ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1447.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1447/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, proti žalované A. spol. s r.o. v l., zastoupené advokátem, o vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 404/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. března 2007, č. j. 19 Co 57/2007-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 23. května 2006, č. j. 19 Co 870/2006-48, zrušil rozsudek pro uznání Okresního soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 26. ledna 2006, č. j. 9 C 404/2005-32, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. října 2006, č. j. 9 C 404/2005-64, (opětovně) vyhověl žalobě a výrokem I. uložil žalované povinnost vyklidit
a vyklizenou žalobkyni předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „budovu bez č.p./č.e. jiná stavba o výměře 1055 m2 nacházející se na parcele 1378/3, LV: 1 a 1420/7, LV: 1217 zapsanou na LV č. 353 vedeném Katastrálním úřadem pro J. k., Katastrální pracoviště Č. B., pro katastrální území H.“ (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“); současně rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.) a o povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek (výrok III.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 15. března 2007, č. j. 19 Co 57/2007-101, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I.
a v nákladovém výroku II., změnil ho ve výroku o soudním poplatku a rozhodl
o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně mimo jiné za zjištěno, že ohledně předmětné nemovitosti byla mezi účastnicemi dne
6. října 1999 uzavřena nájemní smlouva na dobu neurčitou (dále jen „Nájemní smlouva“), že v čl. XIII. Nájemní smlouvy si účastnice sjednaly možnost její oboustranné výpovědi s tříměsíční výpovědní lhůtou, že dne 11. dubna 2000 si k Nájemní smlouvě sjednaly dodatek č. 1, že v dodatku č. 2 ze dne 25. července 2001 se dohodly na změně nájemního poměru s doby neurčité na dobu určitou s tím, že ostatní ujednání Nájemní smlouvy zůstávají v platnosti (dále jen „dodatek č. 2“), že dopisem ze dne 17. června 2004 žalobkyně vypověděla žalované nájem předmětné nemovitosti (dále též jen „výpověď ze dne 17. června 2004“) a že žalovaná uvedenou výpověď obdržela dne 24. června 2004. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že nájemní vztah založený Nájemní smlouvou na dobu neurčitou a posléze změněný ohledně doby nájmu dodatkem č. 2 na dobu určitou zanikl výpovědí ze dne 17. června 2004 ke dni 30. září 2004. Poté rovněž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí, nemohl se obnovit podle §676 odst. 2 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. – dále opět jen „obč. zák.“), a to ani v případě, že nebyla podána žaloba na vyklizení nemovitosti do třiceti dnů od skončení nájmu. Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že „nevyvratitelná domněnka konkludentního obnovení nájemního vztahu … je na místě pouze u nájmu na dobu určitou, který skončil uplynutím doby“. Tvrzenou výpověď z nájmu ze dne 3. května 2002, kterou žalovaná zmínila až v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud odmítl jako nepřípustnou skutkovou novotu
(§205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). V této souvislosti dodal, že soud prvního stupně účastnice řádně poučil podle §119a o.s.ř. Ze všech těchto důvodů vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že řízení bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady spatřovala zejména v tom, že soud prvního stupně (předseda senátu) nesdělil – z důvodů v dovolání specifikovaných – výsledky přípravy jednání ve smyslu §118 odst. 2 o.s.ř., a dále v tom, že soud prvního stupně – opět z důvodů popsaných v dovolání – účastnice neúplně poučil podle 118a odst. 3 a §119a odst. 1 o.s.ř. Měla za to, že v důsledku dvou posledně uvedených vad byla oprávněna doplňovat svá skutková tvrzení (tedy i tvrzení o výpovědi ze dne 3. května 2002) a navrhovat další důkazy i v řízení před odvolacím soudem a že je tudíž nesprávný postup odvolacího soudu, který k takovým tvrzením nepřihlédl a ani neprovedl důkazy navržené k jejich prokázání (důkaz výpovědí ze dne 3. května 2002). Nesprávné právní posouzení věci spatřovala v řešení otázek, zda lze aplikovat ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. v případě nájmu sjednaného na dobu určitou, který byl ukončen výpovědí před uplynutím sjednané doby nájmu, a zda lze nájem obnovený podle §676 odst. 2 obč. zák. ukončit výpovědí ve smyslu ujednání obsaženého
v původní nájemní smlouvě. Domnívala se, že z ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. jednoznačně vyplývá, že „podmínkou pro jeho aplikaci je pouze užívání věci i po skončení nájmu, přičemž zákon nestanoví žádné podmínky pokud jde o formu ukončení nájmu“. Vyjádřila názor, že nesouhlasí-li pronajímatel s dalším užíváním předmětu nájmu nájemcem, je nutný „nejen projev jeho vůle nájemní vztah ukončit podáním výpovědi, ale i následný projev vůle ve formě včasného podání žaloby na vyklizení předmětu nájmu“. Uvedla, že v případě obnovení nájmu již není možné ukončit ho výpovědí ve smyslu původní nájemní smlouvy, neboť by tím bylo obcházeno ustanovení §676 odst. 2 obč. zák., které stanovuje délku obnoveného nájmu kogentně. Takovou výpověď proto považovala za absolutně neplatnou. Dále namítla, že v rámci odvolacího řízení předložila důkazy o tom, že nájemní vztah byl ukončen výpovědí již ke dni
31. srpna 2002. Obnovoval-li se poté nájemní poměr vždy na dobu jednoho roku, byla žaloba na vyklizení předmětné nemovitosti, uplatněná u soudu prvního stupně dne
24. srpna 2005, podána mimo lhůtu vyplývající z §676 obč. zák. a měla být proto zamítnuta „jako opožděná (mohla být podána nejpozději do 30. 9. 2005) či jako předčasná (mohla být podána až po 31. 8. 2006)“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání sice bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1
a 4 o.s.ř.), avšak není přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl jinak než v dřívějším /zrušeném/ rozsudku), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
V projednávané věci použila dovolatelka vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě námitek, že soud prvního stupně postupoval – z důvodů v dovolání specifikovaných – v rozporu s ustanoveními §118 odst. 2, §118a odst. 3 a §119a odst. 1 o.s.ř., že odvolací soud nepřihlédl k tvrzením uplatněným v odvolacím řízení a že neprovedl důkazy navržené k jejich prokázání) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
(v podobě námitky, že odvolací soud nevzal v úvahu skutková zjištění vyplývající z výpovědi ze dne 3. května 2002). Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Současně opomněla, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které rovněž namítla, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka zpochybnila správnost právních názorů, které odvolací soud přijal s odkazem na ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně
o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že postup upravený v ustanovení §676 odst. 2 obč. zák., podle něhož může pronajímatel zabránit obnovení nájemní smlouvy jen tehdy, podá-li v případě dalšího užívání věci návrh na vyklizení nemovitosti u soudu do třiceti dnů od skončení nájmu, se uplatní jen v případě nájmu sjednaného na dobu určitou, který skončil uplynutím sjednané doby (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. září 2003, sp. zn. 28 Cdo 1349/2003, a ze dne
29. března 2004, sp. zn. 28 Cdo 2253/2003 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím Ústavní soud České republiky odmítl usneseními ze dne 20. dubna 2004, sp. zn. I. ÚS 649/03, a ze dne 7. prosince 2006, sp. zn. II. ÚS 315/04/).
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že vypovězený nájemní vztah sjednaný na dobu určitou se neobnovil podle
§676 odst. 2 obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
V rozsudku ze dne 5. února 1998, sp. zn. 2 Cdon 141/97, uveřejněném pod č. 10 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že podle §676 odst. 2 obč. zák. se nájemní smlouva obnovuje za týchž podmínek, za jakých byla sjednána původně, a proto takto obnovený nájem je třeba pokládat za týž, jako byl vztah založený nájemní smlouvou. Obnovením nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení §676 odst. 2 obč. zák. je tedy třeba rozumět pokračování předchozího nájemního vztahu. Nejde zde o vznik nového nájemního vztahu na základě nové nájemní smlouvy a ani o dílčí změnu v obsahu nájemního vztahu (době jeho trvání), ale o obnovení nájemního vztahu ve všech jeho obsahových prvcích, i když s časovým omezením daným tímto ustanovením.
Z uvedeného vyplývá, že i kdyby se nájemní vztah obnovil, obnovil by se za týchž podmínek, za nichž byl sjednán a mohl by proto skončit nejen uplynutím doby, na kterou se obnovil, ale i těmi způsoby ukončení nájmu, na nichž se účastníci nájemního vztahu dohodli už před jeho obnovením (§676 odst. 1 obč. zák.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolání proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. května 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu