhu rozhodných událostí, ke kterému měly soudy při zákonném postupu podle ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. dospět.
Podle státní zástupkyně se obviněný domáhá změny právního posouzení přisouzeného skutku, přičemž odmítá rozhodná skutková zjištění soudu, ke kterým na základě provedeného dokazování dospěl, včetně závěrů o zavinění a jeho formě. V dovolání obviněný také ne zcela přiléhavě odkazuje na nálezy Ústavního soudu s tím, že došlo k hrubému zásahu do jeho základních práv, v jehož důsledku nebyl skutek, jak je v odsuzujícím rozsudku popsán, skutečně prokázán, a proto nelze zjištěný skutkový stav vzít za základ rozhodování Nejvyššího soudu, který by se takovým postupem ocitl mimo rámec spravedlivého procesu. V této spojitosti státní zástupkyně odkázala na aktuální judikaturu Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 4/04), kdy bylo opakovaně zdůrazněno, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). Zdůraznila, že v předmětné věci o takový případ zjevně nejde, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na rozboru provedených důkazů. Obviněný sice takový extrémní nesoulad namítl, avšak k nesprávné realizaci důkazního řízení, které by mělo za následek porušení základních principů spravedlivého procesu, nedošlo. Rozhodnutí soudů nižších stupňů se v žádném případě neopírají o svévolné hodnocení důkazů provedené bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu.
Státní zástupkyně připomněla, že do mimořádného opravného prostředku obviněný zahrnul i námitky, které uplatňoval již při své obhajobě v dosavadním řízení před soudy obou stupňů. Podle jejího mínění se těmito výhradami soud druhého stupně v potřebném rozsahu zabýval a své závěry řádně a věcně správně odůvodnil v písemném vyhotovení svého rozhodnutí. Z něho bezpečně plyne jak objektivní, tak subjektivní stránka předmětného trestného činu.
Ve vyjádření se státní zástupkyně zabývala i námitkou obviněného, jež byla uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Zdůraznila, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud, který rozhodoval z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům napadeného rozsudku, podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl tak, že zrušil výrok o zvláštní podmínce osvědčení a výrok o náhradě škody. To znamená, že se ztotožnil s výrokem o vině a s výrokem o trestu, přičemž za vadné považoval pouze výroky vztahující se k náhradě škody. V souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř. proto zrušil jen tu oddělitelnou část rozsudku, kterou považoval za vadnou, aniž bylo vůbec nutné, aby nějakým dalším výrokem konstatoval, že výrok o vině a výrok o trestu zůstávají nedotčeny, jak namítá obviněný.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného L. S. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), k), tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
k) v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný L. S. v mimořádném opravném prostředku vznáší výhrady, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně stanovený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Obviněný uplatňuje námitky procesního charakteru (při výslechu svědků a protokolaci hlavního líčení nebylo postupováno podle trestního řádu, s písemným vyhotovením protokolu o hlavním líčení bylo pravděpodobně nezákonně manipulováno, ve věci jsou tzv. opomenuté důkazy, dále zpochybňuje zákonnost přípravného řízení s poukazem na identickou část protokolů týkající se výpovědí svědků K. a F. učiněných podle §158 odst. 5 tr. ř. a nesouhlasí s výpověďmi jmenovaných svědků i svědků P. a G.). Nutno zdůraznit, že všechny obviněným uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti správnosti a úplnosti skutkových zjištění včetně zákonnosti dokazování a hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze události až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud je rozhodující zjištění, podle něhož obviněný předmětný skutek spáchal tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. V dovolání obviněný nenamítá, že tento skutek (viz jeho doslovná citace konstatovaná v úvodu tohoto usnesení), s jehož zjištěním se po doplněném dokazování u veřejného zasedání konaného o odvolání a vyhodnocení důkazů ztotožnil též Městský soud v Praze, byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výtky ve svém souhrnu směřují vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Obvodní soud pro Prahu 8 (následně i odvolací soud) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci ohledně obviněným uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud by dovolání bylo podáno pouze z těchto námitek, přicházelo by v úvahu jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud si je vědom některých rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterých byl shora naznačený výklad citovaného dovolacího důvodu označen za příliš restriktivní, jak upozorňuje i obviněný v dovolání. Na druhou stranu však nelze odhlédnout od skutečnosti, že existuje rovněž řada rozhodnutí, ve kterých se Ústavní soud s výkladem provedeným Nejvyšším soudem ztotožnil (srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 332/03, I. ÚS 22/04, II. ÚS 160/03, II. ÚS 231/05, III. ÚS 296/04, III. ÚS 481/04, III. ÚS 78/05 nebo III. ÚS 80/04).
Z posledně jmenovaného rozhodnutí Ústavního soudu například vyplývá, že označení konkrétního dovolacího důvodu podle trestního řádu nemůže být pouze formální a že musí Nejvyšší soud vždy posoudit, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. K dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále Ústavní soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že dovolací důvod umožňující přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu, prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost jeho hodnocení v trestním řádu specifikován není, a to zejména z toho důvodu, že by tak byla porušena zásada bezprostřednosti a ústnosti a dovolací soud by se tak dostal do pozice třetí soudní instance přezkoumávající skutkový stav věci.
V kontextu dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že jej lze aplikovat, pokud nebyl učiněn určitý výrok, který v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok učiněn byl, ale není úplný. Obviněný L. S. spatřuje zmíněný důvod dovolání v tom, že v usnesení Městského soudu v Praze chybí výrok, kterým by odvolací soud explicitně zamítl jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v části netýkající se výroku o zvláštní podmínce osvědčení a výroku o náhradě škody. Místo toho usnesení obsahuje pouze nejednoznačné a trestnímu řádu neznámé slovní spojení „Jinak zůstal (napadený rozsudek) nedotčen“.
Nejvyšší soud nepovažuje konstatovaný názor obviněného za správný. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §258 odst. 1, 2 tr. ř. a §256 tr. ř. vyplývá, že jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Pokud však zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Z uvedeného plyne, že pokud odvolací soud částečně vyhoví podanému odvolání, nemusí již samostatným výrokem podle §256 tr. ř. rozhodovat o zamítnutí „zbývající části“ odvolání.
Městský soud v Praze po přezkoumání napadeného rozsudku podle §254 tr. ř. usnesením podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil pouze výrok, jímž byla podle §59 odst. 2 tr. zák. stanovena zvláštní podmínka osvědčení spočívající v povinnosti obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení zaplatit OD B., k. s., škodu ve výši 8.041,- Kč a výrok o náhradě škody, tj. částečně podanému odvolání vyhověl. Jelikož ostatní výroky shledal správnými, nemusel již samostatným výrokem vyslovit, že se odvolání obviněného „ve zbývající části“ jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítá. Konstatování soudu druhého stupně ve výroku usnesení, že „Jinak zůstal (napadený rozsudek) nedotčen“, lze považovat za nadbytečné a v rozhodovací praxi soudů se často používá pouze pro lepší srozumitelnost rozhodnutí. Námitce obviněného L. S. tudíž nelze přisvědčit, neboť v napadeném usnesení žádný výrok nechybí ani není neúplný. V této části je podané dovolání zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného L. S. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k