ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.35.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 35/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. ledna 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného M. V. , t. č. ve výkonu trestu ve V. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, č. j. 5 To 392/2006-268, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 28/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, č. j. 5 To 392/2006-268, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2006, č. j. 88 T 28/2006-235, a nově bylo odvolacím soudem podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný M. V. byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1 tr. zák. a byl mu podle §215a odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců a pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, č. j. 5 To 392/2006-268, podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obsáhlém dovolání nejvyšší státní zástupkyně rekapituluje celý dosavadní průběh trestního stíhání obviněného s poukazem na právní kvalifikaci uplatněnou v podané obžalobě, popis skutku a právní kvalifikaci použitou soudem prvního a druhého stupně (str. 1 – 4 dovolání). V samém závěru pak dovolatelka rozvádí své úvahy, které mají dle jejího názoru zmíněný dovolací důvod naplňovat. Poukazuje na to, že „z provedených důkazů bylo zjištěno, že obviněný se týrání poškozené, tedy zlého nakládání s ní, dopouštěl po delší dobu řádově více než 18 měsíců, když obdobného jednání se dopouštěl ještě předtím již od února 2003, avšak za toto jednání nemohl být postižen z výše popsaných důvodů“. Vyjadřuje přesvědčení, že vzhledem ke shora uvedené době a četnosti útoků „nemělo být takové jednání hodnoceno jako méně intenzivní, ale naopak mělo být přihlédnuto k tomu, že takové zlé nakládání s poškozenou mělo soudy vést k závěru o použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. z hlediska aplikovatelnosti §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.“. Podle mínění nejvyšší státní zástupkyně mj. také vzhledem k tomu, že „obviněný nebyl postižen za své jednání od února 2003 do 31. 5. 2004“. bylo nutno k této skutečnosti přihlédnout jako k okolnosti zvyšující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. Z důvodů shora rozvedených dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 5 To 392/2006, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2006, sp. zn. 88 T 28/2006, jakož i rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud s ohledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. předmětnou věc přikázal Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní jako osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelkou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
V souvislosti s podaným dovoláním považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat na skutkové zjištění odvolacího soudu : „obviněný v době od 1. 6. 2004 do 17. 12. 2005 v B., na ul. D., ve společně obývaném bytě, opakovaně fyzicky i psychicky týral svoji bývalou manželku M. V., a to tím způsobem, že ji poté, co se požíváním alkoholických nápojů přivedl do stavu opilosti, napadal slovně vulgárními výrazy „kurvo, pičo, děvko, krávo“, vyhrožoval jí, v noci ji budil, rozbíjel v bytě věci poškozené a dětí a dále ji napadal fyzicky, a to tím způsobem, že ji bil otevřenou dlaní do hlavy a dalších částí těla, smýkal s ní po bytě, plival na ni, házel po ní v bytě různé předměty, kdy poškozená ze strachu z bytu vybíhala na pavlač a volala o pomoc, když poškozená v důsledku napadení obviněným byla nucena vyhledat lékařskou pomoc, a to dne 18. 6. 2004, kdy byla ošetřena pro 4 krevní výrony velikosti 3 až 4 cm v průměru na pravém stehně a obdobné tři hematomy na levé paži, dále dne 28. 10. 2005, kdy vyhledala lékařskou pomoc a byla ošetřena pro drobnou oděrku na palcovém valu na levé ruce, přičemž jednání obviněného vyvrcholilo dne 17. 12. 2005, kdy poškozenou chtěl napadnout, tato před ním utíkala, uklouzla na dlaždicích a narazila si ruku, přičemž utrpěla šikmou zlomeninu čtvrté záprstní kůstky na levé ruce s posunem úlomků a byla ošetřena sádrovou fixací na necelých 5 týdnů; takovéto jednání negativně působilo na psychiku poškozené, objevily se u ní znaky syndromu týrané ženy jako oběti domácího násilí v iniciální fázi a pouze v důsledku její psychické struktury se tento syndrom ještě nestačil rozvinout, a toto jednání způsobilo M. V. tíseň a újmu“.
V souvislosti s podaným dovoláním nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného je vhodné uvést, že kromě obviněného a poškozeného bylo také odvolání podáno státním zástupcem, který namítal, že „soud sice provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., avšak z provedených závěrů vyvodil nesprávné právní závěry“. Namítal, že soud I. stupně dospěl k závěru, že by jednání obviněného mělo být posouzeno jako kvalifikovaná skutková podstata, když tento svůj názor odůvodnil tím, že ani k okolnosti, že obviněný v jednání pokračoval po delší dobu, vzhledem k nižší četnosti a intenzitě násilí, není možno přihlédnout jako k okolnosti, která podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.“
Jak již bylo shora zmíněno, dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním posouzení (v dovolání je odkazováno na nesprávné právní posouzení), přičemž dovolání není dalším (řádným) opravným prostředkem. V souvislosti s podaným dovoláním je nutno vycházet z toho, co je obsahem dovolání. Zde pak Nejvyšší soud dospívá k závěru, že odkaz na nesprávné právní posouzení skutku, ve snaze docílit naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl uplatněn pouze formálně. Byl-li dovolací důvod uplatněn formálně, pak je nutno dovolání odmítnout s odkazem na znění §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i s přihlédnutím k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Uvedené je Nejvyšším soudem zmiňováno z níže rozvedených důvodů: dovolatelka až v samém závěru svého dovolání (po několika stránkách popisu průběhu trestního řízení a popisu skutkových podstat jednotlivými orgány ve věci konajících) soudům ve své podstatě nevytýká nesprávné právní posouzení skutku, nýbrž nesprávné hodnocení důkazů. Opakuje, že „zlé nakládání s poškozenou trvalo po delší dobu trvající řádově více než 18 měsíců“, dále že „obviněný napadal po uvedenou dobu poškozenou s četností jedenkrát až dvakrát týdně“. Uvedené skutečnosti vyplývají ze skutkového zjištění rozsudku soudu druhého stupně. Z odůvodnění zmíněného rozsudku (str. 5) vyplývá, že odvolací soud „přisvědčil závěrům soudu I. stupně o vině obviněného včetně zvolené právní kvalifikace, přičemž v podrobnostech lze mimo jiné odkázat též na odůvodnění napadeného rozsudku, kdy toto vychází ze zásad formální logiky, když odvolací soud se s ním plně ztotožnil“. Soud prvního stupně po provedeném dokazování a rozvedení jednotlivých důkazů v trestní věci obviněného rozvedl tyto v odůvodnění svého rozsudku na str. 3 – 8, aby následně tyto důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil (viz str. 8 – 10 rozsudku). Zejména na str. 9 svého rozsudku soud prvního stupně podrobně rozvádí své hodnotící úvahy k provedeným důkazům, přičemž se zabývá i charakteristikou obviněného stejně jako poškozené tak, jak vyplývá ze znaleckých posudků, v kontextu s dalšími provedenými důkazy. Zde také soud prvního stupně připomíná, že si je vědom skutečnosti, že jednání, pro které stojí obviněný před soudem bylo do trestního zákona včleněno až od 1. 6. 2004 (proto všechna jednání, která tomuto datu předcházejí, nejsou trestná a v popisu skutkového děje jsou zařazena pro dokreslení celé situace). Soud prvního stupně se zabýval i problematikou „doby trvání chování obviněného vůči poškozené“ a toto označil „jako pokračující po delší dobu“, současně však na základě hodnocení provedených důkazů musel konstatovat, že s ohledem na „relativně nižší četnost, nižší intenzitu“ není možné, aby jednání obviněného kvalifikoval podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť má zato, že toto delší období vzhledem k nižší četnosti a nižší intenzitě násilí na poškozené naplňuje základní skutkovou podstatu a již nikoli kvalifikovanou skutkovou podstatu i s přihlédnutím k tomu, že tato okolnost podstatně nezvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, jak má na mysli ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že soud prvního stupně se zabýval nejen formálními znaky trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, zabýval se však také, jak mu ukládá zákon, i materiálním znakem příslušného trestného činu a právní kvalifikaci posuzoval i z pohledu §88 odst. 1 tr. zák. Vytýká-li pak nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání soudům (resp. rozsudku soudu druhého stupně) nesprávné právní posouzení skutku, je tak činěno pouze formálně, neboť podstatou podaného dovolání je docílit vyslovení aplikovatelnosti §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho zrušení rozsudku soudu prvního i druhého stupně a vyslovení pro tyto soudy závazného právního názoru, že „s ohledem na uvedené skutečnosti – že obviněný napadal poškozenou po delší dobu s četností jedenkrát až dvakrát týdně, což mělo vést k závěru, že u obviněného se jednalo o naplnění okolností podmiňující použití trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., a vzhledem k tomu, že také k období, za které za své jednání nebyl obviněný postižen, je možno přihlédnout jako k okolnosti zvyšující stupeň nebezpečnosti jeho jednání ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. - mělo být jeho jednání kvalifikováno jako trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.“. Ze shora uvedeného kontextu je však nade vší pochybnost zřejmé, že státní zástupkyní je vytýkáno soudu druhého stupně (potažmo i soudu prvního stupně) hodnocení důkazů a otázka hodnocení důkazů z pohledu okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Uvedenou problematikou se soudy zabývaly a neztotožnění se nejvyšší státní zástupkyně s hodnotícími úvahami soudu, nelze pod jí uplatněný dovolací důvod podřadit, byť problematika stupně společenské nebezpečnosti je upravena v ustanoveních trestního zákona.
Lze tedy závěrem shrnout, že jak soud odvolací, tak soud prvního stupně dospěly k závěru (při hodnocení všech důkazů), že jednání obviněného vůči poškozené trvalo po delší dobu, avšak s ohledem na nižší intenzitu a relativně nižší četnost jednání obviněného není naplněno ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. umožňující kvalifikovat jednání obviněného podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Státní zástupkyně je však toho názoru, že s ohledem na četnost útoků vůči poškozené a dobu, po kterou takto obviněný jednal, měly být uvedené skutečnosti vyhodnoceny opačně než učinily soudy, mělo být shledáno naplnění ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Jedná se tedy ve své podstatě o vyjádření nesouhlasu s hodnotícími úvahami soudu k naplnění ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., tudíž o námitku dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann