ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.1853.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1853/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce H & B R., a.s. (dříve H & B R., k. s.), zastoupeného advokátem, proti žalované M. H., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp.zn. 10 C 167/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2007, č. j. 42 Co 317/2007-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 5. 2007, č. j. 10 C 167/2001-239, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 6. 2007, č. j. 10 C 167/2001-247 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 7. 11. 2003, č. j. 10 C 167/2001-86, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2004, č. j. 42 Co 271/2004-135, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 22, sestávající z jednoho pokoje s příslušenstvím, v domě č.p. 1844 na ul. G. K. ve V. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 7. 9. 2007, č. j. 42 Co 317/2007-262, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování zprávou N. A. a.s., Z., vzal zejména za zjištěno, že žalobce vykonává správu nemovitostí ve vlastnictví společnosti H & B d., s. r. o., která je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice předmětného bytu, že žalovaná uzavřela s jejím právním předchůdcem smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu určitou od 1. 6. 1996 do 31. 5. 1999 (dále jen „Smlouva“), že si od počátku byla vědoma toho, že jde o smlouvu na dobu určitou, že se z dopisu žalobce ze dne 12. 6. 2000 dozvěděla, že bude obnovena pouze do 31. 5. 2001, že žalobce podal žalobu na vyklizení dne 29. 6. 2001, že po dobu trvání nájmu žalovaná opakovaně platila nájemné opožděně a vznikala jí povinnost platit poplatky z prodlení, že měla dluh na nájemném a úhradě za služby i po skončení nájmu, že i v předchozím bydlišti jí vznikl dluh přesahující částku 10.000,- Kč, a že má zdravotní potíže, prodělala několik operací a chemoterapii. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že právo nájmu žalované k předmětnému bytu se opíralo o Smlouvu a poté o ustanovení §676 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť její nájemní vztah se opakovaně o rok prodlužoval, a to naposledy do 31. 5. 2001. Podal-li žalobce včas (29. 6. 2001) žalobu na vyklizení, zaniklo jí právo nájmu bytu uplynutím doby ke dni 31. 5. 2001. Žalovaná od uvedeného data užívá byt bez právního důvodu, a je proto povinna ho vyklidit (§126 odst. 1 obč. zák.). Odvolací soud rovněž přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že výkon práva žalobce domáhat se vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná dlouhodobě (a to i po skončení nájmu, v průběhu řízení v dané věci) neplnila povinnosti nájemce bytu řádně a včas. Za situace, kdy její chování neskýtá záruku, že bude plnit své povinnosti v budoucnu, nelze žalobci důvodně vytýkat, že nájem smluvně neprodloužil; ostatně Smlouva neobsahovala žádné ujednání o podmínkách její změny, a nebylo ani prokázáno, že by žalovaná byla při jejím uzavírání uvedena v omyl ohledně doby nájmu. I když její zdravotní stav je nepříznivý, nelze přehlédnout, že lékařské zákroky byly plánované a měla tak dostatek času, aby si zajistila řádné a včasné placení nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda výkon práva pronajímatele domáhat se vyklizení bytu a neprodloužit nájemkyni nájem sjednaný na dobu určitou, není vzhledem k uváděným skutečnostem v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Na naplnění prvého z uplatněných dovolacích důvodů usuzuje z toho, že soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, že jediným důvodem pro který nebyla nájemní smlouva prodloužena bylo, dle tvrzení žalobce, prodlení s placením nájemného, přestože k němu docházelo z omluvitelných důvodů, které spočívaly v její tíživé sociální situaci a ve zdravotním stavu. Namítá, že nájemné vždy – s nikterak výrazným zpožděním – zaplatila a že soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že po skončení nájemního vztahu nemohla pobírat příspěvek na bydlení, neboť jí žalobce odmítl pro tento účel vydat potvrzení o bydlení; vyjadřuje přesvědčení, že se soud prvního stupně v tomto směru neřídil závazným právní názorem obsaženým v usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 6. 2004, č. j. 42 Co 271/2004-135, a že se tímto rozhodnutím následně neřídil ani soud odvolací. Dále uvádí, že faktický důvod tvrzený žalobcem pro vyklizení bytu a neprodloužení nájemní smlouvy zanikl, neboť ke dni vydání napadeného rozhodnutí nedlužila na nájemném již ničeho. Vyjadřuje rovněž názor, že soudy obou stupňů nepřihlédly k okolnostem uzavření nájemní smlouvy k předmětnému bytu, kdy nelze odhlédnout od skutečnosti, že předchozí nájemní poměr k jinému bytu u stejného pronajímatele byl uzavřen na dobu neurčitou, což na její straně vyvolalo v tomto směru legitimní očekávání. Navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu dalšímu řízení, případně aby bylo zrušeno i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení; současně učinila návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce v dovolacím vyjádření uvedl, že žalovaná v mezidobí byt vyklidila a stala se nájemkyní jiného bytu jiného, a že proto pro ni nemá řízení o dovolání žádný smysl. Vyvracel dovolací námitky žalované a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 7. září 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož soud prvního stupně rozhodl ve svém v pořadí prvním rozsudku stejně, jako ve svém v pořadí druhém rozsudku, potvrzeném napadeným rozsudkem odvolacího soudu, tj. žalobě vyhověl.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení otázky, zda výkon práva žalobce je (z důvodů uváděných v dovolání) v rozporu s dobrými mravy. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se (stejně jako soud prvního stupně) zabýval posouzením věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že výkon práva žalobce domáhat se po skončení nájmu vyklizení předmětného bytu není v rozporu s dobrými mravy. Pokud dovolatelka proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Pokud dovolatelka namítá existenci vady řízení, je třeba uvést, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Pro úplnost lze však podotknout, že i tato námitka obsahově směřuje k hodnocení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. (viz shora) resp. proti skutkovým zjištěním ohledně okolností, k nimž mělo být (dle dovolatelky) přihlédnuto.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. listopadu 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu