ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1213.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1213/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. září 2008 o dovolání, které podal obviněný J. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 14 To 42/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 1 T 103/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 1 T 103/2006, byl podle §37a tr. zák. v rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 1 T 14/2006, zrušen výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve vztahu k obviněnému J. M. (dále jen „obviněný“), který byl spáchán tím, že „dne 8. 6. 2004 v Ú. n. O., okr. Ú. n. O. po předchozí vzájemné dohodě obžalovaný M. prostřednictvím autobazaru prodal leasingové společnosti G. C. l., a.s. P. osobní automobil zn. Fiat Brava, RZ:, bezprostředně po té obžalovaný N. toto vozidlo převzal na základě leasingové smlouvy s tím, že uhradil akontaci a zavázal se zaplatit kupní cenu ve výši 139.000,- Kč ve splátkách, ačkoliv neměl dostatek finančních prostředků a údaje o zaměstnání a výši příjmů uvedl nepravdivě, po té společně vozidlo prodali další osobě, obžalovaný N. splátky nehradil a poškozené společnosti nyní G. M. A., a.s. P. tak vznikla škoda ve výši 125.100,- Kč,“ a celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad a při vázanosti skutkovými zjištěními ve zrušeném rozsudku byl obviněný uznán vinným (v bodě 1. až 6.) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tento trestný čin spáchal tím, že
„1. dne 8. 6. 2004 v Ú. n. O., okr. Ú. n. O. po předchozí vzájemné dohodě obžalovaný M. prostřednictvím autobazaru prodal leasingové společnosti G. C. l., a.s. P. osobní automobil zn. Fiat Brava, RZ:, bezprostředně po té obžalovaný N. toto vozidlo převzal na základě leasingové smlouvy s tím, že uhradil akontaci a zavázal se zaplatit kupní cenu ve výši 139.000,- Kč ve splátkách, ačkoliv neměl dostatek finančních prostředků a údaje o zaměstnání a výši příjmů uvedl nepravdivě, po té společně vozidlo prodali další osobě, obžalovaný N. splátky nehradil a poškozené společnosti nyní G. M. A., a.s. P. tak vznikla škoda ve výši 125.100,- Kč,“
a dále společně s obviněným M. V.
„2. dne 10. 12. 2004 v L., okr. Ú. n. O. obžalovaný V. prostřednictvím své tehdejší prodejny V. uzavřel se společností E., s.r.o. Č. B. úvěrovou smlouvu, při jejímž sepisování použil osobní údaje a falešné potvrzení o výši příjmů, včetně falešného podpisu, vystavené na jméno J. S., které za účelem získání finančních prostředků od společnosti E., s.r.o. bez souhlasu a vědomí J. S. opatřil obžalovaný M. a zboží, na které byl úvěr sjednán, bylo uvedeno pouze fiktivně, přičemž v daném případě byl úvěr poskytnut ve výši 29.750,- Kč ke škodě společnosti E., s.r.o. Č. B.,,
3. dne 10. 12. 2004 v L., okr. Ú. n. O. obžalovaný V. prostřednictvím své tehdejší prodejny V. uzavřel se společností E., s.r.o. Č. B. úvěrovou smlouvu, při jejímž sepisování použil osobní údaje a falešné potvrzení o výši příjmů, včetně falešného podpisu, vystavené na jméno P. H., které za účelem získání finančních prostředků od společnosti E., s.r.o. bez souhlasu a vědomí P. H. opatřil obžalovaný M. a zboží, na které byl úvěr sjednán, bylo uvedeno pouze fiktivně, přičemž v daném případě úvěr ve výši 29.400,- Kč poskytnut nebyl,
4. dne 23. 12. 2004 v L., okr. Ú. n. O. obžalovaný V. prostřednictvím své tehdejší prodejny V. uzavřel se společností E., s.r.o. Č. B. úvěrovou smlouvu, při jejímž sepisování použil osobní údaje a falešné potvrzení o výši příjmů, včetně falešného podpisu, vystavené na jméno F. B., které za účelem získání finančních prostředků od společnosti E., s.r.o. bez souhlasu a vědomí F. B. opatřil obžalovaný M. a zboží, na které byl úvěr sjednáván, bylo uvedeno pouze fiktivně, přičemž v daném případě byl úvěr poskytnut ve výši 29.400,- Kč ke škodě společnosti E., s.r.o. Č. B.,
5. dne 23. 12. 2004 v L., okr. Ú. n. O. obžalovaný V. prostřednictvím své tehdejší prodejny V. uzavřel se společností E., s.r.o. Č. B. úvěrovou smlouvu, při jejímž sepisování použil osobní údaje a falešné potvrzení o výši příjmů, včetně falešného podpisu, vystavené na jméno L. Š., které za účelem získání finančních prostředků od společnosti E., s.r.o. bez souhlasu a vědomí L. Š. opatřil obžalovaný M. a zboží, na které byl úvěr sjednán, bylo uvedeno pouze fiktivně, přičemž v daném případě úvěr ve výši 24.710,- Kč poskytnut nebyl,
6. dne 24. 2. 2005 v L., okr. Ú. n. O. obžalovaný V. prostřednictvím své tehdejší prodejny V. uzavřel se společností E., s.r.o. Č. B. úvěrovou smlouvu, při jejímž sepisování použil osobní údaje a falešné potvrzení o výši příjmů, včetně falešného podpisu, vystavené na jméno V. R., které za účelem získání finančních prostředků od společnosti E., s.r.o. bez souhlasu a vědomí V. R. opatřil obžalovaný M. a zboží, na které byl úvěr sjednán, bylo uvedeno pouze fiktivně, přičemž v daném případě byl úvěr poskytnut ve výši 42.609,- Kč ke škodě společnosti E., s.r.o. Č. B“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §37a tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. V.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit, společně a nerozdílně s obviněným V. N., kterému tato povinnost byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 1 T 14/2006, poškozené společnosti G. M. A., a.s., V., P., IČ:, na náhradě škodě částku ve výši 125.100,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost E., s.r.o., S., Č. B., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 14 To 42/2008, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (dlužno ovšem dodat, že v první verzi podaného dovolání nespecifikoval, o jaký dovolací důvod je opírá).
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku odvolacímu soudu vytkl, že neshledal žádné vady v řízení soudu prvního stupně. Podotkl, že odvolací soud sice vyslechl svědkyni R., ovšem nepředložil jí k nahlédnutí úvěrovou smlouvu, kterou jí předložil M. S., jenž připustil, že mu (obviněnému) odcizil razítko jeho společnosti. Dodal, že s ohledem na to svědkyně R. úvěrovou smlouvu nepodepsala, neboť ji považovala za zfalšovanou. Prohlásil, že soud druhé instance se nezabýval ani tím, že by svědkyni R. předložil k nahlédnutí údajně jím (obviněným) „zfalšované údaje o příjmu“, přitom zdůraznil, že jmenovaná jeho (obviněného) podpis zná a s určitostí by dosvědčila, že předmětný podpis je falešný, tedy není jeho (obviněného). Odvolací soud se rovněž nezabýval jeho návrhem, aby podpisy na zfalšovaných dokladech o příjmech u všech „žadatelů“ o úvěr byly podrobeny grafologické zkoušce. Odvolací soud podle něho též vůbec nevzal na vědomí výpověď spoluobviněného V., který sice tvrdil, že mu (obviněný) tyto „zfalšované podklady“ poskytnul, ale že on (V.) zpracovával kolonky do úvěrové smlouvy, vyplňoval jména a příjmení, rodná čísla žadatele o úvěr, jeho výši apod. Poté obviněný namítl, že veškeré finanční prostředky z úvěru byly deponovány na účet spoluobviněného V. a že soudy obou stupňů přesto vyhodnotily výpověď dotyčného spoluobviněného nikoli jako účastnickou výpověď obžalovaného, ale jako výpověď hodnověrného svědka. Také namítl, že orgány činné v trestním řízení se nezabývaly skutečností, že zde byly další osoby (padělatelé), které nebyly řádně vyslechnuty, zejména uvedený svědek M. S., který sám připustil, že odcizil razítko jeho (obviněného) společnosti. Uzavřel, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly řádně při hodnocení důkazů a v průběhu řízení zcela pominuly důkazy jím navrhované, a tudíž je zde dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z těchto důvodů Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) navrhl, aby „dle §265k T. Ř. zrušil rozsudek KS Hradec Králové, pobočka Pardubice pod sp. zn. 14 To 42/2008-240 ze dne 19. 3. 2008, a to jak výrok o vině i trestu, a to v plném rozsahu.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu, uvedl, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém neuvádí, o které ustanovení §265b tr. ř. je opřeno. Následně připomněl dovolací argumentaci obviněného. Zdůraznil, že dovolání musí mj. obsahovat odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. ř.), neboť jde o základní obsahovou náležitost dovolání, která má současně zásadní význam pro vymezení rozsahu přezkumné povinnosti dovolacího soudu. Státní zástupce konstatoval, že tuto náležitost však dovolání obviněného postrádá. Neúplný je podle něho navíc i návrh na rozhodnutí dovolacího soudu, neboť obviněný žádá pouze zrušení napadeného rozhodnutí, neuvádí však konkrétní návrh na další postup soudu podle §265l - §265m tr. ř. po zrušení tohoto rozhodnutí. Rovněž poznamenal, že dovolání bylo doručeno soudu prvního stupně dne 16. 6. 2008, přičemž do dnešního dne (vyjádření bylo vyhotoveno dne 23. 9. 2008) nebylo Nejvyššímu soudu doručeno žádné podání, kterým by podatel dovolání doplnil. Pro úplnost pak ještě dodal, že uplatněný dovolací důvod nelze dovodit ani z obsahu dovolání, neboť obviněný uplatňuje výlučně námitky skutkového charakteru, které žádnému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. obsahově neodpovídají.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř., protože nesplňuje náležitosti obsahu dovolání. Pro případ, že by obviněný v rámci postupu podle §265h odst. 1 tr. ř. dovolání o základní formální náležitosti doplnil, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ust. §265b tr. ř. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání pak vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že Nejvyšší soud rozhodne jiným než některým z výše navrhovaných způsobů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 14 To 42/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. (původní zásadní nedostatek dovolání spočívající v absenci specifikace dovolacího důvodu obviněný včas odstranil; jistá neúplnost návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu není takovou vadou, pro niž by bylo možno dovodit porušení ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.), podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení, především soudům, vytýká pouze neúplné důkazní řízení (tvrdí, že nebyl proveden úplný výslech svědkyně R. R. s tím, že jí nebyla předložena k nahlédnutí úvěrová smlouva a zfalšované údaje o příjmu, namítá, že odvolací soud se nezabýval jeho návrhem, aby podpisy na zfalšovaných dokladech o příjmech všech žadatelů o úvěr byly podrobeny grafologické zkoušce, popř. poukazuje na to, že orgány činné v trestním řízení pominuly, že v dané věci byly zainteresovány i další osoby – padělatelé, přitom zdůrazňuje, že tyto osoby nebyly řádně vyslechnuty, konkrétně pak zmiňuje svědka M. S.) a nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného M. V.), potažmo vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o existenci předmětného dovolacího důvodu. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení a nesprávného hodnocení důkazů, potažmo vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svými námitkami ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý