ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.1406.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 1406/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. E., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. E., a 2) M. E., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 199/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2006, č. j. 26 Co 226/2006-278, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. srpna 2006, č. j. 26 Co 226/2006-278, kterým byl potvrzen v pořadí první rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. prosince 2005, č. j. 8 C 199/2002-236, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska kritérií §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.); při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Bez významu jsou tudíž výhrady žalobce ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely, resp. námitky týkající se hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). V této souvislosti je namístě připomenout, že otázka, co bylo obsahem jednostranných právních úkonů (výzev k vrácení darů), je otázkou skutkovou, nikoli právní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže tedy v dané věci soudy zjišťovaly obsah právních úkonů, jimž žalobce ústně a posléze i písemně v žalobě vyzýval žalované k vrácení darů, tj. činily-li z nich zjištění o tom, zda a jaké závadové chování bylo žalobcem žalovaným vytýkáno (a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.), šlo o skutkové zjištění.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky, že soud prvního stupně neprovedl celou řadu navržených důkazů, ani nevyslechl žalobce jako účastníka řízení, ačkoli to od počátku řízení navrhoval, a že odvolací soud žalobce sice vyslechl, avšak výslech předem neavizoval a neumožnil mu tudíž náležitě se na něj připravit. Tyto námitky lze podřadit pouze dovolacímu důvodu uvedenému v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání pro uplatnění zmiňovaného dovolacího důvodu přichází do úvahy toliko v případě, vychází-li otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesního předpisu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1769/2006, a v něm citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky). V souzené věci však uvedené námitky k výkladu procesního předpisu nesměřovaly. Navíc se sluší připomenout, že účastník zatížený povinností tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky (§120 o. s. ř.) nemá - v procesním slova smyslu - právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud totiž ve smyslu §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a nejde-li o řízení uvedená v §120 odst. 2 o. s. ř. (tzv. nesporná), může podle §120 odst. 3 věty první o. s. ř. provést i jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neúplně nebo nesprávně zjištěný skutkový stav věci může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. jen výjimečně, a to tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci (soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny, a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy) nebo jestliže nebyl proveden navržený důkaz a soud, aniž by učinil skutková zjištění, dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno. V dané věci nelze soudům vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák., nezjišťovaly, případně že by skutkové zjištění v tomto směru neučinily. Aplikace ustanovení §120 o. s. ř. tudíž nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje pouze dovolací námitka, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže dovodily, že v řízení zjištěné chování žalovaných k žalobci (především to, že žalovaný J. E. neoprávněně vybral částku 100.000,- Kč určenou žalobci, že oba žalovaní žalobce psychicky týrali a vyzývali jej, aby své manželce vydal 750.000,- Kč, s pohrůžkou, že jinak vůči němu uplatní dlužní úpisy na 6.000.000,- Kč, a že mu bránili ve vstupu na pozemek u domu) nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť úvaha, zda chování obdarovaného (v posuzovaném případě žalované) lze kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, podal Nejvyšší soud České republiky ve svých rozhodnutích již opakovaně. Namátkou lze zmínit např. rozsudek ve věci sp. zn. 33 Odo 538/2003 ze dne 25. 10. 2004, který se (v souladu s dalšími judikáty dovolacího soudu) vyjadřuje obecně i k aplikovatelnosti §630 obč. zák. tak, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného, pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, a není proto opodstatněná výtka dovolatele, že jeho rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem.
Lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný a dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalovaným náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r. předsedkyně senátu