ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.4167.2007.1
sp. zn. 26 Cdo 4167/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce \"D. S.O.K. 904\", d., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ B. Š. a 2/ J. Š., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 169/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2007, č. j. 55 Co 544/2006-110, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. března 2006, č. j. 15 C 169/2003-86, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 11, o velikosti pokoj a kuchyň s příslušenstvím, II. kategorie,
v 5. podlaží domu č. p. 904, v P. 9 – L., S. ul. č. 244“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění přístřeší a rozhodl
o nákladech řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že – z důvodů uvedených v jeho rozsudku – nebyly naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. d/ a g/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a to v podobě nedovoleného podnajímání předmětného bytu (§711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.)
a v podobě existence dvou bytů u žalovaných (§711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Dále rovněž dovodil, že naopak byl naplněn další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/, a to tím, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) byt dlouhodobě (od roku 1999) bez vážného důvodu neužívali. V této souvislosti zdůraznil, že vážným důvodem neužívání bytu nemohou být okolnosti tvrzené žalovanými, a sice že byt je pro ně malý a že ho nechtějí rekonstruovat proto, že nejsou členy družstva (žalobce). Za této situace soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; vyklizovací povinnost žalovaných z bytu vázal na poskytnutí přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.).
K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. března 2007, č. j. 55 Co 544/2006-110, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. a v této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Za správný pokládal i výrok o bytové náhradě ve formě přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.). Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají
a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. března 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Protože ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci), zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Není jím naopak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění a který dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnili, a to námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. Pro tyto účely dovolatelé nabídli „svůj vlastní“ skutkový stav, navíc s důrazem na to, že „nemají možnost jiného bydlení“. Pokud je v dovolání v tomto ohledu argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které dovolatelé tvrdili, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu názoru ohledně této otázky.
K vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (které dovolatelé uplatnili námitkou, že odvolací soud se nezabýval použitým odvolacím důvodem podle §205 odst. 2 písm. f/ o.s.ř. založeném na tvrzení, že po vynesení rozsudku soudu prvního stupně se „změnily skutečnosti tak, že synu druhého žalovaného bylo jeho matkou zrušeno užívací právo k bytu, kde bylo původně jeho trvalé bydliště a z tohoto důvodu byt upravil a začal ... permanentně užívat ke svému bydlení ... a hodlá jej užívat i nadále“) a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného však lze dodat, že posuzuje-li soud existenci výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu (viz. posléze uvedený výklad), nemohl při úvaze o naplněnosti citovaného výpovědního důvodu odvolací soud zohlednit okolnosti nastalé později, v daném případě po rozhodnutí soudu prvního stupně. Řízení proto není zatíženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
Napadený rozsudek je založen především na právním názoru, že byl naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neboť žalovaní předmětný byt dlouhodobě bez vážného důvodu neužívali. Dovolatelé správnost tohoto právního názoru zpochybnili námitkou (uplatněnou s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 10. června 2003, sp. zn. I. ÚS 360/02), že „přechodné neužívání bytu z důvodů, kdy ... mohli dočasně využívat jiné bydlení, které bylo pro jejich potřeby vhodnější, je dostatečně vážným důvodem“. Řešení uvedené právní otázky by proto mohlo činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným; z posléze uvedených důvodů však o takové rozhodnutí jít nemůže.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. předpokládá stav neužívání (občasného užívání) bytu, a dále rovněž to, že tento stav není odůvodněn, tj. že zde nejsou dány vážné (závažné) důvody, pro které nájemce neužívá (užívá pouze občas) byt k účelu, k němuž je určen, tedy k bydlení. Přitom výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 12. března 2001, sp. zn. II. ÚS 544/2000, uveřejněný pod č. 41 ve svazku č. 21 z roku 2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky).
Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že o neužívání bytu jde tehdy, kdy byt není zcela nebo převážně nájemcem užíván k obvyklému způsobu bydlení; tak tomu je např. tehdy, kdy nájemce bydlí u své družky nebo u svých příbuzných, tedy v bytě, ke kterému nemá právo nájmu a ani právo společného nájmu (srov. R 14/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2000, sp. zn. 26 Cdo 451/99). Soudní praxe také dovodila, že užívání bytu pouze členy rodiny (bez toho, že by byt současně užíval i nájemce) nemůže vyloučit aplikaci výpovědního důvodu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 195/2004, ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 26 Cdo 1347/2004, a ze dne 29. července 2008, sp. zn. 26 Cdo 3408/2007).
Existenci výpovědního důvodu soud posuzuje k okamžiku doručení výpovědi
z nájmu bytu i v případě, že jde o výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák.; k tomuto okamžiku tedy také posuzuje, zda na základě zjištěných skutečností je naplněn zákonný předpoklad uvedeného ustanovení – neexistence vážného (závažného) důvodu neužívání (občasného užívání) bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, uveřejněný pod č. 26
v sešitě č. 2 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura). Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 11/96, uveřejněném pod č. 26 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura (srov. odůvodnění citovaného rozhodnutí), vyslovil právní názor, že právní normu vtělenou do ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. činí užitý pojem „bez vážného důvodu“ normou s relativně neurčitou hypotézou. V důsledku toho je na soudu, aby v konkrétním případě z předem neurčité množiny skutečností vymezil (např. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí určí vlastní obsah hypotézy normy, kterou aplikuje. Je pak věcí posouzení konkrétního případu, zda zmíněné okolnosti, pro něž není byt nájemcem užíván, jsou v té které věci dány, přičemž je nutno při hodnocení jejich důležitosti (vážnosti) z hlediska ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. zohlednit nejen zájmy nájemce, ale též oprávněné zájmy pronajímatele, zejména jeho zájem na řádném využití bytu. Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že vážnost důvodů neužívání (občasného užívání) bytu musí být posuzována především z objektivního hlediska (s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu) a nikoliv podle subjektivních představ nájemce bytu (srov. dosud nepřekonané R 62/1968 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, uveřejněný pod č. 65 v příloze sešitu č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. května 2001, sp. zn. 26 Cdo 226/2000, uveřejněný pod C 486 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Ustálená soudní praxe je jednotná rovněž v názoru, že vážnými důvody neužívání bytu ve smyslu §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. jsou pouze takové okolnosti, které dočasně brání nájemci, aby byt užíval (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 31. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 252/96, z 27. října 1999, sp. zn. 26 Cdo 457/98, a ze 7. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 1954/99). Je proto třeba, aby okolnosti daného případu nasvědčovaly tomu, že jde o stav přechodného neužívání bytu, který po odpadnutí jeho důvodu pomine. Na takový stav je mimo jiné možno usuzovat i z toho, po jak dlouhou dobu nájemce byt neužívá (užívá pouze občas). Ani Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. června 2003, sp. zn. I ÚS 360/02, použití tohoto hlediska nevyloučil; naopak jej připustil, avšak jeho použití omezil zejména na ty případy, kdy má nájemce fakticky zajištěnou trvalou možnost bydlení jinde (což bylo
i v projednávané věci) a vzniká tak nepoměr mezi právy nájemce a povinnostmi pronajímatele (srov. odůvodnění citovaného nálezu). Obecně lze mít za to, že vážnými důvody, pro něž není byt nájemcem užíván, mohou být např. ústavní léčení či nepříznivý zdravotní stav nájemce bytu či členů jeho domácnosti. Vážným důvodem neužívání bytu může být rovněž výkon zaměstnání mimo obec, v níž se byt nachází.
O vážný důvod neužívání bytu nájemcem jde i tehdy, není-li pronajímatel způsobilý zajistit do nájemcova bytu nepřetržitou dodávku pitné vody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1733/2002, uveřejněný pod C 1775 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Při posuzování naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – mimo jiné ze skutkových zjištění, že předmětný byt žalovaní od roku 1999 neužívají, že se střídavě zdržují v domě rodičů žalovaného, kde užívají část domu v rozsahu bytové jednotky o velikosti 1+1, a že v letních měsících užívají domek v zahrádkářské kolonii v H., že od dubna roku 2003 užívala předmětný byt sestra žalované se svojí nezletilou dcerou, že v současné době v bytě nikdo nebydlí a že žalovaní odůvodňují neužívání předmětného bytu toliko tím, že je pro potřeby jejich rodiny malý a nechtějí ho rekonstruovat, protože nejsou členy družstva (žalobce). Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu usoudil, že žalovaní nemají pro neužívání bytu vážný důvod, a poté uzavřel, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Zbývá dodat, že i kdyby šlo v daném případě o právo nájmu družstevního bytu, bylo by – i při zohlednění zvláštností družstevního bydlení (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 28. března 2006, sp. zn. Pl ÚS 42/03) – namístě užít ustanovení §711 odst. 1 písm. h/ obč. zák., a to zejména vzhledem k relativně dlouhé době, po kterou žalovaní předmětný byt k bydlení neužívají, a dále k tomu, že vzhledem k počtu příslušníků jejich rodiny není reálný předpoklad, že by se tato situace v blízké době radikálním způsobem změnila.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první
a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu