ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1457.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1457/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. ledna 2008 o dovolání obviněného J. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 2 To 85/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 1/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 2 T 1/2007, byl obviněný J. H. uznán vinným, že:
„dne 2. 1. 2007 ve večerních hodinách kolem 19:00 hod. v B.-Ž., v zahradní chatce na parcele u ulice S., pod vlivem alkoholu a v důsledku zlostného afektu po předchozím konfliktu fyzicky napadl Ľ. Š., která s ním v uvedené době žila, tak, že ji nejméně 2x udeřil dřevěnou parketou do vlasaté části hlavy a dále ji vícekrát touto parketou udeřil do zad a na pravý bok hrudníku, a opakovaně ji kopal kolenem a obutou nohou do oblasti břišní a hrudní, čímž jí způsobil 2 tržné rány na temeni na obou stranách hlavy s prokrvácením měkkých pokrývek lebních, tržnou ránu u levého obočí, krevní výrony a oděrky na horních končetinách, krevní výrony na zádech a dolních končetinách, zlomeninu 5. a 9. žebra vpravo s ložiskovým pohmožděním tkáně na pravé plíci, zlomeninu 4.-7. žebra vlevo, trhliny jater, sleziny a obou ledvin s krvácením do dutiny břišní s následným otokem mozku, přičemž na tato zranění, konkrétně otok mozku, krvácení do dutiny břišní z trhlin jater a sleziny, zhmoždění jater a trhliny ledvin, ve spojení s krevním výronem pod tvrdou plenu mozkovou, který utrpěla v dřívější době za neobjasněných okolností, Ľ. Š. v následných hodinách, nejpozději v 01:00 hod. dne 3. 1. 2007 na témž místě zemřela; obviněný s ohledem na intenzitu, charakter a směr útoku věděl, že může jmenované způsobit těžkou újmu na zdraví a s tímto následkem byl srozuměn, přičemž bez přiměřených důvodů spoléhal, že nedojde k její smrti“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 320/2006 Sb., za což mu uložil podle §222 odst. 3 tr. zák. ve znění zák. č. 320/2006 Sb. trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Zároveň podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. obviněnému uložil ochranné léčení protialkoholní formou ústavní a učinil výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.
Obviněný podal proti citovanému rozhodnutí odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 2 To 85/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. D. G. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zejména namítl, že soud nesprávně posoudil jím spáchanou trestnou činnost, nesprávně posoudil důkazy a nesprávně vyvodil závěry o jeho vině a určil trest. Provedené důkazy ve věci jsou totiž podle jeho názoru v rozporu se závěry soudů.
Dovolatel opětovně (stejně jako v celém průběhu trestního řízení) zdůrazňoval, že ke smrti poškozené došlo souhrnem všech zranění, která byla zjištěna při pitvě, tedy souhrnem zranění způsobených jak jím samotným, tak zraněními staršího charakteru, o kterých není známo, jak k nim poškozená přišla. Tyto okolnosti prý zakládají prokazatelné pochybnosti o tom, že smrt poškozené způsobil právě on.
Obviněný dále uvedl, že smrt ani vážné zranění poškozené způsobit rozhodně nechtěl, že poškozená měla zjevná zranění již v době, kdy se seznámili a i poté měla několik úrazů. Nepopíral, že se do určité míry na smrti poškozené podílel, nicméně to nebyl on, kdo jí nakonec způsobil smrt. Pokud by totiž poškozená neměla z dřívější doby daleko vážnější zranění, nemohlo by k její smrti dojít. Domníval se, že vnitřní zranění zjištěná u poškozené z pitevního nálezu jí nemohl způsobit svým útokem.
Dovolatel rovněž namítl, že stěžejním důkazem ve věci je právě znalecký posudek z oboru soudního lékařství, přitom tento důkaz nevzal soud řádně v úvahu a rozhodl nesprávně, když jeho jednání kvalifikoval podle §222 odst. 3 tr. zák. a uložil mu vysoký trest.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby rozhodl sám tak, že by jeho jednání právně kvalifikoval jako trestný čin podle ustanovení §222 odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest ve výměře do šesti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Přípisem ze dne 14. 12. 2007 se vyjádřila obhájkyně obviněného v tom smyslu, že jako ustanovenému obhájci jí nepřísluší vyjádřit se k účasti u případného projednání dovolání, pokud by však šlo o ni, souhlasila by s projednáním v neveřejném zasedání. Pokud jde o obviněného, předpokládala, že se k věci vyjádří sám, příp. by volila osobní účast obviněného, neboť ten po skončení odvolacího řízení zásadně změnil postoj ke svému činu i k věci samé.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen “státní zástupkyně”) a velmi stručně odkázala na znalecký posudek z oboru soudního lékařství, ze kterého vyplynulo, že k úmrtí poškozené došlo kombinací všech zranění. Uvedla, že zranění, která poškozené způsobil sám obviněný, jsou v přímé příčinné souvislosti se smrtí poškozené a v převažující míře se na její smrti podílela. Dále konstatovala, že z dostupných spisových materiálů vyplynulo, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného.
Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila s tím, aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání; s konáním neveřejného zasedání souhlasila i pro případ jiného jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], zda bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a zda splňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Zatímco o splnění posléze uvedených zákonných podmínek pro podání dovolání nebyly pochybnosti, jinak tomu bylo s podmínkou přípustnosti dovolání. Z obsahu spisu je totiž zřejmé, že obviněný podal odvolání proti odsuzujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně pouze do výroku o trestu. Na základě takto formulovaného odvolání Vrchní soud v Olomouci přezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad (srov. stranu 3 odůvodnění jeho usnesení).
V této souvislosti je třeba připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003 (publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. trest.), podle něhož jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
O identickou situaci se jedná i v daném případě. Obviněný podal odvolání proti odsuzujícímu rozsudku výlučně do výroku o trestu a odvolací soud podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.). Pak ovšem obviněný nemohl v dovolání uplatnit výhrady proti té části odsuzujícího rozsudku (výroku o vině), kterou ani odvolací soud nepřezkoumával. Pokud by proto uplatnil v dovolání námitky směřující toliko do výroku o vině, musel by Nejvyšší soud takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné.
S jistou mírou tolerance však Nejvyšší soud uzavřel, že obviněný v dovolání uplatnil rovněž námitky směřující do výroku o trestu napadeného rozhodnutí, když tvrdil, že „byl odsouzen k nepřiměřeně tvrdému trestu“, a proto usoudil, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1 písm. a), h) tr. ř.].
Současně však Nejvyšší soud dovodil, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaných ustanoveních zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Obviněný se totiž při formulaci námitek k výroku o trestu omezil na pouhé konstatování, že soud nevzal v úvahu závěry znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a nesprávně mu uložil trest. V podstatě tedy nesouhlasil s výší trestu, který mu byl uložen již rozsudkem soudu prvního stupně. Bližší výhrady k výroku o trestu však v dovolání neuvedl.
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal uložení nižšího trestu, než jaký mu byl uložen soudem prvního stupně.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Jen pro úplnost je třeba poznamenat, že argumenty, které obviněný ve svém podání uplatnil, by případně nemohly být podřazeny ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je totiž namístě tehdy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. proto nelze namítat taková případná pochybení soudu při ukládání trestu, která by měla spočívat například v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §23 až §26 tr. zák., příp. §31 až §34 tr. zák.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a