ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.240.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 240/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2009 o dovolání obviněného D. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 6 To 204/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 7 T 63/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 T 63/2007, byl obviněný D. Č. uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že společně se spoluobviněnými P. Z. a V. Š. po předchozí dohodě a ve vzájemné součinnosti činili kroky k tomu, aby od státních příslušníků V. B. získali finanční prostředky ve výši nejméně 60.000 EUR za slib obstarání prodeje dítěte z Č. r. do V. B., ačkoli nikdo z nich neměl možnost ani zájem skutečně obstarat jakékoli dítě pro účely jeho adopce či prodeje do zahraničí, neměli takové dítě k dispozici ani nečinili relevantní kroky k tomu, aby takové dítě opatřili a zájemcům o dítě uváděli nepravdivé a zavádějící informace.
Za uvedené jednání byl obviněný D. Č. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 roku a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Chebu bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných P. Z. a V. Š.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 T 63/2007, podali odvolání státní zástupce a obvinění D. Č., P. Z. a V. Š.
Z podnětu podaných odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 6 To 204/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně všech obviněných ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl ohledně obviněného D. Č. tak, že ho podle §250 odst. 3 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 3 měsíců nepodmíněně a podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. Nově bylo rozhodnuto i o trestech spoluobviněných P. Z. a V. Š.
Následně obviněný D. Č. podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2008, sp. zn. 6 To 204/2008, prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje především v tom, že dle jeho názoru odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., když správně mělo být postupováno způsobem uvedeným v ustanovení §209 odst. 2 tr. ř. Obviněný ve svém dovolání ve zkratce popisuje genezi skutkového děje, která započala tím, že někdy počátkem roku 2006 se na spoluobviněného P. Z. obrátili dva britští investigativní novináři, kteří v předmětném trestním řízení vystupují pod smyšlenými jmény D. H. a J. S., kteří nejprve projevili zájem o zprostředkování tanečnic a striptérek do zábavného klubu v A. a posléze i o zprostředkování prodeje nezletilého dítěte pro solventní bezdětný manželský pár ve V. B. Dle tvrzení obviněného se spoluobviněný P. Z. měl s těmito novináři osobně sejít poprvé dne 27. 4. 2006 v Ch. a další setkání proběhlo dne 28. 4. 2006 v objektu užívaném obviněným nedaleko Ch. u přehrady J. Pokud jde o obsah jednání, tak obviněný popírá, že by zde mělo být hovořeno o obstarání dítěte na prodej. Takový závěr dovodily soudy obou stupňů z výpovědí svědků – novinářů, které však z důvodu nemožnosti svědky předvolat byly podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. čteny. Obviněný se proto domnívá, že pokud soud zvolil tento způsob provedení důkazu, zbavil se možnosti osobního výslechu těchto osob a o tutéž možnost zkrátil i všechny ostatní účastníky daného trestního řízení s tím, že takovým vadným postupem nebylo umožněno soudu ani obviněným klást těmto osobám otázky a vzhledem k tomu, že jejich tvrzení byla obviněnými zpochybňována, bylo povinností soudu postupovat důsledně podle ustanovení §209 odst. 2 tr. ř. a učinit opatření k ověření jejich věrohodnosti. Ačkoli bylo zjištěno, že svědci nejsou osoby bezúhonné a mají v policejních evidencích ve V. B. záznamy, soud si k této záležitosti nevyžádal všechny potřebné listiny či související rozsudky, což obviněný považuje za podstatnou vadu řízení.
Dále obviněný ve svém dovolání uvádí, že je pravdou, že poskytl spoluobviněnému P. Z. částku 10.000,- Kč na cestu do V. B., avšak z důvodu, že mu tam měl spoluobviněný zajistit práci. Obviněný podle svého vyjádření věděl, že tam spoluobviněný má i nějaký vlastní „kšeft“, ale nevěděl jaký. Rovněž mu údajně nebylo známo, že do V. B. odlétá s kopií rodného listu dcery spoluobviněného V. Š. Výše zmíněné jednání konané dne 28. 4. 2006 proto obviněný údajně vnímal jen z pohledu příležitosti získat práci ve V. B. a vylučuje, že by z jeho strany padla v průběhu hovoru jakákoli zmínka o obstarání dítěte za finanční odměnu.
Obviněný v příslušném dovolání rovněž potvrdil, že byl dne 12. 7. 2006 nečekaně telefonicky požádán spoluobviněným P. Z. o sdělení, jaké údaje je třeba uvádět v rodném listu, což mu obviněný řekl, avšak netušil nic o tom, že by měl být nějaký rodný list padělán. V této souvislosti obviněný poukazuje na výpověď svědka M. M., ze které dovozuje své závěry v tom smyslu, že jmenovaný svědek se měl s obviněným bavit o nějakém rodném listu a podvodu, ale v konečném důsledku nic nezařizoval. Obviněný rovněž přiznal, že požádal svědkyni M. T., tehdejší starostku obce D. Ž., o zapůjčení nevyplněného tiskopisu rodného listu, ale když mu nevyhověla, opětovně ji o to již nežádal.
V závěrečné části svého dovolání obviněný poukázal na to, že mezi ním a spoluobviněným P. Z. vznikly různé finanční závazky, což ve svém souhrnu mohlo být motivem k tomu, aby spoluobviněnému pomohl obstarat rodný list. Obviněný má však za to, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo prokázáno, že by byl skutečným spolupachatelem trestného činu, resp. že by se o jeho spáchání alespoň pokusil. Obviněný v této souvislosti pouze připustil, že nemusel docenit všechny možné následky, což by však na jeho straně zakládalo pouze nedbalostní zavinění.
V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k tr. ř. dovoláním napadený rozsudek zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že obviněného D. Č. předmětné obžaloby zprostí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného D. Č. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že v dovolání uplatněná argumentace obviněného se opírá v celém rozsahu o tvrzení údajně nesprávného postupu soudů činných dříve ve věci při dokazování, zejména pokud jde o aplikaci procesních norem a hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho obviněný zpochybňuje výchozí skutkové okolnosti. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství však poukázal na skutečnost, že tato argumentace se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K otázce zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud České republiky poznamenává, že zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný D. Č. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Obviněný ve svém dovolání namítá, že v nalézacím řízení nebyla dostatečným způsobem prověřena obecná věrohodnost svědků vystupujících pod jmény D. H. a J. S. ve smyslu ustanovení §209 odst. 2 tr. ř., dále popírá, že při schůzce s osobami vystupujícími pod jmény D. H.a J. S., která proběhla dne 28. 4. 2006, aktivně působil při jednání o možnosti obstarat dítě manželskému páru z V. B., a to za finanční odměnu a rovněž odmítá, že poskytnutí částky 10.000,- Kč spoluobviněnému P. Z. na cestu do V. B. a snaha obstarat tomuto spoluobviněnému nevyplněný rodný list byly z jeho strany činěny s vědomím, že jde o součást podvodného jednání.
Obviněný D. Č. se tedy svým dovoláním domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedené skutečnosti však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud České republiky je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud České republiky považuje rovněž za nutné zmínit, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně v předmětné věci a s těmito se zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal již Krajský soud v Plzni v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku.
Jak již bylo uvedeno výše, námitky uplatněné obviněným v dovolání je nutno považovat za námitky čistě skutkové a tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantní a současně se jedná o námitky, se kterými si již dostatečně vypořádaly soudy prvního i druhého stupně.
K námitce obviněného, že v nalézacím řízení nebyla dostatečným způsobem prověřena obecná věrohodnost svědků vystupujících pod jmény D. H. a J. S. ve smyslu ustanovení §209 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud České republiky podotýká, že na základě žádosti Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 8. 2007 byla Policií ČR provedena prověrka uvedených svědků vystupujících pod smyšlenými jmény za účelem potvrzení jejich věrohodnosti ve smyslu ustanovení §209 odst. 2 tr. ř., ze které vyšlo najevo, že tyto osoby mají záznam v kriminálních evidencích policejních složek v A. - viz. úřední záznam Policie ČR, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. ČTS: ÚOOZ-64/V7-2006 (č.l. 1341, 1342 spisu). Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že oba uvedení svědci byli procesně bezvadným způsobem vyslechnuti v přítomnosti obhájců obviněných v přípravném řízení a v řízení před soudem se jejich účast jevila jako problematická, neboť se stali pro dlouhodobý pobyt na nezjištěném místě v cizině nedosažitelnými. Svědci při svém původním výslechu neuvedli místo, kde se zdržují, s odkazem na okolnost, že jsou novináři na volné noze a po většinu roku se pohybují volně a bez stálého místa pobytu po celé Evropě, proto nebylo možno předvolat je z nějakého konkrétního místa nebo zajistit jejich výslech dožádaným orgánem v cizině.
Z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že rozhodující soud sice považoval výpovědi svědků vystupujících pod smyšlenými jmény D. H. a J. S. za důležité pro posouzení věci, avšak nebyl to jediný ani hlavní důkaz, který by prokazoval vinu obviněného. Závěry o vině obviněného vyšly především z dalších důkazů, a to jednak z výpovědi svědka M. a zejména pak z pořízených záznamů telekomunikačního provozu mezi obviněným D. Č. a spoluobviněným P. Z., které byly považovány za důkaz nejobjektivnější a v podstatě nezpochybnitelný.
Je tedy zřejmé, že nalézací soud přistupoval k výpovědi svědků vystupujících pod jmény D. H. a J. S. opatrněji a činil tak jednak proto, že jmenované neměl možnost osobně vyslechnout, jednak s ohledem na jejich výše zmíněné záznamy v kriminálních evidencích policejních složek v A. Příslušný soud měl k dispozici pouze jejich svědecké výpovědi z přípravného řízení, které jako důkaz přečetl za splnění podmínek stanovených ustanovením §211 odst. 2 písm. a) tr. ř.
Podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. se protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech. Jedná se přitom o postup obligatorní, protože osobní výslech uvedených osob je znemožněn překážkou, kterou nelze odstranit vůbec nebo jen se značnými obtížemi. Výčet takových překážek je taxativní.
V návaznosti na výše uvedené skutečnosti se proto Nejvyšší soud České republiky ztotožnil se závěrem odvolacího soudu v tom, že soud prvního stupně postupoval správně, když postupoval podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a jako důkaz přečetl výpovědi svědků vystupujících pod jmény D. H. a J. S. z přípravného řízení.
Z rozhodnutí nalézacího soudu přitom vyplývá, že si byl vědom skutečnosti, že uvedení svědci mohli popsat některé okolnosti týkající se schůzky uskutečněné dne 28. 4. 2006 poněkud dramatičtěji, než jak proběhly ve skutečnosti, současně však nalézací soud ve svém rozhodnutí zdůraznil, že se jednalo o okolnosti v dané věci zcela nepodstatné.
Dle názoru Nejvyššího soudu České republiky je rozhodné, že v zásadním bodě obžaloby, tj. že předmětem uvedené schůzky bylo jednání o možnosti dodat dítě z Č. r. zájemcům do V. B. a že se tohoto jednání aktivně účastnil i obviněný D. Č., je tvrzení shora jmenovaných svědků podporováno i dalšími důkazy, a to zejména pořízenými záznamy telekomunikačního provozu mezi obviněným D. Č. a spoluobviněným P. Z. Ve světle těchto jednoznačně nejobjektivnějších důkazů hodnotil nalézací soud i všechny další důkazy, tedy výpovědi obviněných i výpovědi svědků.
Je tedy možno učinit závěr, že obviněnými uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod podle citovaného ustanovení, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
Nejvyšší soud České republiky tak dává za pravdu závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2009
Předseda senátu: JUDr. J. P.