ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1535.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1535/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. prosince 2008 o dovolání obviněného D. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 9 To 179/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 290/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 1. 2. 2008, sp. zn. 1 T 290/2007, byl obviněný D. Š. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že dne 9. 9. 2006 v době kolem 21.00 hod., v místě svého trvalého bydliště, v rodinném domě v obci N. V., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svoji matku B. Š., a to tím způsobem, že ji přitlačil ke stěně rodinného domu a pravým předloktím jí tlačil na levou stranu krku a když upadla, kopl ji do krajiny srdeční, následkem čehož poškozená B. Š. utrpěla zranění pohmoždění levé strany hlavy, levého ramene, levé poloviny stěny hrudní a podvrtnutí krční páteře s délkou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu 10 dnů.
Za tento trestný čin byl podle §221 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně jako soud odvolací tak, že je usnesením ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 9 To 179/2008, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný D. Š. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. L. P. napadl dovoláním, které vymezil dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že nelze uvěřit jeho obhajobě. Podle obviněného se soud s jeho výpovědí dostatečně nevypořádal a pochybil, když za podklad svého rozhodnutí vzal skutečnosti uváděné zejména poškozenou. S odkazem na obsah svých výpovědí obviněný zdůraznil, že nezastíral, že mezi ním a poškozenou došlo ke konfliktu ani to, že poškozenou chytil za ruce a poté ji tlačil směrem k rýnám, má však za to, že soud v dostatečné míře nezkoumal příčiny tohoto konfliktu, především to, jaké byly vztahy mezi obviněným a poškozenou, co samotnému konfliktu předcházelo, a jaký byl jeho průběh. V této souvislosti uvedl, že jejich vzájemné vztahy nebyly dobré a byly napjaté již po léta, což ještě však nesvědčí o tom, že příčiny konfliktů spočívají pouze na jeho straně. Obviněný zdůraznil, že soud se dostatečně nezabýval jeho obhajobou spočívající v tom, že to byla poškozená, která opakovaně slovně napadala jeho manželku, a že jeho reakce vůči matce směřovala pouze k tomu, aby svého jednání zanechala. Pokud se obviněný k matce přiblížil, bylo to proto, aby si s ní věc vyříkal. Poškozená však začala napřahovat ruce a obviněného slovně napadala. On se na základě svých předchozích zkušeností začal obávat, kam až jednání poškozené může zajít. Vyvolalo v něm reálnou obavu, že bude poškozenou napaden, neboť dané slovní útoky a napřahování rukou považoval za přímo hrozící útok, jemuž se pouze bránil. Za situace, kdy se soud touto jeho obhajobou nezabýval, nebylo objasněno, kdo konflikt vyprovokoval, kdo útočil a kdo se bránil, a odkázal na §13 tr. zák. o nutné obraně s tím, že soudy možnost, že obviněný jednal v nutné obraně nevzaly vůbec v úvahu, a soustředily se pouze na zjištění fyzických disproporcí obviněného a poškozené. Právě ze skutečnosti, že poškozenou uchopil za ruce, které vůči němu napřahovala, lze dovozovat, kdo měl počáteční aktivitu a kdo byl naopak v defenzívě. Obviněný brojil proti závěrům odborného vyjádření soudního znalce, neboť v žádném případě poškozenou nechytal pod krkem a ani ji nekopal do krajiny srdeční. Obviněný tak dospěl k závěru, soudy vycházely z nejasně zjištěného skutkového stavu, a proto jeho skutková zjištění nemohou obstát. V návaznosti na tyto vady nemůže obstát ani právní posouzení takto nesprávně zjištěného jednání.
Vzhledem k námitkám obsaženým v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení soudu druhého stupně i rozsudek okresního soudu a věc přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolání obviněného bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Nejvyšší soud však do dne konání neveřejného zasedání neměl případné písemné vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dispozici.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejdříve zjistil, že podané dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit §265e odst. 1, 2 tr. ř.
Za splnění výše uvedených podmínek dovolací soud dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g)tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve vztahu k uplatněným námitkám obviněného a s odkazem na všechna výše rozvedená pravidla významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně. V návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel brojil proti tomu, že soud prvního stupně neuvěřil jeho výpovědi, a své skutkové závěry založil na jiných ve věci provedených důkazech, jako např. výpovědi poškozené, odborném vyjádření, protokolu o ohledání místa činu, lékařských zprávách, s jejichž obsahem se obviněný neztotožnil. Obviněný v rámci svých námitek zdůraznil zejména svou vlastní verzi průběhu incidentu, kde zejména upozorňoval na iniciativu ze strany poškozené, zatímco sám sebe označoval za osobu bránící se jejím útokům. Obviněný v této souvislosti odkázal na ustanovení §13 tr. zák., jehož se domáhal s tím, že učiněná skutková zjištění nemohou obstát a že se s nimi neztotožnil, přičemž takto založené úvahy vysvětlil svou vlastní verzí skutkového děje.
Na základě těchto argumentů Nejvyšší soud shledal, že obviněný prostřednictvím učiněných námitek primárně brojil proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním a teprve poté, na podkladě obsahu vlastní obhajoby skutkově odlišné od toho, co vzaly za prokázané oba soudy, vznesl výhrady týkající se nesprávného právního posouzení skutku. Obviněný tak až druhotně namítal, že jednal v obraně proti útoku poškozené a odkázal na ustanovení o nutné obraně podle §13 tr. zák.
S ohledem na to, že z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantním způsobem uplatnit námitky proti hodnocení důkazů a výsledným skutkovým zjištěním, dospěl dovolací soud k závěru, že námitky obviněného stojí mimo rámec dovolacího důvodu, o který obviněný své dovolání opřel, a nedopadají ani na žádný z ostatních důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Nad rámec takto uplatněných námitek Nejvyšší soud pro úplnost [s ohledem na nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/2005, a ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 193/2004, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 42, roč. 2006-III. díl, pod č. 156 a č. 138] uvádí, že podle §13 tr. zák. platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Z této dikce je patrné, že o nutnou obranu jde jen tehdy, jestliže je odrážen přímo hrozící nebo trvající útok a současně se nejedná o zcela zjevně nepřiměřenou obranu.
Nejvyšší soud shledal, že v dané trestní věci nejsou kritéria pro naplnění podmínek nutné obrany podle §13 tr. zák. dána, jelikož ze skutkových zjištění se podává, že obviněný D. Š. se činu dopustil tak, že „po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl svoji matku B. Š. u tím, že ji přitlačil ke stěně rodinného domu a pravým předloktím jí tlačil na levou stranu krku a když upadla, kopl ji do krajiny srdeční“. Z tohoto popisu jednání obviněného je zřejmé, že nebylo prokázáno, že obviněnému ze strany jeho matky hrozil útok, který pro svou ochranu musel odrazit. Na základě těchto skutečností neshledal dovolací soud námitky obviněného týkající se nedostatečného posouzení jeho jednání jako nutné obrany podle §13 tr. zák. prokázané provedeným dokazováním.
Nejvyšší soud s ohledem na uvedené okolnosti dovolání obviněného podle 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová