ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1573.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1573/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. ledna 2009 o dovolání podaném obviněnou V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2007, č. j. 4 Tmo 14/2007-602, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 46 Tm 2/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2007, č. j. 46 Tm 2/2007-499, byla obviněná V. K. uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., jehož se měla dopustit jako spolupachatelka podle §9 odst. 2 tr. zák. spolu s obviněnými T. Š. a ml. P. K., a to jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku. Podle §219 odst. 2 tr. zák. byla obviněná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili na náhradě škody poškozené zdravotní pojišťovně, částku 8.574,- Kč.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obviněný T. Š., obviněná V. K. a v její neprospěch do výroku o uloženém trestu rovněž státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. 11. 2007, č. j. 4 Tmo 14/2007-602, jímž ohledně obviněné V. K. z podnětu jejího odvolání podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. pak obviněnou znovu uznal vinnou pomocí k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. na částečně upřesněném skutkovém základě z rozsudku soudu prvního stupně, jenž odvolací soud formuloval tím způsobem, že „dne 23. 11. 2006 obžalovaná V. K. a obžalovaní T. Š. a ml. P. K. vedeni zištným úmyslem společně naplánovali průběh celého napadení obchodního zástupce, s. r. o. P. F., a to tak, že nejdříve obžalovaný ml. P. K. poškozeného omráčí lahví od alkoholu, ale následně byla navrhnuta k tomu účelu jiná vhodnější zbraň, a to kuchyňská dřevěná palička na maso s kovovým zakončením na jedné z ploch, kterou poskytla obžalovaná V. K., přičemž obžalovaný ml. P. K. měl poškozeného několikrát udeřit paličkou do hlavy, kdy místo, kam měl přesně směřovat údery do hlavy, mu poradil obžalovaný T. Š., udeřit měl poškozeného několikrát, až do doby, než poškozený přestane klást odpor, poté se všichni chtěli zmocnit peněz, které, jak předpokládali, měl mít poškozený jako výběrčí splátek z poskytnutých úvěrů při sobě, a případně i jeho vozidla, které chtěli prodat, a současně bylo domluveno, že poškozeného poté zabalí do koberce obžalované V. K. a takto jej oba obžalovaní muži vynesou ven z jejího bytu a naloží do vozidla poškozeného a odvezou na neznámé místo, kde jej ponechají, případně, kdyby jejich útok poškozený nepřežil, tak jej někde zakopají, a o takto získané peníze se pak všichni tři rozdělí,
následně dne 24. 11. 2006 v době od 16:30 hodin do 16:45 hodin ve S., okr. N. J., v části B., v bytě užívaném obžalovanou V. K., za účelem realizace předchozí dohody ohledně provedení napadení, vedeni zištným úmyslem, vyčkali příchodu obchodního zástupce A. S., kdy obžalovaný T. Š. z okna chodby panelového domu, kde se byt obžalované nacházel, vyhlížel poškozeného s cílem zaznamenat, kde zaparkuje své vozidlo, a poté, co poškozený přišel k bytu obžalované, tato jej dle předchozí dohody pozvala dovnitř a usadila jej v kuchyni u stolu na rohovou lavici blíže ke dveřím, v té době již obžalovaný ml. P. K. držel v ruce paličku na maso, kterou chtěl na poškozeného ve vhodný okamžik zaútočit, poškozený nejprve začal projednávat dluh obžalovaného T. Š., který seděl u téhož stolu, avšak místo opustil a přistoupil k poškozenému, který stále seděl na svém místě s tím, že mu nadiktuje nové číslo svého mobilního telefonu, čímž vstoupil mezi poškozeného a obžalovaného ml. P. K., čímž mu znemožnil útok a z toho důvodu mu v rozporu s původním plánem ml. obžalovaný za zády podal paličku a na sedícího poškozeného z boku nečekaně zaútočil obžalovaný T. Š., poškozeného udeřil dřevěnou kuchyňskou paličkou na maso do temene hlavy, v důsledku čehož došlo k jeho pádu na levý bok na rohovou lavici, kde zůstal krátkou chvíli v bezvědomí, obžalovaná V. K. v té době opustila kuchyň a přemístila se do obývacího pokoje, z bezvědomí se poškozený záhy probral a začal se aktivně bránit, kdy z polohy v sedě jednou nohou kopl obžalovaného T. Š. do prsou, čímž jej od sebe odrazil, ten však v útoku pokračoval a podruhé poškozeného udeřil paličkou do zátylku hlavy opětovně silou střední intenzity, v té době poškozený již stál a snažil se místnost opustit, obžalovaný T. Š. se ještě jednou pokusil obžalovaného paličkou zasáhnout, ten však úder vykryl rukou a za stálého odstrkávání obžalovaného se snažil dostat ven z místnosti, kdy obžalovaný po něm paličkou hodil ve snaze jej zasáhnout, avšak to se mu nepodařilo a zasáhl zeď poblíž dveří do kuchyně, poškozený se dostal do předsíně, kde se mu v odchodu z bytu snažili zabránit oba obžalovaní muži, přičemž obžalovaná V. K. zápasu v předsíni přihlížela, přes jejich snahu poškozeného v bytě zadržet se však tomuto podařilo dveře bytu otevřít a z bytu vyběhnout, kdy po celou dobu napadení volal o pomoc, v důsledku čehož na chodbu domu vyšli někteří sousedé, kteří volání uslyšeli a o patro níž mu poskytli útočiště a pomoc, obžalovaní již poškozeného s ohledem na přítomnost sousedů na chodbě domu nepronásledovali, vrátili se do kuchyně, kde společně odcizili z peněženek poškozeného uložených v kožené tašce zanechané na stole v kuchyni finanční hotovost ve výši nejméně 6.500,- Kč a následně i s odcizenou finanční hotovostí z bytu utekli,
přičemž po jejich útěku z bytu obžalovaná V. K. v úmyslu zahladit stopy činu odnesla z předmětného bytu do mezipatra chodby domu tašku patřící poškozenému, jeho boty, které v bytě zůstaly, vyndala na chodbu a snažila se umýt krevní stopy vzniklé v důsledku napadení poškozeného na podlaze v kuchyni, v předsíni i na chodbě před bytem, na dveřích a na stěně v kuchyni, od krve také umyla paličku na maso a tuto vrátila do kuchyňské linky na své místo,
přičemž v důsledku uvedeného jednání utrpěl A. S. pouze dvě tržné rány v temeně-týlní krajině hlavy více vpravo a otřes mozku, což si u něj vyžádalo hospitalizaci v Nemocnici v B. od 24. 11. 2006 do 28. 11. 1006 a následnou dobu léčení do 22. 12. 2006, kdy k zamýšlenému následku, tedy i případně k usmrcení poškozeného nedošlo jen díky jeho aktivní obraně a především díky tomu, že se mu podařilo z bytu utéci“. Podle §219 odst. 2 tr. zák. byl obviněné V. K. uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro jeho výkon zařazena do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného T. Š. a státního zástupce byla výrokem podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 13. 11. 2007 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná V. K. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že odvolací soud vyhodnotil právní závěr soudu prvního stupně o jejím spolupachatelství na předmětném trestném činu jako příliš extenzivní výklad ustanovení §9 odst. 2 tr. zák., když konstatoval, že z hlediska toho, co je podstatou trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., tj. usmrcení člověka v úmyslu získat majetkový prospěch, neučinila žádný konkrétní krok., avšak její spoluúčast ve fázi předcházející napadení poškozeného přesto hodnotil ve vztahu k výše uvedenému trestnému činu (jeho pokusu) jako plnohodnotnou a uznal ji vinnou pomocí podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. Takové právní posouzení jejího jednání je však dle názoru dovolatelky opět nesprávné. V této souvislosti zdůraznila vlastní skutkovou verzi celého případu, podle které od počátku nepřikládala slovům spoluobviněných o přepadení poškozeného žádnou váhu. Byla přesvědčena, že „kluci to nemyslí vážně“ a z tohoto vědomí pak také vyplývala její pasivní účast na realizaci útoku na poškozeného.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním učiněným soudy v dané trestní věci je podle dovolatelky zřejmé, že při posuzování jejího zavinění nebyla náležitě respektována zásada presumpce neviny, resp. pravidlo in dubio pro reo. Jejímu jednání měla ve skutečnosti odpovídat jiná právní kvalifikace skutku, než jakou v projednávaném případě použil odvolací soud. V závěru dovolání proto navrhla, aby „Nejvyšší soud v Brně jako soud dovolací napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Tmo 14/2007 ze dne 13. 11. 2007 zrušil a věc tomuto soudu vrátil a přikázal mu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“. Zároveň vyjádřila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž je lze podané dovolání ze základních obecných hledisek označit za přípustné. Obviněnou uváděný důvod pro podání dovolání (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.) však podle státní zástupkyně nekoresponduje s obsahem odůvodnění podání, neboť jí uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů. Teprve v návaznosti na to je namítáno nesprávné právní posouzení skutku. Protože státní zástupkyně - s poukazem na dostupný spisový materiál - zároveň neshledala extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem věci na straně jedné a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů na straně druhé, dospěla k závěru, že o dovolání obviněné nelze věcně rozhodnout. Se zřetelem k výše uvedeným důvodům pak navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněné odmítl a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřila státní zástupkyně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Obviněná V. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opřela, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou dovolacího přezkumu (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě dovolatelka sice poukázala na to, že na soudy zjištěný skutkový stav věci byla odvolacím soudem nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva, pokud ji uznal vinnou pomocí k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., avšak tuto námitku nepodložila žádnými konkrétními hmotně právními důvody ani žádnou bližší argumentací. Toliko v obecné poloze namítla, že jejímu jednání „měla odpovídat jiná právní kvalifikace, než kterou použily soudy obou stupňů“. Z obsahu podaného dovolání je přitom zřejmé, že použití „jiné právní kvalifikace“ mělo být na místě za předpokladu, že by soudy v pochybnostech respektovaly zásadu in dubio pro reo a přistoupily na skutkovou verzi dovolatelky, podle které nepřikládala jednání spoluobviněných větší význam, tj. vycházela z toho „že to kluci nemyslí vážně“.
Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však o takový případ zjevně nejde, neboť soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy podrobně zabýval a zároveň v potřebném rozsahu náležitě vyložil a odůvodnil (viz rozsudek zejména na str. 30 až 36), jaké skutečnosti vzal za prokázané a z jakých důvodů, včetně toho, že obviněná od počátku plánovala útok na poškozeného spolu s oběma spolupachateli a poskytla jim k provedení útoku pádný nástroj způsobilý při úderu do hlavy přivodit smrtelný následek, a sice dřevěnou paličku na maso s kovovým zakončením. Dohodla se s nimi též na zabalení těla poškozeného do svého koberce, a to pro účely jeho převozu na místo, kde měl být ponechán svému osudu nebo v případě smrti zakopán. Odvolací soud v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné důkazy k tomu, aby byl řádně zjištěn skutkový stav věci, a v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je též správně vyhodnotil. Při svém rozhodování v podstatě plně navázal na skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně. Pouze po právní stránce posoudil jednání obviněné (dovolatelky) jako jinou formu trestné součinnosti, a to nikoliv jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., nýbrž jako pomoc k trestnému činu vraždy podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., když tento svůj odlišný postup a jeho se týkající úvahy v napadeném rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. řádně vysvětlil a odůvodnil (viz str. 11 až 13 rozsudku).
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné V. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler