ECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.968.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 968/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. ledna 2009 o dovolání podaném obviněným J. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 3. 2008, č. j. 6 To 18/2008-1329, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 7/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 11 T 7/2005, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., na tom skutkovém základě, že „jako předseda představenstva společnosti V., a. s., bez vědomí ostatních statutárních zástupců a akcionářů společnosti a v úmyslu přisvojit si finanční prostředky a obohatit se na úkor spol. V., a. s., v blíže nezjištěné době, nejpozději však dne 5. 1. 1999 v B. úplatně převedl na spol. V., a. s., směnku vystavenou dne 8. 10. 1996 v O. na částku 9.000.000,- Kč směnečníkem R. K., na řad J. B. s uvedením místa a data splacení v O. dne 31. 10. 2004, a to s vyloučením ručitelského závazku J. B. dle doložky „sine obligo“ a s vědomím, že směnka je nekrytá a nelze tedy reálně předpokládat její uhrazení R. K., a na základě tohoto převodu směnky si z pokladny spol. V., a. s., vyplatil v období od 5. 1. 1999 v souladu s výdajovými pokladními doklady z 5. 1. 1999 částku 500.000,- Kč, z 1. 7. 1999 částku 140.000,- Kč, z 20. 12. 1999 částku 350.000,- Kč a z 31. 12. 1999 částku 70.000,- Kč, čímž poškozené spol. V., a. s., způsobil škodu ve výši 1.060.000,- Kč“. Za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 5 T 60/2004, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 67 To 329/2007, byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Soud současně zrušil výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 3. 2008, č. j. 6 To 18/2008-1329, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 3. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B. následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ze skutkových zjištění učiněných oběma soudy nevyplývá naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry, jímž byl uznán vinným, a to především pokud jde o subjektivní stránku činu. Závěry soudů obou stupňů týkající se úmyslného zavinění jsou podle dovolatele toliko na úrovni ničím nepodložených hypotéz. Soudy konstatovaný přímý úmysl nebyl podle přesvědčení dovolatele ve skutečnosti spolehlivě a bez jakýchkoli pochybností prokázán. V této souvislosti odkázal na svoji výpověď, podle které o solventnosti svědkyně R. K. - soukromé podnikatelky, která navíc pracovala pro nadaci - neměl žádných pochybností. Dovolatel současně provedl vlastní rozbor některých ve věci provedených důkazů se závěrem, že výpověď svědkyně K., podle které mimo jiné měl být seznámen s její insolventností, lze považovat za rozpornou a krajně nevěrohodnou. Pokud z její výpovědi a rovněž z rozporné výpovědi svědkyně H. soudy přesto vyvodily, že dovolatel věděl o špatné finanční situaci svědkyně a tedy i o tom, že inkriminovaná směnka není krytá, a uznaly jej vinným trestným činem zpronevěry, pak podle jeho názoru byla v řízení porušena zásada in dubio pro reo. Za stavu, kdy uvedené svědecké výpovědi vzbuzovaly důvodné pochybnosti, bylo totiž povinností soudů rozhodnout v jeho prospěch.
Pokud jde o charakter inkriminované směnky, dovolatel setrval na svém původním tvrzení, že šlo o směnku zajišťovací k závazku, který vůči němu měla svědkyně K. z titulu uzavřené smlouvy o půjčce. Dále zopakoval svoji obhajobu, že podpis svědkyně na předložené smlouvě o půjče je pravý a že na svědkyni nebyl vyvíjen žádný nátlak, aby směnku podepsala. To podle jeho přesvědčení dostatečně potvrzují především výpovědi svědků L. a B. Pokud jde o účetnictví společnosti V., a. s., dovolatel zdůraznil, že pořízení směnky bylo za dohodnutou cenu řádně zaúčtováno a že v tomto účetnictví je zahrnut i závazek vůči dovolateli ve výši 1.940.000,- Kč. Dovolatel vyjádřil též nesouhlas se zjištěními soudů, podle kterých ekonomická situace společnosti V., a. s., nebyla v kritickém období dobrá. V tomto ohledu provedl vlastní vyhodnocení provedených důkazů, z nichž podle něj plyne, že pohledávky společnosti V., a. s., v roce 1999 převyšovaly výši jejích závazků. Převod předmětné směnky a výplata částky 1.060.000,- Kč tedy společnost nijak finančně neohrozily a příčiny jejího následného ekonomického úpadku je nutné spatřovat v jiných okolnostech, zejména v nevydařené obchodní aktivitě v provozovně v J. S ohledem na výše uvedené důvody je podle dovolatele zřejmé, že trestným činem zpronevěry neměl být uznán vinným. V návaznosti na to pak podle něj nelze akceptovat ani výrok o uloženém trestu, neboť vychází z vadného výroku o vině.
Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a dovolatele sám postupem podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, popřípadě aby podle §265l odst. 1 tr. ř. „věc vrátil zpět“ k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatel sice namítá absenci znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., konkrétně pak subjektivní stránky, avšak jeho námitky nevycházejí ze skutkových zjištění soudů popsaných v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně a v odůvodnění obou soudních rozhodnutí. To znamená, že dovolatel de facto nevznesl žádnou námitku, která by se týkala nesouladu těchto skutkových zjištění a zákonných znaků trestného činu, kterým byl uznán vinným. Skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě přitom podle státního zástupce odpovídají všem znakům skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., a to včetně jeho subjektivní stránky. Pokud totiž obviněný provedl ve výroku rozsudku popsanou operaci „s vědomím, že směnka je nekrytá a nelze tedy reálně předpokládat její uhrazení R. K.“, pak nepochybně musel vědět, že se společnosti V., a. s., nedostane ekvivalentu za jím odčerpanou finanční částku a že si tak trvale obstarává prospěch na úkor majetku jím řízené společnosti (právnické osoby). Podle názoru státního zástupce neslo jednání obviněného (dovolatele) některé vnější rysy „jednání podvodného“. Protože však předmětnou operaci provedl v postavení statutárního orgánu společnosti a s plnou znalostí všech rozhodných skutečností, byla správně použita právní kvalifikace trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Státní zástupce dále poukázal na to, že dovolatel brojí především proti skutkovému zjištění, podle kterého věděl o tom, že směnka je nekrytá, výtkami, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy. Teprve na podkladě této výlučně skutkové námitky pak zpochybňuje existenci subjektivní stránky trestného činu zpronevěry. V takovém případě ovšem uplatněné námitky ve skutečnosti směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Tomuto dovolacímu důvodu přitom podle státního zástupce neodpovídají ani námitky týkající se porušení nikoli hmotně právní, nýbrž procesní zásady in dubio pro reo, jakož i námitky popírající některá skutková zjištění učiněná soudy (k povaze směnky, k tehdejší ekonomické situaci společnosti V., a. s., nebo vztahující se k účetnictví společnosti, do kterého mělo být pořízení směnky za dohodnutou cenu 3.000.000,- Kč řádně zaúčtováno), která se jinak závěru o dovolatelově vině významněji netýkají.
Skutková zjištění vymezená v tzv. skutkové větě výroku rozsudku a v odůvodnění soudních rozhodnutí přitom podle státního zástupce logicky vycházejí z provedených důkazů, a proto v daném případě nelze hovořit o ani tzv. extrémním rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Své písemné vyjádření proto uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř., a aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud o dovolání rozhodl jiným než navrhovaným způsobem (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný J. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení v rozsudku uvedeného skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V projednávaném případě však dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku soudům nevytkl, že na jimi zjištěný skutkový stav věci byla nesprávně aplikována ustanovení hmotného práva a že tento nesprávný postup činí vadným napadené výroky o vině a o trestu. Jeho námitka týkající se absence znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. byla založena toliko na polemice se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, a na dovolatelem prosazované vlastní skutkové verzi, podle které nevěděl a ani neměl důvod se domnívat, že svědkyně R. K. je osobou nemajetnou a že směnka vystavená touto osobou, kterou následně úplatně převedl na společnost V., a. s., není ve skutečnosti ničím krytá. Soudům vytkl především to, že nevzaly v úvahu rozpory v některých důležitých důkazech a jejich obsah v rozporu se zásadou in dubio pro reo následně hodnotily k jeho tíži. K důkazům svědčícím v jeho prospěch pak soudy podle něj nepřihlížely. To znamená, že dovolatel v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl v podstatě to, že byl uznán vinným, ačkoliv to podle jeho přesvědčení provedené důkazy nedovolovaly.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci ve svůj prospěch, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli na hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Na tomto místě je třeba poznamenat, že o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení. Jinými slovy, že skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V posuzovaném případě však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání předmětného skutku nebylo dovolateli prokázáno. Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 6 až 15) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména str. 22 až 25) je dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě tyto soudy vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Tyto závěry soudy zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se zároveň vypořádal s prakticky totožnými námitkami, jaké obviněný uplatnil i v rámci svého pozdějšího mimořádného opravného prostředku (dovolání).
K dovolání obviněného je nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k přezkoumávání skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler