ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.5.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 5/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2008 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 50 To 173/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 37 T 60/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 37 T 60/2004, byl obviněný M. H. (v bodě 1.) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil společně s obviněným B. Ř. tím, že „v N. v přesně nezjištěné době měsíce října roku 2002 po vzájemné dohodě s cílem získat družstevní byt č. v P., Ž. se snažili přimět k prodeji tohoto bytu P. H., a když tento s prodejem bytu nesouhlasil, předložili blíže nezjištěného dne S. b. d. Š. se sídlem v P., E. B. smlouvu o převodu členských práv a povinností, dle které P. H. převádí na obžalovaného M. H. členská práva a povinnosti vyplývající ze stanov družstva, zejména nájem družstevního bytu č. v P., Ž. ul., ačkoli věděli, že P. H. ve skutečnosti uvedenou smlouvu nepodepsal a podpis na smlouvě není jeho pravým podpisem, stejně jako podpis na potvrzení ze dne 29. 10. 2002, dle kterého měl P. H. téhož dne od M. H. převzít částku 400.000,- Kč, čímž pošk. P. H. bez jeho vědomí připravili o členská práva v družstvu, kdy na základě předložené smlouvy obž. H. získal bez vědomí pošk. P. H. možnost disponovat tímto družstevním bytem, přičemž členská práva a povinnosti v družstvu dne 5. 2. 2003 převedl na další osobu, kdy hodnota užívacího práva spojená s bytem zahrnující právo převést byt do vlastnictví člena družstva v období října 2002 činila 900.000,- Kč, přičemž na základě rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 8. 2001, sp. zn. 28 C 145/2001, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2001, bylo přivoleno k výpovědi nájmu bytu č. v P., Ž. ul. č., daného stavebním bytovým družstvem Š. P. H., kterému tak svědčilo k uvedenému bytu pouze právo bydlení a nemohl byt platně převést“.
Za tento trestný čin byl obviněný M. H. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. a §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného B. Ř. (stran skutku popsaného v bodě 1. rozsudku) a obviněného P. Š. (stran skutku popsaného v bodě 2 rozsudku) a dále podle §226 písm. a) tr. ř. o zproštění obviněných B. Ř., P. Š. a V. V. obžaloby pro skutky v tomto rozsudku uvedené. Rozhodnuto bylo také o nárocích na náhradu škody uplatněných poškozenými P. H., E. H. a M. K.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění B. Ř., P. Š. a M. H., Okresní státní zástupce Plzeň – město a poškozený P. H., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 50 To 173/2007, k odvolání obviněných B. Ř., P. Š. a M. H. a Okresního státního zástupce Plzeň – město podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných B. Ř., P. Š. a M. H. ve výroku o trestu a dále ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému P. H. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestech jmenovaným obviněným a nároku na náhradu škody uplatněném dotyčným poškozeným. Obviněného M. H. odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tři a půl roku. Podle §53 odst. 1 a §54 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest ve výši 200.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák., pro případ, že by ve stanovené lhůtě tento trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozeného P. H. s celým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce ve vztahu k obviněné V. V. a odvolání poškozeného P. H.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 50 To 173/2007, podal obviněný M. H. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že trestného činu podvodu se dopustil poškozený P. H., neboť na něho (obviněného) neprávem převedl byt za situace, kdy kvůli přetrvávajícím dluhům jmenovaného poškozeného vůči družstvu bylo rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 2. 8. 2001, sp. zn. 28 C 145/2001, přivoleno k výpovědi z nájmu předmětného bytu, daného S. b. d. Š., v důsledku čehož poškozenému zůstalo pouze právo k bydlení, nikoli právo k převádění. Podle jeho slov (obviněný) za poškozeného tento dluh uhradil a řádně mu za převod bytu zaplatil, avšak P. H. si po převzetí hotovosti ve výši 400.000,- Kč celou záležitost rozmyslel, kdy tato suma se mu zdála nepřiměřená, a jediným východiskem k opětovnému získání bytu a zároveň ponechání si výše uvedené hotovosti se pro něho stalo podání trestního oznámení. Následně obviněný podotkl, že soud je samozřejmě povinen rozhodovat o skutku, který je předmětem obžaloby, pokud však obžaloba není úplná, měl by se zabývat i okolnostmi nenavrženými, což se v daném případě nestalo. Z popisu skutku podle něho nevyplývá, že pachatelem trestného činu je on (obviněný). V této souvislosti vyzdvihl, že byť bylo odborným vyjádřením (nikoliv znaleckým posudkem) zjištěno, že se jedná o padělek, nebyl jednoznačně označen autor padělku, tedy samotný pachatel. Prohlásil, že skutečnost, že pachatelem je poškozený P. H. dokazuje i ten fakt, že podpis na dokumentech týkajících se převodu, byl ve všech případech úředně ověřen a z ověřovací knihy vyplývá, že osoba podepisující se před úřadem se identifikovala podle občanského průkazu s fotografií (číslo občanského průkazu bylo zapsáno v knize i na listinách). Na základě presumpce správnosti správních úkonů se tudíž dovozuje, že tento podpis patří skutečně majiteli občanského průkazu. Přitom doplnil, že P. H. ztrátu občanského průkazu nehlásil a ani mu nebyl vydán občanský průkaz nový a že stejným průkazem se prokazoval i během trestního řízení. Také připomněl, že smlouva byla podepsána dříve, než (obviněný) poprvé navštívil byt, nemohl tedy identifikaci občanského průkazu poškozeného zjistit z údajně zapomenutých dokladů P. H., přitom zopakoval, že P. H. nikdy průkaz neztratil, ani nevypověděl, že by mu ho někdo vracel z pozůstalých věcí v bytě. Obviněný též zdůraznil, že soud prvního stupně se nezabýval otázkou, kdo a jakým způsobem měl falšovat podpis před úřadem a že hypotéza o falšování úředně ověřeného podpisu bez hloubkového zkoumání znalcem a dalšího šetření okolností podpisu se jeví dosti absurdní. Ani odborné vyjádření přitom neprokázalo, že by údajné falšování mohl provádět on (obviněný), nebo že by o něm mohl vědět. V návaznosti na shora uvedené konstatoval, že jeho jednáním, tzn. převodem družstevních práv k bytu a zaplacením dluhu, v žádném případě nedochází k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. a že naopak P. H. je tím, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil (převzetím peněz za byt), uvedl někoho v omyl (omyl v tom smyslu, že věděl, že práva k bytu už dávno nemá) a způsobil tak škodu nikoliv nepatrnou (400.000,- Kč – převod a 130.000,- Kč – výše dluhu). Dále argumentoval, že soud náležitě neobjasnil žalovaný skutek a neopatřil si spolehlivý podklad pro rozhodnutí, ačkoliv (obviněný) několikrát navrhoval provedení znaleckých posudků z oboru písmoznalectví u všech obžalovaných v této věci a případně i u poškozeného a jeho družky. Soudu postačilo odborné vyjádření znalce, přestože odborné vyjádření nemá stejnou důkazní hodnotu jako znalecký posudek (i když jej v obou případech činí znalec). Podle něho byl posudek písma v dokazování stěžejní, takže soud měl v souladu v §105 odst. 4 tr. ř. přibrat znalce dva.
Poté shrnul, že jeho jednání nevykazuje žádný znak skutkové podstaty trestného činu podvodu, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci, kdy subjektem tohoto trestného činu je evidentně P. H., nikoli on (obviněný), jeho (obviněného) jednání nesměřovalo ke spáchání trestného činu, ale pouze ke koupi bytu a zaplacení dluhu, což je v naprostém souladu s právními normami a právním řádem České republiky. Soud je však nepochopitelně subsumoval pod čin protiprávní, aniž objasnil celou záležitost případu. Ani na základě jediného důkazu nebyl pachatel určen a on (obviněný) jím byl neprávem označen jen díky tomu, že se stal nabyvatelem družstevních práv. Pokud by připustil, že by snad byl úředně ověřený podpis zfalšován, pak nebylo prokázáno, že by jej zfalšoval on, nebo že by o tom věděl. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle jeho slov postaveno pouze na domněnkách a nesprávných dedukcích převzatých z řízení u soudu prvního stupně, nikoliv na přesném posouzení skutku a výrok rozsudku se neopírá o žádnou doloženou či dokázanou skutečnost. Soud druhého stupně jeho odvolání, v němž na nesprávnost právního posouzení skutku upozorňoval, zamítl a uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně neodstranil. Na podporu svých tvrzení poté odcitoval výňatky z rozhodnutí uveřejněných v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 18/2002-T 426, č. 20/2003-T 494, č. 2/2003-T 527 a č. 24/2003-T 571 Sb.
V další části dovolání se obviněný vyslovil k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., v jehož rámci namítl neúplnost výroku o trestu. Podle něho totiž ve výroku o peněžitém trestu není uvedena lhůta pro jeho zaplacení, popř. alespoň způsob jejího stanovení. Přitom předseda soudu ve svém ústním odůvodnění rozsudku uváděl lhůtu jednoho roku. V této souvislosti obviněný uvedl, že peněžitý trest se poprvé objevil v rozhodnutí odvolacího soudu, čili soud druhého stupně tuto skutečnost konstituoval, nikoli deklaroval, čímž mu vznikla povinnost seznámit obviněného se všemi obligatorními náležitostmi souvisejícími s tímto trestem, tzn. i s lhůtou splatnosti, neboť to je nepochybně stejně tak důležitý údaj jako informace o jeho výši.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 50 To 173/2007, a buď podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl a uznal ho nevinným, nebo podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni nové projednání a rozhodnutí věci. Současně požádal, aby dovolací soud v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí o peněžitém trestu do rozhodnutí o dovolání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Mimo jiné konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.). V návaznosti na to zdůraznil, že obviněný, ačkoli v úvodu dovolání rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. celkem přiléhavě vymezil, fakticky neuplatnil jedinou námitku, kterou by vytýkal konkrétní nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., resp. jeho pokusu. Odmítá totiž skutkové zjištění uvedené ve skutkové větě, podle kterého věděl, že P. H. ve skutečnosti uvedenou smlouvu nepodepsal a podpis na smlouvě není jeho pravým podpisem, a zejména se na podkladě polemiky s úplností skutkových zjištění a s hodnocením důkazů soudy domáhá naprosto zásadní změny skutkového základu soudních rozhodnutí, když prosazuje skutkovou verzi, podle níž to byl poškozený H., kdo podepsal smlouvu o převodu členských práv a povinností (podatel nepřesně hovoří o převedení bytu), převzal částku 400.000,- Kč a poté podal na podatele trestní oznámení. Státní zástupce proto dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají.
Dále však státní zástupce konstatoval, že pod deklarovaný dovolací důvod lze obsahově podřadit námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tyto námitky však nejsou důvodné. V této souvislosti uvedl, že výrok o uložení peněžitého trestu musí obsahovat odkaz na ustanovení trestního zákona, podle kterého je trest ukládán, musí v něm být konkrétní finanční částkou stanovena výměra trestu a dále musí být součástí tohoto výroku „podvýrok“, kterým je stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán. Konkrétní lhůtu pro zaplacení peněžitého trestu ovšem odsuzující rozsudek neobsahuje; tato lhůta je fakticky stanovena až ve vykonávacím řízení, když podle §341 tr. ř. jakmile se stal vykonatelným rozsudek, podle něhož je odsouzený povinen zaplatit peněžitý trest, vyzve předseda senátu odsouzeného, aby jej zaplatil do patnácti dnů, a upozorní ho, že jinak bude nařízen výkon náhradního trestu odnětí svobody. Pouze v případě, že by soud při ukládání peněžitého trestu stanovil zaplacení trestu v přiměřených měsíčních splátkách (§53 odst. 4 tr. zák.), muselo by být součástí výroku o trestu též stanovení měsíčních splátek. V předmětné trestní věci však odvolací soud podle §53 odst. 4 tr. zák. nepostupoval. Proto v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu žádný výrok nechybí. Pokud by předseda senátu odvolacího soudu při odůvodňování rozsudku uvedl lhůtu splatnosti peněžitého trestu do jednoho roku, šlo by o vadný postup, který by však neměl žádné právní účinky a z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. by byl irelevantní. Jestliže by byl v takovéto podobě, tj. se stanovením lhůty, vyhlášen výrok rozsudku, by bylo nutno postupovat cestou opravy vyhotovení rozsudku podle §131 odst. 1 tr. ř., nikoli cestou dovolání.
Státní zástupce uzavřel, že dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 50 To 173/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněnému uložen trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Dovolatel je totiž v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, jimiž obviněný deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení (že si neopatřily spolehlivý podklad pro rozhodnutí, že závěr o zfalšování úředně ověřeného podpisu učinily toliko na základě odborného vyjádření, aniž by provedly důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, popř. že se nezabývaly otázkou, kdo a jakým způsobem měl falšovat podpis na listinách), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (od skutkových závěrů soudů zcela odlišnou a pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (namítá, že podpis na dokumentech týkajících se převodu bytu patří poškozenému P. H., že pouze zaplatil za tohoto poškozeného dluh a řádně mu zaplatil za převod bytu, dále že nebylo prokázáno, že by zfalšoval úředně ověřený podpis na inkriminovaných listinách, nevěděl ani, že tento podpis byl zfalšován, a prohlašuje, že pachatelem podvodného jednání a způsobení škody je právě jmenovaný poškozený). Až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad a na základě vlastní skutkové verze – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky vztažené k uvedenému dovolacímu důvodu proto pod tento (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění a na základě vlastní verze skutku, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. H. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se tento obviněný dopustil skutku v podobě popsané v rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 37 T 60/2004. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Nad tento rámec lze poznamenat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Pokud by bylo dovolání opřeno pouze o výše uvedené námitky, k nimž Nejvyšší soud zaujal vyjádřené stanovisko, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl neúplnost výroku o trestu, konkrétně, že výrok o uložení peněžitého trestu neobsahuje lhůtu pro jeho zaplacení, popř. ani způsob jejího stanovení. Takovou výhradu lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, za formálně právně relevantní, Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Jak správně poznamenal ve svém vyjádření státní zástupce, výrok o peněžitém trestu musí obsahovat odkaz na ustanovení trestního zákona, podle něhož je ukládán, musí v něm být konkrétní částkou určena výměra trestu a dále je jeho obligatorní součástí také výrok, kterým je stanoven náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Konkrétní lhůtu pro zaplacení peněžitého trestu však soud v odsuzujícím rozsudku neurčuje (a nemá povinnost tak učinit), neboť tato lhůta, která je upravena přímo zákonem v souvislosti s výkonem peněžitého trestu, je konkretizována právě ve vykonávacím řízení. Podle ustanovení §341 tr. ř. totiž jakmile se stal vykonatelným rozsudek, podle něhož je odsouzený povinen zaplatit peněžitý trest, vyzve předseda senátu odsouzeného, aby jej zaplatil do patnácti dnů, a upozorní ho, že jinak bude nařízen výkon náhradního trestu odnětí svobody. Pouze v případě, kdy soud již při ukládání peněžitého trestu stanovil jeho zaplacení v přiměřených měsíčních splátkách (§53 odst. 4 tr. zák.) je nezbytné v rámci výroku o peněžitém trestu určit též výši těchto měsíčních splátek. V předmětné trestní věci však soud druhé instance nerozhodl o zaplacení peněžitého trestu v měsíčních splátkách podle §53 odst. 4 tr. zák.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že v rozsudku odvolacího soudu žádný výrok nechybí a žádný výrok není neúplný. K tomu považuje za potřebné doplnit, že námitky obviněného v tom smyslu, že předseda senátu odvolacího soudu při ústním odůvodňování rozsudku uvedl lhůtu splatnosti uloženého peněžitého trestu (do jednoho roku), nejsou z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. (a ani z pohledu jiného dovolacího důvodu) relevantní.
Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že nebylo-li stanoveno zaplacení peněžitého trestu v přiměřených měsíčních splátkách podle §53 odst. 4 tr. zák. může obviněný po právní moci rozsudku v rámci vykonávacího řízení požádat z důležitých důvodů o odklad výkonu tohoto trestu nebo o povolení splátek, to vše za podmínek uvedených v §342 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. H. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon peněžitého trestu, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý