ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1485.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1485/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný K. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 1 To 26/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 4/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2006, sp. zn. 52 T 4/2003, byl obviněný K. D. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „jako ředitel firmy C. L., a.s., se sídlem, se sídlem B., v období od měsíce září 1999 do konce měsíce ledna 2000 v úmyslu sebe či jiného obohatit, uzavřel kupní smlouvy na nákup různého zboží s níže označenými společnostmi, v nichž se zavázal ve všech případech za dodané zboží zaplatit sjednané částky ve stanovených lhůtách splatnosti faktur, i když věděl, že společnost nemá dostatečnou hotovost na zaplacení, a proto jednak dodatečně, jednak později již při uzavření smluv pro případ nezaplacení, vystavoval na uvedené částky směnky, které měly být dle jeho tvrzení kryty zahraniční měnou uloženou v advokátním depozitu, takovýmto způsobem uzavřel smlouvy
1/ dne 22. září 1999 uzavřel se společností m. a.s., se sídlem H., kupní smlouvu č. na dodávku 3 ks bagříků ME 15, 1 ks bagříku ME 35, 1 ks bagříku ME 38, 1 ks bagříku T 815 S1 v celkové hodnotě 4.483.500,- Kč, které byly dodány a odebrány do konce měsíce října 1999, přestože byly následně prodány dalším subjektům, do dnešního dne nebyla kupní cena zaplacena,
2/ dne 4. října 1999 se společností K. I., s.r.o., B., na dodávku 10 ks kombinovaných kotlů s odtahem spalin typu O. L. F. v celkové hodnotě 354.932,20 Kč, které byly odebrány téhož dne a přestože byly následně prodány dalším subjektům, do dnešního dne nebyla sjednaná kupní cena zaplacena,
3/ dne 11. října 1999 uzavřel „Rámcovou smlouvu o obchodní spolupráci“ se společností B. s.r.o., P., na dodávku elektroinstalačního materiálu, na základě níž byl v období od 22. října 1999 do 23. prosince 1999 dodán elektroinstalační materiál na základě faktur ze dne 17. 11. 1999 v částce 7.402.500,- Kč, ze dne 19. 11. 1999 v částce 274.500,- Kč, č. v celkové hodnotě 72.345.952,- Kč, jehož kupní cena, přestože zboží bylo následně prodáno dalším subjektům, nebyla do dnešního dne zaplacena,
4/ dne 22. října 1999 uzavřel se společností D. A. a.s., P., kupní smlouvu, kdy předmětem plnění byla dodávka 10 ks podvozků nákladních automobilů zn. Avia, které byly řádně odebrány, avšak do dnešního dne, přestože bylo zboží dále prodáno dalším subjektům, nebyla zaplacena sjednaná kupní cena ve výši 7.676.312,- Kč,
5/ v prosinci 1999 a v lednu 2000 uzavřel dohodu o obchodní spolupráci, na základě které ve dnech 4., 10. a 11. ledna 2000 od společnosti K. a.s., H., odebral kožešnickou konfekci specifikovanou dle faktur, když každá z nich měla splatnost 10 dnů, a to v celkové hodnotě 11.438.581,- Kč, přestože zboží bylo následně předáno k prodeji dalším subjektům a ve lhůtě splatnosti nebyla sjednaná kupní cena zaplacena, později, avšak to pouze z aktivity poškozené společnosti, bylo předmětné zboží vráceno; když při následné realizaci jím vystavených směnek jménem společnosti C. L., a. s. pro jednotlivé společnosti uvedené shora bylo zjištěno, že v advokátním depozitu je sice zahraniční měna uložená, jedná se však o peruánskou měnu intis, která je však již od 1. 7. 1991 neplatná a jím vystavené směnky proto nikdy nebyly kryté, svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 96.299.277,20 Kč;
6/ od března 2000 v B., když vystupoval při prvním kontaktu jako ředitel společnosti C. L. a.s., později již jen jako fyzická osoba, nabídl při jednání s J. G., zprostředkování úvěru od zahraniční firmy, popř. zahraniční banky, přičemž mechanismus získání úvěru jmenovanému popsal tak, že jej získá prostřednictvím úvěru pro svoji řeckou společnost, zatímco sám hodlal získat úvěr prostřednictvím rizikových finančních obchodů v zahraničí prostřednictvím německého občana s příjmením B., avšak uvedený rizikový způsob získání finančních prostředků poškozenému před vyplacením mu finanční částky jako zálohy nesdělil, když po projeveném zájmu ze strany J. G. mu nabídl zprostředkovat úvěr ve výši 20.000.000,- Kč, který měl být realizován v měsíci květnu 2000; za tímto účelem od J. G. dne 3. 4. 2000 převzal částku 1.117.000,- Kč, jako provizi a současně jako podmínku sjednání úvěru uvedl nutnost účasti jmenovaného v jeho firmě N. G., která se měla zprostředkováním úvěrů zabývat, ode dne 2. 5. 2000 však již nikdy se zájemcem o úvěr osobně nejednal, pouze telefonicky opakovaně požadoval zaplacení dalších poplatků souvisejících s nálady na sjednání úvěru, což J. G. vždy učinil a postupně obžalovanému zaplatil dalších nejméně 415.000,- Kč a současně obžalovaný ubezpečoval jmenovaného, že úvěr bude poskytnut, ale až v měsíci červnu 2000, avšak od měsíce července 2000 jej již nebylo nikde možné kontaktovat, úvěr nesjednal ani nevrátil vloženou finanční částku v celkové výši nejméně 1.532.000,- Kč a tuto použil pro vlastní potřebu“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody společnosti m. a.s., H., částku ve výši 4.483.500,- Kč, společnosti K. I., s.r.o., B., částku ve výši 354.932,20 Kč, společnosti R. CZ s.r.o., P., K., částku ve výši 72.345.952,- Kč, společnosti A., a.s., P.– L., Beranových 140, částku ve výši 7.673.312,- Kč a J. G., částku ve výši 1.532.000,- Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného), rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 1 To 26/2007, podle §258 odst. 1 písm. a), b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., neboť obviněný „jako ředitel firmy C. L., a.s., se sídlem B., v období od měsíce října 1999 do konce měsíce ledna 2000 v úmyslu sebe či jiného obohatit, uzavřel kupní smlouvy na nákup různého zboží s níže označenými společnostmi, v nichž se zavázal ve všech případech za dodané zboží zaplatit sjednané částky ve stanovených lhůtách splatnosti faktur, i když věděl, že společnost nemá dostatečnou hotovost na zaplacení, a proto jednak dodatečně, jednak později již při uzavření smluv pro případ nezaplacení, vystavoval na uvedené částky směnky, které měly být dle jeho tvrzení kryty zahraniční měnou uloženou v advokátním depozitu, takovýmto způsobem uzavřel smlouvy
1) dne 4. října 1999 se společností K. I., s.r.o., B., na dodávku 10 ks kombinovaných kotlů s odtahem spalin typu O. L. F. v celkové hodnotě 354.932,20 Kč, které byly odebrány téhož dne, a přestože byly následně prodány dalším subjektům, do dnešního dne nebyla sjednaná kupní cena zaplacena,
2) dne 11. října 1999 uzavřel „Rámcovou smlouvu o obchodní spolupráci“ se společností B., s.r.o., P., na dodávku elektroinstalačního materiálu, na základě níž byl v období od 22. října 1999 do 23. prosince 1999 dodán elektroinstalační materiál v celkové hodnotě 72.345.952,- Kč, jehož kupní cena, přestože zboží bylo následně prodáno dalším subjektům, nebyla do dnešního dne zaplacena,
3) dne 22. října 1999 uzavřel se společností D. A., a.s., P., kupní smlouvu, kdy předmětem plnění byla dodávka 10 ks podvozků nákladních automobilů zn. Avia, které byly řádně odebrány, avšak do dnešního dne, přestože bylo zboží dále prodáno dalším subjektům, nebyla zaplacena sjednaná kupní cena ve výši 7.676.312,- Kč,
4) v prosinci 1999 a v lednu 2000 uzavřel dohodu o obchodní spolupráci, na základě které ve dnech 4., 10. a 11. ledna 2000 od společnosti K., a.s., H., odebral kožešnickou konfekci specifikovanou dle faktur, když každá z nich měla splatnost 10 dnů, a to v celkové hodnotě 11.438.581,- Kč, přestože zboží bylo následně předáno k prodeji dalším subjektům a ve lhůtě splatnosti nebyla sjednaná kupní cena zaplacena, později, avšak to pouze z aktivity poškozené společnosti, bylo předmětné zboží vráceno; když při následné realizaci jím vystavených směnek jménem společnosti C. L., a.s. pro jednotlivé společnosti uvedené shora bylo zjištěno, že v advokátním depozitu je sice zahraniční měna uložená, jedná se však o peruánskou měnu Intis, která je však již od 1. 7. 1991 neplatná a jím vystavené směnky proto nikdy nebyly kryté, svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 91.815.777,20 Kč;
5) od března 2000 v B., když vystupoval při prvním kontaktu jako ředitel společnosti C. L., a.s., později již jen jako fyzická osoba, nabídl při jednání s J. G., zprostředkování úvěru od zahraniční firmy, popř. zahraniční banky, přičemž mechanismus získání úvěru jmenovanému popsal tak, že jej získá prostřednictvím úvěru pro svoji řeckou společnost, zatímco sám hodlal získat úvěr prostřednictvím rizikových finančních obchodů v zahraničí prostřednictvím německého občana s příjmením B., avšak uvedený rizikový způsob získání finančních prostředků poškozenému před vyplacením mu finanční částky jako zálohy nesdělil, když po projeveném zájmu ze strany J. G. mu nabídl zprostředkovat úvěr ve výši 20.000.000,- Kč, který měl být realizován v měsíci květnu 2000; za tímto účelem od J. G. dne 3. 4. 2000 převzal částku 1.117.000,- Kč jako provizi a současně jako podmínku sjednání úvěru uvedl nutnost účasti jmenovaného v jeho firmě N. G., která se měla zprostředkováním úvěrů zabývat, ode dne 2. 5. 2000 však již nikdy se zájemcem o úvěr osobně nejednal, pouze telefonicky opakovaně požadoval zaplacení dalších poplatků souvisejících s nálady na sjednání úvěru, což J. G. vždy učinil a postupně obžalovanému zaplatil dalších nejméně 415.000,- Kč a současně obžalovaný ubezpečoval jmenovaného, že úvěr bude poskytnut, ale až v měsíci červnu 2000, avšak od měsíce července 2000 jej již nebylo nikde možné kontaktovat, úvěr nesjednal ani nevrátil vloženou finanční částku v celkové výši nejméně 1.532.000,- Kč a tuto použil pro vlastní potřebu“. Za tento trestný čin uložil odvolací soud obviněnému podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil na dobu pěti let trest zákazu činnosti, spočívající ve výkonu funkce vedoucího pracovníka v obchodních společnostech a družstvech s oprávněním uzavírat smlouvy v obchodněprávních vztazích. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jej také zavázal k povinnosti zaplatit na náhradě škody společnosti K. I., s.r.o., B., částku ve výši 354.932,20 Kč, společnosti A., a.s., P. L., částku ve výši 7.673.312,- Kč a J. G. částku ve výši 1.532.000,- Kč.
Podle §260 tr. ř. pak odvolací soud vrátil věc státnímu zástupci k došetření v části obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 2 KZv 82/2000, ze dne 7. 4. 2003, pro skutek spočívající v tom, že obviněný „jako ředitel firmy C. L., a.s., se sídlem B., v období od měsíce září 1999 do konce měsíce ledna 2000 v úmyslu sebe, popř. jím zastupovanou společnost, obohatit, uzavřel kupní smlouvy na nákup různého zboží s různými společnostmi, v nichž se zavázal za dodané zboží ve stanovených lhůtách zaplatit sjednané částky, i když věděl, že společnost nemá dostatečnou hotovost na zaplacení, a proto dodatečně, pro případ nezaplacení, vystavoval na uvedené částky směnky, které měly být, dle jeho tvrzení, kryty zahraniční měnou uloženou v advokátním depozitu, takovým způsobem, že dne 22. září 1999 uzavřel se společností m., a.s., se sídlem H., kupní smlouvu, na dodávku 3 ks bagříků ME 15, 1 ks bagříku ME 35, 1 ks bagříku ME 38, 1 ks bagříku T 815 S1 v celkové hodnotě 4.483.500,- Kč, které byly dodány a odebrány do konce měsíce října 1999, přestože byly následně prodány dalším subjektům, do dnešního dne nebyla kupní cena zaplacena,“ ve kterém byl spatřován dílčí skutek pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (výroku o vině, trestu i náhradě škody) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že klíčovým pro posouzení jeho viny bylo zejména zodpovězení otázky, zda v jeho případě došlo k naplnění subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Dále poznamenal, že podvodnost jeho jednání pod body 1) až 4) výroku o vině dovoláním napadeného rozsudku měla spočívat v tom, že jednotlivé poškozené společnosti při uzavírání smluv uváděl v omyl, když věděl, že společnost C. L., a.s. nedisponuje dostatečnými finančními prostředky k zaplacení odebraného zboží. V návaznosti na to však (stejně jako v průběhu dosavadního řízení) namítl, že z jeho strany nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Podle jeho slov totiž nebylo žádným způsobem prokázáno, že věděl, že měna uložená na depozitním účtu nemá téměř žádnou hodnotu. Zdůraznil, že při odběrech zboží od poškozených vždy jednal s vědomím a v dobré víře, že směnky jsou kryté směnitelnou zahraniční měnou v takové hodnotě, která byla způsobilá krýt veškeré pohledávky jednotlivých věřitelů společnosti a v této souvislosti vyjádřil přesvědčení, že podvodný úmysl v jeho případě nelze na základě provedeného dokazování nijak dovodit. Dodal, že on (obviněný), stejně jako poškození, neměl prakticky možnost se o skutečném stavu depozitního účtu dozvědět a neměl ani důvod pochybovat o skutečnostech vyplynuvších mimo jiné z přívěsků vystavovaných k jednotlivým zajišťovacím směnkám právě JUDr. B., který prakticky jako jediný měl mít bezpochyby povědomost o stavu tohoto účtu. Uzavřel pak, že v bodech 1) až 4) výroku o vině napadeného rozhodnutí měl být z výše uvedených důvodů podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn, avšak nalézací a odvolací soud jeho jednání zcela nesprávně právně posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
V další části dovolání obviněný namítl, že ani v případě skutku popsaného pod bodem 5) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně nebylo jednoznačným způsobem prokázáno, že došlo z jeho strany k naplnění všech znaků trestného činu, a to zejména subjektivní stránky. Uvedl přitom, že jeho obhajoba byla navíc jednoznačným způsobem podpořena výpověďmi svědků Ing. K. a doc. K., jakož i faxovými zprávami, ze kterých podle něho jednoznačně plyne, že o úvěrech bylo jednáno, a z těchto důkazů je možné dovodit, že k realizaci úvěru mělo v brzké době dojít. Pokud tomu tak následně nebylo, mohlo jít podle jeho mínění toliko o nezdařený záměr, není však možné shledat jeho podvodné jednání. Proto i v tomto případě měl být podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal věc soudu k novému projednání a rozhodnutí. Požádal rovněž, aby podané dovolání bylo projednáno ve veřejném zasedání.
Do dne konání neveřejného zasedání nebylo Nejvyššímu soudu doručeno vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k tomuto dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2007, sp. zn. 1 To 26/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž de facto soudu vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (stran jeho výpovědi, výpovědí svědků Ing. K. a doc. K. a faxových zpráv) a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci [k bodu 1) až 4) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně tvrdí, že nebylo prokázáno, že věděl, že měna uložená na depozitním účtu nemá prakticky žádnou hodnotu, že při odběrech zboží od poškozených vždy jednal s vědomím a v dobré víře, že směnky jsou kryté směnitelnou zahraniční měnou v takové hodnotě, která byla způsobilá krýt veškeré pohledávky jednotlivých věřitelů společnosti a že jedinou osobou, která měla mít bezpochyby povědomost o stavu depozitního účtu byl zřejmě JUDr. B., když on (obviněný), stejně jako poškození, neměl prakticky možnost se o skutečném stavu depozitního účtu dozvědět a neměl ani důvod pochybovat o skutečnostech vyplynuvších mimo jiné z přívěsků vystavovaných k jednotlivým zajišťovacím směnkám právě JUDr. B.; k bodu 5) dovozuje, že o úvěrech bylo jednáno a že k realizaci úvěru mělo v brzké době dojít]. Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastních skutkových tvrzení – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (argumentuje, že pokud jde o předmětné skutky, nelze na základě provedeného dokazování nijak dovodit jeho podvodný úmysl). Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti de facto dovozuje toliko z nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Proto při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění vykonaných soudy, na jejichž podkladě byla učiněna shora citovaná rozhodnutí. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat následující.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 4 citovaného zákonného ustanovení pak naplní pachatel, který způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s.). Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.). Za škodu velkého rozsahu se v souladu §89 odst. 11 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. považuje škoda dosahující nejméně částky ve výši 5.000.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (§4 písm. a) tr. zák.), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (§4 písm. b) tr. zák.).
V návaznosti na rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu podvodu je na místě znovu připomenout, že podle výroku o vině z rozsudku soudu druhého stupně obviněný: „jako ředitel firmy C. L., a.s., …v období od měsíce října 1999 do konce měsíce ledna 2000 v úmyslu sebe či jiného obohatit, uzavřel kupní smlouvy na nákup různého zboží s níže označenými společnostmi, v nichž se zavázal ve všech případech za dodané zboží zaplatit sjednané částky ve stanovených lhůtách splatnosti faktur, i když věděl, že společnost nemá dostatečnou hotovost na zaplacení, a proto jednak dodatečně, jednak později již při uzavření smluv pro případ nezaplacení, vystavoval na uvedené částky směnky, které měly být dle jeho tvrzení kryty zahraniční měnou uloženou v advokátním depozitu, takovýmto způsobem uzavřel smlouvy v rozsudku specifikované na základě nichž odebral od jmenovaných obchodních společností zboží a přestože toto bylo následně prodáno, resp. předáno k prodeji, dalším subjektům, do dnešního dne nebyla sjednaná kupní cena zaplacena, když při následné realizaci jím vystavených směnek jménem společnosti C. L., a.s. pro jednotlivé společnosti uvedené shora bylo zjištěno, že v advokátním depozitu je sice zahraniční měna uložená, jedná se však o peruánskou měnu Intis, která je však již od 1. 7. 1991 neplatná a jím vystavené směnky proto nikdy nebyly kryté, svým jednáním způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 91.815.777,20 Kč;“ a dále „od března 2000 v B., když vystupoval při prvním kontaktu jako ředitel společnosti C. L., a.s., později již jen jako fyzická osoba, nabídl při jednání s J. G., zprostředkování úvěru od zahraniční firmy, popř. zahraniční banky, přičemž mechanismus získání úvěru jmenovanému popsal tak, že jej získá prostřednictvím úvěru pro svoji řeckou společnost, zatímco sám hodlal získat úvěr prostřednictvím rizikových finančních obchodů v zahraničí prostřednictvím německého občana s příjmením B., avšak uvedený rizikový způsob získání finančních prostředků poškozenému před vyplacením mu finanční částky jako zálohy nesdělil, když po projeveném zájmu ze strany J. G. mu nabídl zprostředkovat úvěr ve výši 20.000.000,- Kč, který měl být realizován v měsíci květnu 2000; za tímto účelem od J. G. dne 3. 4. 2000 převzal částku 1.117.000,- Kč, jako provizi a současně jako podmínku sjednání úvěru uvedl nutnost účasti jmenovaného v jeho firmě N. G., která se měla zprostředkováním úvěrů zabývat, ode dne 2. 5. 2000 však již nikdy se zájemcem o úvěr osobně nejednal, pouze telefonicky opakovaně požadoval zaplacení dalších poplatků souvisejících s nálady na sjednání úvěru, což J. G. vždy učinil a postupně obžalovanému zaplatil dalších nejméně 415.000,- Kč a současně obžalovaný ubezpečoval jmenovaného, že úvěr bude poskytnut, ale až v měsíci červnu 2000, avšak od měsíce července 2000 jej již nebylo nikde možné kontaktovat, úvěr nesjednal ani nevrátil vloženou finanční částku v celkové výši nejméně 1.532.000,- Kč a tuto použil pro vlastní potřebu“.
Pokud obviněný jako ředitel společnosti C. L., a.s. v úmyslu sebe či jiného obohatit uzavřel s poškozenými (společnost K. I., s.r.o., B., s.r.o., D. A., a.s. a K., a.s.) kupní smlouvy, ačkoli věděl, že společnost C. L., a.s. nebude schopna smluvním závazkům z těchto smluv dostát (věděl, že tato společnost nemá dostatečné finanční prostředky na zaplacení kupní ceny ve stanovených lhůtách splatnosti faktur), přičemž jak vyplývá ze zjištění soudů vyjádřených v odůvodnění jejich rozhodnutí od počátku ani neměl v úmyslu zboží zaplatit, pak poškozené tímto jednáním vědomě uvedl v omyl a současně jim podstatné skutečnosti zamlčel. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo obohacení jak samotného obviněného tak dalších osob a škoda způsobená na majetku poškozených.
Nabídl-li obviněný poškozenému J. G. zprostředkování úvěru od zahraniční firmy, popř. zahraniční banky, pak mu především podstatnou skutečnost, jíž byla právě zmíněná rizikovost způsobu získání úvěru, zamlčel. Přitom obviněný úvěr nesjednal ani nevrátil poškozenému vloženou finanční částku a tuto použil pro vlastní potřebu (k tomu viz další skutečnosti rozvedené níže). V příčinné souvislosti s popsaným podvodným jednáním obviněného vznikla škoda na majetku poškozeného a obohacení obviněného.
V těchto souvislostech je na místě poukázat dále na skutečnosti, jež soudy zjistily a rozvedly v kontextu s popsaným pokračujícím skutkem v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud po zhodnocení provedených důkazů shledal (ve vztahu k dílčím skutkům uvedeným v bodech 1/ - 5/ svého rozhodnutí), že „základní myšlenka a konstrukce pro spáchání trestného činu byla ta, že shora jmenovaní (R. Š., O. K. a K. D.) podvodně vytvoří iluzi o ekonomických schopnostech C. zaplatit za dodané jim zboží na základě faktur a navíc s garancí proplacení směnek, když uvedenou iluzi precizně zhmotnili v podobě údajné půjčky mezi S. a C., když předmětem půjčky byly neplatné peníze skládané nastrčenou osobou L. S., bez skutečné a platné plné moci mezi ním a S., doloženou padělaným kurzovním lístkem prokazujícím nepravdivé skutečnosti.“
V návaznosti na to soud prvního stupně dále dovodil: „S přihlédnutím k prokázaným skutečnostem, tj. že K. D. byl v úzkém vztahu s R. Š. a O. K. nejen po 6. 10. 1999, ale zejména před tímto datem, a to již (jak obžalovaný doznal) od května 1999, byl také přítomen jednáním vztahujícím se k „vzniku“ spol. C.; dále s přihlédnutím i k zjištěným rozporům a nelogičnostem v jeho výpovědi, má soud důvodně za to, že K. D.– a to na rozdíl od JUDr. B. – od počátku věděl, že cílem a smyslem společnosti C. je odebrat na faktury zboží a toto nezaplatit, a to s pečlivě plánovaným a postupně vyvíjejícím se mechanismem, který se ustálil právě v mechanismus popsaný v obžalobě a posléze ve výroku tohoto rozsudku.“ K tomu nalézací soud ještě výslovně deklaroval svoje zjištění, že „obžalovaný od počátku věděl, že v advokátním depozitu je uložena neplatná měna …“.
K dílčímu skutku popsanému pod bodem 6/ soud prvního stupně zrekapituloval, že „obžalovaný poškozenému (J. G.) sdělil před jeho rozhodnutím údaje, kterými úmyslně předstíral situaci obvyklou pro získání peněz, prokazoval mu existenci své řecké firmy, tvrdil, že jejím prostřednictvím po zaplacení obvyklého prostředku bude cestou zahraniční banky, tedy finanční instituce v ekonomicky stabilní a prosperující zemi – nikoliv cestou rizikového obchodu – v konkrétní době naplněn a zajištěn jeho požadavek na poskytnutí půjčky, i když tomu tak ve skutečnosti nebylo. Rovněž bylo prokázané, že J. G., ale ani P. P. a V. V. obžalovaný nesdělil okolnosti, které tvoří předmět obžaloby a tohoto rozhodnutí pod body 1-5.“
Svá zjištění a závěry zvláště z hlediska subjektivní stránky nalézací soud shrnul takto: „… obžalovaný jednal s vědomím, že jednak on (spol. C.) neuhradil předchozí závazky (které navíc svým objemem byly a jsou mnohem vyšší, než částka, kterou se zavázal zajistit pro J. G.), jednak mu uvedl nepravdivé skutečnosti o mechanismu ale i době získání peněz, přičemž sám chtěl – jak tvrdí (byť rozporně…) tyto teprve získat, avšak z rizikových obchodů, nikoliv se zárukou obchodních kontaktů, na základě kterých zálohu od poškozeného vylákal. Shodný způsob provedení vyplývá i z obdobného jednání, kdy i zde obžalovaný nabízel ručení směnkou, zde vystavenou na základě úschovy, kterou pro něj (C.) spravoval tentokrát JUDr. K. To vše svědčí o tom, že s (očekávaným) následkem byl obžalovaný od počátku nejen srozuměn, ale právě tento následek svým jednáním chtěl dosáhnout. Z provedeného dokazování má proto soud jednoznačně za prokázané, že z (opakovaného) jednání obžalovaného vyplývá snaha získat finanční prostředky na úkor shora vyjmenovaných poškozených. Soud proto jeho úmysl ve vztahu k trestnému činu podvodu kvalifikoval jako úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zák.“
Odvolací soud, který [pokud jde o dílčí skutky popsané pod body 1) – 5) jeho rozhodnutí] nezjistil v hodnotící činnosti nalézacího soudu žádná zásadní pochybení, dospěl po přezkoumání věci k závěru: „Na podvodný úmysl obžalovaného lze usuzovat z jeho celkového jednání. Smlouvy s poškozenými uzavíral za situace, kdy měl vědomost o tom, že společnost C. L., a.s. neměla nikdy žádné finanční prostředky, nevyvíjela rovněž žádnou ekonomicky výdělečnou činnost, v advokátním depozitu byla složena neplatná cizí měna, tudíž jím vydávané směnky poškozeným nebyly kryté, a poté, co obdržel finanční prostředky, kupní cenu dodavatelům zboží neuhradil a použil je pro svojí potřebu či potřebu dalších osob. … poškozenému G. sliboval zajištění úvěru, což však neměl v úmyslu, navíc při vědomosti toho, že nemá uhrazeny závazky z předchozích smluv.“
Na základě rozvedených skutečností odvolací soud důvodně uzavřel: „Obžalovaný K. D. nepochybně jednal v úmyslu přímém (§4 písm. a/ tr. zák.)“.
Je proto na místě konstatovat, že ze soudy zjištěných skutečností současně plyne také úmyslné zavinění obviněného, zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Stručně shrnuto, z kontextu zjištěných skutkových okolností je zjevné, že obviněný vědomě, záměrně, cíleně uvedl popsaným způsobem jiného v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a to právě proto, aby sobě, resp. dalším osobám, zajistil ke škodě společností K. I., s.r.o., B. s.r.o., D. A., a.s. a K., a.s. a J. G. (způsobená škoda naplnila zákonný znak škoda velkého rozsahu podle §89 odst. 11 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.) neoprávněný majetkový prospěch.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad, tedy, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý