ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3293.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3293/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce S. b. d. ve F. – M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému R. K., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 13 C 247/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. prosince 2007, č. j. 11 Co 601/2007-95, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. ledna 2007, č. j. 13 C 247/2006-31, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší „byt č. 8 o velikosti 0+2 s příslušenstvím v domě č. p. 1979 na ul. Č. ve F. – M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č. j. 11 Co 601/2007-95, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost předmětný bytu vyklidit do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je spoluvlastníkem předmětného domu a výlučným vlastníkem předmětného bytu, že žalovaný podal dne 9. ledna 1995 přihlášku za člena družstva žalobce, že téhož dne uzavřeli P. A. jako převádějící a žalovaný jako nabyvatel dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu a že žalobce jako pronajímatel a žalovaný jako nájemce uzavřeli dne 10. dubna 1995 smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dále zjistil, že žalovaný i přes opakované výzvy ze strany žalobce nezpřístupnil předmětný byt za účelem instalace termoregulačních ventilů, že ani nedoložil, že by jejich instalaci zajistil jiným způsobem, a že dne 7. dubna 2006 mu žalobce udělil písemnou výstrahu pro neplnění povinností člena družstva a současně jej opětovně vyzval ke zpřístupnění bytu, přičemž zásilka obsahující uvedenou výstrahu mu byla uložena na poště dne 11. dubna 2006. Vzal také za prokázáno, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 12. května 2006 byl žalovaný vyloučen z družstva podle článku 26 odst. 1 písm. a/ stanov pro hrubé porušení stanov družstva (neboť ani přes písemnou výstrahu nezpřístupnil byt za účelem instalace termoregulačních ventilů) a že zásilka obsahující rozhodnutí o vyloučení byla opět uložena na poště, a to dne 22. května 2006. Po doplnění dokazování přečtením listin předložených žalovaným odvolací soud dále zjistil, že odvolání žalovaného podané proti rozhodnutí o vyloučení v měsíci květnu 2007 bylo žalobcem dne 29. června 2007 odmítnuto s odůvodněním, že bylo podáno opožděně, tj. po marném uplynutí tříměsíční lhůty (viz listina ze dne 29. června 2007 opatřená otiskem úředního razítka žalobce a podpisem ředitele družstva žalobce). Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že žalovanému zaniklo členství v družstvu ke dni 7. června 2006, tj. ke dni doručení rozhodnutí o jeho vyloučení, neboť za den doručení se podle čl. 69 odst. 1 a 3 stanov žalobce považoval poslední den úložné lhůty, že k témuž dni mu zaniklo ve smyslu článku 26 odst. 6 stanov žalobce i právo nájmu předmětného bytu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) a že za této situace užívá byt bez právního důvodu; proto pokládal za správný výrok, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost předmětný byt vyklidit. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vázal vyklizovací povinnost žalovaného – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Namítl, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, dospěl-li k závěru, že mu ke dni 7. června 2006 zaniklo členství v družstvu a v návaznosti na to i nájem předmětného bytu. Podle jeho názoru odporuje dobrým mravům závěr, že byl platně vyloučen z družstva. Na nesprávné právní posouzení věci usoudil rovněž z toho, že „odvolací soud připustil náhradní způsob doručování písemností žalobce adresovaných jeho členům“ (podle článku 69 stanov žalobce). Odvolací soud podle něj rovněž „pochybil, pokud řízení nepřerušil do doby, než shromáždění delegátů žalobce rozhodne o jeho písemném odvolání ze dne 7.5.2007 proti rozhodnutí o jeho vyloučení z družstva“. Zdůraznil, že „odvolací řízení zůstalo neúplné“, neboť o jeho odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z družstva nerozhodl orgán k tomu oprávněný (shromáždění delegátů). Za této situace „odvolací soud učinil nesprávný závěr, že mu zaniklo ke dni 7.6.2006 členství v družstvu, což je v rozporu s provedeným dokazováním“. V této souvislosti obsáhle zrekapituloval skutkový stav věci a zdůraznil, že v době, kdy se dověděl o soudním řízení v dané věci, jakož i o vyloučení z družstva, se nezdržoval v místě svého bydliště, a proto mu ani nemohla být doručena na adresu předmětného bytu žádná pošta či písemnost, kterou by si mohl osobně převzít. S ohledem na to vyjádřil přesvědčení, že řízení je rovněž postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu. a uvedl, že dovolatel opakuje argumentaci z předchozího řízení, která je právně bezvýznamná. Vyjádřil přesvědčení, že napadený rozsudek není v rozporu s hmotným právem a ani nemá po právní stránce zásadní význam. S ohledem na to navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 12. prosince 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Při řešení otázky přípustnosti dovolací soud neopomenul, že byť odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku jako měnící, ve skutečnosti napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného (dále jen „měnící výrok“), tj. ve výroku, proti němuž dovolání evidentně nesměřuje. Ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti vyhovující rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti potvrdil (dále jen „potvrzující výrok“) a proti tomuto potvrzujícímu výroku naopak dovolání směřuje. Lze jen dodat, že dovolací soud nebyl oprávněn přezkoumat věcnou správnost měnícího výroku už proto, že nebyl dovoláním napaden. Propojení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je-li proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ či c/ o. s. ř., s měnícím výrokem, který není přípustné zkoumat (proto, že jeho správnost nebyla dovoláním zpochybněna), se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný pod č. 87 v sešitě č. 11 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě jeho potvrzujícímu výroku) se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá (neboť rozhodnutí soudu prvního stupně bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel v dovolání uvedl, že vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatňuje rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud však zastává názor, že posléze uvedený dovolací důvod nijak obsahově nekonkretizoval. Jeho námitky jsou v tomto směru obsahově podřaditelné pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Nelze však přehlédnout, že vedle dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil také nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §714 obč. zák.). Byť ve skutečnosti neuplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (viz výklad shora), je zapotřebí pro úplnost dodat, že k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Napadené rozhodnutí je mimo jiné založeno na právním závěru, že členství žalovaného v bytovém družstvu zaniklo jeho vyloučením z družstva a že v důsledku toho mu ve smyslu §714 obč. zák. zanikl i nájem bytu. Poukazem na okolnosti uvedené v dovolání dovolatel zpochybnil správnost právního závěru, že mu zaniklo členství v družstvu žalobce a v návaznosti na to i nájem předmětného bytu. Řešení otázky zániku práva nájmu k předmětnému bytu v souvislosti se zánikem členství osoby v bytovém družstvu by proto mohlo být pokládáno za zásadně právně významné, neboť na něm rozhodnutí odvolacího soudu spočívá. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Předně je zapotřebí konstatovat, že ustanovení §714 věty první obč. zák., a to i vzhledem k jeho jednoznačnému znění, který jiný výklad ani nepřipouští, nečiní v soudní praxi žádné výkladové problémy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 988/2000, uveřejněné pod C 828 ve svazku 12 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze dne 25. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1990/2005, a ze dne 16. ledna 2007, sp. zn. 26 Cdo 2742/2006 /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky 31. května 2007, sp. zn. II. ÚS 978/07/).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že v řízení o vyklizení družstevního bytu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. prosince 2000 (§231 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění účinném v době vyloučení žalovaného z družstva – dále jen „obch. zák.“). Jiným postupem než postupem uvedeným v ustanovení §231 obch. zák. soud o neplatnosti vyloučení člena z družstva rozhodovat nemůže. Pokud by totiž mohl v rámci jakéhokoli řízení řešit jako předběžnou otázku platnost rozhodnutí představenstva, popřípadě členské schůze o vyloučení člena z družstva, bylo by uvedené ustanovení zcela nadbytečné a ztrácelo by jakýkoli smysl (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). V ustálené soudní praxi není pochyb ani o tom, že rozhodnutím představenstva o vyloučení z družstva nekončí účast člena v družstvu. Členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání) teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě marným uplynutím lhůty k podání odvolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. rozsudek ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004). Nelze ani přehlédnout, že Nejvyšší soud České republiky již ve svém rozsudku ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněném pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura (dále rovněž v rozsudcích ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003) vyjádřil právní názor, že má-li osoba, které má být uložena povinnost vyklidit byt, zachovánu možnost postupu podle ustanovení §231 odst. 3 a 4 obch. zák. (nyní §231 odst. 4 a 5 obch. zák.), nelze o povinnosti k vyklizení rozhodnout, neboť rozhodnutím členské schůze, popřípadě soudu, může být rozhodnutí představenstva o vyloučení zvráceno; teprve po marném uplynutí lhůt pro uplatnění práva podle §231 odst. 3 a 4 obch. zák. (nyní §231 odst. 4 a 5 obch. zák.), popřípadě po právní moci rozhodnutí podle §231 odst. 4 obch. zák. (nyní §231 odst. 5 obch. zák.), lze rozhodnout o povinnosti k vyklizení bytu. Od uvedeného právního názoru se dovolací soud neodchyluje ani v projednávané věci.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který z procesního hlediska zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu