ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.3520.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 3520/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně L. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. m. B., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 136/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2007, č.j. 16 Co 353/2006-99, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2007, č. j. 16 Co 353/2006-99, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. dubna 2006, č.j. 48 C 136/97-83, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí „pozemku zapsaného na LV č. 381 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B., katastrální území B., obec B., označeného p.č. 2227/22, a v hranicích podle geometrického plánu K. č. 670-12/96, původně součásti pozemku p.č. 1286 PK.“ Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“ nebo „krajský soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem v meritu věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 15.900,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalovaného, a dále zavázal žalobkyni povinností nahradit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 6.600,- Kč. Odvolací soud v řízení doplnil dokazování v rozhodnutí uvedenými listinnými důkazy a při hodnocení, zda předmětná kupní smlouva o převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku ze žalobkyně na žalovaného, kdy žalobkyně namítala, že tato smlouva nebyla nikdy uzavřena, neboť žalovaný vůči žalobkyni nikdy neučinil akceptační projev vůle, resp. kdy žalobkyně před jeho učiněním dne 6. února 1997 svůj návrh na uzavření kupní smlouvy odvolala, se s právní argumentací žalobkyně neztotožnil. Odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na veškeré okolnosti případu, kdy je třeba brát v úvahu, že iniciativa k uzavření smlouvy vzešla od žalovaného, a ten také text návrhu smlouvy vypracoval, zejména pak s ohledem na skutečnost, že žalobkyni poté, co žalovanému návrh smlouvy předložila, žalovaný podle této smlouvy také plnil (vyplatil žalobkyni smluvenou první část kupní ceny ve výši 4.200,- Kč), „je třeba dovodit, že žalobkyně ohledně akceptace svého návrhu smlouvy ze strany žalovaného nabyla povědomí v přiměřené lhůtě a nikoliv až dnem 6. 2. 1997.“ O tom, že žalobkyně věděla, že návrh smlouvy byl akceptován a smlouva byla uzavřena, svědčí nepochybně i to, že žalobkyně dne 3. 11. 1996 v dopise katastrálnímu úřadu žádala o zamítnutí návrhu na vklad kupní smlouvy s tím, že se dovolala relativní neplatnosti smlouvy pro uvedení v omyl. Své dopisy ze dne 6. 9. 1996 a 3. 11. 1996, určené žalovanému, kterými se dovolává neplatnosti uzavřené kupní smlouvy, následně žalobkyně označila za odvolání návrhu na uzavření smlouvy, ovšem jednak podle obsahu se zcela jednoznačně těmito dopisy žalobkyně dovolává neplatnosti smlouvy z důvodu omylu, jednak by odvolání návrhu nemohlo být účinné, když v rozporu s ustanovením §43a odst. 3 obč. zák. bylo žalovanému doručeno až poté, co byla smlouva dne 5.9. 1996 uzavřena. Odvolací soud se ani neztotožnil s argumentací žalobkyně ohledně neexistence převáděného pozemku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu, včetně jeho původního rozhodnutí (kasačního usnesení) ze dne 1. 7. 2004, č.j. 16 C 228/2000-66, má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší několik právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu buď dosud nebyly vyřešeny nebo byly dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, a tyto otázky navíc řeší v rozporu s hmotným právem. Žalobkyně tak uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně je přesvědčena, že krajský soud v daném případě nesprávně aplikoval ustanovení §49a obč. zák., jeho odkaz na rozhodnutí dovolacího soudu není případný, přičemž nelze přehlédnout, že rozhodování soudů v této otázce není zcela jednotné. Dále namítá, že ze zjištěného skutkového stavu jednoznačně vyplývalo,
že žalovaný nikdy vůči žalobkyni neučinil akceptační projev vůle a smlouva tudíž nebyla nikdy uzavřena, a to s ohledem na ustanovení §44 odst. 1 ve spojení s ustanovením §43c odst. 2 obč. zák. Ze zjištěného skutkového stavu také vyplývalo,
že žalobkyně předtím, než vůči ní žalovaný učinil akceptační projev vůle (což žalovaný nikdy neučinil a podání návrhu na vklad vlastnického práva takovým úkonem nepochybně není), odvolala svůj návrh na uzavření smlouvy. O akceptaci návrhu
se žalobkyně dozvěděla až dne 6. 2. 1997, tedy téměř po 6 měsících po učinění jejího návrhu. V průběhu jednání před odvolacím soudem pak žalobkyně výslovně upozornila odvolací soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, a to
„na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 368/99 a zejména na rozhodnutí ze dne 5. 12. 1999,
sp. zn. 22 Cdo 114/99.“ Krajský soud však ve svém rozsudku dospěl k závěru,
že smlouva byla řádně uzavřena. Žalobkyně je přesvědčena, že krajský soud ve svých právních úvahách pochybil ve dvojím směru. Jednak pominul zásadní skutečnost,
že žalovaný vůči žalobkyni nikdy neučinil řádný akceptační projev vůle, tedy ve smyslu shora citovaného judikátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 22 Cdo 114/99 žalobkyni nikdy nedoručil podepsané vyhotovení kupní smlouvy a smlouva tedy nemohla být a ani nebyla uzavřena dne 5. 9. 1996 (jak tvrdí krajský soud) ani nikdy později. Krajský soud naopak ve svém rozsudku dospěl k závěru, který Nejvyšší soud České republiky odmítl, a to, že žalovaný nemusel žalobkyni jím podepsaný návrh doručit a stačí, že žalobkyně o tomto podpisu „nabyla povědomí.“ Pokud tedy nebyla smlouva uzavřena proto, že žalovaný vůči žalobkyni nikdy řádně neučinil akceptační projev vůle, nemohlo být odvolání návrhu žalobkyní neúčinné z důvodu jeho opožděnosti. Žalobkyně ve svém dovolání dále namítá, že pozemek p.č. 2227/22 v katastrálním území B. dne 13. 8. 1996 (ani později) právně neexistoval. Pozemek s tímto parcelním číslem byl sice oddělen geometrickým plánem K. „z pozemku p.č. 1286 PK“, geometrický plán však nemohl být v katastru proveden, neboť není sám o sobě nabývacím titulem k oddělovaným parcelám. Pokud tak katastrální úřad učinil a „zapsal“ takový nový pozemek na list vlastnictví žalobkyně, šlo o postup nejen nezákonný, ale i naprosto neúčinný. Návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy tedy trpěl nejen neurčitostí předmětu smlouvy (nikde zde nebyl odkaz na geometrický plán, který musí být navíc podle zákona neoddělitelnou součástí písemného vyhotovení kupní smlouvy), ale byl zde nabízen k prodeji pozemek, který žalobkyně nikdy nevlastnila a který právně neexistuje. Žalobkyně se proto domnívá, že otázka právního vzniku nového pozemku neboli otázka, zda vypracováním geometrického plánu na oddělení parcel (navíc bez vědomí a souhlasu vlastníka původních „parcel“) a jeho „zapsáním“ na list vlastnictví do katastru nemovitostí může vzniknout bez dalších právních skutečností nový pozemek, je otázkou zásadního právního významu. Z těchto důvodů v dovolání obšírně rozvedených žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřil.
Podle čl. II. bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li v daném případě napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 12. prosince 2007, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět „o. s. ř.“).
Dovolací soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. V dovolání sice žalobkyně uvádí, že podává dovolání pouze z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soud spočívá na nesprávném právním posouzení věci), leč s ohledem na obsah dovolání je zřejmé, že žalobkyně svým dovoláním – pokud jde o otázku oddělení pozemku – brojí také proti nesprávnému skutkovému zjištění (srov. čl. VII. a násl. dovolání), tedy fakticky uplatňuje také dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění citovaných ustanovení vyplývá,
že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním je zcela vyloučeno, a proto
je dovolací soud povinen převzít skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§241a odst. 3 o. s. ř.). Uvedený dovolací důvod totiž neslouží
k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom,
že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006,
a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).
Dovolací soud dovozuje, že dovolání v daném případě je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 o.s.ř.), neboť je v rozporu s hmotným právem a judikaturou Ústavního soudu České republiky a Nejvyššího soudu České republiky.
Z obsahu spisu vyplývá, že dne 6. 5. 1997 podala žalobkyně proti žalovanému žalobu o určení, že je vlastnicí pozemku p.č. 2227/22 v k.ú. B. Požadavek na soudní deklaraci vlastnického práva k předmětnému pozemku – za účelem dosažení souladu mezi žalobkyní tvrzeným právním stavem (právní realitou) a stavem zápisů v katastru nemovitostí – žalobkyně postavila na skutkovém tvrzení, že (ve stručnosti shrnuto ze žalobní narace) při uzavírání kupní smlouvy s žalovaným dne 13. 8. 1996, jejímž předmětem byl prodej předmětného pozemku, „byla zástupcem žalovaného úmyslně uvedena v omyl ohledně druhu převáděného pozemku a jeho hodnoty (která
je ve skutečnosti více než 10+ vyšší než mi bylo sděleno při uzavírání smlouvy)...“ V důsledku toho se žalobkyně dovolala neplatnosti uvedené smlouvy a domáhá
se určení, že je vlastnicí shora uvedeného pozemku. V doplňujícím podání, které bylo doručeno soudu prvního stupně dne 22. 7. 1998 (č.l. 36-37), žalobkyně v reakci
„na některé skutečnosti, které vyšly najevo při soudním jednání dne 7. 4. 1998“ mj. zpochybnila uzavření smlouvy, neboť „aniž byla žalobkyně vyrozuměna o tom, že návrh smlouvy byl žalovaným akceptován, byla smlouva odevzdána Magistrátu města B., který podal návrh na vklad vlastnického práva pro žalovaného.“ Z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 5. 12. 1997 (č.l. 95-96) pak vyplývá, že advokát žalobkyně v rámci závěrečného návrhu mj. namítl, že žalobkyně „neobdržela akceptační projev vůle žalovaného“ a v této souvislosti odkázal na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně na jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 25 Cdo 368/99 a 22 Cdo 114/99.
V kontextu odvolací argumentace žalobkyně posléze – jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení (nyní dovoláním napadeného) rozsudku odvolacího soudu – krajský soud s odkazem na ustanovení §43c odst. 1 obč. zák. dovodil, že „v daném případě nedošlo k podpisu – přijetí návrhu smlouvy ze strany žalovaného – téhož dne, kdy byl návrh učiněn, tj. dne 13. 8. 1996, ale až dne 5. 9. 1996, kdy byl návrh smlouvy podepsán starostou. Tímto dnem tedy po formální stránce byla splněna podmínka písemné formy uzavření smlouvy o převodu nemovitosti.“ Z uvedeného tedy vyplývá, že odvolací soud s ohledem na skutkový stav věci, který z vyložených důvodů v dovolacím řízení nelze revidovat, zaujal právní názor, že akceptací návrhu žalobkyně na uzavření smlouvy ze strany zástupce (starosty) žalovaného byla již tato smlouva uzavřena. Tento právní názor odvolacího soudu je však nesprávný.
Podle §44 obč. zák. je smlouva uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti.
Podle §46 odst. 2 obč. zák. pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.
Smlouva je dvoustranný nebo vícestranný právní úkon, který vzniká dosažením konsenzu, tj. úplným bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídly, oferty). Vznik smlouvy předpokládá existenci tří postupně za sebou jdoucích aktů: 1) návrh - nabídku, ofertu, 2) přijetí návrhu - akceptaci a 3) vzájemnou shodu vůle subjektů - konsenzus.
Nabídka - oferta a akceptace jsou jednostranné právní úkony. Oferta je vymezena v 43a odst. 1 obč. zák. tak, že projev vůle směřující k uzavření smlouvy, jenž je určen jedné nebo více osobám, je návrhem na uzavření smlouvy, jestliže je dostatečně určitý
a vyplývá z něj vůle navrhovatele, aby byl vázán v případě jeho přijetí. Akceptací
je podle §43c odst. l obč. zák. včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh určen nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit souhlas, je přijetím návrhu. Podle
§43c odst. 2 obč. zák. včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005,
in www.nsoud.cz).
Již v rozsudku ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 22 Cdo 114/99 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 3/2001, číslo rozhodnutí 17) Nejvyšší soud České republiky judikoval: „Včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh na uzavření smlouvy určen, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu (§43c odst. 1 obč. zák). Jednají-li o uzavření smlouvy nepřítomné osoby, působí projev vůle vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde (§45 odst. 1 obč. zák.). Smlouvy o převodech nemovitostí musí mít písemnou formu; jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (§46 odst. 1, 2 obč. zák.).
Stanoví-li zákon, že smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu, znamená to, že vůle směřující k takovému převodu vyvolá zamýšlené právní důsledky jen tehdy, je-li projevena písemně; současně musí být projevy účastníků na téže listině. Z toho je zřejmé, že k uzavření smlouvy o převodu nemovitosti nedojde v důsledku jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen v důsledku prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, jako návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu. I když tedy adresát návrh na uzavření smlouvy, který obdržel od nepřítomného navrhovatele, podepíše a o podepsání navrhovatele informuje, není smlouva uzavřena, dokud podepsaný návrh nedojde navrhovateli.“ V rozsudku téhož soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99 (publikovaného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky pod číslem C 201) dovolací soud zaujal právní názor, že: „K tomu, aby mezi účastníky došlo k uzavření písemné kupní smlouvy, je zapotřebí nejen písemného prohlášení prodávajícího, jemuž byl návrh určen, nebo jiného jeho včasného jednání (písemného), z něhož by bylo možno dovodit jeho přijetí návrhu, ale ještě je třeba, aby toto přijetí návrhu jako vyjádření souhlasu s jeho obsahem došlo kupujícímu a aby akceptace návrhu, nebyla-li v něm lhůta pro jeho přijetí, byla učiněna včas.“
I když žalobkyně v odvolacím řízení v rámci své odvolací argumentace zcela zřetelně odkazovala na právě citovanou judikaturu dovolacího soudu, odvolací soud se v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku touto argumentací, resp. právními názory, jež jsou obsaženy v odkazovaných judikátech Nejvyššího soudu České republiky, nijak nezabýval, ani případně nezdůvodnil, proč nepovažoval za nezbytné
se v tomto směru uvedenou argumentací zabývat. Přitom si měl být vědom i toho,
že např. Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03 (publikovaném pod číslem 38 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 38) zaujal pro soudní praxi závazný právní názor, že „Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory v těchto pramenech uvedenými argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje
pro danou věc za relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten, který soud zvolil.“
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto z vyloženého důvodu rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by již zkoumal relevanci dalších právních otázek, které žalobkyně ve svém dovolání (zejména ve vztahu k existenci předmětného pozemku) vymezila; bude tak na odvolacím soudu, aby se s uplatněnou právní argumentací žalobkyně, jež v dovolacím řízení nebyla konzumována, ve svém rozhodnutí zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o. s. ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho,
co uvedli účastníci (§132 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Karel P o d o l k a , v.r.
předseda senátu