ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.806.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 806/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2008 o dovolání, které podal obviněný K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 10 To 27/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 201/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. 6 T 201/2007, byl obviněný K. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 7. 11. 2006 kolem 21.00 hodin v H. K., v ul. H., v H. d. A. v pokoji č., s kuchyňským nožem v ruce požadoval po M. F., vydání blíže neurčené finanční částky, který z obavy o svůj život svolil, aby si částku 2.500,- Kč vzal z jeho bundy položené v místnosti, čímž M. F. způsobil škodu ve výši nejméně 2.500,- Kč“.
Za tento trestný čin a dále za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 6 T 9/2007, byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 6 T 9/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému M. F., škodu ve výši 2.500,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové. Rozsudkem ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 10 To 27/2008, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsoudil obviněného za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a dále za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 6 T 9/2007, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 6 T 9/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že podle jeho mínění došlo při rozhodování okresního i krajského soudu k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, v důsledku čehož soudy obou stupňů dospěly k závěru, že se dopustil jednání, které naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku upozornil, že od počátku trestního řízení popíral, že by se násilného jednání vůči poškozenému dopustil a že jediným přímým důkazem svědčícím proti jeho obhajobě je výpověď poškozeného M. F. V návaznosti na to namítl, že poškozený sice i před soudem prvního stupně poměrně podrobně popsal, jak se (obviněný) v hotelovém pokoji choval a jak po něm žádal s nožem v ruce vydání peněz, tato výpověď poškozeného však není podpořena žádným dalším důkazem, a proto není možné všem jeho tvrzením bez výhrady uvěřit. Dále uvedl, že důkazem hovořícím jednoznačně v jeho (obviněného) prospěch je výpověď svědkyně M. F., která byla v hotelovém pokoji přítomna po celou dobu návštěvy poškozeného M. F. Svědkyně vyloučila, že by z jeho (obviněného) strany došlo vůči poškozenému k jednání popsanému v napadeném rozsudku. V souladu s dalšími výpověďmi popsala setkání s poškozeným na nádraží Č. d. v H. K., pozvání poškozeného do hotelového domu i počáteční průběh návštěvy. V této souvislosti prohlásil, že o pravdivosti zmíněné části výpovědi svědkyně neměl soud žádných pochyb, ale v okamžiku, kdy svědkyně vypověděla o dalším průběhu návštěvy přímo v jeho (obviněného) prospěch, soudy obou stupňů její výpověď označily za nepravdivou, vedenou snahou vyvinit obviněného z trestní odpovědnosti. Poté shledal, že ani při hodnocení dalších důkazů opatřených v průběhu trestního řízení nelze dojít k jinému závěru, než že výpověď poškozeného M. F. stojí zcela osamoceně a není ostatními důkazy podporována. Poškozený vypověděl, že mu (obviněný) vzal z peněženky 2.500,- Kč, pravděpodobně ve třech bankovkách, že okamžitě poté loupež nahlásil v recepci hotelového domu a policisté se dostavili na místo vzápětí. V souvislosti s tím obviněný konstatoval, že ačkoliv byly veškeré prostory, ve kterých mělo k loupeži dojít (včetně prostoru pod matracemi a podobně), prohledány, žádné peníze nalezeny nebyly. Nebyly nalezeny ani při jeho osobní prohlídce na protialkoholní záchytné stanici, kam byl později převezen. Nalezen byl pouze nůž, se kterým měl poškozenému vyhrožovat zabitím, ale otisky prstů z nože sejmuty nebyly. Podotkl, že on ani svědkyně M. F. nesporují, že v hotelovém pokoji měli kuchyňský nůž, přitom tvrzení, že se jednalo o běžné zařízení domácnosti nelze zpochybňovat. K tomu však dodal, že pouze z nálezu předmětného nože ve skříni v pokoji nelze automaticky dovodit závěr, že poškozený mluvil pravdu, když hovořil o ohrožování své osoby nožem. Obviněný dále připomněl, že ve věci byly vyslechnuty i obě recepční, které měly v inkriminovaný den službu, a ani jedna si na oznámení poškozeného o loupeži nevzpomněla. I tato skutečnost podle jeho přesvědčení může vést k závěru, že si poškozený loupež vymyslel, když je podporována i jeho (obviněného) tvrzením, že mu poškozený v minulosti po konfliktu vyhrožoval, že ho „dostane do basy“. Rovněž argumentoval, že za svědectví v jeho (obviněného) prospěch lze považovat i výpověď jeho manželky, která potvrdila, že mu podle svých možností nepravidelně předávala různě vysoké finanční obnosy. Uzavřel, že má výhrady i vůči závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného P. l. B. a že za správné považuje závěry znalkyně MUDr. G., která znalecký posudek vypracovávala bezprostředně po loupeži a nikoliv až s odstupem několika měsíců.
S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. zák. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 10 To 27/2008, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že dovolání obviněného je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění. V této souvislosti zdůraznil, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Údajně nesprávná skutková zjištění důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 10 To 27/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež je třeba podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném v ustanovení §265e odst. 3 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výhradně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká pouze nesprávné hodnocení důkazů (výpovědí poškozeného M. F., M. F., recepčních z H. d. A. a manželky obviněného, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie vypracovaného P. l. B. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. M. G.) a vadná (shora popsaná) skutková zjištění, přičemž prosazuje ve vztahu k provedeným důkazům vlastní hodnotící úvahy [namítá, že výpověď poškozeného, která je jediným přímým důkazem svědčícím o jeho vině, není podpořena žádným dalším důkazem, a proto všem tvrzením poškozeného není možno bez výhrady uvěřit, že svědkyně M. F. vyloučila, že se (obviněný) dopustil jednání popsaného v napadeném rozsudku, že pouze z nálezu nože ve skříni v předmětném hotelovém pokoji nelze automaticky dovodit, že poškozený mluvil pravdu, když hovořil o ohrožování své osoby nožem, a v této souvislosti také poukazuje na skutečnost, že hotovost, kterou měl poškozenému uloupit, nebyla při prohlídce místa činu ani při jeho osobní prohlídce nalezena, rovněž upozorňuje že ani recepční, které měly v inkriminovaný den v hotelovém domě službu, si nevzpomněly na oznámení poškozeného o loupeži, což podle něho může vést k závěru, že si poškozený vše vymyslel, přitom uvádí, že mu poškozený v minulosti vyhrožoval, že ho „dostane do basy“, v neposlední řadě vyzdvihuje závěry znalkyně MUDr. M. G.] a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (de facto tvrdí, že se skutku, kterým byl uznán vinným, nedopustil). Toliko z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Nenamítá tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné hmotně právní posouzení věci, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval toliko z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2008
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý