ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2849.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2849/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně P. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované b-T. a.s., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 542.303,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 152/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2008, č. j. 68 Co 537/2007-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 31. srpna 2007, č. j. 19 C 152/2006-98, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 542.303,20 Kč s tam uvedeným příslušenstvím; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. února 2008, č. j. 68 Co 537/2007-121, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil ho v nákladovém výroku jen tak, že výše nákladů činí 70.567,35 Kč a jinak ho i v tomto výroku potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Po zopakování důkazu přečtením listin vzal odvolací soud z provedených důkazů především za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí „budovy na pozemku parc. číslo 2610/3, zapsané na listu vlastnictví č. 1182 u Katastrálního úřadu pro hl. m. P.“, v níž se nachází nebytové prostory o výměře 811 m2, které byly předmětem nájmu (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“), že předmětné nebytové prostory byly stavebně určeny jako sklad materiálu, že žalobkyně (jako pronajímatelka nebytových prostor) a žalovaná (jako jejich nájemkyně) uzavřely dne 5. dubna 2004 smlouvu o nájmu nebytových prostor (dále jen „předmětná nájemní smlouva“, resp. „nájemní smlouva“), že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou, že v ní bylo sjednáno měsíční nájemné v částce 68.935,- Kč, paušální náhrada za elektrickou energii v částce 4.500,- Kč měsíčně, paušální měsíční náhrada za ostrahu objektu ve výši 2.000,- Kč a paušální náhrada za odvoz odpadu ve výši 200,- Kč měsíčně a že k měsíčnímu nájemnému a úhradě za služby v celkové částce 75.635,- Kč náležela daň z přidané hodnoty, že na základě nájemní smlouvy žalovaná předmětné nebytové prostory užívala pro provozování zámečnické výroby v době od 1. dubna 2004 do 30. září 2004, aniž za jejich užívání cokoliv zaplatila, že v tomto období měly do budovy, v níž se nacházely předmětné nebytové prostory, přístup pouze účastnice řízení a že koncem roku 2004 žalobkyně nebytové prostory pronajala jinému nájemci za vyšší cenu, než jakou požadovala po žalované. Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že nájemní smlouva byla uzavřena v souladu s ustanoveními §1 a §3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném v době uzavření nájemní smlouvy (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“). V této souvislosti zejména konstatoval, že nájemní smlouva obsahovala všechny náležitosti předepsané ustanovením §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., a pokračoval, že není neplatná pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., „neboť účel skladový a účel zámečnické výroby je třeba vykládat v širším smyslu s ohledem na faktické činnosti, které měly být v prostorách realizovány a které tam fakticky realizovány byly … nevznikl mezi dohodnutým účelem nájmu a dokumentovaným stavebním určením nebytových prostor zásadní rozpor“ (v této souvislosti poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2899/2005
a sp. zn. 28 Cdo 1796/2007). Přiznal-li soud prvního stupně žalobkyni za dobu uplatněnou v žalobě (za období od 1. dubna 2004 do 30. září 2004) nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor žalovanou (poté, co dovodil, že nájemní smlouva je neplatná) ve výši odpovídající smluvenému nájemnému, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil, neboť žalobkyni tatáž částka náležela z titulu dlužného nájemného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především namítla, že platnost předmětné nájemní smlouvy měla být posuzována rovněž z hlediska ustanovení §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); v této souvislosti namítla, že soudy obou stupňů opomenuly tvrzení o okolnostech, které ovlivnily její vůli k uzavření nájemní smlouvy, a že k prokázání těchto tvrzení neprovedly navržené důkazy. Dále uvedla, že odvolací soud „překročil svá oprávnění v tom, že hodnotil ... odborné otázky, aniž k tomu měl odbornou způsobilost“; chtěl-li totiž posoudit otázku, zda v prostoru kolaudovaném jako sklad materiálu „může být provozována zámečnická výroba a kovovýroba v rozsahu provozované(m) žalovanou“, měl ustanovit znalce „z oboru bezpečnosti práce a bezpečnosti životního prostředí“, popřípadě požádat „příslušný odborný orgán státní správy“, který by uvedenou otázku posoudil. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku o věci samé) upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud založil své právní posouzení věci.
Dovolací soud zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (jehož prostřednictvím vytkla soudům obou stupňů, že neprovedly navržené důkazy k prokázání okolností, které ovlivnily její vůli k uzavření nájemní smlouvy, a že neprovedly ani znalecký důkaz „z oboru bezpečnosti práce a bezpečnosti životního prostředí“, popřípadě dotaz na „příslušný odborný orgán státní správy“). Přitom však přehlédla, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj.
k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že z hlediska ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. jsou právně relevantní jen vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jestliže z obsahu spisu nevyplývá, že žalovaná se v řízení před soudy obou stupňů dovolala postupem podle §40a obč. zák. neplatnosti nájemní smlouvy z důvodu podle §49a obč. zák., bylo by nadbytečné provádět důkazy
k okolnostem, které měly (právě z hlediska §49a obč. zák.) ovlivnit její vůli k uzavření nájemní smlouvy. K výtce týkající se neprovedení znaleckého důkazu „z oboru bezpečnosti práce a bezpečnosti životního prostředí“, popřípadě dotazu na „příslušný odborný orgán státní správy“, uvádí dovolací soud následující. Při odvolacím jednání dne 18. února 2008 odvolací soud vyjádřil názor, že „smlouvu o nájmu nebytových prostor z 5.4.2004 posuzuje jako platnou“ (viz §118a odst. 1 a 2 o.s.ř., který je za použití ustanovení §211 o.s.ř. aplikovatelný i v odvolacím řízení). K tomu účastnice k výzvě odvolacího soudu uvedly, že „v této souvislosti nemají žádná další skutková tvrzení a nenavrhují provedení dalších důkazů“. Z uvedeného vyplývá, že v odvolacím řízení (za splnění podmínek uvedených v ustanovení §205a o.s.ř.) žádná z účastnic (tudíž ani dovolatelka) nenavrhla provedení uvedených důkazů. Za této situace odvolací soud – logicky vzato – ani nemohl rozhodnout (podle §120 odst. 1 věty druhé o.s.ř., které je za použití ustanovení §211 o.s.ř. aplikovatelné i v odvolacím řízení), zda takový (nenavržený) důkaz provede. Proto mu nelze ani úspěšně vytýkat jejich neprovedení v řízení, které nelze podřadit pod řízení vyjmenovaná v ustanovení §120 odst. 2 o.s.ř. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Napadený rozsudek je založen mimo jiné na právním názoru, že předmětná nájemní smlouva není neplatná pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť nevznikl zásadní rozpor mezi účelem nájmu dohodnutým v nájemní smlouvě (zámečnická výroba) a stavebním určením předmětných nebytových prostor (sklad materiálu). Dovolatelka správnost tohoto právního názoru zpochybnila (mimo jiné
i námitkou, že odvolací soud „překročil svá oprávnění v tom, že hodnotil … odborné otázky, aniž k tomu měl odbornou způsobilost …“). Řešení zmíněné právní otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva
a povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, a ze dne 6. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004).
Již v rozsudku ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněném pod C 998 ve svazku 14 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu (dále jen „uveřejněný rozsudek“), Nejvyšší soud České republiky vyslovil názor, že ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. nedovolovalo uzavírat nájemní smlouvy u nebytových prostor
k jinému účelu, než ke kterému jsou stavebně určeny. K uvedenému názoru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutích z 19. srpna 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, ze
4. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 809/2002, z 31. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003,
z 30. listopadu 2004, sp. zn. 28 Cdo 764/2008, z 31. ledna 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005, z 22. února 2007, sp. zn. 28 Cdo 161/2007, z 25. září 2007, sp. zn. 26 Odo 865/2006, a z 19. prosince 2007, sp. zn. 28 Cdo 2924/2006. V odůvodnění uveřejněného rozsudku pak Nejvyšší soud České republiky mimo jiné uvedl, že při posouzení otázky platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor podle §39 obč. zák. je na soudu, aby vycházel při řešení předběžné otázky, k jakému účelu je stavba určena, z kolaudačního rozhodnutí, stavebního povolení nebo rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby, a že je rovněž na soudu, aby teprve na základě takového zjištění porovnal, zda takto učiněné zjištění vztahující se k účelu, k němuž je stavba nebo její část stavebně určena, je v souladu s účelem, pro který byl nájem v konkrétním případě sjednáván. Od uvedených závěrů se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci. Navíc nelze přehlédnout, že dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že na neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.) lze usuzovat pouze v případě, že jde o zásadní rozpor mezi dohodnutým účelem nájmu a dokumentovaným stavebním určením předmětných prostor (viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2899/2005 a sp. zn. 28 Cdo 1796/2007, na něž poukázal již odvolací soud).
Z řečeného vyplývá, že otázku, zda předmětné nebytové prostory byly ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. pronajaty k účelu, k němuž jsou stavebně určeny, vyřešil odvolací soud v souladu s uvedenou judikaturou. Nad rámec uvedeného dovolací soud navíc dodává, že podle článku 2 nájemní smlouvy byly žalované předmětné nebytové prostory pronajaty k její podnikatelské činnosti jako skladová plocha.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. června 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu