ECLI:CZ:NS:2009:33.CDO.67.2007.1
sp. zn. 33 Cdo 67/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce I. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. P., a 2) J. P., zastoupené advokátem, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 34/98, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. prosince 2005, č. j. 56 Co 98/2005-123, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.014,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. prosince 2005, č. j. 56 Co 98/2005-123, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 24. listopadu 2004, č. j. 9 C 34/98-86, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku částku 200.000,- Kč s úrokem ve výši 25 % p. a. z této částky od 31. 3. 1994 do 31. 3. 1996, úrokem ve výši 85 % p. a. z této částky od 1. 4. 1996 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 17% p. a. z této částky od 1. 4. 1996 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce a žalovaný uzavřeli dne 31. 3. 1994 smlouvu o půjčce, na základě které žalobce půjčil žalovanému 200.000,- Kč a žalovaný se zavázal půjčku vrátit do 31. 3. 1996 spolu s úrokem 25 % ročně do splatnosti dluhu a 85 % ročně po splatnosti dluhu. Pro případ prodlení byla sjednána sankce ve výši 5 % měsíčně z dlužné částky. Žalovaná k dluhu žalovaného přistoupila. Ve sjednané lhůtě nebyla půjčka žalobci vrácena. Dne 19. 5. 1992 uzavřeli žalobce a žalovaný příkazní smlouvu, v níž se žalovaný zavázal „osobně pokračovat v zajišťování a uplatňování oprávněných restitučních a jiných nároků příkazců (mezi něž patřil i žalobce) a vyřizovat další úkony, které mu příkazci uloží, zejména předkládat návrhy komerčního využití nemovitostí navrácených v restituci, zpracovávat nájemní a jiné smlouvy, zastupovat příkazce před všemi orgány, včetně soudů“. Právní úkon směřující k započtení své pohledávky z příkazní smlouvy ze dne 19. 5. 1992 učinil žalovaný ve faktuře č. 4/97, jíž fakturoval částku 4.209.294,- Kč a v níž uvedl, že „provádí odpočet dlužné částky k započtení - §580 o. z. - mínus 535.938,- Kč“; tato faktura byla posléze stornována a nahrazena fakturou č. 11/97 na částku 1.692.666,- Kč. Žalovaný byl zapsán do seznamu advokátů 1. 7. 1996; v řízení netvrdil ani neprokázal, že před tímto datem byl oprávněn poskytovat právní služby za úplatu. Pokud vykonával pro žalobce právní služby po 1. 7. 1996 na základě plné moci a měl za ním v důsledku toho pohledávku, nebylo v řízení prokázáno, že učinil právní úkon směřující k jejímu započtení. Právo na zaplacení za právní služby, které poskytl žalobci jako advokát od 1. 7. 1997 do konce roku 1997, uplatnil žalovaný u soudu poprvé v roce 2004 a žalobce vznesl námitku promlčení tohoto práva. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci soudy obou stupňů poměřovaly vztah mezi žalobcem a žalovaným ustanovením §657 obč. zák. a uzavřely, že žalovaný svůj smluvní závazek vrátit půjčku nesplnil a částku 200.000,- Kč žalobci dluží. Protože žalovaná platně přistoupila k dluhu žalovaného, je povinna tento dluh plnit spolu s žalovaným (společně a nerozdílně). Soudy nepřisvědčily obraně žalovaných, že jejich dluh z půjčky zanikl v důsledku započtení vzájemných pohledávek. Uzavřely, že žalovaný učinil jediný kompenzační projev ve faktuře č. 4/97 ze dne 31. 3. 1997, jíž byly fakturovány právní služby, které poskytl žalovaný žalobci podle příkazní smlouvy ze dne 19. 5. 1992. Tuto smlouvu soudy posoudily jako neplatný právní úkon (§39 obč. zák.), neboť v době jejího uzavření nebyl žalovaný advokátem, komerčním právníkem ani jinou osobou oprávněnou poskytovat právní služby. Dovodily, že žalovanému nevzniklo právo na plnění z této smlouvy a neměl vůči žalobci pohledávku způsobilou k započtení. Právo žalovaného na zaplacení ceny právních služeb, které poskytl žalobci v době od 1. 7. 1996 do konce roku 1997, bylo uplatněno u soudu teprve v roce 2004 a nemůže být žalovanému přiznáno, neboť žalobce vznesl námitku promlčení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť jsou přesvědčeni, že rozhodnutí odvolacího soudu je zásadně právně významné. Mají zato, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku vzniku příkazní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným po 1. 7. 1996 a s ní související právo žalovaného na mimosmluvní odměnu advokáta. Byla-li podle názoru odvolacího soudu neplatná smlouva z 19. 5. 1992, nebylo namístě podle ní posuzovat smluvní vztah mezi žalobcem a žalovaným po 1. 7. 1996. V té době již byl žalovaný advokátem, žalobce o tom věděl a ukládal mu úkoly, které žalovaný plnil. Tím vznikla nová příkazní smlouva podle §724 a násl. obč. zák. Odvolací soud to pominul a v důsledku toho nesprávně posoudil jak úkon započtení, který učinil žalovaný, tak i námitku promlčení vznesenou žalobcem. Pochybení odvolacího soudu žalovaní shledávají i v tom, že nezjišťoval, jaká byla „realita bankovního trhu v roce 1994“. Jeho závěr, že sjednaný úrok odpovídal obvyklé úrokové sazbě, tak nemá oporu v provedeném dokazování; jde o ničím nepodloženou a nepřezkoumatelnou úvahu. V poslední řadě je odvolacímu soudu vytýkáno, že nevzal v úvahu procesní pochybení soudu prvního stupně; ten v rozporu se zákonem nepřipustil, aby žalovaný žalovanou zastupoval jako advokát a nesprávně postupoval i při doručování; „minimálně žalované mělo být doručováno jako účastníku řízení zastoupenému advokátem“. Nesprávné doručování mělo vliv na nepřiměřeně dlouhou dobu řízení, což se negativně projevilo na povinnosti žalovaných hradit úroky. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu neřeší právní otázky, které by po právní stránce měly zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které má oporu v provedeném dokazování a právní závěry odvolacího soudu jsou správné. K výhradám dovolatelů, že sjednaný úrok je nepřiměřeně vysoký, žalobce připomíná, že smlouvu o půjčce koncipovali žalovaní, kteří žádali o půjčku, a mají na rozdíl od něho právnické vzdělání. Délku soudního řízení nezavinil ani nijak neovlivnil a námitka v tomto směru je pro posouzení přípustnosti dovolání irelevantní.
Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovanými subjekty (žalovanými), při splnění podmínky uvedené v §241 o. s. ř., není však v dané věci přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí zásadního právního významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro rozhodnutí určující. Současně však musí rozhodnutí splňovat podmínku, že má zásadní právní význam i z hlediska rozhodovací činností soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelství C. H. Beck, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno (srovnej znění §241a odst. 3 o. s. ř.);
při úvahách o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. musí proto dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž spočívá právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn.
21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2002, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
V posuzovaném případě žalovaní sice vytkli odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, z obsahu dovolacích námitek však plyne, že jejich výhrady jsou založeny výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud právní posouzení věci založil. Závěr, že pohledávka žalobce za žalovanými nezanikla v důsledku započtení vzájemných pohledávek. založil odvolací soud na zjištění, že ve faktuře č. 4/97 učinil žalovaný projev k započtení neexistující pohledávky, konkrétně pohledávky za právní služby, které žalobci poskytl podle neplatné příkazní smlouvy z 19. 5. 1992 v době, kdy nebyl advokátem ani komerčním právníkem, případně jinou osobou oprávněnou poskytovat právní služby, a nemohl požadovat úplatu podle advokátního tarifu; tento kompenzační úkon byl jediným, který žalovaný vůči žalobci učinil. Po 1. 7. 1996 se žalovaný sice stal advokátem a jako advokát poskytl žalobci právní služby, avšak neučinil vůči němu právní úkon směřující k započtení pohledávky za jejich poskytnutí.
Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Dovodil-li tudíž odvolací soud, že žalovaný učinil právní úkon pouze k započtení neexistující pohledávky (pohledávky z neplatné příkazní smlouvy), zatímco pohledávku za právní služby, které žalobci poskytl jako advokát, vůči pohledávce žalobce nezapočetl (neučinil kompenzační projev směřující k započtení této pohledávky), dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve dovozoval-li z tohoto zjištění, že pohledávka, kterou měl žalobce vůči žalovanému ze smlouvy o půjčce, nezanikla započtením, a proto žalovaní žalobci částku 200.000,- Kč dluží, formuloval závěry právní. Žalovaní polemiku s právním názorem odvolacího soudu opřeli o svou skutkovou verzi, že žalovaný učinil právní úkon, jímž započetl pohledávku, kterou měl za žalobcem za právní služby, které mu poskytl jako advokát. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve zmíněném skutkovém závěru, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy k tomu, že závazek ze smlouvy o půjčce zanikl započtením vzájemných pohledávek. Ve skutečnosti tudíž v dovolání napadli správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnili tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který ovšem přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., jak bylo výše vyloženo, založit nemůže. Totéž platí i pro námitky žalovaných, že oporu v provedeném dokazování nemá ani závěr odvolacího soudu dovozující, že sjednaný úrok odpovídal obvyklé úrokové sazbě. Jde o skutkové výhrady, jejichž prostřednictvím dovolatelé zpochybňují posouzení věci z pohledu §3 odst. 1 obč. zák. Jsou totiž přesvědčeni, že pokud by odvolací soud řádně zjistil „realitu bankovního trhu v roce 1994“, nemohl by dospět k závěru, že „přiznání úroku ve sjednané úrokové sazbě není v rozporu s dobrými mravy“. Navíc se sluší připomenout, že právní otázka, zda výkon práva žalobce na sjednané úroky odporuje dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe a není tudíž způsobilá založit zásadní právní význam napadeného rozsudku. Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal opakovaně v celé řad svých rozhodnutí (namátkou lze uvést např. rozhodnutí ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, nebo ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 29/2005). Odvolací soud při rozhodování v dané věci z intencí tohoto výkladu nikterak nevybočil.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani dovolací námitky žalovaných, že řízení je zatíženo vadami spočívajícími v pochybení soudu prvního stupně při doručování a „ve vztahu k zastoupení žalované“, které nebylo odvolacím soudem napraveno, resp. zohledněno. Dovolací důvod uvedený §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost dovolání nemůže založit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Namítaná pochybení (tj. že soud prvního stupně nepřipustil, aby žalovaný žalovanou zastupoval jako advokát a své rozhodnutí mu doručil v jednom paré bez označení, že jde o zásilku určenou advokátovi), navíc nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pokud je dovolateli kritizována délka řízení, která se promítá do vyčíslení sjednaných úroků a úroků z prodlení, je namístě připomenout ustálenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž je dovozováno, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit podle okolností případu a s ohledem na další kritéria, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele, jakož i význam sporu pro něho (viz z mnoha dalších F. proti F. [velký senát], č. 30979/96, §43, ESLP 2000-VII; V. proti České republice, č. 63267/00, §102, 29. červen 2004).
Lze uzavřít, že dovolání žalovaných směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 7.500,- Kč (§3 odst. 1, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006) a z částky 1.439,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. července 2009
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.
předsedkyně senátu