ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.581.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 581/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2008 o dovolání, které podal obviněný V. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici P. – P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 11 To 463/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 47/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 2 T 47/2007, byli obvinění Z. Č. a V. M. uznáni vinnými tím, že „v T. dne 15. 4. 2005 obžalovaný Č. na popud obžalovaného M. prostřednictvím Č. p. na základě smyšlených a nepravdivých údajů o svém zaměstnání a výši příjmu, které mu poskytl obžalovaný M., vylákal uzavření úvěrové smlouvy č. se společností H. C. F., a.s. B., k jejíž škodě týž den poskytnutý úvěr ve výši 15.000,- Kč vyčerpal a takto získané finanční prostředky obratem předal obžalovanému M. na základě předchozí vzájemné dohody, podle níž měla úvěr splácet další osoba, což se však nestalo“. Jednání obviněného Z. Č. bylo kvalifikováno jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., jednání obviněného V.M. jako organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1 tr. zák. Obviněný Z. Č. byl za to odsouzen podle §250b odst. 1 tr. zák., §45 odst. 1 a §45a odst. 1 tr. zák. k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin. U obviněného V. M. bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 26. 2. 2007, č. j. 4 T 728/2006-444, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 5. 2007, č. j. 10 To 729/2007-504.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný V. M., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 11 To 463/2007, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný V. M. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů nehodnotily důkazy jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě, aby obstál právní názor obžaloby, že se dopustil popsaného jednání. Prohlásil, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť on nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Dále uvedl, že spoluobviněný Z. Č. v přípravném řízení popsal skutek tak, jak je uveden v odsuzujícím rozhodnutí, tzn. tak, že ve vztahu k jeho osobě (obviněnému) je možné se domnívat, že se předmětného jednání dopustil. K tomu dodal, že on v přípravném řízení odmítl vypovídat. Při hlavním líčení však doznalo dosavadní dokazování změn, se kterými se podle jeho mínění soud dostatečně nevypořádal. V této souvislosti zdůraznil, že spoluobviněný Z. Č. uvedl, že si výpověď v přípravném řízení vymyslel z osobní msty s ohledem na to, že jeho přítelkyně jej měla s obviněným podvádět, a že on (obviněný) tuto výpověď potvrdil. Soud při hodnocení těchto výpovědí shledal rozpory, které však podle názoru obviněného nejsou natolik významné, aby zakládaly odůvodnění soudu, že se jedná o nevěrohodné důkazy. V souvislosti s tím obviněný poznamenal, že v dané trestní věci měla být slyšena přítelkyně spoluobviněného Z. Č., a uzavřel, že neexistuje jediný přímý důkaz, který by jej usvědčoval z popsaného jednání.
Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadená rozhodnutí s tím, aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc byla přikázána a řádně projednána před soudem prvého stupně a poté případně i před soudem odvolacím. Pro případ uznání toho, že dokazování bylo provedeno vyčerpávajícím způsobem, navrhl, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým jej zprostí obžaloby v plném rozsahu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve připomněl, že v případě dovolání, podaného z důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno, aby Nejvyšší soud vycházel ze skutkového zjištění soudu a v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotil správnost hmotně právního posouzení. Zmíněný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze postupovat opačně, tedy tak, že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu nalézacího a v návaznosti na to i soudu odvolacího, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené. V takovém případě není materiálně, tedy ve skutečnosti, uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. Jinak řečeno, dovolací důvod vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti hodnocení důkazů, šíři provedených důkazů apod. To znamená, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Přípustné jsou tedy jen právní námitky, ale nejsou přípustné námitky skutkové. Předmětný dovolací důvod nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku.
Následně státní zástupce shledal, že z odůvodnění předmětného dovolání je patrné, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustně brojí proti způsobu, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, zejména pak výpověď spoluobviněného Z. Č. jakož i šíři provedených důkazů. Obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku výlučně soustředil na zpochybňování procesu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., akceptovat. Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, odst. 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba rovněž dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn, neboť ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících konkrétně vymezených důvodů v písmenech a) až l). Obviněný však zcela evidentně postupoval v rozporu s tímto postulátem.
Následně státní zástupce podotkl, že výše uvedené námitky obviněného by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě existence extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Navíc je třeba uvést, že ani Nejvyšší státní zastupitelství České republiky v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospělo k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu, protože soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.
Státní zástupce pak shrnul, že obviněný napadenému usnesení, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání, zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. (včetně toho, o který obviněný opírá své dovolání), a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil stání zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 11 To 463/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká toliko neúplné důkazní řízení (prohlašuje, že v jeho trestní věci měla být slyšena také přítelkyně spoluobviněného Z. Č.), nesprávné hodnocení důkazů (podle jeho přesvědčení soudy nehodnotily důkazy jak ve vzájemné souvislosti, tak jednotlivě) potažmo vadná skutková zjištění. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zdůrazňuje, že neexistuje jediný přímý důkaz o jeho vině popsaným jednáním, přičemž argumentuje výpovědí spoluobviněného Z. Č. z hlavního líčení, kterou sám potvrdil, s tím, že rozpory shledané při hodnocení těchto výpovědí soudem nejsou natolik významné, aby zakládaly odůvodnění soudu, že jde o nevěrohodné důkazy) a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (de facto totiž tvrdí, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť on nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení a nesprávného hodnocení důkazů, potažmo vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. května 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý