ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.3520.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 3520/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně m. č. P. 10, proti žalovanému M. Č., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 408/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. října 2006, č. j. 23 C 408/2005-34, a Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č. j. 16 Co 53/2007-49, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
12. října 2006, č. j. 23 C 408/2005-34, se zastavuje.
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č. j. 16 Co 53/2007-49, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. října 2006, č. j. 23 C 408/2005-34, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaného k „bytu č. 1, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, v 1. podlaží domu č. p. 656 v P. 10, B. u. č. 4“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. března 2007, č. j. 16 Co 53/2007-49, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku jen tak, že náklady řízení před soudem prvního stupně činí 1.000,- Kč; jinak ho potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že písemná výpověď žalobkyně (pronajímatelky předmětného bytu), kterou vtělila do žaloby, byla žalovanému jako nájemci bytu účinně doručena náhradním způsobem, konkrétně dne 3. prosince 2005. Poté rovněž dovodil, že přenecháním bytu do podnájmu (osobám uvedeným v odůvodněních napadených rozhodnutí) bez písemného souhlasu pronajímatelky žalovaný hrubě porušil povinnost vyplývající z nájmu bytu (§719 odst. 1 věta druhá zákona č. 40 /1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. března 2006 – dále jen „obč. zák.“), čímž byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. Usoudil rovněž na naplněnost dalšího uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neboť žalovaný byt bez vážného důvodu neužíval (docházel do něj pouze jednou měsíčně za účelem výběru plateb, které si s podnájemci za užívání bytu sjednal). Za této situace vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to včetně výroku, jímž byla vyklizovací povinnost žalovaného vázána – s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 věty první obč. zák. – na poskytnutí přístřeší (v řízení „nebylo prokázáno, že by žalovaný pečoval o nezletilé děti“).
Proti rozhodnutím soudů obou stupňů podal žalovaný dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“). Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. října 2006, č. j. 23 C 408/2005-34, který byl rovněž dovoláním napaden, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze. Jde o rozhodnutí soudu prvního stupně; ostatně žalovaný to ve svém dovolání ani nezpochybnil. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (žalovaný uvedený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž podal). Za této situace občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné pod č. 112 v sešitě č. 14 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 1647/97). Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 12. října 2006, č. j. 23 C 408/2005-34, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s ustanovením §243c odst. 1 o.s.ř.).
Podle čl. II bodu 12. věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. března 2007, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a o něm rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený ve výroku o věci samé napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnil, a to námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění rozhodná pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. a pro určení formy bytové náhrady ve smyslu §712 odst. 5 obč. zák.
K vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., které dovolatel rovněž namítl, a to výtkami, že soud se nezabýval jeho vyjádřením k žalobě ze dne 20. prosince 2005
a „písemným doplněním spisu“, kterým oponoval „nepravdivým skutečnostem“, že „byl porušován §153 OSŘ o zjištění skutečného stavu věci“, jelikož „neměl při jednání právního zástupce a nemohl si z ekonomických důvodů najmout advokáta“, a že „písemnou výpověď z nájmu bytu … dosud neobdržel, ale soud I. st. již rozhodl, že po vystěhování z bytu má … nárok pouze na přístřeší“, (a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného lze dodat, že při posouzení věci podle §711 odst. 1 písm. d/ a h/ obč. zák. a dále podle §712 odst. 5 obč. zák. soudy – při respektování zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – vycházely ze skutečností zjištěných z provedených důkazů, a proto jim nelze důvodně vytýkat, že se nezabývaly vyjádřením dovolatele k žalobě ze dne 20. prosince 2005 a jeho „písemným doplněním spisu“. Soudům rovněž nelze klást k tíži, že dovolatel nebyl v řízení zastoupen advokátem. Nevyšly-li totiž v řízení najevo žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by u něj byly naplněny předpoklady, aby mu byl k ochraně jeho zájmů na jeho žádost postupem podle §30 o.s.ř. ustanoven zástupce (popřípadě i z řad advokátů), nelze soudům úspěšně vytýkat nesplnění poučovací povinnosti podle §5 ve spojení s ustanovením §30 o.s.ř., natož nezastoupení dovolatele advokátem; v této souvislosti nelze ani přehlédnout, že dovolatel podal sám (bez zastoupení jinou osobou) kvalifikované odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, tj. odvolání obsahující náležitosti předepsané pro tento řádný opravný prostředek ustanovením §205 odst. 1 o.s.ř. K dovolací námitce, že dovolatel „písemnou výpověď z nájmu bytu … dosud neobdržel, ale soud I. st. již rozhodl, že po vystěhování z bytu má ... nárok pouze na přístřeší“, dovolací soud uvádí následující. Podle ustálené judikatury (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 127/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/1997, str. 157) je výpověď z nájmu bytu hmotněprávním úkonem, který činí pronajímatel, a který je adresován nájemci. Účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů, jak to nesprávně učinily soudy obou stupňů. Je jím totiž třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se
s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov.
9. vydání Komentáře občanského zákoníku autorů JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., prof. JUDr. Jiřího Švestky, DrSc., JUDr. Marty Škárové a kol. vydané v roce 2004
v nakladatelství C. H. Beck Praha a dále například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, uveřejněný pod C 3314 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Protože občanský zákoník nestanoví pro výpověď
z nájmu bytu co do jejích hmotněprávních účinků jiný právní režim než pro ostatní jednostranné adresné hmotněprávní úkony, není důvod bránit se tomu, aby se výklad uvedený shora vztahoval i na ni.
Jestliže v projednávané věci dovolatel měl na základě oznámení pošty objektivně možnost vyzvednout si uloženou zásilku obsahující výpověď z nájmu bytu
a seznámit se s jejím obsahem dříve, než se nevyzvednutá zásilka vrátila zpět, pak hmotněprávní účinky výpovědi nastaly v okamžiku, kdy i přes oznámení o uložení zásilky této objektivní možnosti seznámit se s obsahem zásilky (a tudíž i s výpovědí
z nájmu bytu) nevyužil. Tímto okamžikem se stal hmotněprávní úkon perfektním. Nelze však ani přehlédnout, že z obsahu spisu (srov. č. l. 8 spisu) vyplývá, že žalobu, jejíž součástí byla i výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon žalobkyně, soud prvního stupně dovolateli dodatečně skutečně doručil, a to dne 13. prosince 2005; ostatně dovolatel se k žalobě (obsahující výpověď z nájmu bytu) písemně vyjádřil, jak vyplývá z podání na č. l. 9 spisu, a toto podání doručil osobně soudu prvního stupně dne 20. prosince 2005 a odvolal se na něj i v podaném dovolání.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 a 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu