ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1208.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1208/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. září 2008 o dovolání, které podal obviněný A. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, č. j. 6 To 138/2008-280, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 96/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, č. j. 6 To 138/2008-280, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání, která podali obvinění V. K., S. K. a A. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 12. 2. 2008, č. j. 3 T 96/2007-227, kterým byli uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obvinění V. K. a S. K. odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, když pro výkon tohoto trestu byl každý z obviněných podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl každému uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Obviněný A. M. byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let a pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem; rovněž tomuto obviněnému byl podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, č. j. 6 To 138/2008-280, napadl obviněný A. M. prostřednictvím obhájce dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. poukazuje na to, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo porušeno jeho právo na řádnou obhajobu, neboť rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 1 Nt 233/2007, bylo postupováno v rozporu s trestním řádem, vzhledem k tomu, že všem třem obviněným byl ustanoven společný obhájce, a to i přesto, že zájmy obviněných si odporují, a to nejpozději od 11. 9. 2007. Na základě uvedených skutečností obviněný dovozuje, že „bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když v celém řízení vystupoval jako obhájce jednoho z obviněných, původně společný ustanovený obhájce všech spoluobviněných, u nichž se v průběhu řízení ukázalo, že jejich zájmy si odporují“. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak spatřuje v tom, že „jeho jednání nebylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci, pokud by chtěli loupit, pravděpodobně by si vybrali na zastávce plné lidí oběť vypadající movitěji než poškozený“. Soudům vytýká, že nebyl proveden výslech stěžejního svědka, tudíž ani provedené důkazy nemohou tvořit ucelený souvislý řetězec důkazů, na jejichž základě by byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Soudům dále vytýká, že se nezabývaly skutečností, zda jednání některého z obviněných nebylo excesem oproti jejich dohodě, přičemž skutečnost, že u něj byla nalezena blíže neidentifikovatelná krabička cigaret sama o sobě neopravňuje právní kvalifikaci pro trestný čin loupeže. Uvádí, že „svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kdy nebylo prokázáno, že by jeho jednání spočívající ve fyzickém napadení poškozeného bylo vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zmíněný dovolací důvod nenaplňují, neboť se ve své podstatě jedná o námitky, kterými se soustředil na zpochybňování šíře dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Pokud pak jde o námitku obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., pak vyjadřuje své přesvědčení, že námitky obviněného jsou v rámci tohoto dovolacího důvodu opodstatněné, protože ustanovení druhé věty §37a odst. 2 tr. ř. je výrazem snahy zákonodárce zajistit, aby obhájce nemohl při obhajobě některého z obviněných, v které by jinak pokračoval, využívat ve věci poznatky a informace získané od těch spoluobviněných, které předtím rovněž obhajoval, což by mu do značné míry poskytovalo neodůvodněné privilegované postavení, přičemž nelze vyloučit stav, že jeden ze spoluobviněných by mohl být postupem obhájce neoprávněně zvýhodněn, nebo naopak znevýhodněn. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 6 To 138/2008, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 3 T 96/2007, nejen ve vztahu k obviněnému A. M., ale i obviněným K. a K., dále zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pobyla podkladu a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 10, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž dále podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě všech obviněných.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného, které tento podřazuje pod shora zmíněný dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti se zjištěným skutkovým stavem je vhodné uvést, že po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, že „ obviněný společně (s již odsouzenými V. K. a S. K.) dne 20. 8. 2007 v době kolem 23.00 hod. v P., v ulici N. P., na autobusové zastávce u východu ze stanice metra S. nejprve slovně po poškozeném I. H., požadovali vydání jeho cestovního dokladu, a když jim toto poškozený odmítl, fyzicky jej napadli tak, že zatímco obžalovaní K. a K. v bezprostřední blízkosti jistili okolí, obžalovaný M. poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje a do břicha, do kterého ho také kopl, srazil ho na zem, kde jej následně prohledal, a vzal mu peněženku s řidičským průkazem a s finanční hotovostí ve výši 120,- Kč a krabičku cigaret značky Camel, tyto věci si pak mezi sebou obžalovaní rozdělili, a tímto jednáním způsobili poškozenému také pohmožděniny měkkých tkání pravé tváře a pravé poloviny horního rtu s rozsáhlým otokem tváře, subluxaci předních zubů horní čelisti a zlomeninu jařmové kosti“.
Námitky obviněného, které tento podřadil pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze označit za námitky skutkové (v souladu s vyjádřeným názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství), které zmíněný dovolací důvod nenaplňují. V této souvislosti lze poukázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně v návaznosti na důkazy, které byly v přípravném řízení shromážděny a před soudem v hlavním líčení provedeny. Z výpovědi samotného obviněného (ale i dalších důkazů soudem zmíněných na str. 4 – 6 jeho rozsudku) vyplývá, že to byl obviněný M., kdo poškozeného napadl, a to i opakovaně, zbývající obvinění byli v jeho těsné blízkosti. Ta skutečnost, že nebyl vyslechnut poškozený, nemohla zvrátit jednoznačné závěry o vině obviněného a spoluobviněných (odsouzených), neboť zejména výpovědí svědka P. Š. je prokázáno, že obviněný M. poškozeného mlátil a prošacovával, spoluobvinění obviněného M. od poškozeného neodtahovali, ani ho neuklidňovali. Uvedený svědek rovněž slyšel poškozeného, který policejní hlídce sděloval, že mu byla odcizena peněženka, hotovost kolem 100, - Kč a cigarety. Jak vyplynulo z protokolů o vydání věcí, tyto byly u obviněných nalezeny; u obviněného M. modrá krabička cigaret zn. Camel, u obviněného (odsouzeného K.) peněženka s řidičským průkazem poškozeného, dvě vizitky, SIM karta a náhradní doklad totožnosti a u obviněného (odsouzeného K.) finanční hotovost ve výši 120,- Kč. Tvrzení obviněného, že byl vyprovokován chováním poškozeného, přičemž neměl(i) v úmyslu zmocnit se věci z majetku poškozeného, lze považovat pouze za účelově vedenou obhajobu, a to nejen s ohledem na to, že u obviněných byly věci poškozeného nalezeny, ale také nepřímo výpovědí svědka Š., kterého obviněný M. honil, když po uvedeném svědkovi chtěl rovněž vydání jeho majetku – dokladů (stejně jako po poškozeném). Argumentace obviněného, že předložení pasu u „nich“ znamená prokázání totožnosti, nemůže dostát, neboť se jedná opětovně o obhajobu ve snaze bagatelizovat a zlehčovat své jednání, když nelze přehlédnout, že po určitou dobu obvinění pobývali na území tohoto státu, kde také pracovali. Pokud jde o otázku spolupachatelství, touto se zabýval jak ve svém rozsudku soud prvního stupně na straně 6, tak i odvolací soud, který shledal skutkové závěry soudu prvního stupně správnými.
S ohledem na obviněným vytvářený vlastní skutkový stav na základě vlastního hodnocení důkazů, je nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
V souvislosti s uvedenými námitkami obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. Soud prvního stupně rozvedl své úvahy k otázce spolupachatelství v souladu se zněním §125 odst. 1 tr. ř. a nelze mu ničeho vytknout. Pokud by dovolání bylo podáno obviněným pouze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s uplatněním výše zmíněných námitek, bylo by nutno dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vedle již shora zmíněného dovolacího důvodu však obviněný uplatnil také dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán v případě, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že „bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když v celém řízení vystupoval obhájce jednoho z obviněných, původně společný obhájce ustanovený všem obviněným, u nichž se v průběhu řízení ukázalo, že si jejich zájmy odporují. Tuto vadu pak nezhojil ani soud prvního stupně ani soud odvolací“. Obviněný poukázal na to, že ve smyslu §38 odst. 2 tr. ř. byl všem obviněným ustanoven společný obhájce, a to JUDr. M. S. Obviněnému pak rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 1 Nt 233/2007, byl obhájcem ustanoven Mgr. R. V. a obhájkyní spoluobviněného K. Mgr. M. V. Obhájcem spoluobviněného K. zůstal i nadále JUDr. S. Důvodem pro podání dovolání s uvedeným dovolacím důvodem je podle mínění obviněného skutečnost, že od 11. 9. 2007 si zájmy obviněných odporují. Podle mínění obviněného měl soud postupovat podle §40a tr. ř. v návaznosti na ustanovení §37a odst. 2 tr. ř. a původního obhájce rovněž zprostit povinnosti obhajování a všem obviněným, tedy i obviněnému K. ustanovit obhájce nového.
K uvedenému dovolacímu důvodu je třeba uvést, že tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Ze spisového materiálu k dovolání obviněného M. vyplývá, že tento od počátku trestního řízení, které se proti němu vedlo, stejně jako spoluobvinění, obhájce měl. Tudíž při tomto striktním zjištění a držení se znění zákona by postačilo Nejvyššímu soudu konstatovat, že dovolání bylo podáno zjevně neopodstatněně a odmítnout jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a dále vzhledem ke zjištění, že obviněný obhájce měl, se již uvedenou problematikou více nezabývat. Vzhledem k širším souvislostem zmíněného dopadu vymezené problematiky považuje Nejvyšší soud za vhodné dále ve věci uvést, že obviněný sám v dovolání poukazuje na to, že obhájce ve své podstatě neměl spoluobviněný K., kterého zastupoval JUDr. S., který však vzhledem ke kolizi zájmů obviněných měl být povinnosti obhajování zproštěn. V této souvislosti pak vyvstává otázka, zda dovolání nemělo být podáno právě tímto obviněným (K.) s argumentací uplatněnou obviněným M.; obviněný K. dovolání však nepodal. Nejvyšší soud tedy dále posuzoval námitky v dovolání obviněného i z toho pohledu, že obviněný ve své podstatě soudům vytýká, že byl v širších souvislostech zkrácen na svých obhajovacích právech, neboť soud předepsaným způsobem nerozhodl o zproštění povinnosti obhajování ustanoveného obhájce JUDr. S., a zda mohlo dojít k situaci, že takovým postupem, resp. nečinností soudu, mohl by být jeden ze spoluobviněných neoprávněně zvýhodněn, což ve svém důsledku je porušením principu rovnosti před zákonem.
Podle mínění Nejvyššího soudu je nutno na uvedené námitky obviněného nahlížet ze dvou rovin. Jednou z nich je procesní pohled, který musí vycházet ze znění zákona, které v §37a odst. 2 tr. ř. uvádí, že „o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných“. Zmínit je třeba i ustanovení §40a odst. 1 tr. ř., podle kterého „z důvodů uvedených v §37a odst. 1 nebo 2 nebo vykonává-li ustanovený obhájce delší dobu obhajobu, předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu rozhodne o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování; před rozhodnutím umožní obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili“. Ze spisu ve vztahu ke zmíněným ustanovením vyplývá, že všem spoluobviněným byl ustanoven jeden společný obhájce, a to Obvodním soudem pro Prahu 10, dne 21. 8. 2007, sp. zn. 1 Nt 1131/07, JUDr. S. Přípisem shora zmíněný obhájce soudu signalizuje kolizi zájmů a soud na tuto skutečnost reaguje a ustanovuje obviněnému K. obhájkyní Mgr. M. V. a obviněnému M. obhájcem Mgr. V. Proti obviněným se vedlo trestní stíhání pro trestný čin loupeže, tedy bylo nikoli zřejmé, ale pravděpodobné, že zájmy obviněných si mohou odporovat. Z pohledu aplikace výše uvedených procesních ustanovení by tudíž mělo dojít k aplikaci §37a odst. 2 tr. ř. a §40a odst. 1 tr. ř., podle mínění obviněného M. (státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se s argumentací obviněného ztotožnil) od 11. 9. 2007. Od 11. 9. 2007 již neměl být v trestní věci obviněných činný obhájce JUDr. S., který však dále obhajoval obviněného K. Uvedený zcela striktní náhled na výše uvedená ustanovení nepřipouštěl jinou alternativu. Vedle již zmíněného pohledu procesního však nelze přehlédnout náhled z roviny materiální – tj. důsledků a dopadů nerespektování procesních ustanovení. Shora již bylo zmíněno, že spoluobviněným byl ustanoven společný obhájce v trestní věci, kdy všichni byli stíháni pro spolupachatelství na trestném činu loupeže, neboť lze předpokládat kolizi zájmů (v případě, že by obvinění odmítli vypovídat, situace by již nebyla jednoznačná). Ze spisu však vyplývá, že pokud byli obvinění vyslýcháni samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 10 dne 22. 8. 2007 (sp. zn. 1 Nt 233/2007), při rozhodování o vzetí do vazby, byl sice všem výslechům přítomen obhájce JUDr. M. S., avšak žádný z obviněných ve věci nevypovídal. Byť pořízené úřední záznamy podle §158 tr. ř. nelze jako důkazy použít, musí Nejvyšší soud z pohledu zmíněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvést, že obhájce JUDr. S. byl přítomen pouze u výslechu K., který zůstal jeho klientem, nebyl přítomen úkonům s dalšími později spoluobviněnými, tudíž ani neměl přístup k informacím, které by tito uvedli a on je později ve prospěch svého klienta - obviněného K. mohl využít a v neprospěch spoluobviněných M. a K., které obhajoval až do 20. 9. 2007, zneužít. Dne 21. 8. 2007 byly provedeny výslechy všech tří spoluobviněných, kterých se účastnil v té době všem ustanovený obhájce JUDr. S., ani u těchto výslechů obvinění nevypovídali. Nejvyšší soud tudíž nemohl přehlédnout, že obhájce JUDr. S. byl přítomen u každého z obviněných dvěma úkonům (rozhodování o vzetí do vazby a účast u výslechu obviněných), avšak všichni obvinění využili své zákonné právo a k věci nevypovídali (u neprocesního úředního záznamu dne 21. 8. 2007 byl přítomen pouze u K., kterého obhajoval až do skončení trestního stíhání), tudíž existenci společného obhájce v uvedeném období lze spíše hodnotit jako formální ve vztahu k prováděným úkonům. Výše již bylo zmíněno, že dne 20. 9. 2007 byli spoluobviněným K. a M. ustanoveni na místo JUDr. S. obhájci Mgr. M. V. a Mgr. V., obhájcem obviněného K. zůstal až do skončení trestního řízení JUDr. S. Od 16. 10. 2007, kdy se prováděly další procesní úkony, výslechy svědků, byli obhájci každého z obviněných vyrozumíváni. Dne 22. 10. 2007 byl proveden výslech stěžejního svědka P. Š., u tohoto výslechu byli přítomni všichni obhájci obviněných. Dne 3. 12. 2007 (č. l. 129) proběhlo hlavní líčení, ve kterém se však řešila pouze otázka event. propuštění obviněných z vazby. Další hlavní líčení se konalo 10. 1. 2008, kdy sám obviněný M. uvedl, že poškozeného udeřil, dal mu dvě rány, přičemž dále uvedl, že přítomni byli i K. a K., kteří stáli 2 - 3 metry, nikdo z nich poškozenému nic nedělal. Ze strany obhájce obviněného K., kterého nadále obhajoval JUDr. S., zazněl pouze jeden dotaz, na který obviněný M. odpověděl tak, že obviněný K. nebyl ve fyzickém kontaktu s poškozeným, poškozeného napadl on (myšleno M.). Veškeré shora uvedené skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud vzhledem k tomu, aby bylo možno lépe pochopit situaci a uplatňování obhajoby obhájcem JUDr. S. a zodpovědět otázku, zda přes formální nedostatek, tj. setrvání JUDr. S. v pozici obhájce i po zjištění kolize zájmů, mohla tato skutečnost ovlivnit v pozitivním smyslu výsledek řízení pro jeho klienta, obviněného K., a negativně, tj. v neprospěch obou spoluobviněných, které JUDr. S. také zastupoval, a to až do 20. 9. 2007. Ze všech shora uvedených skutečností je nepochybné, že existence obhájce do uvedeného data, tj. 20. 9. 2007, byla formální, signalizující nezbytnost zastoupení obviněných obhájcem z důvodu nutné obhajoby, přičemž procesní úkony, které byly provedeny (dva, shora zmíněné), nemohly v žádném případě ovlivnit výsledek tohoto trestního řízení (nebyly sděleny žádné skutečnosti žádným z obviněných, které by později byly obhájcem obviněného K. JUDr. S. využity ve prospěch svého klienta a zneužity v neprospěch spoluobviněných). Tento jednoznačný závěr vyplývá rovněž z protokolů o hlavním líčení a není patrný opak ani z podaného opravného prostředku. Za takové situace musí Nejvyšší soud konstatovat, že byť formálně měl být také obviněnému K. ustanoven dnem 20. 9. 2007 na místo JUDr. S. jiný obhájce, neměl tento procesní nedostatek negativní důsledky, které s ním spojuje ve svém dovolání obviněný (srov. přiměř. rozh. č. 48/2003 Sb. rozh. trest.).
Přisvědčit nelze ani té části v dovolání obviněného M., kde uvádí, že „skutkový stav je mimo jiné potvrzován výpovědí svědka K., který mne má usvědčovat z předmětné trestné činnosti za současné snahy o vyvinění své osoby“. Zde lze pouze uvést, že obviněný M. se sám doznal k napadení poškozeného, sám specifikoval postavení spoluobviněných (významnou pro otázku spolupachatelství), u obviněného M. stejně jako u spoluobviněných byly nalezeny věci, které patřily poškozenému a tento je poznal, byl to obviněný M., kdo pronásledoval svědka P. Š. poté, co po něm obviněný K. požadoval jeho doklady. Kromě shora uvedeného za stěžejní důkaz považovaly soudy výpověď svědka P. Š. (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Obvodní soud ve svém odůvodnění rovněž logicky vysvětlil, proč považuje výpověď obviněného K. za skutkově nejpřijatelnější a v neposlední řadě poukázal na to, že z výpovědi tohoto obviněného ve spojení s dalšími důkazy vyplynulo, že „poškozený byl bit za situace, kdy po něm obvinění požadovali vydání jeho věcí, konkrétně cestovního dokladu“. Popsání situace obviněným K. za shora zmíněných okolností popsaných obviněným M. nesvědčí v žádném případě o snaze obviněného K. obviněného M. usvědčit a sebe vyvinit, neboť obviněný K. sám sebe usvědčuje (ve spojení s dalšími důkazy) a pouze na rozdíl od zbylých spoluobviněných dle zjištění soudů (po vyhodnocení všech důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.) nejvěrohodněji popisuje předmětný konflikt, aniž by z jeho výpovědi učiněné u hlavního líčení či veřejného zasedání, event. jiného jím předloženého důkazu vyplývala snaha usvědčit spoluobviněné M. a K.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann