ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1537.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1537/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2008 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 10 To 286/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 3 T 274/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 3 T 274/2007, byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 11. 8. 2007 v 0:10 hodin řídil po předchozím požití alkoholických nápojů, s prokázanou hladinou nejméně 1,53 promile alkoholu v dechu přístrojem ALCO SENSOR, na křižovatce silnic a směrem k obci B., okr. M., osobní motorové vozidlo černé barvy, tovární značky Renault 19, registrační značky“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §201 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 25.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho roku.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 10 To 286/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze (a citovanému rozsudku Okresního soudu v Mělníku) podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že soud prvního stupně na základě nesprávných skutkových závěrů dospěl i k nesprávným závěrům právním. Prohlásil, že základ pro nesprávná rozhodnutí soudů obou stupňů byl v chybně prováděných úkonech v přípravním řízení, které v podstatě znovu opakoval soud prvního stupně a soud odvolací. Přípravné řízení a též hlavní líčení bylo podle názoru obviněného provázeno řadou procesních pochybení, jež ve svých důsledcích znehodnotila celé důkazní řízení. Shledal, že soud prvního stupně měl k dispozici jen některé nepřímé důkazy, které však netvoří uzavřený kruh a nedávají základ ani pro výrok o vině, ani pro výrok o trestu, a akcentoval, že z napadeného rozsudku je zřejmé, že nalézací soud neměl k dispozici žádný důkaz o tom, že by to byl on (obviněný), kdo řídil předmětné vozidlo, proto také (podle mínění obviněného) dospěl k závěru, že je nutno provést poznávací řízení (rekognici). V této souvislosti konstatoval, že soud první instance své závěry nepodpořil důkazy, ale pouhou domněnkou, neboť kdyby si byl jist a měl i dostatek důkazů, že (obviněný) vozidlo řídil, těžko by považoval za nezbytné provést rekognici. Vzápětí zdůraznil, že rekognice byla zmařena, a to dokonce dvakrát. Při prvním provádění rekognice totiž soud prvního stupně jednak zajistil osoby typově tak odlišné, že nebylo možné rekognici provést, jednak jej vyzval, aby se postavil na konkrétní místo, což je v rozporu s trestním řádem. Druhý pokus o rekognici pak byl zmařen samotným soudem, když před rekognicí nezajistil oddělení jeho osoby od svědků (policistů). V návaznosti na to obviněný uvedl, že ve světle takto pokaženého důkazního řízení a za situace, kdy se hájil tím, že vůz neřídil a označil osobu, která vůz řídila, je podivné, jak nalézací soud dospěl ke skutkovým a právním závěrům v napadeném rozhodnutí uvedeným a postavil na jisto otázky, které sám měl jako pochybné před prováděnými rekognicemi. Vyjádřil přesvědčení, že při hodnocení důkazů soud prvního stupně nedostatky, které sám způsobil, namísto, aby je použil v jeho (obviněného) prospěch, postavil za základ pro závěr, že se (obviněný) vytýkaného jednání dopustil, a tím porušil zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného.
Obviněný dále připomněl, že soud prvního stupně neprovedl výslech F. P. (jeho bratra) s odůvodněním, že jej není možné zajistit. Přitom akcentoval, že odvolací soud namísto toho, aby zajistil účast tohoto svědka u soudu a tím se snažil vyvrátit jeho obhajobu, se spokojil s fotodokumentací a dospěl k absurdnímu závěru, že jeho bratr mu není podobný. Podle obviněného však patrně byla v registru fotografie velmi stará, což soudy obou stupňů ignorovaly a v době rozhodování vlastně nevěděly, jak jeho bratr vypadá.
Odvolacímu soudu pak obviněný ještě vytkl, že postup soudu prvního stupně zhodnotil jako pečlivý z hlediska hodnocení důkazů, ačkoliv řízení před tímto soudem bylo vadné.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že v případě dovolání podaného z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno, aby Nejvyšší soud vycházel ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotil správnost hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod znamená, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. Dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů, přípustné jsou jen právní námitky, nikoliv námitky skutkové. Předmětný dovolací důvod nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku.
Následně státní zástupce konstatoval, že z obsahu dovolání zjistil, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejenom fakticky namítá vadné provedení a hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, ale navíc dovolacímu soudu předkládá k posouzení vlastní verzi rozhodných skutkových okolností, která je rozdílná od skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy obou stupňů, které obviněného pravomocně uznaly vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. Státní zástupce shledal, že obviněný ve své podstatě v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a domáhá se, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným - pro něho příznivějším - způsobem, než soudy první a druhé instance, a polemizuje s tím, jak soudy hodnotily rozhodné skutkové okolnosti. Poznamenal, že z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1 a 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l) [k těmto otázkám srov. přiměř. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech, sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03]. Státní zástupce podotkl, že výše uvedené námitky směřující proti výroku o vině z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, které byly uplatněny v dovolání obviněného, by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad odůvodněně namítl. Obviněný však tímto způsobem ničeho nenamítá.
Státní zástupce uzavřel, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný opřel svůj mimořádný opravný prostředek], a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, sp. zn. 10 To 286/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném ustanovením §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž orgánům činným v trestním řízení vytýká pouze pochybení při provádění důkazního řízení a jeho neúplnost (uvádí, že přípravné řízení a hlavní líčení bylo provázeno řadou procesních pochybení, jenž ve svých důsledcích znehodnotila celé důkazní řízení, zejména upozorňuje, že v jeho trestní věci byla dvakrát zmařena rekognice, dále argumentuje, že soud prvního stupně neprovedl výslech jeho bratra F. P. a že odvolací soud namísto, aby zajistil účast jmenovaného u soudu, se spokojil s fotodokumentací), porušení procesní zásady in dubio pro reo (shledává, že při hodnocení důkazů soud prvního stupně nedostatky, které sám způsobil, nepoužil v jeho prospěch, ale postavil je za základ pro závěr o jeho vině), nesprávné hodnocení důkazů (především rekognice a fotodokumentace F. P.) a vadná skutková zjištění (skutkový závěr, podle kterého se dopustil jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [prohlašuje, že nalézací soud měl k dispozici jen některé nepřímé důkazy, které však netvoří uzavřený kruh a nedávají základ ani pro výrok o vině, ani pro výrok o trestu, resp., že neměl k dispozici žádný důkaz o tom, že to byl on (obviněný), kdo řídil předmětné vozidlo] a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů zcela odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil, že předmětné vozidlo řídil jeho bratr F. P.). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.6.2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. prosince 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý