ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.636.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 636/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2008 o dovolání, které podal obviněný M. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 9 To 537/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 32 T 89/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 23. 11. 2007, sp. zn. 32 T 89/2007, byl obviněný M. G. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokračujícím trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c), e) tr. zák. [v bodě 1), 3), 5)], pokračujícím trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. [v bodě 2), 4)], přičemž jednání pod body 1) až 5) se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., trestnými činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. [v bodě 6)] a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. [v bodě 7)].
Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž obviněný:
„1) v přesně nezjištěné době v listopadu 2006 v nočních hodinách se v P. na D. tř. domluvil s O. S., na poskytnutí sexuálních služeb za peníze v bytě obžalovaného v P., U S. R., po příchodu do bytu obžalovaný uzamkl dveře a když S. požádala o smluvené peníze, hodil ji na postel a řekl, že to bude po dobrém nebo po zlém a že všechno zkazila, křičel na ni tak, že dostala strach a už mu neodporovala, poté ohřál vodu a nařídil jí, aby se svlékla donaha, neboť je špinavá a musí se umýt, a to i mezi nohama, poškozená se svlékla a umyla se, načež obžalovaný k ní přišel s „břitvou“ v ruce a řekl jí, že jí musí oholit, že když se nenechá, udělá to on stejně a pořeže jí při tom, poškozená ze strachu tomuto neodporovala a brečela, přičemž obžalovaný jí holil na přirození, poté jí poručil, aby si klekla, sepnula ruce a odříkala po něm motlitby,
2) následně jí poručil, aby si lehla na gauč, poté se svlékl, nasadil si „prezervativ“, lehl si na poškozenou S. a začal s ní proti její vůli souložit, přičemž poškozená se kroutila a brečela, odstrkovala ho po skončení soulože využila odchodu obviněného na WC na chodbě a z bytu utekla,
3) v přesně nezjištěné době od Vánoc do konce roku 2006 v nočních hodinách se v P. na D. tř. domluvil s I. P., na poskytnutí sexuálních služeb za peníze v bytě obžalovaného v P., U S. R., kam přišli společně, po příchodu do bytu obžalovaný uzamkl dveře a když P. požádala o smluvené peníze, tak jí řekl, že je dostane, až se svlékne, nařídil jí aby se svlékla, vulgárně jí nadával, hodil jí na postel, strhal z ní oblečení, přičemž vzal nůžky, s kterými jí přestříhl podprsenku, říkal jí, že ji očistí, že k pánu Bohu musí jít čistá, poté vzal „břitvu“, štětku a krém, stáhnul jí kalhotky, namydlil v rozkroku a oholil jí, sám byl vysvlečen donaha, poté si klekl a začal se modlit, následně vzal svíčku a žádal P., aby ho s ní análně uspokojovala, a když to poškozená odmítala, pohrozil jí, že to bude on dělat jí, proto mu vyhověla,
4) v přesně nezjištěné době v období listopad až prosinec 2006, kdy ve svém bytě v P., U S. R., ubytoval T. Š. a její dcery M. R., a J. R., poté, co měl dobrovolný pohlavní styk s T. Š., ji vzápětí žádal, aby mu provedla orální a anální styk, a když to odmítla, opakovaně jí udeřil pěstí do obličeje, přičemž jí vulgárně nadával, poškozená ležela na zemi a on stál nahý nad ní a v tomto jednání přestal, až když se probudila vedle spící M. R.,
5) ve výše uvedeném období ve svém bytě opakovaně žádal T. Š. a M. R., , aby si vyholili ochlupení na přirození a když to odmítaly, vulgárně jim nadával a vyhrožoval, že je zmlátí, že „omrdá“ M., a že je vyhodí z bytu, chtěl po nich, aby chodili jako on nahé po bytě a opakovaně jim vyhrožoval zabitím, pokud něco řeknou o tom, co se v bytě stalo, přičemž zdůrazňoval, že to nesmí říct policii,
6) ve výše uvedeném období v přesně nezjištěný den koncem listopadu 2006 ve svém bytě fyzicky napadl M. R., poté, co mu řekla, že jí vadí, jak na ní kouká i to, že jim nadává tak, že ji prudce udeřil pěstí do hlavy až spadla ze židle na zem, poté ji opětovně bil pěstmi do hlavy, praštil ji židlí do zad, poškozená upadla do bezvědomí, obžalovaný vzal sekyru a držel jí napřaženou nad ní a řval, že jí rozčtvrtí a v tomto jednání přestal a zklidnil se až poté, co si T. Š. před ním klekla na kolena a prosila ho, aby jí nic neudělal, že mu ve všem vyhoví, poškozená R. měla po tomto napadení asi 2 měsíce bolesti páteře a hlavy, které jí omezovaly při oblékání, chození, čtení,
7) ve výše uvedeném období ve svém bytě chodil nahý před M. R. a J. R., , opakovaně před nimi onanoval, v jednom případě v přesně nezjištěný termín v noci přivedl do bytu prostitutku, rozsvítil světlo a vzbudil je se slovy „kundy vstávejte, teď uvidíte, co jste ještě neviděly“, a přikázal jim, aby se dívaly, poté svlékl sebe i prostitutku, se kterou pak v různých polohách souložil a prováděl s ní orální a anální sex, poté ji nahou z bytu vyhodil a když se vrátil, řekl jim „stejně je to jedno, že tady vy kundy řvete, jdu ven, za hodinu se vrátím a všechny tři vás omrdám“, pak z bytu odešel, načež poškozené společně s T. Š. z bytu utekly,
a jednání popsaného shora pod body č. 1) až 5) se dopustil přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město sp. zn. 5 T 66/2000 ze dne 1. 11. 2000, který nabyl právní moci dne 14. 2. 2001 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 44/2001, byl odsouzen pro trestný čin znásilnění dle §241 odst. 1 trestního zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 6,5 (šest a půl) roku, který vykonal dne 30. 6. 2006“.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §42 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osm a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a Okresní státní zástupce Plzeň – město v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 9 To 537/2007, k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v napadeném rozsudku výrok o zařazení obviněného pro účely výkonu trestu do věznice s ostrahou a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného pro účely výkonu uloženého trestu zařadil podle §39a odst. 1 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 9 To 537/2007, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nadále popírá skutky kladené mu obžalobou za vinu, když i po prostudování napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění je přesvědčen, že nebylo prokázáno, že by se skutky staly tak, jak je uvedeno ve výroku i odůvodnění, a prohlásil, že byl poškozenými křivě obviněn a že skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, neodpovídá tomu, jak jsou jednotlivé skutky označeny v trestním zákoně za trestné činy.
Ke skutkům popsaným pod bodem 1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně poznamenal, že skutkový děj tak, jak je žalován, je založen pouze na výpovědích aktérů, tj. poškozené a jeho (obviněného). V této souvislosti namítl, že ve výpovědi poškozené O. S. existují značné rozpory, které její výpověď diskreditují a snižují její důvěryhodnost. K tomu dále rozvedl, že tyto rozpory lze spatřovat zejména v tom, zda ji měl (obviněný) hodit na postel či do ní pouze strčil a ona na postel spadla, jakým nástrojem jí měl oholit ochlupení na přirození, zda břitvou či holicím strojkem, popř. v otázce zda a v jaké intenzitě se poškozená bránila následné souloži s ním (obviněným). Rovněž konstatoval, že věrohodnost poškozené O. S. snižuje přiznaná konzumace drog, finanční motiv, ale i skutečnost, že tato celou událost nenahlásila na policii a nevyhledala ani lékařské ošetření. Její výpověď je také značně zatížena časem, který od události uplynul (není schopna už ani sama říci, kdy mělo k události dojít). Připomněl také závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, který byl na jmenovanou poškozenou vypracován, podle něhož bylo zjištěno, že poškozená je osobou mj. neprůbojnou, podřídivou, bojácnou, inklinující k úzkostlivosti, a seznal, že to má samozřejmě vliv na její vnímání událostí a že i z tohoto hlediska měl soud hodnotit její výpověď, neboť se nabízí jednoznačné vysvětlení, že poškozená vnímala jeho (obviněného) jednání vůči ní intenzivněji a negativněji, než bylo v dané situaci a na daném místě přiměřené.
Pokud jde o skutek uvedený v bodu 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, namítl, že znalec z oboru psychologie zjistil u poškozené I. P. zvýšenou lhavost, tendenci vypovídal o sobě v příznivějším společenském světle a podle účelu i zkreslovat údaje o souvisejících okolnostech, a dále že značná část její výpovědi se ukázala býti naprostou lží, což sama též před policejním orgánem doznala.
Ke shora předestřené argumentaci [k bodům 1) až 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně] pak ještě dodal, že za významný moment považuje skutečnost, že ani jedna z údajně poškozených žen na něho nepodala po údajném spáchání skutků trestní oznámení a ani nevyhledaly lékařské ošetření, i když hovořily o drobných zraněních. Zdůraznil, že trestní oznámení učiněné s odstupem pěti až sedmi měsíců má jinou váhu než trestní oznámení učiněné okamžitě. Dále poukázal na to, že trestní oznámení na něho podaly pouze ty ženy, kterým nezaplatil za dohodnuté sexuální služby. Podotkl, že podnětem k podání trestného oznámení byla jiná prostitutka, svědkyně P., která měla svoji zkušenost s obdobným zaměřením, o kterém hovoří obě poškozené, ale s jiným mužem. Uzavřel, že ač byl jeho případ medializován a zejména v novinách zveřejňovány jeho fotografie, nepřihlásila se žádná další poškozená.
Poté shledal, že také obvinění poškozené T. Š. [bod 4) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu] není podloženo, kromě její výpovědi, žádnými dalšími důkazy. Také ona nevyhledala po údajném napadení lékařské ošetření a žádný ze svědků nevypověděl, že by na jejím obličeji viděl nějaká zranění či podlitiny. Podle jeho slov poškozenou opravdu udeřil, ovšem úder neměl charakter násilí páchaného za tím účelem, aby byla poškozená svolná k něčemu, co by jí bylo proti svobodné mysli, ale udeřil ji z důvodu, že při pohlavním styku mu (obviněnému) jí prováděné aktivity působily bolest a přes jeho žádost s nimi nepřestala. Podle jeho slov nešlo o žádné vydírání či pokus o znásilnění, když paradoxně byl naopak v této situaci poškozeným právě on. Argumentoval, že bez dalších svědectví a důkazů se obvinění poškozené T. Š. pohybuje pouze v rámci tvrzení proti tvrzení a jako takové před soudem nemůže obstát. Doplnil ještě, že pokud by poškozená pociťovala jeho jednání jako skutečnou újmu, neponechala by je jen tak, přinejmenším by od něj okamžitě s dětmi odešla. To však neučinila a dále s obviněným sdílela společnou domácnost déle než měsíc.
Následně popřel jednání, které je mu kladeno za vinu pod bodem 5) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. K tomu uvedl, že žádal pouze poškozenou T. Š., aby se vyholovala, a to čistě z hygienických důvodů. Namítl, pak, že se zřetelem k tomu, že se obžaloba opírá pouze o svědectví poškozené Š. a její dcery M. R., která jsou vzájemně rozporuplná a nekorespondují s jeho výpovědí, nelze jej uznat vinným z tohoto jednání.
Stran bodu 6) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu prohlásil, že je pravdou, že M. R. u sebe v bytě udeřil, avšak šlo o úder nijak intenzivní, jednalo se o výchovné pohlavky až facky, neboť jmenovaná na něho byla drzá. Poškozená sice po úderu upadla vzhledem ke své slabší konstituci na stůl a byla červená od udeření, neměla však na sobě jiné známky zranění. Rozhodně odmítl, že by na ni užil nějakého hrubějšího násilí. Uvedl též, že ani tento skutek poškozená Š. nehlásila na policii, a když byla ve zdravotnickém zařízení tázána na původ zranění, zalhala, že věc již policii oznámila. Není jediný důvod věřit, že si nevymýšlí a neuvádí účelově věci tak, aby byla sama v lepším světle.
K bodu 7) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pak poznamenal, že před nezletilými dcerami T. Š. skutečně chodil nahý, ale toto jednání bylo zapříčiněno tím, že byt, ve kterém všichni čtyři bydleli, byl velice malý, jednalo se o jedinou místnost (jen WC bylo umístěno mimo byt na chodbě). Popřel, že by před nezletilými někdy onanoval, a vyzdvihl, že když byla na tuto skutečnost dotázána M. R., nebyla schopna se k tomu přiměřeně vyjádřit, a že její popis je spíše zaměnitelný s prováděním hygieny, než se sexuální aktivitou. Též incident, který se měl stát s prostitukou, označil za značně nevěrohodný, neboť výpověď poškozené Š. odporuje výpovědím ostatních svědků, pokud jde o popis událostí a časové hledisko. Dospěl k závěru, že i přesto, že posudek, který se měl vyjádřit k věrohodnosti poškozené Š., pro ni nevyznívá úplně špatně, nelze zapochybovat o její osobnosti a vlastnostech, pokud by mělo být uvěřeno její výpovědi.
V závěru zhodnotil důkazní situaci v dané trestní věci jako neobvykle rozporuplnou, a to u všech skutků, které jsou mu kladeny za vinu, což je podle jeho slov způsobeno jednak nestálými, nepřesvědčivými a měněnými výpověďmi svědkyň, popř. u svědkyně Š. závažným časovým nesouladem jí popisovaného děje. Zdůraznil, že se tyto rozpory v obžalobou opatřených a soudem provedených důkazech nepodařilo zcela odstranit, a proto musí trvat na zásadě, že v případě pochybností měla být věc hodnocena v jeho prospěch. Jediný skutek, na kterém se účastníci jakž takž shodli, je udeření poškozené M. R., avšak opět pro naprosto nedostačující důkazy je otázkou, zda toto jednání je možno vůbec podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu, který je mu kladen za vinu. Vyjádřil pak přesvědčení, že žádný ze skutků se nestal tak, jak svědkyně popisují, a že jednání, ke kterému se v určitých bodech doznává, nelze rozhodně kvalifikovat jako trestný čin.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v částech napadených dovoláním, případně též řízení mu předcházející, a zavázal soud k novému projednání a rozhodnutí věci, pokud sám nerozhodne o jeho zproštění rozsudkem podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že obviněný formálně opřel dovolání o zákonný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, čímž zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod tedy není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. K tomu státní zástupkyně dodala, že skutkové námitky dovolatele by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a řádně odůvodnil. To se však nestalo.
V návaznosti na to státní zástupkyně shledala, že ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu lze jako relevantně uplatněnou námitku hodnotit pochybnosti obviněného, zda odpor poškozené S. byl takové intenzity, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako donucení k souloži. V této souvislosti poznamenala, že z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný do svého mimořádného opravného prostředku zahrnul toliko námitky, které uplatňoval již při své obhajobě v dosavadním řízení před soudy obou stupňů, přičemž soud druhého stupně se těmito výhradami v nezbytném rozsahu zabýval a se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu se plně ztotožnil a v podrobnostech na ně v odůvodnění napadeného rozsudku odkázal. Přitom zdůraznila, že ve skutkové větě ad 1), 2) výroku o vině popsané výhrůžky a konání předcházející souloži, jímž obviněný ochromil vůli poškozené, jakož i projevy poškozené při souloži jsou nepochybně vyjádřením vážně míněného nesouhlasu a na straně 5 odůvodnění rozsudku soud prvého stupně hodnotil všechny další zjištěné okolnosti jednání obviněného, ze kterých přesvědčivě dovodil, že obviněný musel vědět, že odpor poškozené není předstíraný.
Dospěla proto k závěru, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., pokud je omezeno pouze na opakování námitek, uplatněných obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení a se kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání obviněného M. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá a současně, aby takto bylo podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud seznal, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2008, sp. zn. 9 To 537/2007, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí poškozených) a v této souvislosti také porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (zpochybňuje věrohodnost výpovědí poškozených s tím, že jsou nestálé, nepřesvědčivé, vnitřně a případně též vzájemně rozporné, neodpovídají dalším provedeným důkazům či je jimi jejich hodnota snižována nebo nejsou potvrzeny dalšími důkazy) a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů naprosto odlišnou) verzi skutkového stavu věci (viz dovolání), přičemž zároveň tvrdí, že se jednotlivé skutky nestaly tak, jak jsou popsány pod body 1) až 7) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obviněný ve svém dovolání sice namítá, že skutkový stav, který zjistily soudy obou stupňů, neodpovídá tomu, jak jsou jednotlivé skutky označeny v trestním zákoně za trestné činy, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutky zjištěnými soudy nižších stupňů a jejich právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Nadto je evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutků, jak byly zjištěny soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestných činů nedopustil.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý