ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.726.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 726/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. června 2008 o dovoláních, která podali obvinění R. L. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K. n. O., a Š. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 To 433/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 27/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. L. a Š. L. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 14 T 27/2006, byli obvinění R. L. a Š. L. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchali tím, že „dne 29. 10. 2005 kolem 19,45 hodin společně s dosud neztotožněným mužem a ženou, vešli do bytu poškozené J. L., přičemž obžalovaná začala poškozené sprostě nadávat, obžalovaný poškozené řekl, že když byla u nich na návštěvě v bytě, tak odcizila 2.000,- Kč a ať je okamžitě vrátí, poškozená odvětila, že žádné peníze nevzala, a na to obžalovaní začali vymáhat peníze po poškozené tím, že obžalovaná ji bila baseballovou pálkou do hlavy, ramen a krku, což poškozená vykrývala rukama, obžalovaný ji udeřil pěstí do obličeje nad pravé oko, mířil na ni úzkým nožem s ostřím dlouhým přibližně 10 cm, dále uchopil silný řetěz stříbrné barvy s velkými oky, který držel napnutý mezi pažemi, blížil se k poškozené a vyhrožoval, že ji uškrtí, pokud jim peníze nedá, přičemž od dalšího napadání upustili, neboť do incidentu zasáhl pes poškozené, a spolu s neznámým mužem a ženou, kteří po celou dobu jen procházeli bytem, odešli“.
Za shora uvedený trestný čin byl obviněný R. L. odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uloženém jmenovanému obviněnému trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 44 T 223/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněná Š. L. byla odsouzena podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu uloženém této obviněné trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 12. 2006, sp. zn. 44 T 223/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená J. L., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění R. L. a Š. L., rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 To 433/2007, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podali obvinění R. L. a Š. L. dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný R. L. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že trvá na tom, že kritického dne v bytě poškozené nebyl a že se tedy nemohl dopustit jednání, které je mu kladeno za vinu. Podotkl, že poškozená tvrdí, že útok trval půl až třičtvrtě hodiny. Podle jeho názoru kdyby došlo k takovému hrubému napadení poškozené, jistě by někdo v domě toto jednání zaregistroval. Stejně tak tvrzení, že jeho počínání a počínání spoluobviněné Š. L. zamezil pes, nemůže obstát, když je pouze uvedeno, že pes začal vrčet, neboť jestliže měl mít (obviněný) v ruce řetěz a dlouhý nůž a spoluobviněná baseballovou pálku, pak jistě nebylo důvodu se nějakého psa bát. Dále argumentoval, že navrhli výslech svědka P. B., jenž sám nabídl své svědectví, vzhledem k tomu, že poškozenou velmi dobře zná, zná její chování, její vztahy k osobám drogově závislým, soud však tuto svědeckou výpověď, s ohledem na trestní minulost svědka, nevzal v úvahu. Konstatoval, že za této situace, kdy byl proveden pouze důkaz ve prospěch obviněných, je překvapivá změna právního názoru soudu prvního stupně, když nejprve oba obviněné obžaloby zprostil, a poté, co odvolací soud rozsudek zrušil, právní názor změnil. V této souvislosti poznamenal, že všechny okolnosti, o kterých se soud prvního stupně v rozsudku zmiňuje a jimiž zdůvodňuje změnu právního názoru, byly tomuto soudu známy též před vynesením osvobozujícího rozsudku, žádné nové důkazy v neprospěch obviněných nebo důkazy, které by mohly mít vliv na změnu právního názoru soud neprovedl, neprovedl ani důkaz znaleckým posudkem, jehož provedení již při řízení u soudu prvního stupně před zprošťujícím rozsudkem a ve svém odvolání navrhovala obvodní státní zástupkyně. Dodal, že tento důkaz nyní považuje za podstatný, protože je třeba, aby se znalec vyjádřil k osobě poškozené a k její věrohodnosti. Shrnul, že z celého postupu soudu prvního stupně je jisté, že aniž by opatřil nové důkazy, které by odůvodňovaly změnu jeho právního závěru, své rozhodnutí změnil. Prohlásil, že nemůže uvěřit tomu, že soud prvního stupně nabyl skutečně jiného přesvědčení než při vynesení původního rozsudku, kdy celou věc po provedení důkazů pečlivě vážil, probíral jednotlivé důkazy a zdůvodňoval, proč oba obviněné obžaloby zprostil. Dospěl k závěru, že důvodem změny rozhodnutí soudu prvního stupně zřejmě nebylo jeho přesvědčení, ale zrušující rozhodnutí odvolacího soudu. Následně připomněl závěry odvolacího soudu ohledně správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů ve druhém rozsudku soudu prvního stupně a upozornil na jeho úvahy stran úlohy odvolacího soudu kontrolovat v odvolacím řízení nejen zachování zákonné procesní formy a správnou aplikaci norem hmotného práva, ale přezkoumávat i způsob vedení u hodnotících úvah, zda jsou dostatečně komplexní, zda vyvozování skutkových závěrů odpovídá standardní hodnotící logice, také evidenci zdravého rozumu a praktické soudcovské zkušenosti. Podle slov obviněného ovšem, jestliže u soudu prvního stupně probíhá řízení podrobným výslechem jednotlivých osob, obžalovaných, svědků, znalců a podrobným konstatováním písemných důkazů, soud také hodnotí vystupování, projevy jednotlivých osob, pak při zásadě ústnosti je nutno podtrhnout úlohu soudu prvního stupně. K tomu ještě dodal, že právě proto, že soud prvního stupně neměl žádné nové důkazy a pouze pod vlivem zrušujícího rozsudku odvolacího soudu rozhodl naprosto opačně, nelze souhlasit s vyjádřením odvolacího soudu uvedeným v napadeném usnesení, že postup soudu prvního stupně při opakovaném rozhodování ve věci „nelze interpretovat jako podlehnutí dominanci odvolacího soudu.“
Rovněž zdůraznil, že nemůže souhlasit s odůvodněním napadeného usnesení odvolacího soudu, že doplnění dokazování znaleckým posouzením věrohodnosti poškozené navrhovala obhajoba, neboť tento návrh byl při prvním hlavním líčení pronesen obvodní státní zástupkyní a on (obviněný) prostřednictvím svého obhájce pouze poukazoval na to, že ačkoli bylo po zrušení zprošťujícího rozsudku prováděno nové hlavní líčení, nebyl proveden tak závažný důkaz, který dokonce navrhovala obžaloba. Stejně tak odmítl tvrzení napadeného usnesení, podle něhož obhajoba konstatovala, že „nynější uznání obžalovaných na vinu ze strany nalézacího soudu je projevem nedbalého podvolení se názoru odvolacího soudu“. Takovýto výrok nikde pronesen nebyl – ústně ani písemně, pouze bylo poukazováno na to, že bez provedení jakýchkoli dalších důkazů (dokonce nebyl proveden důkaz navrhovaný obžalobou) podvolil se soud prvního stupně odvolacímu soudu.
Obviněný připustil, že jeho trestní minulost, jakož i trestní minulost spoluobviněné může vést soud k podezření, že se mohli nějakého závadného jednání dopustit, ale pouhé podezření, byť důvodné, nemůže postačit k uznání na vinu, zvláště za situace, když soud naprosto diametrálně odlišně rozhodl tutéž věc bez jakýchkoli nových důkazů, jednou zprošťujícím a jednou odsuzujícím rozsudkem.
Uzavřel, že odvolací soud dostatečně nezhodnotil, že soud prvního stupně neměl důvody ke změně svého právního názoru, když neprovedl žádný nový důkaz, který by celou situaci změnil, a v důsledku toho pak dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Odvolací soud vzal na vědomí, že soud prvního stupně vycházel z jeho právního názoru, aniž by však došlo k jakékoliv změně, a to třeba minimální, proti původnímu zprošťujícímu rozsudku. Právě v tomto postupu shledal obviněný porušení zákona, neboť v důsledku přehlédnutí důkazů soudu prvního stupně došlo k nesprávnému právnímu posouzení a právnímu závěru odvolacího soudu, a tedy k naplnění ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 To 433/2007, a podle §265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o jeho dovolání podle §265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu trestu až do konečného rozhodnutí.
Obviněná Š. L. ve svém dovolání rovněž především zdůraznila, že od samého počátku trestního řízení popírá, že by v bytě poškozené kritického dne vůbec byla, což obžaloba podle ní ani neprokázala. Uvedla, že baseballovou pálku nikdy nevlastnila a nevlastní, což potvrdila i její matka J. B., která také vypověděla, že slyšela, jak jim (obviněným) poškozená před jejich domem hrubě nadává a vyhrožuje. Také namítla, že ze samého popisu údajného útoku poškozenou je naprosto jisté, že k takovému útoku vůbec dojít nemohlo, neboť poškozená tvrdí, že ji (obviněná) hrubě napadla baseballovou pálkou, přitom znalec u hlavního líčení seznal, že pokud by došlo k úderu baseballovou pálkou, musela by být intenzita úderu velmi malá. V této souvislosti obviněná vyjádřila přesvědčení, že kdyby skutečně, tak jak tvrdí poškozená, baseballovou pálkou útočila, pak by jistě v takové vypjaté situaci nekorigovala, nezjemňovala sílu úderu. Dodala, že bylo sice zjištěno, že poškozená určitá zranění utrpěla, nebylo však bezpečně zjištěno, jakým způsobem, a že v žádném případě jí taková zranění nezpůsobila ona (obviněná), neboť v jejím bytě nebyla ani sama ani s manželem, resp. s dalšími osobami. Také argumentovala, že bylo prokázáno, že se poškozená stýkala s osobami drogově závislými, s osobami, které drogy distribuují a nelze proto vyloučit, že došlo k nějakým nepříjemnostem, při kterých mohla být zraněna. O tom hovořil při posledním hlavním líčení svědek P. B., soud však jeho výpovědi neuvěřil jen proto, že již byl v minulosti trestán, přitom jmenovaný svědek soudu sám nabídl svoji výpověď s tím, že vypoví, jaké problémy dělala v minulosti poškozená jiným osobám.
Podstatnou shledala obviněná skutečnost, že v průběhu původního řízení u soudu prvního stupně byla obžaloby zcela zproštěna a nyní, poté, co odvolací soud rozsudek zrušil, soud prvního stupně změnil svůj názor, aniž by měl jediný nový důkaz. Jediným novým důkazem v tomto řízení byla výpověď svědka P. B., která podporuje tvrzení obviněných. Tuto výpověď soud odmítá, přesto zcela změnil svůj názor. Připustila, že již byla (stejně jako její manžel) v předchozí době odsouzena, ale tato skutečnost, která byla soudu prvního stupně známa již při zprošťujícím rozsudku, nyní nemůže být důvodem ke zcela změněnému právnímu názoru a ani skutečnost, že se (obvinění) po vynesení rozsudku soudu prvního stupně v této věci dopustili dalšího trestného jednání, nemůže být podkladem pro uznání jejich viny. Odůvodnění napadeného rozsudku v tom smyslu, že poškozená „poměrně podrobně popisuje průběh událostí v jejím bytě 29. 10. 2005“, „motiv zhrzené milenky prezentovaný obžalovanými se tudíž soudu nejeví bez dalšího jako přijatelný“, „dřívější úvaha obvodního soudu o případném křivém obvinění obžalovaných poškozenou tudíž při novém hodnocení důkazů získává řadu trhlin“, podle ní nemůže obstát za situace, kdy tyto skutečnosti byly známy soudu prvního stupně před tím, než vynesl zprošťující rozsudek, přitom posledně zmíněnou úvahu označila za pouhý výrok, který není ničím odůvodněn. Dále konstatovala, že věc byla odvolacím soudem vrácena soudu prvního stupně, aby ji znovu posoudil na základě nových důkazů. Nový důkaz byl proveden toliko jediný, a to ve prospěch obviněných, soud jej však odmítl vzít na vědomí. Soud prvního stupně postupně důkaz po důkazu hodnotil a dospěl k závěru, že je (obviněná) naprosto nevinná, resp. že nelze její vinu prokázat a vzápětí tentýž důkaz jeden po druhém hodnotí naprosto opačně, aniž by bylo cokoli nového osvětleno a vysvětleno a odsuzuje ji. V této souvislosti vyslovila domněnku, že jediným důvodem ke změně právního názoru soudu prvního stupně byla snaha vyhovět odvolacímu soudu poté, co byl zprošťující rozsudek zrušen.
Poté připomněla závěry odvolacího soudu stran správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů ve druhém rozsudku soudu prvního stupně. Shodně jako spoluobviněný R. L. zmínila úvahy odvolacího soudu nad jeho úlohou, s poukazem na zásadu ústnosti zdůraznila postavení soudu prvního stupně a vyjádřila přesvědčení, že postup soudu prvního stupně při opakovaném rozhodování ve věci lze interpretovat jako podlehnutí dominanci odvolacího soudu. Také obviněná poukázala na skutečnost, že doplnění dokazování znaleckým posouzením věrohodnosti poškozené navrhovala již při prvním hlavním líčení obvodní státní zástupkyně a ona (obviněná) jen upozorňovala na to, že po zrušení zprošťujícího rozsudku, kdy bylo prováděno nové hlavní líčení, nebyl proveden tak závažný důkaz, který dokonce navrhovala obžaloba, a odmítla tvrzení napadeného usnesení, že obhajoba konstatovala, že „nynější uznání obžalovaných na vinu ze strany nalézacího soudu je projevem nedbalého podvolení se názoru odvolacího soudu“. Podle jejích slov trestní minulost její i spoluobviněného sice může vést soud k podezření, že se mohli nějakého závadného jednání dopustit, ale pouhé podezření, byť důvodné, nemůže postačit k uznání na vinu, zvláště za situace, když soud naprosto diametrálně odlišně rozhodl tutéž věc bez jakýchkoli nových důkazů, jednou zprošťujícím a jednou odsuzujícím rozsudkem. Prohlásila, že odvolací soud dostatečně nezhodnotil, že soud prvního stupně neměl důvody ke změně svého právního názoru, když neměl žádný nový důkaz, který by celou situaci změnil a pouze respektoval právní názor odvolacího soudu. Soud prvního stupně nevysvětlil, proč stejný důkaz jednou hodnotí tak a podruhé opačně, celou věc nesprávně právně posoudil a odvolací soud spokojen, že bylo vyhověno jeho prvnímu názoru, aniž by samozřejmě mohl posoudit vystupování svědků a provádění důkazů u soudu prvního stupně, aniž by vážil návrh státního zástupce na znalecký posudek ohledně věrohodnosti poškozené, vzal na vědomí postup soudu prvního stupně a tím došlo k nesprávnému právnímu závěru soudu.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil odvolacímu soudu, aby v ní znovu jednal a rozhodl.
K dovolání obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Shledal, že obě dovolání jsou sice podána s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřují výlučně proti neúplnosti dokazování a zejména proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadají soudem učiněná skutková zjištění. V malé části pak obě dovolání směřují proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, což je však podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Konstatoval, že ústředním argumentem obou dovolání je skutečnost, že původním rozsudkem nalézacího soudu byli oba obvinění obžaloby zproštěni, tento rozsudek byl poté odvolacím soudem zrušen a následně byli oba při nezměněné důkazní situaci uznáni vinnými, což odvolací soud zamítnutím jejich odvolání potvrdil. Státní zástupce připomněl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou. Stejně tak neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b tr. ř. ani skutečnost, že obvinění byli uznáni vinnými poté, co byl původní zprošťující rozsudek předepsaným způsobem zrušen.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 5 To 433/2007, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest.
Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obou obviněných směřují právě a výlučně do oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž soudům vytýkají neúplné důkazní řízení (že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem k osobě a věrohodnosti poškozené J. L.), nesprávné hodnocení důkazů (jejich výpovědí, výpovědí poškozené a svědka P. B., výpovědi znalce stran intenzity případného úderu baseballovou pálkou) a vadná skutková zjištění (vyjádřená ve shora citovaném výroku rozsudku soudu prvního stupně). Současně přitom prosazují vlastní hodnotící úvahy (zejména zdůrazňují, že původním rozsudkem soudu prvního stupně byli obžaloby zproštěni a teprve poté, co byl tento rozsudek v odvolacím řízení zrušen, je za stejné důkazní situace soud prvního stupně uznal vinnými, a v souvislosti s tím vyjadřují přesvědčení, že důvodem, proč byli uznáni vinnými, nebyly provedené důkazy či přesvědčení nalézacího soudu z nich plynoucí, ale toliko snaha vyhovět zrušujícímu rozhodnutí odvolacího soudu) a vlastní (pro ně příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutku, jímž byli uznáni vinnými, nedopustili). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nenamítají tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňují žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali toliko z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obvinění formálně ani věcně neuplatnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Nejvyšší soud dále připomíná, že dovoláním, podobně jako jinými opravnými prostředky, lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplně či jinak vadné [viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2005. 2009 s.]. Jestliže tedy obvinění spatřují nesprávnost hmotně právního posouzení též v nedostatečném či nesprávném odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale především ji nelze označit za přípustnou.
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných R. L. a Š. L. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný R. L. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. června 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý