ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.10.2009.1
sp. zn. 3 Tdo 10/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2009 o dovolání podaném obviněným M. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 5. 2008, č. j. 68 To 131/2008-1135, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 236/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 3 T 236/2007, v trestní věci obviněných P. V., J. K. a M. G. byl obviněný M. G. uznán vinným v bodě 1/ výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 7. 5. 2007 v K., okr. V., vylákal na V. A. částku 35.000,- Kč s tím, že za tuto částku mu prodá malotraktor typu TK, který mu předvedl, traktor mu ale nepředal, nýbrž jej zašantročil a peníze si ponechal“, v bodech 2/, 3/, 4/ a 7/ výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., a v bodech 5/ a 7/ výroku o vině trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Útok popsaný v bodě 4/ obviněný spáchal tak, že „dne 17. 4. 2007 v době po 21.00 hod. do 18. 4. do 02.00 hod. v R., okr. K., v místě zvaném B., odcizil u rekreační chaty majitele J. P. k jeho škodě osobní motorové vozidlo zn. Lada Niva, v hodnotě 45.000,- Kč, se kterým odjel do V.“, a útok v bodě 7/ společně s obviněnými P. V. a J. K. tak, že dne 19. 4. 2007 v 04.11 hod. ve V. po předchozí dohodě v úmyslu zmocnit se bankomatu s penězi společnosti G. M. B., a. s. umístěného v prodejně K., s odcizeným vozidlem zn. Lada Niva, prorazil bezpečnostní prosklené dveře, přičemž P. V. čekal před prodejnou a v případě obtíží mu měl pomoci bankomat vytáhnout a naložit do vozidla, zatímco J. K. poblíž s mobilním telefonem sledoval okolí, především pohyb osob a vozidel a takto je zajišťoval, aby nebyli vyrušeni, uvedeným vozidlem se mu však bankomat, který obsahoval 1.386.600,- Kč, urazit a odvézt nepodařilo, a popsaným jednáním způsobili na budově společnosti K. Č., v. s. o. škodu ve výši 596.652,- Kč a na bankomatu ve vlastnictví společnosti G. M. B. škodu ve výši 36.813,- Kč. Za výše uvedenou trestnou činnost byl obviněný podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c)tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozenému V. A. škodu ve výši 35.000,- Kč, poškozené společnosti R. – A., s. r. o., škodu ve výši 51.374,- Kč a společně a nerozdílně s obviněnými P. V. a J. K. zaplatit poškozené G. M. B., a. s., škodu ve výši 36.813,- Kč. Se zbytkem nároků na náhradu škody byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b), c) tr. ř. v některých bodech zproštěn obžaloby.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 5. 2008, č. j. 68 To 131/2008-1135, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu podaných odvolání zrušil ohledně obviněného ve výrocích o vině pod body 2/, 3/ a 5/, v celém výroku o trestu, v některých výrocích o náhradě škody, a dále ve zprošťujícím výroku podle §226 písm. c) tr. ř. V tomto rozsahu pak věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň postupem podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině skutky pod body 1/, 4/ a 7/ napadeného rozsudku obviněnému podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 5. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl právní moci v nezrušené části i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř.).
Proti odsuzující části shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, a v tomto rozsahu napadl i nezrušenou část rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, ačkoliv byly založeny na nesprávném vyhodnocení provedených důkazů a na neúplném dokazování. Soudu prvního stupně pak vytkl, že při zjišťování skutkového stavu vycházel z měnících se výpovědí spoluobviněných, učiněných v úmyslu jej poškodit, a nevzal v úvahu manipulace v přípravném řízení spočívající ve ztrátě dokumentů či v ovlivňování spoluobviněných. Soud přitom neprovedl ani jeho návrhy na doplnění dokazování, zejména pokud jde o znalecký posudek ohledně konkrétní lokalizace míst odposlouchávaných telefonních hovorů, dále k odstranění závažných rozporů ve výpovědích spoluobžalovaných V. a K. a k zodpovězení otázky, kde se dovolatel vlastně nacházel v době páchání trestné činnosti. Vyslechnut nebyl ani svědek D., jehož výpověď mohla přispět ke zjištění okolností týkajících se nákupu inkriminovaných traktorů. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem pak vznikají důvodné pochybnosti o dovolatelově vině. Soudy byly proto povinny postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a ohledně skutků popsaných ve výroku rozsudku pod body 1/, 4/ a 7/ měly rozhodnout v jeho prospěch.
Dovolatel zároveň s odkazem na předcházející procesní postup a rozhodnutí soudu prvního stupně (konkrétně usnesení vydané dne 15. 8. 2008 pod č. j. 3 T 236/2007-1210) vyslovil přesvědčení, že dosavadní řízení před tímto soudem nebylo vedeno objektivně a nesměřovalo k tomu, aby dovolatelova trestní věc byla v celém rozsahu náležitě a bez pochybností objasněna.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky, pokud shledá, že dovolání je důvodné, zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. 5. 2008, č.j. 68 To 131/2008-1135, tak rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 3 T 236/2007, v napadených částech pod body 1/, 4/ a 7/, a věc vrátil tomuto okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž lze podané dovolání ze základních obecných hledisek označit za přípustné, nicméně jeho odůvodnění nekoresponduje s obsahem zvoleného hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť argumentace obviněného se týká výlučně otázky hodnocení důkazů oběma soudy, s nímž obviněný vyjadřuje nesouhlas. Jeho námitky tedy směřují vůči zjištěnému skutkovému stavu věci a teprve v návaznosti na ně je namítáno nesprávné právní posouzení předmětných skutků.
Protože státní zástupkyně zároveň v daném případě neshledala extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi na straně jedné a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů na straně druhé, který by v dovolacím řízení mohl umožnit i zásah do skutkového stavu věci, navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř., a aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněný M. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací(§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však obviněný nenamítl, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným jak výroky o vině, tak i výroky na ně navazující. Své dovolání založil na tvrzení, že není pachatelem předmětných skutků (resp. že se skutky v soudy zjištěné podobě nestaly) a v uvedeném směru pak především na obecné polemice s rozsahem a kvalitou dokazování provedeného v jeho trestní věci. Soudům ve skutečnosti vytkl především to, že k jeho tíži porušily zásadu in dubio pro reo, když závěr o jeho vině založily na údajně rozporných a nevěrohodných výpovědích spoluobviněných a na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci. S existencí shora uvedených vad pak ve smyslu uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení inkriminovaných skutků, ačkoliv podle jeho přesvědčení výsledky dokazování závěr o jeho vině těmito trestnými činy nedovolovaly a v pochybnostech bylo třeba rozhodnout v jeho prospěch a nikoli k jeho tíži.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním(§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětných skutků nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 13 a 14), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ke skutkům, jež učinil obviněný předmětem pozdějšího dovolání, všechny potřebné důkazy k tomu, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav, a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též řádně vyhodnotil. Při svém rozhodování pak na zjištěný skutkový stav věci navázal, což u všech skutků jednotlivě odůvodnil (viz str. 6 a 8 napadeného rozsudku).
K námitkám dovolatele, že dokazování nebylo provedeno v rozsahu dostatečném pro závěr o jeho vině, resp. že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, je třeba poznamenat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu splňuje.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. G. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler