ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2335.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 2335/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Marie Vokřinkové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce H. I., s.r.o., (právního nástupce Ing. arch. J. M.), zastoupeného advokátem, proti žalované V. L., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 532/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 25 Co 447/2006-26, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 4. 2006, č.j. 6 C 532/2005-8, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalované z „bytu sestávajícímu z jednoho pokoje a kuchyně se společným WC mimo byt, nacházejícímu se ve II. patře domu č.p. 488 na pozemku parc. č. 2785, kat. území S., Pl. 39, P. 5“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
28. 11. 2006, č.j. 25 Co 447/2006-26, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za zjištěné, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, že Obvodní národní výbor v Praze 5 vystavil potvrzení, podle jehož obsahu vzal dne 5. 7. 1982 na vědomí, že se I. K. (matka žalované) stala „uživatelkou předmětného bytu přechodem práva osobního užívání podle §179 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 1991 (dále jen „obč. zák. ve znění do 31. 12. 1991), po dřívějším uživateli J. H.“, že následně byla dne 27. 7. 1982 s I. K. uzavřena dohoda o osobním užívání (jež se posléze změnilo v nájem bytu), že přechodem nájmu po I. K. se „nepochybně“ stala nájemkyní bytu žalovaná, že žalovaná nezaplatila nájemné za měsíce květen a červen 2004, že nezaplatila též nedoplatek vyplývající z vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za rok 2004, že takto vzniklý dluh uhradila až ke dni 20. 3. 2006, že si na úhradu dluhu peníze vypůjčila, že hrubá měsíční mzda žalované činí 11.600,- Kč, že za měsíce leden 2006 až únor 2006 bylo žalované na sociálních dávkách vyplaceno 8.427,- Kč a v období roku 2005 částka 34.899,- Kč, že žalovaná pečuje o své čtyři děti, a to nezletilou V. K., nezletilou M. R., J. L. a P. L., že J. L. studuje střední průmyslovou školu, že M. R. je žákyní 9. třídy základní školy, a že žalobce dal žalované výpověď (obsaženou v žalobě) z předmětného bytu s odkazem na „ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku“.
Soudy obou stupňů po právní stránce uzavřely, že žalovaná je nájemkyní předmětného bytu a že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do 30. 3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož pronajímatel může vypovědět nájem bytu se souhlasem soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Soudy však dovodily, že je namístě aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. a s ohledem na dobré mravy odepřít žalobci právo na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Přihlédly k tomu, že žalovaná svůj dluh bezezbytku uhradila, ke dni vyhlášení rozhodnutí na nájemném a ani službách ničeho nedlužila, a že se ocitla v prodlení s placením nájemného v souvislosti se svojí tíživou finanční a sociální situací (má podprůměrný příjem a pečuje o čtyři děti, z nichž dvě jsou ještě nezletilé a studující).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody označil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Uvedl, že v řízení vyvstaly „dvě otázky zásadního právního významu, se kterými se nalézací soudy nevypořádaly správně“. Za prvé se odvolací soud nezabýval otázkou, zda se žalovaná stala nájemkyní předmětného bytu a nedostatečně zkoumal také to, zda předtím nájem bytu svědčil její matce. V této souvislosti namítal, že již v řízení před soudem prvního stupně navrhoval, aby bylo žalované uloženo předložit doklady nepochybně potvrzující existenci jejího nájemního práva k bytu, že je žalovaná nepředložila a že pak odvolací soud založil své rozhodnutí jen na tom, že „není důvod pochybovat o tom, že další uživatelkou bytu po své matce se stala žalovaná“. Za druhé namítal, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. jen na základě hledisek, že žalovaná má podprůměrný měsíční výdělek a má děti ve své péči, aniž nepřihlédl k tomu, že výše nájemného činila jen 1.694,- Kč. Vytýkal soudům, že podrobněji nezkoumaly, jak se žalovaná stavěla ke své momentální neschopnosti platit nájemné, zda byla aktivní ve snaze dostát svým závazkům, zda využila možností založených systémem státní sociální podpory, za jakých okolností si obstarala půjčku na zaplacení dluhu, proč neplatila nájemné alespoň částečně apod. Dále namítal, že žalobce se na sociální situaci žalované nepochybně žádným způsobem nepodílel a je tedy zcela nepřípustné, aby její případné finanční problémy měly dopad i na něj. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Zbývá připomenout, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použil dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. [jímž brojil proti (neúplným) skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení otázky existence nájemního práva žalované k bytu. Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li, jako v daném případě, přípustnost dovolání teprve zvažována [podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolatel zpochybnil jednak právní závěr o tom, že žalované svědčí nájemní poměr k předmětnému bytu a jednak závěr, který odvolací soud učinil s poukazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Pro řešení žádné z obou nastolených právních otázek však nelze přiznat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že pokud by se odvolací soud nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci z hlediska existence nájemního práva žalované k předmětnému bytu (jak mu dovolatel vytýká), mohlo by se jednat – z hlediska pasivní legitimace žalované v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu – o posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Nicméně i případné jiné právní posouzení v uvedeném směru (že žalované nesvědčí nájemní právo k předmětnému bytu), by nemohlo by vést k jinému výsledku řízení, než že by byla žaloba zamítnuta. Řešení uvedené právní otázky tak nemá zásadní význam nejen z hlediska rozhodovací činnosti soudů ale ani pro rozhodnutí v této konkrétní věci.
Zpochybňuje-li dovolatel správnost právního názoru, který odvolací soud ve svém potvrzujícím rozsudku učinil s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládá jiný význam než odvolací soud), je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi. Předpokladem pro tento závěr je, že soud se při posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. vypořádal se všemi zjištěnými právně relevantními okolnostmi, tj. přihlédl jak k právně významným okolnostem na straně žalobců, tak i k okolnostem na straně žalovaných a všechny tyto zjištěné okolnosti také náležitě zhodnotil. V projednávané věci tak odvolací soud (který převzal skutkové a právní názory soudu prvního stupně) učinil.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu