ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.691.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 691/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2008 o dovolání obviněného I. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 5 To 39/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 101 T 156/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 101 T 156/2007, byl obviněný I. M. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., pod bodem 2) rozsudku pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 3) rozsudku trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Podle popsaných skutkových zjištění se těchto trestných činů obviněný dopustil tak, že
1) dne 7. 12. 2006 v době kolem 8.15 hodin ve F., okres F., bez povolení pro vlastní potřebu držel 2,167 gramů bílé krystalické látky, ze které bylo analýzou prokázáno celkové množství čistého methamphetaminu 1,684 gramů, přičemž tato látka je uvedena v seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách v příloze č. 5 zákona č. 167/1998 Sb.,
2) že dne 17. 4. 2007 v době kolem 16.25 hodin v H., okres K., na ulici 17. l., v bytě obývaném A. D., tuto nejprve slovně vulgárně napadl, následně ji několikrát udeřil otevřenou dlaní do hlavy, načež ji nejméně jedenkrát udeřil pěstí do obličeje, následně odešel do přilehlé kuchyně, odkud si do obývacího pokoje přinesl nabroušený kuchyňský nůž s černou plastovou rukojetí o celkové délce 22 cm s délkou čepele 11,5 cm a tento se slovy „vem si to“, hodil ve směru jmenované, přičemž ji zasáhl tupou stranou čepele do obličeje, čímž jí způsobil zhmoždění levé tváře, krevní podlitinu na horním rtu vlevo a zlomeninu horního řezáku vpravo s poraněním sliznice horního i dolního rtu, kterážto poranění si vyžádala prvotního lékařského ošetření a následnou dobu léčení v délce 2 týdnů, přičemž vzhledem k mechanismu útoku, použitému nástroji i místu na těle napadené, vůči kterému útok vedl, toliko náhodou nezpůsobil jmenované závažná poranění v podobě hlubokých řezných či bodnořezných poranění měkkých tkání obličeje, poranění oční koule, zasažení velkých cév obličeje, tak i přilehlé části krku, na podkladě kterých by mohlo dojít ke krvácení s rozvojem úrazově krvácivého šoku,
3) že v blíže nezjištěné době od 20.25 hodin dne 17. 4. 2007 do 10.55 hodin dne 18. 4. 2007 v H., okres K., na ulici 17. l. prostřednictvím nezjištěným způsobem opatřeného náhradního klíče k bytu uživatelky A. D. do jejího bytu vnikl a následně v něm setrval až do 10.55 hodin dne 18. 4. 2007, když byl zadržen policisty Policie České republiky.
Obviněný byl za čin popsaný pod bodem 1) citovaného rozsudku odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. ve spojení s §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci - kuchyňského nože a 2,167 gramů bílé krystalické látky. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné-pobočka Havířov ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 103 T 184/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 5 To 410/2007, jímž byl obviněnému uložen souhrnný trest k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 3. 2007, sp. zn. 4 T 4/2007, jenž nabyl právní moci 3. 5. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za skutky uvedené pod body 2) a 3) citovaného rozsudku byl obviněnému uložen podle §222 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dále bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný i státní zástupce odvolání, která Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 5 To 39/2008, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Obviněný proti tomuto usnesení soudu druhého stupně s odkazem i na rozsudek soudu prvního stupně podal prostřednictvím JUDr. P. P. dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že mu byly uloženy dva samostatné tresty, a to souhrnný i úhrnný, když v případě trestu souhrnného byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 103 T 184/2005. S ohledem na to, že obviněný i proti tomuto rozsudku podal dovolání, požadoval, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) obě tyto věci spojil a rozhodl o nich současně. V této souvislosti obviněný namítl, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 103 T 184/2005, mu byl nesprávně uložen trest za trestný čin, který byl posouzen jako spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák., a byť byl tento trest v nyní dovoláním napadeném rozsudku v rámci souhrnného trestu uloženém ve vztahu k bodu 1) zrušen, je uvedený trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, protože v činu, za nějž byl nyní trest ukládán, nebyla shledána zvlášť nebezpečná recidiva. Zmíněný souhrnný trest nebyl navýšen, ale nemohl být v důsledku předchozí nesprávné aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. ani snížen.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil ve vztahu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. pod bodem 1), v němž shledal nesprávně vyhodnoceným znak „množství větší než malé“. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 4 Tz 142/2000, podle něhož se za „množství větší než malé“ považuje takové množství, které pětinásobně až desetinásobně převyšuje běžnou jednorázovou dávku průměrného konzumenta. V rámci této výhrady brojil i proti závěrům znaleckého posudku RNDr. M. S., v důsledku nichž se soud místo dávky tzv. průměrného konzumenta zabýval denní dávkou tzv. rekreačního uživatele, aniž by k tomu podal přesvědčivé vysvětlení. Soudu vytkl i to, že se opíral o Pokyn obecné povahy nejvyššího státního zástupce s argumentací, že se nejedná o obecně závazný předpis a nelze jím nahrazovat absenci konkrétního vyhodnocení množství přechovávané toxické látky a jejího vlivu na život a zdraví dovolatele. Obviněný odkázal také na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 56/2001, podle něhož je pro stanovení znaku „množství větší než malé“ nutné vyhodnotit vztah zjištěného množství toxické látky k její způsobilosti ohrozit život nebo zdraví osoby, která tuto látku bez povolení přechovává. Podle obviněného proto není možné paušálně přebírat hodnoty v soudem označeném pokynu, ale je nutno zjištěné množství toxických látek poměřovat způsobilostí organismu držitele k jejich akceptaci. Obviněný dále soudu vytkl, že nepřijal jeho důkazní návrhy k doplnění dokazování a nekriticky převzal hodnoty z tabulky, která je součástí Pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce.
Ke skutku uvedenému pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně obviněný uvedl, že se ho nedopustil. Výpověď svědkyně A. D. označil za nevěrohodnou s tím, že svědkyně je vůči němu zaujatá, a proto nevypovídala podle pravdy. Soud přezkoumatelně nevysvětlil, proč věří této svědkyni, která má podle znalkyně z oboru psychologie motivaci vypovídat v rozporu s realitou. I když navrhl, aby soud provedl důkaz spisem, v němž bylo šetřeno jeho oznámení, že mu svědkyně vyhrožovala, nebylo mu soudem vyhověno ohledně tohoto požadavku, ani v tom, aby byla vyslechnuta jako svědkyně B., jíž poškozená dva dny před předmětnou událostí telefonovala. Soud neakceptoval též to, aby byl proveden doplněk znaleckého posudku znalkyně MUDr. M. S. k tomu, že mechanismus úrazového děje mohl být i takový, jak jej popsal obviněný.
Skutek pod bodem 3) rozsudku obviněný shledal vadným proto, že u trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. soudy vycházely pouze ze skutečnosti, že obviněný neměl sepsánu nájemní či podnájemní smlouvu, a neuvážily, že byl druhem poškozené A. D. a v jejím bytě se zdržoval s jejím souhlasem. Když byl dne 5. 4. 2007 propuštěn z vazby, s jejím souhlasem za místo, kde se bude zdržovat, uvedl předmětný byt, v němž také bydlel a měl tam své osobní věci, a na poštovní schránce bylo uvedeno „D., M.“. Zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1417/2005, podle něhož souhlas oprávněného uživatele se vstupem jiného do domu vylučuje protiprávnost takového jednání. K prokázání těchto skutečností navrhl vyslechnout svědky A. P. a J. S., učinit dotaz na Č. P. a připojit trestní spis, kde bylo rozhodnuto o propuštění z vazby. Těmto jeho požadavkům však soud nevyhověl. Ze všech uvedených nedostatků tak došlo k opomenutí zásady „in dubio pro reo“ a zásady spravedlivého procesu. Obviněný též vytkl, že soudy nezkoumaly charakter právního vztahu A. D. k předmětnému bytu a sám dovodil, že se jednalo o nájemní vztah, a proto ve smyslu §688 občanského zákoníku, podle něhož jako osoba žijící s poškozenou ve společné domácnosti měl také právo byt užívat. Soud se však otázkou toho, zda obviněný žil s A. D. ve společné domácnosti, nezabýval a nezjistil, že pokud byl obviněný oprávněn v určitém období daný byt z titulu druhovského poměru užívat, byl k užívání bytu oprávněn i nadále, a to až do případného rozhodnutí o vyklizení bytu prostřednictvím občanskoprávního řízení, což se nestalo. Za nedostatečné obviněný označil i skutkové zjištění, kde je popsáno jen to, že do bytu vnikl „prostřednictvím nezjištěným způsobem opatřeného náhradního klíče“, přestože obviněný byl oprávněným držitelem klíče. V důsledku toho odemčení bytu klíčem nemůže být překonáním překážky ve smyslu §238 odst. 1, 2 tr. zák. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003, uvedl, že ve skutkové větě rozhodnutí Okresního soudu Karviná - pobočka Havířov chybí popis neoprávněnosti a překonání překážky, když slova „nezjištěným způsobem“ nejsou znakem předmětné skutkové podstaty. Podle obviněného se právní kvalifikace opírá o nesprávnou interpretaci provedených důkazů nebo o jejich neúplný soubor, a tudíž nemůže být v souladu s hmotným právem. Byl odsouzen nespravedlivě, neboť se daného trestného činu nedopustil a nebylo mu ani umožněno provést navrhované důkazy.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. 5 To 39/2008, zrušil a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ohledně námitek směřujících proti výroku o vině pod bodem 2) uvedl, že se jimi dovolatel domáhal jiného hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené A. D. a brojil také proti úplnosti provedeného dokazování. Na podkladě těchto námitek prosazoval vlastní skutkovou verzi, podle které se souzeného skutku nedopustil. Státní zástupce proto shledal, že k těmto námitkám při rozhodování o dovolání nelze přihlížet. Ve vztahu k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák. uvedl, že za množství větší než malé ve smyslu §187a odst. 1 tr. zák. je třeba považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedů, které podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek pětinásobně až desetinásobně převyšuje běžnou jednorázovou dávku průměrného konzumenta. V tomto směru lze přihlédnout k tabulce v příloze č. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce, v níž bylo vycházeno z mezinárodních zkušeností i medicínských hledisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tz 142/2000, na které poukázal sám dovolatel, avšak pominul tu část jeho závěrů, kde se hovoří o použitelnosti citované tabulky). Při posuzování otázky, zda je naplněn tento zákonný znak, nelze činit rozdíl mezi prvokonzumentem a uživatelem těchto látek v pokročilém stadiu závislosti. Musí však jít o držení takové látky v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele podle stupně jeho závislosti, neboť držení jen jedné dávky drog konzumentem před jejich požitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou. Nemá proto, jak se obviněný domnívá, rozhodující význam vyhodnocení konkrétního vlivu toxické látky v přechovávaném množství na život a zdraví dovolatele. Individuální přístup k držiteli omamné nebo psychotropní látky se uplatní při stanovení tzv. spotřební držby, při vymezení pojmu množství větší než malé se však uplatňuje přístup objektivní. Množství metamfetaminu přechovávané obviněným činilo 1,684 gramů a výše uvedenou orientační hodnotu převyšovalo více než třikrát. Obviněný nebyl osobou natolik drogově závislou, aby toto množství drogy zkonzumoval v rámci aplikace jediné dávky, když sám obviněný při znaleckém vyšetření uvedl, že toto množství drogy by mu postačilo na tři dny. Zákonný znak přechovávání omamné nebo psychotropní látky v množství větším než malém shledal naplněným. Ve vztahu k výhradám proti činu pod bodem 3) poukázal na to, že nešlo u obviněného a poškozené o poměr druha a družky, který je vztahem obdobným vztahu mezi manžely. Soudy v předmětné věci vycházely z výpovědi poškozené, podle které společné soužití s obviněným ukončila již v srpnu 2005, kdy navíc bydlela v jiném bytě. I když i poté umožňovala obviněnému pobyt v předmětném bytě, např. za účelem osobní hygieny, nikdy mu nepředala klíče od bytu a nesouhlasila s tím, aby se v bytě zdržoval v její nepřítomnosti. Jestliže obviněný ke každému jednotlivému vstupu do bytu potřeboval souhlas poškozené, pak v žádném případě nelze činit závěr, že by s ní žil v předmětném bytě ve společné domácnosti a že by jejich soužití dokonce mělo charakter výše zmíněného vztahu druha a družky. Obviněnému tedy nevzniklo právo užívat byt jako osobě žijící s nájemcem ve společné domácnosti ve smyslu ustanovení §688 občanského zákoníku, neměl k předmětnému bytu ani žádný jiný právní vztah, který by ho opravňoval ke vstupu do bytu bez souhlasu poškozené. Za překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí ve smyslu §238 odst. 2 tr. zák., je nutno považovat i otevření zamčených dveří klíčem, který si pachatel opatřil bez souhlasu osoby, do jejíž domovní svobody je zasahováno. Pokud dovolatel tvrdí, že byl oprávněným držitelem klíče, jde opět o námitku směřující primárně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídající. Jelikož dovolatel dovolání opřel též o ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce zkonstatoval, že jde o námitky zaměřené proti aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. ve věci Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 103 T 184/2005. Otázka, zda byl v této trestní věci dovolatel oprávněně posouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista, bude zkoumána v řízení o dovolání, které dovolatel v této trestní věci podal, a proto v nyní projednávané věci k ní nelze přihlížet. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací §265c tr. ř. nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř., posuzoval rovněž otázku, zda dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř., byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit v případě, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, obviněný jím vznášel námitky proti souhrnnému trestu, který mu byl uložen za skutek uvedený pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl ve smyslu §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 103 T 184/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 5 To 410/2007.
V této souvislosti je nutné zmínit, že ačkoli obviněný ve svém dovolání požádal o spojení dovolání podaného v této věci s dovoláním podaným proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 5 To 410/2007, ve věci vedené Okresním soudem v Karviné-pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 184/2005, Nejvyšší soud této žádosti obviněného nevyhověl, protože takový podstup neshledal důvodným, a bylo účelnější, aby bylo rozhodnuto o každém dovolání samostatně. Obě trestní řízení spolu souvisí potud, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 101 T 156/2007, tedy ve věci nyní projednávané, byl obviněnému uložen souhrnný trest ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 103 T 184/2005.
Nejvyšší soud nyní rozhoduje za situace, kdy již o dovolání obviněného ve věci vedené Okresním soudem v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 184/2005, bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 6 Tdo 482/2008, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. bylo usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 5 To 410/2007, zrušeno a současně byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Ostravě bylo podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Je na místě připomenout, že v důsledku zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2007, sp. zn. 5 To 410/2007, pozbyl rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 103 T 184/2005, právní moci, která je podmínkou pro možnost uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., a proto byl v této souvislosti jako navazující výrok zrušen ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. též výrok o souhrnném trestu uložený za skutek pod bodem 1) v nyní projednávané trestní věci.
Za tohoto stavu, kdy Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhoduje v době, když již byl shora uvedeným způsobem zrušen výrok o souhrnném trestu, nemůže Nejvyšší soud v této části dovolání obviněného přezkoumávat, protože tato část dovoláním napadeného rozsudku tím, že byla zrušena, pozbyla své existence.
K námitkám obviněného zaměřeným proti výroku o trestu je nutné dále uvést, že ve vztahu k té části jeho výroku, který zůstal shora citovaným usnesením Nejvyššího soudu nezměněn, který byl obviněnému uložen za skutky popsané pod bodem 2) a 3) podle §222 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák. jako trest úhrnný v trvání 4 let, obviněný žádné konkrétní výhrady nevznesl. Pokud obviněný obecně uváděl, že mu byl uložen trest odnětí svobody mimo trestní sazbu, pak taková vada zjištěna nebyla, neboť u trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. lze obviněnému uložit trest odnětí od dvou do osmi let. Trest odnětí svobody uložený v trvání čtyř roků, je proto trestem vyměřeným v rámci této trestní sazby.
Nejvyšší soud dále zkoumal dovolání obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že pokud obviněný uplatnil námitky ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2), jenž byl posouzen jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., učinil tak v rozporu s tímto dovolacím důvodem.
Obviněný totiž své dovolání v této části opřel o argumenty, jimiž zpochybnil výpovědi poškozené A. D., kterou označil za zaujatou, vznesl výhrady proti rozsahu provedeného dokazování, zejména když vytýkal, že nebyly provedeny jím navržené důkazy. Vady shledal i v nesprávném hodnocení důkazů a v porušení zásady spravedlivého procesu a opomenutí zásady „in dubio pro reo“. Takto uplatněnou argumentaci obviněného nelze považovat za výhrady naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tyto námitky primárně směřují proti provádění důkazů a jejich následnému hodnocení, což na podkladě tohoto dovolacího důvodu není možné. Na jeho základě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, když skutkové zjištění nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tudíž nebyl dovolání v této části oprávněn přezkoumávat, neboť bylo podáno v rozporu s označeným, ale i jinými v zákoně uvedenými dovolacími důvody.
Mimo zákonem stanovená kritéria pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil i část svých námitek směřujících proti trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. uvedenému pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně, pokud zpochybňoval skutkové závěry, jež soud učinil na základě výpovědi svědkyně A. D., a sám tvrdil, že v bytě bydlel s jejím souhlasem a byl členem její domácnosti z důvodu jejich vztahu druha družky, a že klíč od bytu od této poškozené dostal s tím, že měl její souhlas i k tomu, aby v bytě pobýval. Rovněž tyto výhrady nemají právní povahu, neboť obviněný jejich prostřednictvím uváděl skutečnosti odporující provedenému dokazování a následným skutkovým zjištěním, která v dané trestní věci nalézací soud učinil a ve výroku pod bodem 3) je popsal.
Jelikož obviněný u výše uvedených námitek nesplnil kritéria dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádného jiného ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl se jimi Nejvyšší soud dále zabývat.
Naopak za námitky korespondující s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze označit výhrady obviněného týkající se skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně v té části, kde na základě popsaných skutkových zjištění ve vztahu k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. vytkl absenci znaků neoprávněného vniknutí a překonání překážky s tím, že jejich neobjasněním nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.
Protože Nejvyšší soud z hlediska těchto relevantně uplatněných námitek posuzoval jejich opodstatněnost, vycházel z toho, že trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije-li násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Trestným činem porušování domovní svobody je chráněna domovní svoboda, která je zaručená čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž není dovoleno vstoupit do obydlí bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Z uvedeného principu tedy plyne, že jiná osoba může vstoupit do obydlí toho, kdo v něm bydlí jen s jeho souhlasem, vstoupí-li do jeho obydlí bez takového souhlasu, učinila tak neoprávněně.
Podle tzv. první věty se obviněný uvedeného trestného činu dopustil v alternativě, že neoprávněně vnikl do bytu a neoprávněně v něm setrval, a při činu překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí, a je tedy zřejmé, že soudy shledaly neoprávněným jak vniknutí do bytu poškozené, tak i to, že tam obviněný setrval.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 7 - 8) vysvětlil, že z výpovědi A. D. vzal za prokázané, že obviněnému klíče od bytu nedala a že obviněný v době, kdy do jejího bytu vniknul, neměl její souhlas, bez něhož se v bytě nemohl zdržovat. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který v odůvodnění na str. 6 usnesení, s odkazem na závěry učiněné soudem prvního stupně uvedl, že z výpovědi poškozené bylo prokázané, že společné soužití s obviněným ukončili v srpnu roku 2005. I když jej poškozená do bytu občas vpustila, bylo to vždy jen tehdy, když byla osobně přítomna a dala k tomu výslovný souhlas.
Nejvyšší soud shledal, že na základě těchto skutečností není pochyb o správnosti závěrů obou soudů, že obviněný v době, jak je ve skutkových zjištěních vymezená, porušil domovní svobodu poškozené chráněnou ustanovením §238 odst. 1 tr. zák., neboť do jejího obydlí, k němuž neměl obviněný žádné právo (a to ani podle §688 občanského zákoníku), vnikl neoprávněně, když jednal bez souhlasu a proti vůli poškozené.
„Neoprávněné vniknutí“ jako znak skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. do bytu poškozené bylo dostatečně objasněno.
Stejně je tomu i ve vztahu k „neoprávněnému setrvání“ v bytě poškozené, neboť poté, co obviněný do bytu neoprávněně vnikl, setrval tam rovněž bez souhlasu poškozené v době od 20.25 hodin dne 17. 4. 2007 až do 10.55 hodin dne 18. 4. 2007. Byt opustil jen díky tomu, že v něm byl zadržen přivolanou hlídkou policie.
Vniknutí, jako nežádoucí vstup do obydlí jiného obviněný realizoval tím, že si podle skutkových zjištění bez vědomí poškozené k bytu opatřil klíč, který pro vniknutí do bytu také následně použil. Tento způsob neoprávněného vstupu je nutné současně považovat i za překonání „překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí“, neboť bylo prokázáno, že uživatelka bytu obviněnému za účelem užívání bytu klíč sama nedala. Zamknutím dveří klíčem, jímž disponovala sama, tak vytvořila překážku, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí. Pokud tedy obviněný tuto překážku překonal tím, že si, byť „nezjištěným způsobem“, opatřil náhradní klíč k tomuto bytu a dveře tímto klíčem odemkl, překonal uvedenou překážku. Překážka totiž nemusí být překonána za použití násilí, ale postačí, tak jako tomu bylo i v této věci, že se tato překážka jakkoli odstraní, což lze učinit i tím, že klíčem získaným bez vědomí uživatele bytu nebo i jiným nástrojem dosáhne otevření nebo odemknutí dveří.
Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně způsob vniknutí v tzv. skutkové větě popsal, když uvedl, že do bytu obviněný vnikl „prostřednictvím nezjištěným způsobem opatřeného náhradního klíče“, jsou bez významu v této souvislosti obviněným uplatněné výhrady s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1328/2003. Toto rozhodnutí totiž dopadá na zcela odlišnou situaci, neboť vymezuje, že v popisu skutku musí být obsaženo, jakým způsobem obviněný překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Právě tyto znaky byly v projednávané věci dostatečně popsány, a skutkové zjištění namítanou vadou netrpí.
Nejvyšší soud tak shledal, že obviněný činem, kterým byl uznán vinným, naplnil i ve smyslu §238 odst. 2 tr. zák. znak „překonání překážky jejímž účelem je zabránit vniknutí“. Není přitom pro naplnění skutkové podstaty daného trestného činu rozhodné, jakým jiným způsobem si obviněný klíč od bytu opatřil, ale jen to, že se tak stalo a že mu jej nepředala poškozená.
Ve vztahu k námitkám obviněného, jimiž brojil proti vině u skutku pod bodem 1), jímž byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., pro nenaplnění znaku „množství větší než malé“, je nutné uvést, že uvedený trestný čin spáchá ten, kdo bez povolení přechovává omamnou nebo psychotropní látku nebo jed v množství větším než malém.
Vzhledem k tomu, že zákon znak „množství větší než malé“ nedefinuje, je jeho výklad ponechán soudní praxi, podle níž se ustálilo, že za množství \"větší než malé“ u trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a tr. zák. se považuje takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku běžného konzumenta; v případě metamfetaminu (pervitinu) desetinásobně. Při posuzování otázky, zda je naplněn tento zákonný znak, nelze činit rozdíl mezi prvokonzumentem a uživatelem těchto látek v pokročilém stadiu závislosti. Má-li však být naplněn znak přechovávání, musí jít (obecně) o nepovolené držení výše uvedených látek v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele podle stupně jeho závislosti, neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou, byť by šlo o množství jinak splňující znak „množství větší než malé“ (srov. rozhodnutí č. 46/2000 Sb. rozh. tr.).
Na základě soudní praxe jsou též vymezena kritéria pro určení hmotnosti, od které již lze shledat naplnění znaku „množství větší než malé“. Za toto množství je třeba považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které je způsobilé ohrozit zdraví nebo život člověka, což je objektivní hledisko nezávislé na uživateli, u kterého je látka zjištěna (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 4 Tz 142/2000). Pro jeho další určení se obvykle postupuje stanovením orientačních hodnot podle pokynu obecné povahy č. 6/2000 Sbírky pokynů obecné povahy Nejvyššího státního zástupce (1 Spr 198/2000) ze dne 27. 4. 2000, jímž se upravují podrobnosti postupu státních zastupitelství, které obsahuje tabulku orientačních hodnot odpovídajících znění podle §187a tr. zák. nejčastěji se vyskytujících omamných a psychotropních látek. V případě metamfetaminu-base (pervitinu) je množství větší než malé vyjádřeno asi 10 dávkami tj. 0,5 g, kdy jedna dávka je představována 50 mg (tj. 0,05 g). I když je takto stanovené množství jen orientační, neboť uvedený pokyn nejvyššího státního zástupce není pro soudy obecně závazný, není důvodu podle něho nepostupovat. V souvislosti s tím je vhodné zmínit i to, že citovaný pokyn, podle něhož v projednávané věci vycházely, byl zcela aktuální, protože takto vymezené množství doposud nedostálo změn ani v pokynu č. 2/2006 účinného od 1. 10. 2006 (a to ani v následujícím pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č. 1/2008 účinného od 1. 4. 2008).
Takto stanoveným propočtem je totiž současně zdůrazněno, že účelem uvedeného ustanovení není postižení držení jedné běžné dávky konzumentem drog, tedy běžná konzumace, ale postih je tímto způsobem vyjádření zaměřen na přechovávání množství, které představuje zvýšené nebezpečí pro zdraví nebo život člověka. Závislost pachatele na účinné látce a množství jedné dávky, jež si tento obvykle aplikuje, se posuzuje až v souvislosti s hodnocením znaku „přechovávání“.
„Přechovávání“ je jakýkoli způsob držení omamné nebo psychotropní látky nebo jedu bez povolení. Musí být vykonáváno pro sebe (jinak by se jednalo o trestný čin podle §187 tr. zák.), a proto je nutno přihlédnout také k tomu, kolik činí jedna dávka pro konkrétního pachatele, neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou, byť by šlo o množství jinak naplňující množství \"větší než malé“.
Na základě popisu skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně zkráceně bylo zjištěno, že obviněný měl u sebe 2,167 gramů bílé krystalické látky, ze které bylo analýzou prokázáno celkové množství čistého metamfetaminu 1,684 gramů.
Pokud tedy byl u obviněného na základě výsledků provedeného dokazování zajištěn metamfetamin-base (pervitin) v množství 1,684 gramů, pak jde o množství „větší než malé“, protože několikrát přesahuje na základě shora vyjádřených pravidel běžnou jednorázovou dávku průměrného konzumenta.
Ve vztahu ke konkrétní věci byly otázky způsobilosti ohrožení zjištěného množství drogy konkrétně zkoumány. Z obsahu spisu, zejména ze závěrů znaleckého posudku znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, specializace klinická toxikologie RNDr. M. S., tak bylo zjištěno, že „při aplikaci vysokých dávek…ve fyzické oblasti nastává tachykardie a hypertenze, může nastat kardiomyopatie, metabolická acidóza, kóma, smrt následkem oběhového selhání nebo krvácením do mozku z přímého toxického účinku amfetaminů na mozkové cévy“ (č. l. 212-213). Z výpovědi MUDr. B. B., znalce z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie, učiněné při hlavním líčení dne 22. 10. 2007 (č. l. 322) vyplynulo, že mu obviněný při zpracovávání znaleckého posudku sdělil, že dávku 2 gramy měl na tři dny, přičemž zhodnotil, že poměr 0,7 jsou lehké až střední dávky.
Na základě rozvedených skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal, že v projednávaném případě lze učinit závěr, že množství účinné látky zadržené u obviněného převyšovalo obvyklou denní dávku, již by obviněný užil v rámci běžné denní spotřeby této drogy, neboť i pro něj byla hmotnost 1,684 gramů čisté drogy nikoliv tzv. „spotřební držbou“, nýbrž přechováváním, protože obviněnému vystačila na několik dnů.
Nejvyšší soud ve vztahu k relevantně s použitým dovolacím důvodem uplatněným námitkám, z jejichž podnětu se zabýval vytýkanými vadami, shledal, že soudy prvního a druhého stupně nepochybily, pokud obviněného v případě skutku pod bodem 1) uznaly vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák.
Protože Nejvyšším soudem byla shledána správnou i právní kvalifikace trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným v bodě 3), v němž byl shledán trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jak bylo uvedeno výše, posoudil námitky obviněným uplatněné v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za zjevně neopodstatněné, protože soudy nižších stupňů trestnou činnost obviněného po právní stránce správně posoudily, jasně a dostatečně výstižně vyložily své úvahy, na jejichž podkladě o vině obviněného rozhodly.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. července 2008
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová