ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1574.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 1574/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce D. F., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. H., a 2) J. H., (právním nástupcům původně žalovaného J. H., zemřelého), o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. 6 C 181/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 21. února 2007, č. j. 59 Co 94/2006-146, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále již „okresní soud“ nebo „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. prosince 2005, č. j. 6 C 181/2003-117, zastavil řízení co do částky 18.481,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok 1.), uložil původně žalovanému J. H. (dále též „žalovaný“) povinnost zaplatit žalobci 59.973,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 8. 7. 2001 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 518,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok III.), a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci a státu náklady řízení (výroky IV. a V.).
Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování konstatoval, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo ve smyslu §631 a násl. obč. zák., jehož předmětem byla vestavba bytu v domě žalobce, od které žalobce posléze odstoupil. Z titulu vydání bezdůvodného obohacení, aniž by ovšem nalézací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku odkázal na příslušné hmotněprávní ustanovení, které
v rozsouzené věci aplikoval, a s odkazem na zjištění učiněná ze znaleckého posudku, jenž byl v řízení soudem ustanoveným znalcem zpracován, dospěl okresní soud
k závěru, že v rozsahu částky 59.973,- Kč se (původně) žalovaný (J. H.) na úkor žalobce bezdůvodně obohatil. Okresní soud neshledal právně relevantní námitku žalovaného stran promlčení práva na vydání žalovaného bezdůvodného obohacení, který namítal, že promlčení je zjistitelné již z podané žaloby, neboť žalobce o bezdůvodném obohacení věděl již dne 24. 5. 2001. V tomto směru uzavřel, že žalovaný na uvedené promlčení práva chybně usuzuje zřejmě z toho, že v dopise ze dne 24. 5. 2001 žalobce uvádí, že zadal ocenění provedených prací soudnímu znalci T. a že ocenění je provedeno a je v zájmu žalovaného, aby se s výsledky seznámil a k vyčíslení se vyjádřil. Podle soudu prvního stupně „Tímto dopisem je však odkazován na T., nebo na kancelář žalobce. Tyto skutečnosti jsou však v rozporu s tvrzením toho, kdo materiály skutečně zpracovával, tedy s tvrzením V. H., který sám v prohlášení uvedl, že materiály, tedy celkové zpracování bylo předáno žalobci až v měsíci červnu 2001, přičemž datum neuvádí. Z uvedeného je zřejmé, že při psaní tohoto dopisu žalobce ještě vlastně vůbec nevěděl, kdo posudek bude vypracovávat skutečně. Dobrozdání V. H. není datováno a soud má za to, že ve chvíli psaní uvedeného dopisu žalobce ještě tento materiál skutečně neměl.
O částce, která by eventuálně činila rozdíl mezi skutečně zaplacenou částkou a částkou potřebnou ke krytí materiálu a prací žalovanému se dověděl až v měsíci červnu blíže neurčeného data, je třeba říci, že žaloba podaná 25. 6. 2003 byla podána včas.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 21. února 2007, č. j. 59 Co 94/2006-146, rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku II. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 59.973,- Kč se shora specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení) zamítl, a dále rozhodl o nákladech řízení, z toho výroky II. a III. jako měnícími prvostupňové nákladové výroky. Odvolací soud po zopakování v rozhodnutí uvedených listinných důkazů se ztotožnil se závěry okresního soudu stran vzniku a posléze, v důsledku odstoupení od smlouvy ze strany žalobce, zániku uvedeného závazkového právního vztahu (smlouva o dílo), existence a s ohledem na zjištění učiněná ze znaleckého posudku výše bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor žalobce. Odvolací soud však již nepřisvědčil právnímu závěru okresního soudu, pokud ten neshledal námitku promlčení, kterou v nalézacím řízení uplatnil žalovaný, za relevantní. Po zopakování listinných důkazů, konkrétně přípisu žalobce žalovanému ze dne 24. 5. 2001 (č. l. 6 spisu), sdělení znalce T. (č. l. 52) a sdělení svědka V. H. (č. l. 72), krajský soud skutkově uzavřel, že z obsahu dopisu žalobce ze dne 24. 5. 2001 vyplývá, že žalobce tímto dopisem vyzývá žalovaného k tomu, aby se seznámil s oceněním provedeným prací, a to ať už v kanceláři žalobce, anebo přímo u znalce T., když výslovně uvádí, že toto ocenění má již k dispozici. Podle krajského soudu obsah tohoto přípisu proto nelze vykládat jinak, než že v době nejpozději 24. 5. 2001 měl žalobce k dispozici vyčíslení prací, provedených na stavbě, a byla mu také již známa výše bezdůvodného obohacení, kterou žádá po žalovaném. Uvedený závěr není v žádném případě vyvrácen dalším listinným důkazem (č. l. 52 spisu) – sdělením znalce T., neboť z něho nevyplývá nic jiného, než že on předal ocenění stavebníkovi někdy v měsíci červnu 2001, když naopak svědek H., který vyčíslení prováděl, potvrdil, že ho prováděl někdy na jaře roku 2001. S odkazem na §107 odst. 1 obč. zák. dospěl krajský soud k závěru, že nejpozději 25. 5. 2001 počala běžet dvouletá subjektivní lhůta k vydání bezdůvodného obohacení, ve které žalobce svůj nárok vůči žalovanému u soudu neuplatnil, neboť žaloba byla podána až dne 25. 6. 2003. Za tohoto stavu proto krajský soud považoval vznesenou námitku promlčení ze strany žalovaného za důvodnou a nárok žalobce za promlčený.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce včasné dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle žalobce z provedeného dokazování pouze vyplývá, že v dopise datovaném 24. 5. 2001 žalobce vyzval žalovaného, aby se s výsledky ocenění provedených prací seznámil a byla mu nabídnuta dvě místa, kde tak může učinit. Závěr krajského soudu, že toho dne již i žalobce fakticky věděl o bezdůvodném obohacení, tedy o tom, že finanční částky zaplacené žalovanému převyšují hodnotu provedených prací, je podle dovolatele závěrem spekulativním. Pokud z provedeného dokazování dále vyplynulo, že předmětné ocenění žalobce obdržel až v měsíci červnu 2001, přicházejí v úvahu (ze čtyř možností, které žalobce pod body 1. až 4. uvádí) pouze možnosti 3. a 4., a to že (žalobce) neměl ocenění k dispozici a byla mu známa výše bezdůvodného obohacení, anebo že neměl ocenění k dispozici a nebyla mu známa výše bezdůvodného obohacení. Jestliže za této situace odvolací soud přesto zaujal názor,
že žalobce vědělo bezdůvodném obohacení, dopustil se logické chyby při hodnocení důkazů a v důsledku toho dospěl ke skutkovému zjištění, jež nemá v žádném z provedených důkazů oporu. Žalobce v této souvislosti zdůraznil, že dovolací soud
v řadě svých rozhodnutí zaujal názor, že při určování počátku subjektivní promlčecí doby není rozhodující, kdy se oprávněný subjekt mohl dozvědět, že došlo na jeho úkor
k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, když tato lhůta začíná běžet
v okamžiku, kde se oprávněný o uvedených skutečnostech prokazatelně dozvěděl. Tato vědomost oprávněného o tom, že na jeho úkor se někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, přitom musí být skutečná. Dále žalobce krajskému soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci v otázce promlčení nároku žalobce, neboť
v daném případě odvolací soud aplikoval správnou právní normu na nesprávně zjištěný skutkový stav. Důkazní břemeno k otázce počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty
u žalobce nese žalovaný, neboť mu tato skutečnost může být procesně ku prospěchu (žalobce v tomto směru činí odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Za tohoto stavu proto nebylo věcně správné žalobu zamítnout z důvodu vznesené námitky promlčení. Žalobce navrhl,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V doplňujícím podání označeném jako „Dodatek k dovolání proti rozsudku Krajského soudu“ ze dne 5. listopadu 2007, které bylo doručeno dovolacímu soudu dne 29. listopadu 2007, žalobce činí výtky k zastupování v této věci jeho advokátkou Š. Uvádí, že původně usiloval o to, aby byl zastupován K., který ovšem nakonec v této věci zastupoval žalovaného, když „pracovnice jeho kanceláře (jeho manželka)“ žalobce „odmítla s tím, že on takové věci nedělá.“ Žalobce dále vytýká advokátu žalovaného, že „v této věci argumentoval daty dopisů, které jsem žalovanému zaslal, u KS uspěl. Zcela přecházel obsah těchto dopisů, který je zásadní: požadoval jsem po žalovaném řádné vyúčtování stavby. Až na základě těchto dopisů mi žalovaný v polovině července 2001 přinesl papír, který je možno se značnou tolerancí považovat za vyúčtování. Toto »vyúčtováni« a termín jeho dodáni je zásadní pro posuzování promlčení. Pan obhájce...jako rozhodné datum pro promlčení uváděl datum známosti výsledku odhadu jako termín znalosti údaje o neoprávněném majetkovém prospěchu s cílem zvrátit proces v prospěch strany, kterou obhajoval. Přitom by měl vědět, že rozdíl – diference je možno znázornit jako a (menšenec) = b (menšitel) + (rozdíl, diference) a – b = x. V době předání dokladu s odhadem a vyčíslenou hodnotou byl znám jen údaj »b« - odhad, fakturace »a« nebyla provedena, ani nebyly předávány doklady o poskytnutých zálohách. Za těchto okolností nemohlo dojít k promlčení k datu, se kterým argumentuje K. Toto datum navíc v dokladech není a musel ho účelně dedukovat – a uspěl.“
Jak se již podává ze záhlaví tohoto rozsudku, v průběhu dovolacího řízení, dříve, než byly soudem prvního stupně provedeny všechny úkony za účelem předložení spisu
k rozhodnutí o žalobcem podaném mimořádném opravném prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu, původně žalovaný J. H. dne 10. 11. 2007 zemřel. V důsledku této právní události a s ohledem na výsledek dědického řízení soud prvního stupně usnesením ze dne 19. února 2009, č. j. 6 C 181/2003-185, rozhodl, že namísto žalovaného zůstavitele bude v dovolacím řízení pokračováno s jeho dědici, a to s K. H. a J. H.
Původně žalovaný, resp. žalovaní se k podanému dovolání žalobce písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu podle §242 odst. 1 a 3
o. s. ř. v rozsahu dovolatelem uplatněných námitek a poté dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.), a dále, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak vyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaným nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 44, svazek 1. Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.).
Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku krajského soudu, odvolací soud způsobem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. při odvolacím jednání konaném dne 21. února 2007 (srov. protokol o jednání před odvolacím soudem na č. l. 142 a násl.) zopakoval již shora citované (a v nalézacím řízení provedené) listinné důkazy, z nichž¬ – oproti okresnímu soudu – učinil skutková zjištění vedoucí ke skutkovému závěru, že „v době nejpozději 24. 5. 2001 měl žalobce k dispozici vyčíslení prací, provedených na stavbě a byla mu také již známa výše bezdůvodného obohacení, kterou žádá po žalovaném“ Tento skutkový závěr krajského soudu není přitom v rozporu s obsahem spisu a s provedeným dokazováním v odvolacím řízení, a není ani zatížen logickým rozporem mezi odvolacím soudem učiněnými dílčími skutkovými zjištěními z provedených listinných důkazů jak jsou podrobně rozvedena v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku na straně jedné a obsahem předmětných důkazních prostředků na straně druhé, z nichž krajský soud činil ta skutková zjištění, jež shledal za zásadně významná pro právní posouzení věci z hlediska posuzování žalovaným v nalézacím řízení uplatněné námitky promlčení. Přitom rozsah dokazování v odvolacím řízení umožňoval krajskému soudu odchýlit se od skutkových zjištění okresního soudu ohledně posuzování předmětné námitky promlčení práva. Sama skutečnost, že dovolatel zcela jinak hodnotí odvolacím soudem provedeném důkazy ve vazbě na výsledky nalézacího řízení, aniž by bylo lze ve shora vytčeném rámci zaznamenat jakékoli pochybení krajského soudu, tj. vytknout mu, že pominul některé rozhodné skutečnosti, popř. že by důkazy hodnotil v rozporu s §132 o. s. ř., důvodnost dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. založit nemůže. Poněvadž tedy při hodnocení uvedených důkazů ze strany krajského soudu nedošlo k žádnému pochybení a protože učiněná skutková zjištění odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud České republiky stran uvedeného dovolacího důvodu neshledal žalobcovo dovolání důvodným.
Vytknout ovšem nelze nic ani právnímu posouzení věci krajským soudem, které za daného skutkového stavu je souladné s hmotným právem a konstantní judikaturou. Krajský soud v dané věci přistoupil k aplikaci §107 odst. 1 obč. zák., jež stanoví,
že právo na vydání plnění bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Ve smyslu citovaného ustanovení je tedy z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno pro počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je rozhodující subjektivní moment,
kdy se oprávněný dozví takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (shodný názor zaujal již Nejvyšší soud SSR v rozsudku ze dne 17. 2. 1978,
sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů
a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649,
k obdobnému závěru pak dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích
ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, ze dne 27. 3.2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2001, svazek 5, pod C 442). Touto vědomostí
se míní znalost takových skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná
(srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005). Jak se podává z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, krajský soud se výše uvedenými esenciálními hmotněprávními limity zabýval a ze zjištěného skutkového stavu věci vyvodil již shora vyložený správný právní názor, který je zcela souladný s výkladem §107 odst. 1 obč. zák. a konstantní judikaturou.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu ovšem nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Protože z hlediska dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný, bylo dovolání podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn procesní situací, kdy žalobce nebyl v tomto řízení úspěšný a žalovaným žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v. r.
předseda senátu