ECLI:CZ:NS:2009:4.TDO.249.2009.1
sp. zn. 4 Tdo 249/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2009 o dovolání, které podala obviněná R. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 To 356/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 41/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 9 T 41/2008, byla obviněná uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustila tak, že dne 15. 11. 2006 v 11.28 hod. řídila v B. po ulici P. ve směru od centra města uzavřeným prostorem staveniště nepovolenou a nepřiměřenou rychlostí nejméně 53,58 km/hod. tramvajovou soupravu vozů typu T3 č. 12/5 č. vozů 1597-1549, kdy před hranicí křižovatky s ulicí S. Č. jí z levé strany, zpoza zaparkovaných vozidel vešel bezprostředně do jízdní dráhy chodec M. L., přičemž s ohledem na rychlost jízdy nebyla schopna včasnou reakcí odvrátit střet, při kterém poškozený utrpěl vážná zranění, kterým po převozu do nemocnice podlehl. Za to byla obviněná R. H. odsouzena podle §224 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná dne 13. 6. 2008 odvolání (č. l. 217). Krajský soudu v Brně usnesením ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 To 356/2008, odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 5 To 356/2008, podala obviněná R. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná uvedla, že na dopravní nehodě nemá žádný podíl viny. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřovala obviněná v tom, že v jejím případě nebyla dostatečně zjištěna skutečná rychlost, jakou se souprava pohybovala, především nebyl dostatečně zpracován znalecký posudek a nebyla u hlavního líčení čtena výpověď očité svědkyně, ačkoli byla výpověď k dispozici. Soud jako jeden z důvodů podílu obviněné na nehodě uvedl, že jela v uzavřeném prostoru staveniště, aniž by se řádně vypořádal s otázkou, zda prostor byl skutečně takto vymezen a označen dopravním značením, kdy například v tomto prostoru normálně parkovala vozidla. Namítla, že její vina je odvozována v prvé řadě od nepřiměřené rychlosti stanovené na 53,58 km/hod., která byla odvozena z údaje na tachometru, ačkoliv opakovaně poukazovala na to, že údaj není věrohodný a sám znalec uvedl, že stanovit rychlost nevyvratitelně nelze. Podle znalce je každý měřič rychlosti nastaven standardně tak, aby ukazoval rychlost větší, nicméně znalec ani soud se tím, jakou skutečnou rychlost tachometr zaznamenával, nezabývali, přestože znalec uvedl i možný rozdíl 6%. Taktéž uvedl, že za tohoto důkazního stavu nedovede z technického hlediska určit, že tramvaj jela fakticky rychlostí větší než 50 km/hod. Dále obviněná namítla, že souprava se po kolejích pohybuje tzv. „výběhem“, kdy řidič uvede soupravu do pohybu na potřebnou rychlost, která je pak na rovině, jakou je i ulice P., udržována setrvačností soupravy, tudíž řidič nemá možnost zabránit jakékoli kolizi jinak než brzděním. Prošlápnutím pedálu brzdy dojde k nouzovému brzdění, které na kolejích zanechává nezpochybnitelné stopy, ze kterých lze zjistit místo, kdy řidič na překážku zareagoval, stejně jako podle jednoduchého vzorce určit rychlost tramvaje. Tyto stopy však zjišťovány nebyly. Obviněná proto namítla, že pokud soud spatřuje hlavní podíl viny v nepřiměřené rychlosti, měl se stanovením skutečné rychlosti zabývat důkladněji. Dále zpochybnila soudem popsanou skutkovou verzi nehody, kdy uvedla, že pokud poškozený přebíhal z leva a byl zachycen pravou stranou tramvaje, jako jediná možnost se jeví, že poškozený přešel přes kolejiště a zůstal stát v komunikaci ještě v profilu tramvaje, kterou neslyšel. K tomu obviněná podotkla, že podle neustanoveného svědka byl poškozený osobou se zbytky sluchu či dokonce hluchý, což však nebylo v přípravném řízení vůbec zjišťováno. Obviněná pak především napadá znalecký posudek s tím, že se znalec se zadanými úkoly dostatečně nevypořádal, dílem proto, že odpovídal na položené otázky od osob, které nemají povědomí o specifičnosti kolejového provozu a vzhledu tramvaje, a zřejmě i on sám má toto povědomí jen v teoretické rovině.
Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek soudu prvního i usnesení soudu druhého stupně, a uložil věc znovu projednat s tím, aby byl přibrán nový znalec.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou R. H. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněná totiž soudům vytýká především neúplné důkazní řízení (nebyla dostatečně zjištěna skutečná rychlost, jakou se souprava pohybovala; nebyl dostatečně zpracován znalecký posudek; nebyla u hlavního líčení čtena výpověď očité svědkyně, ačkoli byla výpověď k dispozici; nebyly zjišťovány brzdné stopy, nepřipuštění dalších navrhovaných důkazních prostředků), nesprávné hodnocení důkazů (kdy se obviněná domáhá především toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem), vadná skutková zjištění (zda prostor v němž se souprava pohybovala byl skutečně staveniště a byl také takto vymezen a označen dopravním značením) a kvalitu přezkumné činnosti odvolacího soudu. Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (nesprávně stanovená rychlost soupravy vycházející z údaje na tachometru ačkoliv tento údaj není věrohodný a zejména zpochybnila pohyb chodce, který dle jejího názoru přešel přes kolejiště a zůstal stát v komunikaci ještě v profilu tramvaje, kterou neslyšel). Z uvedených procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a domáhá se, aby na základě jiného hodnocení důkazů a rozsáhlejšího dokazování byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla odsouzena, neboť má za to, že se trestného činu nedopustila a že její vina nebyla dostatečně prokázána. Dovolací soud je však vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a námitky proti těmto skutkovým zjištěním nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání. Uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že ve zmíněném směru dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům nelze naznačené námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněná uplatnila, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítla nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala zejména z tvrzené neúplnosti důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svojí argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Jak již bylo řečeno shora při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněné o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. II. ÚS 282/03).“
Obviněná sice formálně deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinila tak prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplňují.
Nejvyšší soud proto ze všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že námitky obviněné nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Dovolání obviněné R. H. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2009
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a