ECLI:CZ:NS:2009:11.TDO.700.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 700/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 o dovolání obviněné I. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2009, sp. zn. 5 To 31/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 182/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. O. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 18. listopadu 2008, sp. zn. 2 T 182/2007, byla obviněná I. O. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a byl jí za to uložen trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu jednoho roku. Soud dále rozhodl o nároku poškozených na náhradu škody.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že dne 24. 9. 2005 v 11:25 hodin v obci T., okr. H., na silniční komunikaci II. třídy řídila zapůjčené osobní motorové vozidlo zn. Plymouth Grand Voyager, bez platné technické prohlídky, majitele MUDr. D. O., přičemž při jízdě ve směru na B. v nepřehledném úseku uvedené komunikace za vrcholem zaoblení pravotočivé zatáčky v blízkosti místní restaurace nejprve zastavila řízené vozidlo u pravé krajnice vozovky, z kteréhož místa hodlala vozidlo otočit ve smyslu přejetí do protisměru a zde zaparkovat v odstavném pruhu, nadále se ovšem dostatečně nepřesvědčila o dopravní situaci za řízeným vozidlem a nedbala zvýšené pozornosti odpovídající charakteru prováděného manévru, podmínkám jeho bezpečného provedení a zamýšlený otáčecí manévr zahájila a nadále v něm pokračovala v okamžiku, kdy v oblasti za jí řízeným motorovým vozidlem, do shodného úseku téže silniční komunikace, v průběžném jízdním pruhu ve směru od obce Č. na B., přijížděl nepovolenou rychlostí v rozmezí od 59 do 73 km/h motocykl zn. Honda TransAlp XL 650 V, majitele spol. I. R., a. s., sídlem P., O., jehož řidič Ing. K. T., s ohledem na způsob své jízdy již nestačil kolizi zabránit i přes intenzivní brzdění a změnu směru jízdy vlevo za středovou podélnou dělící čáru do protisměrného jízdního pruhu, kde v 35,60 kilometru uvedené komunikace v oblasti vzdálené 0 až 0,6 m od středu vozovky pravou boční částí řízeného motocyklu, přilbou, pravým ramenem a pravou dolní končetinou narazil do levého boku automobilu zn. Plymouth, následkem čehož utrpěl zranění v podobě podlitiny a pohmoždění v oblasti pravého ramenního kloubu, výrazného otoku a podlitiny nad pravou čéškou, pohmoždění jazyka, podélné trhlinky v dolní části pravého čtyřhlavého svalu vpravo velikosti 2 x 0,5 cm, zlomeniny zadního oblouku 1. krčního obratle na pravé straně, tříštivé zlomeniny těla 2. krčního obratle s šíří hlavní linie lomu 0,2 až 0,3 cm bez většího posunu úlomků, odlomení levého příčního výběžku 1. bederního obratle, rozvolnění levostranného kloubního spojení mezi 1. a 2. bederním obratlem na 0,4 až 0,5 cm, tříštivé zlomeniny těla 2. bederního obratle se stlačením horní krycí plochy zleva a s posunem směrem dozadu a lehčím pravostranným stočením a zlomeniny hlavičky pravé kosti lýtkové bez posunu úlomků, která si vyžádala operativní nápravu zlomeniny 2. bederního obratle, hospitalizaci poškozeného na spinální jednotce Úrazové nemocnice v B. a další citelná omezení v jeho obvyklém způsobu života spojená zejména s nutností vyloučení fyzické zátěže, potížemi při běžných činnostech a poruchami spánku po dobu nejméně 4 měsíců.
O odvolání obviněné a poškozených rozhodl Krajský soud v Brně napadeným usnesením ze dne 4. února 2009, sp. zn. 5 To 31/2009, tak, že podaná odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná I. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když podle dovolatelky odvolací soud zamítl její odvolání jako nedůvodné, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále obviněná namítla, že v posuzovaném případě je dán extrémní nesoulad skutkových zjištění a ve věci provedených důkazů. Dokazování bylo provedeno nesprávně, důkazy byly vyhodnoceny vadně a v důsledku toho byla porušena její základní práva a svobody.
Obviněná se nedopustila žádného trestného jednání a skutek popsaný ve skutkové větě rozsudku tak není trestným činem. Podle závěrů soudů obviněná svým jednáním porušila §4 písm. a) a §24 odst. 2, odst. 4 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, tedy se nechovala ohleduplně a ukázněně a nepřizpůsobila své chování stavebnímu a stavebně technickému stavu pozemní komunikace tak, aby neohrožovala život, zdraví a majetek druhých. Ustanovení §24 odst. 2 výše citovaného zákona se vztahuje na couvání, kterého se ovšem obviněná nedopustila, proto o jeho porušení v posuzovaném případě nelze hovořit. Ustanovení §24 odst. 4 pak zakazuje řidiči otáčet se na nepřehledných nebo jinak nebezpečných místech, např. v nepřehledné zatáčce a v její těsné blízkosti, před nepřehledným vrcholem stoupání pozemní komunikace, na něm a za ním. Z provedeného dokazování soudů (znaleckých posudků) ovšem vyplývá pouze tolik, že se obviněná otáčela na místě nepříliš vhodném, tedy nikoli nepřehledném nebo nebezpečném. Pojem „nevhodné místo“ je pojmem velice obecným, který o charakteru místa z hlediska jeho bezpečnosti nebo přehlednosti nic nevypovídá. Nelze tedy dospět k závěru, že by obviněná svým jednáním porušila zvláštní povinnost, uloženou jí zákonem o pozemních komunikacích. Rovněž závěr, že obviněná porušila ustanovení §4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích nemá oporu v provedeném dokazování ani ve skutkové větě rozsudku. Obviněná své jednání přizpůsobila dané situaci ve snaze minimalizovat jakákoliv související rizika, nemohla ovšem předvídat jednání poškozeného, který jel v daném místě nepřiměřenou rychlostí. Ze skutkových zjištění soudů (která jsou ovšem v rozporu se skutkovou větou rozsudku) vyplývá, že obviněná v době, kdy poškozený přijížděl k místu střetu, stála na střední dělící čáře, střetu s poškozeným tedy již nemohla nijak zabránit, a to ani v případě, pokud by poškozeného viděla přijíždět. V tomto směru se vyjádřila řada vypovídajících svědků i samotná obviněná. Pokud ve věci vyhotovené znalecké posudky počítaly s možností, že se obviněná v době střetu s vozidlem pohybovala, stalo se tak pouze na základě výpovědi poškozeného, která rovněž měla (společně s měřením vzdálenosti, rychlosti, deformačních zón apod.) vliv na jejich sestavování. Sám soud ale dospěl ve shodě s obhajobou (která považuje výpověď poškozeného za nevěrohodnou, a to s ohledem na prokázanou amnézii) k závěru, že se výpověď poškozeného nepodařilo prokázat. Tato zjištění tedy měla být zohledněna při hodnocení znaleckých posudků. Ze znaleckých posudků pak také vyplývá jednoznačný závěr, že by ke střetu obviněné s poškozeným nedošlo, pokud by poškozený nejel rychleji než nejvyšší povolenou rychlostí. Rychlost poškozeného nelze klást obviněné k tíži. Obviněná před započetím otáčecího manévru řádně zkontrolovala dopravní situaci před sebou i za sebou a teprve poté se od krajnice vozovky rozjela. Nepřiměřená rychlost poškozeného byla v posuzovaném případě jedinou příčinou předmětné dopravní nehody. Soudy se měly zabývat též tím, zda obviněná odpovídá za těžší následek, kterým je v posuzovaném případě těžká újma na zdraví. V tomto směru měly doplnit dokazování o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který by zodpověděl na otázku, zda by poškozený i při nižších rychlostech utrpěl zranění, která by bylo možno označit za těžkou újmu na zdraví. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně zrušil, a ve věci sám rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, neboť skutek není trestným činem.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné vyjádřila tak, že pokud dovolatelka hodnotí způsob a výsledky provedeného dokazování, jde o námitky, které směřují k revizi ve věci učiněných skutkových zjištění, a tedy je nelze podřadit pod žádný zákonný dovolací důvod. V posuzovaném případě přitom nejde ani o případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a ve věci učiněnými skutkovými zjištěními. Soudy založily svá zjištění na rozboru provedených důkazů a ve svých rozhodnutích je v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily a odůvodnily.
Námitkami, že posuzovaným jednáním neporušila žádnou povinnost uloženou jí zákonem (posuzovaná nehoda byla výlučně způsobena vinou poškozeného), a tedy se nedopustila trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., pak sice dovolatelka naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde však o námitky zjevně neopodstatněné. Základem příčinného vztahu mezi jednáním a následkem je teorie podmínky, podle které je příčinou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal způsobem jakým nastal. Pachatel tedy způsobí zakázaný škodlivý následek ve smyslu trestního zákona i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď vůbec nedošlo, nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo. V posuzovaném případě je zřejmé, že bez otáčecího manévru obviněné s jí řízeným vozidlem by k předmětné dopravní nehodě vůbec nedošlo, její jednání tedy bylo příčinou vzniklého následku. Podle §24 odst. 1 zákona o silničním provozu, obviněná při otáčení nesměla ohrozit řidiče jedoucího za ní a musela dbát zvýšené opatrnosti. Tuto povinnost ale nedodržela. Pokud se obviněná (mimo jiné) dovolává principu omezené důvěry, ten se v dopravě v některých případech neuplatní. Jde přitom právě o případy, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci tak, aby bylo zabráněno kolizi. Obviněná se tak nemohla spoléhat na to, že řidiči, kteří budou projíždět zatáčkou, v níž uskutečňovala otáčecí manévr, pojedou zákonem dovolenou rychlostí, a to zejména za situace, pokud se skutečně otáčela na místě k tomu nevhodném (v místech, kde na nepřerušovanou střední dělící čáru začala navazovat čára přerušovaná, která umožňovala předjíždění a případné otáčení). Obviněná tak svým jednáním porušila ustanovení §24 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a zároveň i §4 písm. a) tohoto zákona, neboť se nechovala ohleduplně a ukázněně. Spoluzavinění poškozeného se v právní kvalifikace jednání obviněné promítlo tak, že obviněná nebyla uznána vinnou přísnějším trestným činem s právní kvalifikací podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněná pak zřejmě porušila i ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť se plně nevěnovala řízení vozidla, když dle své výpovědi poškozeného za sebou vůbec nezaregistrovala. Podle zjištění soudů jej přitom mohla vidět na vzdálenost minimálně 40 metrů. Obviněná tedy poškozenému ani nemusela vytvořit náhlou nebo neočekávanou překážku proto, aby mohla být uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Jelikož dovolací námitky obviněné podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, zjevně neopodstatněný je pak i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupkyně ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Především je třeba konstatovat, že v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelkou namítané vady lze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše již rozvedeny, zčásti směřují i vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o jejím tvrzení, že před zahájením otáčecího manévru se řádně přesvědčila o tom, že v jejím jízdním pruhu nejede žádné vozidlo, že motocykl poškozeného nemohla vidět a že před dokončením otáčení jí řízené auto stálo, neboť dávala přednost protijedoucímu automobilu. Tato její tvrzení jsou v rozporu se skutkovými závěry obou nižších soudů, které vychází především ze závěrů znaleckých posudků z oboru silniční dopravy. Stejně tak dovolatelka nepatřičně namítá údajné vady při hodnocení provedených důkazů. S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolání (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněné, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005, ze dne 28. 6. 2006, usnesení sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a dále č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V této souvislosti je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani tvrzení obviněné o údajné existenci extremního rozporu skutkových zjištění rozhodnutí nižších soudů s provedenými důkazy. V posuzované věci se nejedná o situaci jinak předvídanou některými nálezy Ústavního soudu (např. III. ÚS 578/04, I. ÚS 55/04; srov. k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze 4. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1145/2006), podle nichž, principy spravedlivého procesu musí být hlediskem přezkumu i v rámci dovolacího řízení, a to bez ohledu na to, zda vytýkané vady lze skutečně podřadit pod některý ze zákonných dovolacích důvodů, či nikoliv.
S ohledem na pojetí a charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku musí jít však nepochybně jen o takové situace, kdy zásahem Nejvyššího soudu dochází ke korekci nejextremnějších pochybení v postupu nižších soudů. Obviněná takovou situaci dovozuje v podstatě jen z toho, že soudy neakceptovaly její obhajobu, podle níž v době střetu s motocyklem řízeným poškozeným Ing. K. T. stála s automobilem před středovou čárou ve svém jízdním pruhu, vůbec se nepohybovala a tak ani nemohla vidět přijíždějící motocykl řízený poškozeným. Příčinu pochybení soudů pak spatřuje v tom, že nepřihlédly ke svědeckým výpovědím potvrzujícím toto její tvrzení (např. výpovědi svědků D. O., MUDr. D., MUDr. B. , Ing. L.), nýbrž nesprávně vycházely z výpovědi poškozeného Ing. K. T., a že toto svědectví se pak nepatřičně promítlo do závěrů znaleckých posudků z oboru silniční dopravy. Nejvyšší soud má však v tomto kontextu za to, že soudy naopak velice pečlivě hodnotily závěry celkem tří znaleckých posudků z oboru silniční dopravy (a vyslechly k tomu i jejich zpracovatele), opatřených k posouzení příčiny posuzované dopravní nehody (včetně posudku Ústavu soudního inženýrství VUT B.), a zabývaly se různými alternativami průběhu nehodového děje tak, jak byl podán nejen ve svědectví všech osob přítomných dopravní nehodě, ale i v objektivních důkazech, v podobě zejména protokolu o této dopravní nehodě, vyšetřovacím pokusu, ohledání poškozených vozidel, a jejich hodnotícím závěrům nelze vytýkat takovou nelogičnost, nejasnost, rozporuplnost atd., která by už nemohla zůstat stranou pozornosti dovolacího soudu. Je třeba připomenout, že právo volného hodnocení důkazů je výsostným právem toho soudu, který zejména na základě principů bezprostřednosti a ústnosti provádí dokazování, a nevybočí-li ze zákonných mantinelů vymezených v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., pak žádný přezkumný orgán není oprávněn zvrátit závěry jím učiněné v rámci důkazního řízení. Soudy se také dostatečně vypořádaly s námitkou obviněné ohledně potřeby doplnit dokazování znaleckým posudkem vztahujícím se k objasnění povahy a rozsahu újmy na zdraví poškozeného pro případ, že by poškozený nepřekročil povolenou rychlost jízdy v obci. V této souvislosti je nutno především připomenout, že otázka rozsahu dokazování a okruhu prokazovaných skutečností je plně v dispozici soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 259/2006, rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 51/96). Pokud dovolatelka s ohledem na zcela nesporné spoluzavinění samotného poškozeného spatřuje v neobjasnění této skutečnosti neúplnost provedeného dokazování, tak lze jen odkázat na již konstantní judikaturu k problematice tzv. přerušení příčinné souvislosti (viz např. č. 72/1971, č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že v tomto rozsahu bylo dovolání obviněné podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naproti tomu však dovolatelka naplnila zákonný požadavek ohledně uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy nesprávně učinily právní závěr, že spoluzavinila posuzovanou dopravní nehodu a způsobila tak těžkou újmu na zdraví poškozenému Ing. K. T., neboť neporušila žádnou povinnost vyplývající ze zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), nezavinila kolizi s motocyklem řízeným poškozeným a že jedinou příčinou této dopravní nehody bylo porušení ustanovení o rychlosti jízdy v obci ze strany samotného poškozeného. V tomto směru dovolací soud shledal, že se sice jedná o posouzení otázky správnosti hmotně právního posouzení skutku, avšak dovolání obviněné je evidentně neopodstatněné.
Podle skutkových zjištění obou nižších soudů obviněná jako účastnice provozu na pozemních komunikacích v rozporu se svými zákonnými povinnostmi /soudy porušení těchto povinností konkretizovaly poukazem na ustanovení §4 písm. a), §21 a §24 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu/, které pro ni vyplývaly ze zákona o silničním provozu provedla jako řidička osobního automobilu otáčecí manévr v místě k tomu nevhodném, aniž se dostatečně přesvědčila o dopravní situaci za sebou, když nesledovala provoz ve svém jízdním pruhu, nedbala zvýšené pozornosti odpovídající bezpečnému provedení tohoto manévru, který zahájila a dále v něm pokračovala až za středovou dělící čáru, a to za situace, kdy již měla vidět přijíždějící motocykl řízený poškozeným. Pokud v důsledku toho došlo ke kolizi s motocyklem řízeným poškozeným Ing. K. T., který jinak bezpochyby výrazně spoluzavinil tento střet s autem obviněné překročením dovolané rychlosti v obci, když jel rychlostí až 73 km/hod., a ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozenému Ing. K. T., pak i podle názoru dovolacího soudu tato skutková zjištění dostatečně odůvodňují závěr o vině obviněné I. O. trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. (soudy v této souvislosti náležitě zohlednily spoluzavinění poškozeného, když správně s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. jednání obviněné I. O. neposoudily podle přísnější právní kvalifikace ve smyslu ustanovení §224 odst. 2 tr. zák.). Pokud soudy dospěly k závěru, že čin obviněné nese všechny znaky zavinění, a to ve smyslu ustanovení §5 písm. a) tr. zák., tak ani tomuto závěru soudů nelze ve prospěch obviněné ničeho vytknout.
Obviněná si k otáčení zvolila místo, sice nikoliv nepřehledné či jinak nebezpečné ve smyslu ustanovení §24 odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, ale místo k tomuto manévru zřetelně nevhodné (viz závěry znaleckých posudků), což vyžadovalo, aby tomuto manévru věnovala zvýšenou pozornost a provedla jej s náležitou opatrností, aby tak dostála povinnosti každého účastníka provozu na pozemních komunikacích chovat se ohleduplně a ukázněně tak, aby nedošlo k ohrožení života, zdraví nebo majetku jiných osob /§4 písm. a) zákona o silničním provozu/. Soudy také důvodně poukázaly na to, že obviněná nerespektovala ustanovení §21 zákona o silničním provozu ve spojení s ustanovením §24 odst. 1 téhož zákona, když při otáčení vozidla ohrozila řidiče (poškozeného) jedoucího za ní a nedbala přitom zvýšené opatrnosti. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani princip omezené důvěry v dopravě, jehož se obviněná dovolává s poukazem na překročení maximálně přípustné rychlosti ze strany poškozeného, neboť v posuzované situaci nemohla bez dalšího spoléhat na dodržení rychlostního limitu ze strany jiných účastníků silničního provozu (srov. přiměřeně č. 45/2005 Sb. rozh. tr.).
Jestliže soudy dospěly na základě vyhodnocení znaleckých posudků z oboru silniční dopravy k závěru, že obviněná za této situace pokračovala v otáčecím manévru, a to i v době kolize (že tedy nestála u středu vozovky), aniž zaregistrovala jízdu poškozeného, ačkoliv jí v tom nic nebránilo, pak je opodstatněný závěr soudů, byť nevyjádřený výslovnou citací příslušného ustanovení zákona, že totiž obviněná se ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu dostatečně nevěnovala řízení motorového vozidla a nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích.
K námitce obviněné, že dopravní nehodu zavinil či spoluzavinil též poškozený Ing. K. T. lze připomenout, že předpokladem vyslovení viny trestným činem ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. je zjištění, že mezi jednáním pachatele a následkem spočívajícím v těžké újmě na zdraví jiné osoby je příčinná souvislost, a to i tehdy, když ke vzniku uvedeného následku by mohlo mít popřípadě příčinný význam i jednání jiné osoby. Ani takové zjištění by nebylo důvodem, který by bránil uznání obviněné vinnou tímto trestným činem. V tomto směru lze v zájmu stručnosti odkázat na podrobnou a přiléhavou argumentaci obsaženou ve vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jakož i na bohatou judikaturu vztahující se k této problematice – kupř. srov. č. 43/2002 Sb. rozh. tr., č. 45/2005 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1300/2003, uveřejněné pod č. T 650. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, uveřejněné pod č. T 389. v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Jelikož Nejvyšší soud z důvodů výše stručně uvedených (§265i odst. 2 tr. ř.) shledal, že podané dovolání obviněné I. O. je zjevně neopodstatněné, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík