ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.800.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 800/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně B. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. D., zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 9 C 66/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2005, č. j. 15 Co 375/2004-144, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. června 2004, č. j. 9 C 66/2000-98, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost „vyklidit zděnou novostavbu zemědělské hospodářské budovy na p. č. 734/1 orná o výměře 10,15 x 7,6 m a část dřevěné kolny postavené na p. č. 734/1 orná, přiléhající k severozápadní hranici pozemku p. č. 734/1 zapsaného na LV č. 33 pro obec a k. ú. Z. v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro V. se sídlem v J., Katastrální pracoviště ve Ž. nad S., a rovněž vyklizení movitých věcí žalovaného nacházejících se na p. č. 734/1 orná shora, to vše do 30-ti dnů od právní moci rozsudku“, a výrokem bod bodem II. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. října 2005, č. j. 15 Co 375/2004-144, výrokem pod bodem I. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části týkající se povinnosti žalovaného vyklidit nemovitosti (stavby) potvrdil a výrokem pod bodem II. ohledně vyklizení movitých věci a ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzujícím výroku soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a navrhla zrušení napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu a v tomto rozsahu vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání a v případě shledání jeho přípustnosti zamítnutí.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Ve věci bylo rozhodováno již rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2000, č. j. 9 C 66/2000-27. Ve vztahu k vyklizení novostavby zemědělské hospodářské budovy, ve vztahu k níž bylo žalobě žalobkyně vyhověno, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 21. října 2003, č. j. 15 Co 152/2001-57. Přestože v novém rozhodnutí k této části žaloby soud prvního stupně žalobu zamítl, nerozhodl tak odlišně oproti svému prvnímu rozhodnutí ve věci v důsledku závazného právního názoru odvolacího soudu, neboť odvolací soud v kasačním rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ tak dána není.
Vzhledem k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem by přicházela do úvahy přípustnost dovolání toliko podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ pro řešení otázky zásadního právního významu.
V dovolání žalobkyně především zpochybňuje skutková zjištění, z nichž nalézací soudy vycházely při úvaze, zda předmětné stavby jsou v podílovém spoluvlastnictví účastníků a předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů, podle které lze dospět k závěru, že stavby jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný právní názor na otázku posouzení vlastnictví, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 OSŘ
(k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž).
Dovolání nevymezuje hmotněprávní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu.
Dovolatelka takovou otázku spatřuje v posouzení situace, kdy je stavba postavena na pozemku jednoho z účastníků, na stavbu je vydáno stavební povolení na jméno účastníka vlastnícího pozemek, který vychází z toho, že stavba bude jeho vlastnictvím a druhý účastník neměl v úmyslu se stát „vlastníkem“ nemovitosti postavené na základě takového stavebního povolení z pohledu, zda lze učinit závěr, že mezi účastníky nebylo dohodnuto, že se má výlučným vlastníkem stavby stát vlastník pozemku a zda lze učinit závěr, že účastníci byli srozuměni s tím, aby takto postavená stavba byla v jejich rovnodílném podílovém spoluvlastnictví.
Takto vymezená otázka je však opětovně zčásti polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, neboť odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na závěru, že žalovaný neměl v úmyslu stát se spoluvlastníkem staveb, ale naopak na skutkovém zjištění o absenci dohody, že výlučnou vlastnictví staveb bude žalobkyně. Ze samotné okolnosti vlastnictví pozemku a identifikace osoby, na jejíž jméno je vydáno stavební povolení nelze usuzovat na obsah dohody (či její absenci) o vlastnickém či spoluvlastnickém režimu staveb na takovém pozemku budovaných.
Navíc je v daném případě závěr odvolacího soudu o tom, že jsou předmětné stavby v podílovém spoluvlastnictví účastníků spojen s jedinečným skutkovým základem podávajícím se z individuálních okolností případu; nemůže proto řešení otázky vlastnického režimu staveb za podmínek žalobkyní vymezených činit z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu (z pohledu jedinečného skutkového základu a otázky zásadního právního významu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 59/2007, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně v souladu i s judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (a není tak v rozporu s hmotným právem), od níž dovolací soud neshledal důvodu se odchýlit ani v souzené věci. V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2003, č. 2, str. 47 byl vyložen názor (ze kterého odvolací soud zjevně vycházel, byť rozhodnutí dovolacího soudu výslovně necitoval), že při posouzení vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami, přičemž taková dohoda, která nemusí být písemná, založí spoluvlastnictví, jen je-li z jejího obsahu zřejmé, že účastníci dohody chtěli založit spoluvlastnický vztah. Pokud pak stavbu provádí více osob, které o vlastnictví k nové stavbě neuzavřely žádnou dohodu, přičemž z okolností není zřejmé, že by mělo jít o stavbu ve vlastnictví jen některé z těchto osob (což by bylo dáno např. v případě pouhé výpomoci se stavebními pracemi), stavebníky jsou všechny tyto osoby, které se stávají podílovými spoluvlastníky stavby, přičemž není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na skutkových zjištěních, jež nepodléhají v daném případě dovolacímu přezkumu, že účastníci společně zbudovali předmětné stavby (když v daném směru akceptoval podrobná zjištění a závěry soudu prvního stupně), přičemž mezi nimi nebyla uzavřena dohoda o tom, jaký bude vlastnický režim těchto staveb; současně pak odvolací soud učinil zjištění o absenci dohody účastníků
o tom, že by žalobkyně by měla být výlučnou vlastnicí staveb, přičemž se strany žalovaného se při výstavbě nejednalo jen o jeho výpomoc se stavbami. Odvolací soud poukázal na obsah výpovědi samotné žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně
u jednání konaného dne 14. ledna 2004, v rámci které uvedla, že účastníci nikdy nehovořili o tom, „kdo bude vlastníkem stavby, jestli bude jeho, její nebo společná“.
Odvolací soud pak z těchto zjištění učinil správný právní závěr o vzniku podílového spoluvlastnictví účastníků vycházeje z absence dohody o založení podílového spoluvlastnictví a skutečnosti, že stavba byla prováděna společně účastníky, aniž by z okolností výstavby mělo být zřejmé, že by mělo jít o stavby ve výlučném vlastnictví žalobkyně, neboť participace žalovaného na výstavbě nepředstavovala pouhou výpomoc se stavebními pracemi. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s výše uvedeným rozsudkem dovolacího soudu a nezakládá rozpor s hmotným právem.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť rozhodnutím dovolacího soudu se řízení nekončí, a to vzhledem k dosud nepravomocnému skončení řízení v té části, v níž byl rozsudkem odvolacího soudu rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení. V souvislosti s rozhodováním o požadavku žalobkyně na vyklizení movitých věcí bude rozhodováno také o náhradě nákladů řízení, a to včetně řízení dovolacího (§151 odst. 1, §224 odst. 1, §243b odst. 5 věta první OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu