ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2468.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2468/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce m. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. L., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 1569/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 9 Co 120/2006-70, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.927,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. září 2005, č. j. 14 C 1569/2004-30, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaného k „bytu č. 5 sestávajícímu ze dvou pokojů, kuchyně a příslušenství v domě
č. p. 2644 v ulici H. v Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. ledna 2008, č. j. 9 Co 120/2006-70, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění přístřeší. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu byl žalovaný (nájemce předmětného bytu) spoluvlastníkem domu č. p. 2605 v ulici U F. v Ž. (dále jen „dům U F.“) a vlastníkem domu č. p. 335 v ulici M. v Ž. (dále jen „dům M.“), že dům U F. měli žalovaný a jeho bývalá manželka V. L. v podílovém spoluvlastnictví se spoluvlastnickými podíly ve výši jedné ideální poloviny u každého z nich, že v tomto domě se nacházely dvě bytové jednotky o velikosti 3+1, které užívala bývalá manželka žalovaného, a že v přízemí domu M. provozuje žalovaný restauraci a ve druhém podlaží tohoto domu se nachází byt o velikosti 2+1, který od roku 1997 užívá jeho matka. Po doplnění dokazování v odvolacím řízení vzal odvolací soud dále za prokázáno, že byt v domě M. byl původně o velikosti 3+1, avšak vchod do třetí místnosti byl zazděn a místnost je nadále užívána jako komora, že v září 2007 žalovaný a jeho bývalá manželka dům U F. prodali za kupní cenu 2.200.000,- Kč, z níž žalovaný obdržel částku 1.300.000,- Kč, že žalovaný nemá žádné zdravotní potíže a že jeho matce je 75 let a je soběstačná. Na tomto skutkovém základě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Uvedl, že ke dni doručení výpovědi z nájmu bytu měl žalovaný vedle předmětného bytu další byty v domě U F., jehož byl v té době spoluvlastníkem, a v domě M., který do současné doby vlastní. Zároveň konstatoval, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující závěr, že na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt; žalovaný totiž mohl objektivně uspokojit svou bytovou potřebu v jednom z bytů v domech U F. a M. Sama skutečnost, že byt v domě M. užívá jeho matka, není důvodem, pro který na žalovaném nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že na žalobce nelze přenášet důsledky rozhodnutí žalovaného, tj. rozhodnutí, že v bytě v domě M. nechal bydlet svou matku. S přihlédnutím k uvedenému odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl; vyklizovací povinnost žalovaného z bytu vázal – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V úvodu dovolání poukázal na zjištěný skutkový stav a dodal, že po dobu nejméně dvou let žije ve společné domácnosti s M. K.
a jejím nezletilým dítětem. Vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí je diskriminační a v rozporu s Listinou základních práv a svobod. V návaznosti na to uvedl, že „nelze-li komukoli bránit ve vlastnictví více bytů, není důvod, aby bylo komukoli bráněno ve vlastnictví či realizaci nájemního práva třeba k pěti bytům, pokud nájemce plní své povinnosti z nájemního vztahu vznikající“. Podotkl, že v předmětném bytě bydlí „na základě dekretu od roku 1982“ a nikdy neporušil své povinnosti nájemce. Dále namítl, že „podmínkou aplikace §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je, že konkurenční právní vztah musí svědčit přímo nájemci“, což v jeho případě nebylo splněno, neboť byty v domě U F. obývala jeho bývalá manželka s dcerou a byt
v domě M. užívala jeho matka. Měl také za to, že odvolací soud pochybil při posuzování otázky, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt. V této souvislosti uvedl, že byty v domě U F. dříve neměl možnost užívat k bydlení (neboť je užívala jeho bývalá manželka) a nyní už tento dům nevlastní a byt v domě M. „je důsledkem jeho podnikatelského úsilí“ a jeho matka v souvislosti s nastěhováním do tohoto bytu „bez dalšího opustila komunální byt a vrátila jej …“. Postup odvolacího soudu současně považoval rovněž za odporující §3 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že ke dni doručení výpovědi byl žalovaný vlastníkem domů U F. a M., že k tomuto dni reálně existovala možnost, aby k bydlení užíval dům U F. a stejně tak i dům M. byl způsobilý jemu a jeho matce zajistit důstojné bydlení. Umožnil-li žalovaný své matce bydlet v bytě v domě M., nelze na žalobce přenášet důsledky tohoto rozhodnutí a zasahovat tak do výkonu jeho vlastnického práva. Dovolací námitka, že po dobu nejméně dvou let žije žalovaný s M. K. a jejím dítětem ve společné domácnosti, není podle žalobce relevantní, neboť pro posouzení věci je určující právní i skutkový stav ke dni podání výpovědi z nájmu bytu. Dále uvedl, že „vlastnické právo je právem absolutním, od něhož se právo užívací pouze odvozuje a ochranu užívacímu právu v nájemních vztazích nájemci poskytuje občanský zákoník“, což podle něj „nelze považovat za diskriminační.“ Zdůraznil, že s ohledem na délku sporu měl žalovaný možnost svou bytovou situaci řešit. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 22. ledna 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož
i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny.
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení nelze přihlížet k dovolací námitce, že po dobu dvou let žije dovolatel ve společné domácnosti s M. K. a jejím nezletilým dítětem. Jde totiž o skutkovou „novotu“, kterou nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci - srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. půjde v dovolacím řízení zejména o posouzení správnosti právního názoru, že na žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, a že je tudíž naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
Dovolatel především namítl, že – z důvodů v dovolání uvedených – je napadené rozhodnutí diskriminační a v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Z obsahové konkretizace této námitky však vyplývá, že dovolatel pokládá za protiústavní samotné ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
V této souvislosti ovšem nelze opomenout, že citované ustanovení opakovaně aplikoval Ústavní soud České republiky při rozhodování o ústavních stížnostech. Lze zde odkázat např. na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. září 1997, sp. zn. I. ÚS 301/96, a ze dne 2. května 2000, sp. zn. I. ÚS 326/99, uveřejněné pod č. 106 ve svazku č. 9, ročník 1997 – III. díl a pod č. 65 ve svazku č. 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky. V nálezu ze dne 20. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, uveřejněném pod č. 87 ve svazku č. 4, ročník 1995 – II. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, pak Ústavní soud dovodil, že dispoziční právo vlastnické lze výjimečně omezovat zákonem; takové omezení musí respektovat zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. K uvedenému názoru – dispoziční právo vlastnické lze výjimečně omezovat zákonem, ovšem za předpokladu, že takové omezení respektuje zásadu, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu – se Ústavní soud přiklonil rovněž v nálezu ze dne 7. února 2001, sp. zn. I. ÚS 505/99, v němž dále mimo jiné dovodil, že v §711 a §712 občanský zákoník jednoznačně stanoví, v jakých případech je přípustné omezení vlastnického práva ve vztahu k existujícímu nájmu bytu, což je v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Lze jen dodat, že formulace „spravedlivě požadovat“ nečiní ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. „neústavním“. Vzhledem k tomuto slovnímu spojení patří totiž citované ustanovení k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak ponechávají na soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom v soudní praxi nebyl doposud zaznamenán odklon od právního názoru, že uvedený pojem je zapotřebí posuzovat především z objektivního hlediska (srov. např.
R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 19. listopadu 2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002).
Soudní praxe zároveň dovodila, že o situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického práva
k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006). Vzhledem k okolnostem posuzované věci nejsou bez významu ani následující právní závěry přijaté ustálenou soudní praxí. Spoluvlastník domu má vlastní byt tehdy, má-li (objektivně) právní možnost užívat byt v tomto domě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že byla-li žalovaná ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastnicí ideální poloviny rodinného domu, ve kterém se nachází jedna bytová jednotka, pak nepochybně (zejména se zřetelem k tomu, že druhá spoluvlastnice dům k bydlení neužívala) disponovala právním titulem, který jí zakládal právo na bydlení nikoli jen přechodného rázu. V rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že spoluvlastník, který na základě dohody s ostatními spoluvlastníky užívá byt v rodinném domku, má vlastní byt. Jde-li o rozhodování spoluvlastníků, pak v poměrech projednávané věci nelze přehlédnout ani právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudcích ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98,
a ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněných pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. V citovaných rozsudcích Nejvyšší soud dovodil, že pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu §139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, v němž mimo jiné dovodil, že právo spoluvlastníka užívat společnou věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků počítané podle velikosti podílů. Nejvyšší soud rovněž dovodil, že nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. druhý (další) byt i tehdy, je-li spoluvlastníkem rodinného domu k jedné ideální polovině a dohodou dům bez dalšího přenechal do užívání spoluvlastníku druhé ideální poloviny, ačkoliv v něm mohl bydlet (usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006).
Z ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. vyplývá, že výpovědní důvod podle citovaného ustanovení není naplněn, nelze-li na nájemci „spravedlivě požadovat“, aby užíval pouze jeden ze dvou či více bytů, které má. Soudní praxe – a to i s přihlédnutím ke znění §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. – se ustálila v názoru, že musí jít o stav, kdy nájemce „užívá“ dva či více bytů k účelu, k němuž je byt určen, tj. k bydlení, a přitom na něm – z objektivního hlediska – nelze spravedlivě požadovat, aby svou potřebu bydlení uspokojoval užíváním pouze jednoho bytu. Zároveň rovněž dovodila, že
o situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt
(§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.), jde především tehdy, jestliže užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště apod. Bez významu není ani okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (případně jaké) činí nájemce kroky k vyřešení bytové situace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Zároveň platí, že existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je nutno posuzovat k okamžiku doručení výpovědi nájemci bytu.
Ustálená soudní praxe (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004, a 12. července 2007, sp. zn. 26 Cdo 1837/2006) rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost,
v níž by bez obtíží mohl uspokojovat svou bytovou potřebu, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž existenci dvou bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného v nájemním bytě a přitom volně disponuje s bytem v nemovitosti, jejímž je vlastníkem.
Z dovoláním nezpochybněného skutkového stavu vyplývá, že žalovaný je nájemcem předmětného bytu a že ke dni dání výpovědi z nájmu bytu byl spoluvlastníkem (k jedné ideální polovině) domu U F. (v němž byly dva byty)
a vlastníkem domu M. (v němž se nachází jeden byt). Žalovaný měl tedy v té době „dva, resp. více bytů,“ jak to předpokládá ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Dovolací soud sdílí též názor odvolacího soudu, že na žalovaném lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, a to v současné době v domě M., resp. původně – v době doručení výpovědi z nájmu bytu – ještě v domě U F., neboť měl objektivně možnost zajistit si v těchto domech pro sebe vyhovující bytové podmínky. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že stav, kdy žalovanému svědčil právní důvod užívání dvou (více) bytů, trval již řadu let a že žalovaný neučinil žádné kroky k tomu, aby svou bytovou situaci vyřešil (resp. aby ji neřešil na úkor žalobce). Je sice pravda, že dům U F. byl v průběhu řízení prodán. Nelze ovšem ztratit ze zřetele, že v souvislosti s prodejem domu U F. žalovaný získal částku 1.300.000,- Kč. Jde-li o byt v domě M., nelze žalovanému vytýkat, že se jako syn postaral o bydlení své matky (tím, že jí umožnil bydlet v domě, jehož je vlastníkem – v bytě v domě M.). Nelze ovšem přehlédnout, že tak ve výsledku nepřípustně učinil na úkor žalobce, neboť ačkoliv jinak by mohl bydlet v bytě v domě M., nadále bydlí v předmětném bytě právě proto, že svůj byt poskytl k bydlení matce. Odvolací soud proto nepochybil, dovodil-li naplněnost výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
Dovolatel dále namítl, že odvolací soud postupoval v rozporu s §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – se nezabýval otázkou rozporu výpovědi z nájmu bytu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení mu ani nelze úspěšně vytýkat, neboť žalovaný v nalézacím řízení existenci příslušných právně významných okolností ani netvrdil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/99, uveřejněný pod č. 152 v sešitě č. 21 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). I pro řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu totiž platí, že účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že soud rozhoduje, které z navržených důkazů provede (§120 odst. 1 o.s.ř.), byť v tomto řízení je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (§120 odst. 2 o.s.ř.); toto ustanovení však nelze vykládat tak, že by soud byl povinen po důkazech pátrat a provádět důkazy, jejichž potřeba (ale též objektivní možnost provedení) se ze spisu (z okolností vyšlých najevo v průběhu řízení) ani nepodává (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. února 2008, sp. zn. 26 Cdo 1317/2007).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím užitého dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 627,- Kč představující 19 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. července 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu