ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1155.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 1155/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Z. H. (právního nástupce PhMr. V. H.), zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. L., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 17 C 110/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. června 2006, č.j. 39 Co 565/2005-128, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 1. 2003, č.j. 17 C 110/2001-80, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2006, č.j. 17 C 110/2001-115, výrokem pod bodem I. zamítl žalobu, aby žalovaný vyklidil byt č. 10
o velikosti 1+0 ve 4. poschodí domu č.p. 1251, v ulici Na V. or. č. 14, v P. 2 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a výroky pod body II. a III. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně měl za zjištěné, že právní předchůdkyně žalobce byla podílovou spoluvlastnicí domu čp. 1251 ve výši ideálních 2/3, v němž se nachází předmětný byt, že na základě rozhodnutí Obvodního NV v P. 2 ze dne 23. 10. 1985, čj. byt-Ky-Zí-422/85-2-1251, o schválení dohody výměny bytů a na základě dohody
o odevzdání a převzetí bytu ze dne 15. 11. 1985 užívala předmětný byt Z. Š., že se k ní žalovaný nastěhoval v roce 1991 od svých rodičů, že mu tehdy bylo 19 let, že měl v roce 1992 v předmětném bytu kancelář s názvem „S.“, že na žádost právní předchůdkyně žalobce žalovaný kancelář zrušil, že si Z. Š. v roce 1997 koupila chalupu v obci H. – L., že na ní pobývala vždy od května do října každého roku, že tam žalovaný za ní jezdil, že jí pomáhal zařizovat záležitosti a vozil ji do nemocnice, že jinak žil v předmětném bytu, že Z. Š. dne … na chalupě zemřela, že se žalovaný následující den přihlásil k trvalému pobytu na adresu jejího bytu, že již dříve, a to dne 22. 8. 1998 uzavřel manželství se Š. L., že se k němu manželka (která předtím bydlela v rodinném domě svých rodičů v J.) po úmrtí Z. Š. nastěhovala, že dědictvím po své matce (která zemřela) nabyla spoluvlastnický podíl ve výši ideální 1/4 k domu čp. 485 v J.
Po právní stránce soud prvního stupně dovodil, že žalovaný naplnil předpoklady stanovené v §706 odst. 1 věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 30. 6. 2006 (dále jen „obč. zák.“), a to, že žil ve společné domácnosti s dosavadní nájemkyní po dobu tří let před její smrtí a pečoval o její společnou domácnost a nemá vlastní byt. Vzhledem k tomu, že na žalovaného přešel nájem bytu, brání uvedená skutečnost tomu, aby soud vyhověl žalobě na ochranu vlastnického práva podle §126 obč. zák.
Usnesením ze dne 22. 6. 2005, č.j. 17 C 110/2001-103, soud prvního stupně rozhodl, že namísto PhMr. V. H. (která dne zemřela – po vyhlášení rozsudku) bude v řízení pokračováno s žalobcem (jenž děděním nabyl její spoluvlastnický podíl k domu čp. 485).
K odvolání žalobce (jeho právní předchůdkyně) Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, č.j. 39 Co 565/2005-128, změnil rozsudek soudu prvního stupně (ve znění doplňujícího usnesení) tak, že uložil žalovanému vyklidit předmětný byt a vyklizený jej odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení státu a o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů.
Odvolací soud provedl důkaz aktuálním výpisem z katastru nemovitostí ohledně vlastnictví k domu, v němž se nachází předmětný byt, a dále důkaz výpisem z katastru nemovitostí ohledně domu č.p. 189 – objektu bydlení – zapsanému na LV č. 179, pro katastrální území L. (který žalovaný nabyl kupní smlouvou z roku 1996). Na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný poskytoval dosavadní nájemkyni jen příležitostnou výpomoc, a že neprokázal –
i s přihlédnutím k tomu, že uzavřel manželství – že by měl v úmyslu žít s dosavadní nájemkyní v trvalém životním spotřebním společenství. Tím nebyla splněna jedna z podmínek, které ustanovení §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. stanoví kumulativně (vedle absence vlastního bytu) pro přechod nájmu bytu; proto se již nezabýval tím, zda byla splněna i druhá podmínka. Nesplnění byť i jedné z obou podmínek vylučuje přechod nájmu bytu. Podle §126 obč. zák. žalovanému uložil předmětný byt vyklidit. Odvolací soud ani neshledal žádné okolnosti, které by nasvědčovaly závěru, že by byl výkon práva žalobcem v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvody označil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vadu řízení spatřoval v tom, že odvolací soud provedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí, že žalovaný je vlastníkem nemovitosti čp. 189 – objektu bydlení. Tím podle jeho názoru porušil zásadu uvedenou v ustanovení §213 (správně) odst. 5 o.s.ř. (tj. přihlédl v odvolacím řízení ke skutečnostem a důkazům uplatněným v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř.). Žalovaný namítal, že takto provedený důkaz zásadně ovlivnil rozhodnutí odvolacího soudu, neboť ten při vyhlášení rozhodnutí v ústním odůvodnění poznamenal, že na základě doplnění dokazování dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. V rozporu s ústním odůvodněním se pak v písemném vyhotovení rozhodnutí naplněním absence mít vlastní byt nezabýval. Dovozoval, že připustil-li odvolací soud provedení nového důkazu, který mohl žalobce uplatnit již u soudu prvního stupně, znemožnil mu doložit, že dům č.p. 189 v L. byl neobyvatelný a v důsledku toho mu odňal možnost jednat před soudem. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v příliš zužujícím výkladu pojmu žití ve společné domácnosti. Poukazoval na různá rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že
u osob uvedených v ustanovení §706 odst. 1 věta druhá obč. zák. se vyžaduje k přechodu nájmu bytu, aby jejich soužití s nájemcem bytu bylo trvalé povahy, tj. aby šlo o příslušnost k domácnosti nájemce, vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce
a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství, které musí mít formu spotřebního společenství s dosavadním nájemcem bytu. Přitom ale podle něho není vyloučeno, aby takový stav byl založen i tehdy, jestliže osoba žijící s dosavadním nájemcem uzavře manželství, popřípadě jestliže se dosavadní nájemce z vážných důvodů zdržuje mimo byt, k němuž se váže přechod nájmu. Poukazoval na to, že z provedených důkazů se podává, že vztah mezi ním a zemřelou nájemkyní byl vztahem podobným vztahu matky a syna, že jejich společné soužití bylo dlouhodobého charakteru a nebylo nikterak účelové a ukončilo je až úmrtí nájemkyně. Uzavřením jeho manželství se Z. Š. nebylo jeho soužití s nájemkyní narušeno, neboť manželé žili odděleně zejména z důvodů pracovních. Z objektivně zjistitelných skutečností (zejména z toho, že nebydlel se svojí manželkou, že se staral o nemocnou nájemkyni předmětného bytu, že hradili společně své životní potřeby, že si vzájemně vypomáhali) lze dovodit jeho úmysl i po uzavření manželství vést trvalé životní společenství s nájemkyní předmětného bytu a nikoliv se svojí manželkou. Namítal, že k přerušení či zániku vedení společné domácnosti nemohlo dojít ani tím, že nájemkyně předmětného bytu část roku trávila na své chatě, kam se jezdila rekreovat, neboť takovéto jednání je u starších osob zcela běžné. Nejednalo se o celoroční obývání chalupy, která jinak byla nezpůsobilá k trvalému bydlení i s ohledem na zdravotní stav zemřelé nájemkyně. Žalovaný uvedl, že podle něho byly v řízení provedeny dostatečné důkazy, ale byly z nich vyvozeny nesprávné závěry ohledně vedení jeho společné domácnosti se zemřelou nájemkyní předmětného bytu. Závěrem navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí dovolací soud v souladu s ustálenou praxí nerozhodoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 dst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že provedl nový důkaz v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. a jeho postup označil za vadu podle §229 odst. 3 o.s.ř.
Nicméně namítanou okolnost (pokud by nastala) by bylo zapotřebí posoudit jako tzv. jinou vadu (srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl 7. vydání Praha : C. H. Beck, 2006, 1266 s.).
Vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnostní vady uvedené v §229 o.s.ř. a jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí (a to je rozhodující), nečinil skutkové a právní závěry o naplnění předpokladu absence vlastního bytu u žalovaného, neboť to shledal procesně neekonomickým. I když tedy odvolací soud provedl uvedený důkaz, své rozhodnutí na něm nezaložil. Případný chybný postup při zjišťování skutkového stavu ohledně naplnění tohoto hmotněprávního předpokladu (na jehož právním posouzení své rozhodnutí nezaložil) tak nemohl jakkoliv správnost rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit. Uplatněný dovolací důvod proto nebyl užit opodstatněně.
I když dovolatel výslovně kvalifikoval veškeré další námitky jako dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ve skutečnosti jimi uplatnil jednak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vedle něho též dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Právě v takové nepřípustné polemice s hodnocením důkazů spočívají dovolací námitky směřující proti skutkovému závěru odvolacího soudu, že žalovaný nežil se zemřelou nájemkyní ve společné domácnosti po dobu tří let před její smrtí a nepečoval o její domácnost. Dovolatel v podstatě toliko paušálně zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, aniž by konkrétně uvedl, v čem spatřuje pochybení soudu při hodnocení důkazů z hlediska ustanovení §132 o.s.ř. Z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku se přitom nepodává, že skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, nebyla podložena důkazy, které v řízení byly provedeny, a není ani důvod k závěru, že v jejich hodnocení je logický rozpor.
Nelze tedy dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. proto neobstojí.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. nájemci (společnými nájemci) se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého nájemce nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže prokáží, že s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a nemají vlastní byt.
Odvolacímu soudu nelze vytýkat ani nesprávný výklad pojmu společné domácnosti (§115 obč. zák.) ve vztahu k podmínkám přechodu práva nájmu bytu dle
§706 odst. 1 věty druhé obč. zák., který ostatně odpovídá ustálené judikatuře (srov. Zprávu NS ČSR ze dne 10. 6. 1982, Cpjn 163/81, uveřejněnou pod. č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, od jejíchž závěrů se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem
č. 509/1991 Sb. – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 1997, sp. zn.
2 Cdon 1723/97, ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1857/99, ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99, a rozhodnutí ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 5), z níž vyplývá, že pojem „společné domácnosti“ (§706 odst. 1 obč. zák.) je vykládán ve smyslu ustanovení §115 obč. zák., podle něhož společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství. Společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000, uveřejněný pod č. 37
v publikaci Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s.r.o., Praha 2003). V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od právního názoru, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí na úhradě společných potřeb a žijí tedy
v trvalém spotřebním společenství, založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním společenství není možné z hlediska §115 obč. zák. právně uznat (srov. stanovisko ze dne 10. 6. 1982, sp.zn. Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1385/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp.zn. 28 Cdo 1303/2002, ze dne 26. 6. 2003, sp.zn. 28 Cdo 1793/2002, ze dne 20. 11. 2002, sp.zn. 1976/2002, a rozsudek ze dne 27. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1447/2007), dále že spolužití jiné osoby s nájemcem bytu musí být uskutečňováno v tomtéž bytě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1297/2002) a že společné soužití nájemce a spolužijící osoby má být realizováno v bytě, jehož se přechod nájmu týká, (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn.
26 Cdo 622/99). Odvolací soud se od výše uvedeného výkladu daného ustálenou rozhodovací praxí soudů neodchýlil. Jeho právní posouzení je tak správné.
Protože žalovanému se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. a jejich obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči procesně neúspěšnému žalovanému. K procesnímu vyjádření H.N. t., s.r.o. se sídlem v H. nad N., D. 238, nemohl dovolací soud přihlížet, neboť pro rozhodnutí o dovolání je rozhodující stav v době vyhlášení napadeného rozhodnutí a případné změny ve věcné legitimaci vzniklé později nelze vzít v úvahu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu