ECLI:CZ:NS:2009:5.TDO.623.2009.1
sp. zn. 5 Tdo 623/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 9. 2009 o dovolání obviněného Ing. L. Ž. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 5/2008, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se č á s t e č n ě zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, v té části, ve které bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. L. Ž. ohledně bodu 2) výroku o vině, ohledně celého výroku o trestu a ohledně bodu 2) výroku o náhradě škody v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, v bodě 2) výroku o vině pokusem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256a odst. 1, 3 tr. zák., v celém výroku o trestu a v bodě 2) výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze p ř i k a z u j e, aby věc obviněného Ing. L. Ž. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 319/2004, byl obviněný Ing. L. Ž. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný Ing. L. Ž. odsouzen podle §256a odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození, kteří se připojili k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Tento rozsudek napadl obviněný Ing. L. Ž. odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 9 To 115/2006, tak, že odvolání obviněného Ing. L. Ž. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. L. Ž. prostřednictvím obhájce JUDr. M. P. dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 99/2007, tak, že z jeho podnětu zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 9 To 115/2006, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 319/2004, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc obviněného Ing. L. Ž. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po vrácení věci Nejvyšším soudem však Městský soud v Brně dospěl k závěru, že není věcně ani místně příslušný k rozhodnutí o meritu věci a věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o příslušnosti. Nejvyšší soud ve věci rozhodoval celkem dvakrát, nejprve usnesením ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 11 Td 3/2008, a posléze usnesením ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 11 Td 35/2008, ve kterém již rozhodl, že podle §24 odst. 1 tr. ř. je k projednání trestní věci obviněného Ing. L. Ž. příslušný Městský soud v Praze.
V novém řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, uznal obviněného Ing. L. Ž. vinným pod bodem 1) trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), b), odst. 4 tr. zák., pod bodem 2) pak pokusem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256a odst. 1, 3 tr. zák., kterých se dopustil tím, že
1)pouhých šest dnů po jmenování do funkce jednatele společnosti Č. a. s. , s. r. o., se sídlem P. , N. D. l. , v úmyslu vyvést ze společnosti jediný bonitní majetek na úkor věřitelů společnosti uzavřel dne 6. 11. 2000 v P. jako prodávající za společnost Č. a. s. , s. r. o., se společností H. , s. r. o., se sídlem P. , S. , zastoupenou jednatelem RNDr. J. B. , kupní smlouvu na nemovitost – dům v P. , pozemek parc. č. 1108/2 o výměře 371 m2, pozemek par. č. 1108/3 o výměře 351 m2, zapsané u Katastrálního úřadu P. na LV č. 153 pro katastrální území P. , za dohodnutou kupní cenu 30.000.000,- Kč, kterou měl kupující uhradit do 31. 1. 2001, dále dne 13. 1. 2000 podepsal písemné potvrzení o úhradě kupní ceny 30.000.000,- Kč, ke které mělo dojít tak, že za stranu prodávající obviněný přijal 3 vlastní směnky vystavené kupujícím na řad prodávajícího znějící na částky 631.147,54 Kč, 1.500.000,- Kč a 27.868.852,46 Kč se splatností 31. 1. 2001, přičemž k úhradě kupní ceny nikdy nedošlo, neboť následně předstíral
 existenci závazku ze smlouvy spočívající v tom, že měl jako jednatel za shora uvedenou společnost ČAS, jako postupníka v M. dne 4. 1. 2001, s postupitelem běloruskou společností T. „D. “, zastoupenou osobou D. T. , uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 260.000.000,- Kč za dlužníkem Č. o. b. , a. s., kdy cena za převod pohledávky činila 247.000.000,- Kč a postupník ji měl uhradit do 6 měsíců ode dne podpisu,
 že jako převodce dne 13. 1. 2001 s nabyvatelem společností T. měl uzavřít smlouvu o převodu cenných papírů - směnek vlastních, vystavených společností H. na řad společnosti Č. v částkách shora uvedených, kdy úplata za převod směnek činila 30.000.000,- Kč a nabyvatel ji měl uhradit do 30. 4. 2001,
 a že se společností T. opět zastoupenou osobou T. , uzavřel dohodu o úhradě kupní ceny 247.000.000,- Kč stanovenou ve výše popsané smlouvě o postoupení pohledávky za dlužníkem Č. tak, že společnost Č. ji uhradila vystavením vlastních směnek na řad společnosti T. znějících na částky 46.000.000,- Kč, 50.000.000,- Kč, 55.000.000,- Kč, 36.000.000,- Kč a 30.000.000,-Kč se splatností 4. 6. 2001 a zároveň započtením částky 30.000.000, Kč plynoucí ze smlouvy o postoupení pohledávky za dlužníkem H. , ve které se měly obě smluvní strany dohodnout na zániku vzájemných pohledávek,
přičemž všechny výše uvedené smlouvy byl uzavřeny nebo deklarovány v době, kdy se společnost Č. nacházela v úpadku z důvodu nesplacených dříve vzniklých závazků v celkové výši 1.543.830.722,- Kč, o čemž obviněný věděl a tímto záměrně dosáhl toho, že budova a pozemky z majetku společnosti Č. byly převedeny na společnost H. , přičemž společnost Č. neobdržela odpovídající protihodnotu – peněžní prostředky, které by zadlužená společnost Č. měla použít na, byť jen částečné, uspokojení svých věřitelů, a to
1. Finanční úřad pro P. , sídlo P. , O. ,
2. Ž. s. , a. s., sídlo Ž. ,
3. Č. p. , a. s., sídlo P. , S. ,
4. Ing. L. F. , trv. bytem P. , A. ,
5. K. b. , a. s., sídlo P. , N. P. ,
6. H. P. , spol. s r. o., sídlo P. , P. D. ,
7. P. s. s. z. , sídlo P. , Z. ,
8. Č. T. , a. s., sídlo P. , O. ,
9. R. , sídlo P. , S. ,
10. O. z. p. z. b. , pojišťoven a stavebnictví, sídlo P. , T. ,
11. Č. k. a. , sídlo P. , J. ,
12. A. C. , a. s., sídlo P. , N. P. ,
13. Č. P. , a. s., sídlo P. , M. ,
14. M. , s. r. o., sídlo P. , b. d. ,
15. I. E. , spol. s r. o., sídlo O. , V. ,
16. B. I. & F. , sídlo B. V. I. , T. , R. , T. ch. ,
17. K. ú. p. E. , a. s., sídlo P. , V. ,
a svým jednáním tak věřitelům Č. způsobil škodu v celkové výši 30.000.000,- Kč.
2) jako předseda představenstva obchodní společnosti S. p. o. , a. s., se sídlem O. , N. , poté, kdy dne 13. 11. 2001 Č. o. b. , a. s., (dále Č. ), která ke dni 19. 6. 2000 koupila I. a p. b. , a. s., (dále I. ), se všemi jejími právy a závazky včetně příslušenství a práv s nimi spojených, bylo doručeno oznámení S. ze dne 18. 9. 2001, v němž obviněný oznamuje bance, že S. odstupuje od Smlouvy o úvěru, kterou dne 24. 3. 1999 S. s I. uzavřela, a tímto odstoupením zanikají kromě smlouvy o úvěru i všechny akcesorické právní vztahy, především veškerá zajištění této smlouvy, přičemž zajišťovacím instrumentem úvěrové smlouvy byla Smlouva o převodu práva k movité věci uzavřená dne 20. 4. 2000 mezi S. a I. , na jejímž základě převedla S. svoje vlastnické právo ke spalovací turbíně s generátorem model T. na I. , a poté, kdy smlouvou ze dne 27. 11. 2001 S. prodala toto strojní zařízení firmě S. , s. r. o., obviněný uhradil část peněžitého závazku S. vůči obchodní společnosti G. F. L. ve výši 201.970.000,- Kč, vzniklého ze smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2001, a to tím způsobem, že dal 16. 1. 2002 pokyn bance R. B. , se sídlem ul. B. i. , R. , L., k převodu peněžní částky 201.970.000,- Kč z bankovního účtu S. na bankovní účet společnosti G. F. L. vedený u téže banky, k úhradě tohoto závazku použil peněžní prostředky získané z prodeje strojního zařízení spalovny v O. , ačkoli věděl, že S. má splatné neuhrazené závazky vůči dalším svým věřitelům ve výši minimálně 143.826.608,- Kč, dále, že S. není schopna minimálně od roku 1998 hradit své splatné závazky z důvodu nedostatku disponibilních prostředků, a rovněž tak musel vědět, že strojní zařízení spalovny bylo jediným významným obchodním majetkem S. , a tímto jednáním by byl úmyslně zvýhodnil věřitele G. F. , a způsobil ostatním poškozeným věřitelům A. C. , s. r. o., Č. T. , a. s., Č. s. s. z. , V. a. s. , a. s., F. ú. v I. , V. z. p. , Z. p. M. – A. , R. – M. , s. r. o., P. M. , s. p., A. L. , a. s., F. A. D. &S, a. s., „v likvidaci“, JUDr. J. K. , J. e. , a. s., J. p. , a. s., P. b. s. V. B. , a. s., M. K. , Č. v. , s. r. o., S. M. , O. , s. r. o., T. B. , a. s., Č. d. , a. s., F. Ch. , B. , s. r. o., E. , a. s., C. , s. r. o., M. D. , Q-V. , s. r. o., R. , s. r. o., K. , a. s., G. – E. , s. r. o., Č. , V. , s. r. o., B. T. L. , N. Ch. G. , T. , s. r. o., T. C. , s. r. o., V. , s. r. o., R. B.d., S. , s. r. o., K. v. a. s., L. , s. r. o., O. , a. s., R. C. , R. J. R. , s. r. o., A. B. , s. r. o., JUDr. Z. R. , AK JUDr. M. B. , JUDr. Z. Š. , J. K. , Z. Š. , B. , v. o. s., M. , a. s., a P. P. , s. r. o., škodu v celkové výši nejméně 38.734.373,- Kč, přičemž banka odstoupení od smlouvy jako neplatný právní úkon neakceptovala a proto ve skutečnosti strojní zařízení spalovny v O. zůstalo i po datu 13. 11. 2001 nadále v majetku Č.
Za tyto trestné činy byl obviněnému Ing. L. Ž. uložen podle §256 odst. 4 tr. zák. za použití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl dále obviněnému uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu 6 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené, uvedené ve výroku o náhradě škody pod bodem 1) i 2), s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti výše uvedenému rozhodnutí soudu první instance podal obviněný Ing. L. Ž. odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, neboť nebylo důvodné.
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, napadl obviněný Ing. L. Ž. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. P. dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na to, že jeho dovolání je opřeno o tři základní rozpory, obsažené v napadených rozhodnutích ve vztahu k oběma bodům výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze.
První rozpor spatřuje dovolatel mezi úvahami obecných soudů ohledně majetkových poměrů ve společnosti S. na straně jedné a kvalifikací jednání obviněného podle §256a tr. zák. Na jedné straně se zde totiž určuje, že došlo v rámci jednání obviněného ke zcizení majetku třetí osoby, avšak na straně druhé výše uvedená právní kvalifikace presumuje zcizování a následné nepoměrné rozdělování vlastního majetku. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí o dovolání obviněného dostatečně jasně naznačil, že spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele zcizením majetku třetí osoby není dost dobře možné.
Druhým rozporem je podle dovolatele rozpor mezi kvalifikací jeho jednání jako pokusu trestného činu, který zůstal nedokonán, nezpůsobilým prostředkem na nezpůsobilém předmětu, a konstatováním, že přímým důsledkem takového pokusu je rozsáhlá škoda ve výši nejméně 38.734.373,- Kč. Dovolatel zde zdůraznil, že právě pro eventualitu spáchání pokusu trestného činu uložil Nejvyšší soud v předchozím řízení o dovolání nalézacímu soudu zabývat se náležitě výší škody, což se však nestalo, přestože již Krajským soudem v Brně byl předložen znalecký posudek Znaleckého ústavu H. P. , který se touto věcí podrobně zabývá.
Třetím rozporem je podle obviněného přístup obecných soudů k jakýmkoli námitkám obhajoby, písemným či ústním, které jsou soudem buď bagatelizovány jako účelové nebo přímo ignorovány, a naopak jako důkazy jsou vydávány jakékoliv okolnosti hovořící ve prospěch obžaloby. V takovém postupu spatřuje dovolatel porušení povinnosti provést všechny důkazy, které jsou možné, a pokud nejsou provedeny, soudem pak musí být náležitě odůvodněny, proč tomu tak bylo. Pokud by soudy tuto zásadu důsledně respektovaly a řídily se pokyny Nejvyššího soudu v jeho předchozím rozhodnutí ve věci, musely by obviněného z jednoho skutku obžaloby zprostit a trestní stíhání pro druhý skutek zastavit v souladu se zákazem změny v neprospěch obviněného. Dále dovolatel své závěry v tomto ohledu ještě podrobněji rozvedl, poukázal na odůvodnění rozhodnutí, ve kterém soudy konstatovaly, že musel ke dni 6. 11. 2000 znát řadu skutečností již ze sdělovacích prostředků, avšak ve skutečnosti dovolatel uvedl, že objektivně mu v rozhodné době známy nebyly a ani být nemohly, neboť doposud nejsou prokázány. Takto jde o bezcennost tzv. N. p. a údajný stav úpadku společností Č. a S. Ke skutku pod bodem 1) dovolatel uvedl, že zde byly hodnoceny jak listinné důkazy, tak i svědecké výpovědi svědka Mgr. H. a Ing. Š. v rozporu s logikou věci a soud uvěřil výpovědím svědkyně M. a svědka T. Soudy také konstatovaly, že obviněný si další obchodní vztahy a jejich účastníky, zejména společnost T. D. vymyslel, avšak nepřinesly v tomto ohledu jediný svědecký či listinný důkaz. Tvrzení soudu, že dovolatel předstíral existenci závazku, je tak tvrzení zcela důkazně nepodložené, neboť není pravdivé. Svědecká výpověď svědka T. , který byl vyslechnut cestou právní pomoci v B. , bez přítomnosti obhájce, je procesně nepoužitelná a hodnocení tohoto důkazu v neprospěch obviněného je porušením zásady in dubio pro reo.
Dále nebylo prokázáno, že by společnost Č. , s. r. o., byla v době prodeje nemovitosti na D. L. , t. j. ke dni 6. 11. 2000, v úpadku, přičemž tato skutečnost není obsažena ani ve znaleckém posudku DiS. S. Navíc, tento znalecký posudek trpí řadou procesních vad, znalkyně nebyla vůbec oprávněna se k některým věcem vyjadřovat, neboť její specializace byla na daně, a v předmětném posudku se přitom vyjadřuje k otázkám spadajícím do odvětví ceny a odhady, nebo dodavatelsko odběratelské vztahy. Také se znalkyně vyjadřuje i k otázkám ryze právního charakteru, č. 6 a 7, k čemuž není vůbec oprávněna.
K bodu 2) výroku o vině dovolatel rozvedl již dříve poukazovaný rozpor mezi právní kvalifikací jeho jednání jako nezpůsobilého pokusu a způsobením škody. Rovněž zde poukázal na část skutkové věty, ve které bylo uvedeno, že obviněný musel vědět, že zařízení spalovny bylo jediným významným obchodním majetkem společnosti S. , a mezi konstatováním, že dané strojní zařízení zůstalo i nadále v majetku Č. K tomu ve svém mimořádném opravném prostředku citoval i příslušné pasáže z odůvodnění rozsudku soudu první instance. Obviněný zpochybňuje možnost takových závěrů a předkládá vlastní verzi tzv. skutkové věty. Rovněž se domnívá, že naznačené závěry soudů jsou s ohledem na gramatické vyjádření hypotézou. K tomu předkládá vlastní tvrzení o průběhu skutkového děje, podle kterého si byl od počátku vědom, že strojní zařízení je v majetku banky, přesto je však prodal, neboť uvedený postup považoval za jediné možné řešení ekonomické situace společnosti S. , která jinak byla nucena hradit údržbu nefunkčního zařízení. Dále se dovolatel domnívá, že existují jen 4 formy přechodu vlastnictví (dar, koupě, dědictví a vydržení), trestnými činy může přejít toliko držba. Z toho obviněný dovozuje, že na jeho jednání je nutno nahlížet jako na dokonané, když však dalšímu postupu v trestním řízení brání zásada zachování totožnosti skutku a zásada zákazu reformationis in peius.
V další části dovolání obviněný shrnul podle jeho názoru podstatné závěry plynoucí z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v téže věci, a pokračoval ve vztahu k rozporu právní kvalifikace jako pokusu trestného činu se způsobením škody v podrobném rozebírání odůvodnění napadeného rozhodnutí nalézacího soudu.
Dále opětovně zdůraznil, že je vyloučeno, aby se dopustil trestného činu zvýhodňování věřitele, když zpeněžil věc, která po objektivní a materiální stránce nepatřila úpadci, a z výtěžku prodeje zrealizoval zápočet vinkulované kupní ceny oproti ceně za postoupení pohledávky. Strojní zařízení spalovny v době jeho působení ve společnosti nebylo ve vlastnictví S. a obviněný toto věděl. Fakticky prodal cizí věc a tímto jednáním se nikdy nemohl dopustit zvýhodňování věřitele, a to ani ve stadiu pokusu, byť nezpůsobilého. Pokud prodal dovolatel věc, která nikdy nepatřila do majetku úpadce S. a z výtěžku takového prodeje zaplatil jednomu z věřitelů úpadce, pak zaplatil tomuto věřiteli z prostředků, které nikdy nemohly patřit úpadci, tudíž ostatní věřitelé na takové peníze nikdy neměli po právu nárok. Z tohoto titulu nemohl dovolatel způsobit věřitelům úpadce S. žádnou škodu.
Dovolatel tedy s ohledem na svou předchozí argumentaci konstatoval, že právní kvalifikace jeho jednání pod bodem 2) jako nedokonaný trestný čin je zcela lichá, neboť jednání, které obviněný zamýšlel a které bylo výše popsáno a rozvedeno i s ekonomickými a účetními možnými důsledky ve znaleckém posudku H. P. , jednoznačně dokonal a to ve vztahu k I. (Č. ) a vše ostatní jsou jen spekulace, které nemají opodstatnění v provedených důkazech.
V závěru svého dovolání obviněný Ing. L. Ž. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, a podle §265l tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně rozhodl i podle §265l odst. 3 tr. ř. Současně obviněný požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby rozhodl podle §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného Ing. L. Ž. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., uvedl, že pokud jde o argumentaci obviněného, předloženou v dovolání, v jejímž rámci zpochybňuje provedené dokazování a správnost učiněných skutkových zjištění, pak tato se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu [resp. dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Naznačený závěr přitom platí pro všechny námitky obviněného, jež se týkají bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a části námitek týkajících se bodu 2. téhož výroku. Ke zbývající části tvrzení, jimiž obviněný napadá právní posouzení skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, státní zástupce konstatoval, že je nutné akceptovat právní závěry soudů činných dříve ve věci, jež se týkají posouzení postupu obviněného při předmětné finanční transakci. Jak totiž bylo zjištěno, obviněný dne 18. 9. 2001 vyhotovil a zaslal společnosti Č. oznámení o odstoupení od smlouvy o úvěru s tím, že zanikají i veškeré akcesorické právní vztahy, tedy i zajišťovací, které založily vlastnické právo společnosti Č. k určitému strojnímu zařízení. Následně obviněný v domnění, že takto bylo obnoveno vlastnické právo k předmětné věci (zařízení) ve prospěch společnosti S. , strojní zařízení, jež bylo (resp. bylo by) jediným významným obchodním majetkem společnosti S. , prodal a získané prostředky ve výši 201.970.000,- Kč převedl společnosti G. F. , která byla věřitelem společnosti S. , a to ačkoli společnost S. nebyla od roku 1998 schopna plnit své závazky, které dosahovaly výše 143.826.608,- Kč. Obviněný tak zcela zjevně směřoval své jednání k tomu, aby jako dlužník, a tedy osoba ve smyslu §90 odst. 2 tr. zák.), který není schopen plnit své splatné závazky, zmařil uspokojení svých věřitelů tím, že zvýhodnil jiného věřitele. Toto jednání však nedokonal, neboť (vzhledem k tomu, že výše popsané odstoupení od smlouvy nebylo platné) strojní zařízení bylo nadále v majetku společnosti Č. a tedy se obviněný nezpůsobilým prostředkem dopustil nezpůsobilého pokusu trestného činu (stran námitky obviněného, že nezpůsobilým byl i předmět útoku, a to konkurzní podstata společnosti S. , je možné doplnit, že ta předmětem útoku trestného činu podle §256a trestního zákona být nemohla, protože takovým předmětem zde jsou pohledávky dalších věřitelů). Plně tak byl akceptován názor, podle něhož lze předmětný trestný čin spáchat jen nepoměrným rozdělováním vlastního majetku, což se odrazilo v kvalifikaci skutku (za současného odpovídajícího posouzení záměru a úmyslu obviněného) jako pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. V důsledku naznačené nezpůsobilosti k dokonání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. nedošlo a tedy ani nemohlo dojít ke vzniku škody, což je v příslušném popisu skutku dostatečně vyjádřeno tvrzením, že v případě způsobilosti jednání by byl obviněný zvýhodnil věřitele a způsobil ostatním věřitelům škodu. V obsahu tohoto tvrzení přitom nelze shledávat žádný rozpor. Výše hrozící škody potom nepochybně je do jisté míry hypotézou, avšak procesně řádně dovozenou z vyjádření znalce. Tím také byl naplněn jeden ze zásadních pokynů Nejvyššího soudu České republiky, jenž se neztotožnil právě s postupem při zjištění výše hrozící škody. Obdobně byl naplněn i pokyn, podle něhož měla být bezezbytku vyřešena otázka vlastnictví ke strojnímu zařízení. Zcela na okraj je možné k podanému dovolání doplnit, že obviněnému nelze přisvědčit ani pokud jde o jím zmíněný výčet možností přechodu vlastnického práva, neboť tento výčet není úplný a navíc směšuje převody a přechody vlastnického práva.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž současně navrhl, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného, zejména pokud měl obviněný za to, že není dostatečně zjištěný skutkový stav a že soud prvního stupně taktéž nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti je však nutné ještě poznamenat, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu nelze učinit. Jen pro úplnost pak k dovolatelem uváděným námitkám skutkového charakteru Nejvyšší soud podotýká, že pokud dovolatel vytýkal napadeným rozhodnutím a předcházejícímu trestnímu řízení, že soudy námitky obhajoby, písemné či ústní, buď bagatelizovaly jako účelové nebo přímo ignorovaly, a naopak jako důkazy byly vydávány jakékoliv okolnosti hovořící ve prospěch obžaloby, a soudy v odůvodnění svého rozhodnutí tento svůj postup nikterak neodůvodnily, pak z takto obecné formulace nelze zjistit, co konkrétně měl dovolatel na mysli a nelze se takovou námitkou zabývat. Z obecného hlediska totiž zejména nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí k provedeným či zamítnutým důkazům v zásadě uváděl i odůvodnění svých závěrů.
Dovolatel dále poukázal na odůvodnění rozhodnutí, ve kterém soudy konstatovaly, že musel ke dni 6. 11. 2000 znát řadu skutečností již ze sdělovacích prostředků, avšak ve skutečnosti dovolatel uvedl, že objektivně mu v rozhodné době známy nebyly a ani být nemohly, neboť doposud nejsou prokázány. Takto jde o bezcennost tzv. N. pohledávky a údajný stav úpadku společností Č. a S. Ke skutku pod bodem 1) dovolatel uvedl, že zde byly hodnoceny jak listinné důkazy, tak i svědecké výpovědi svědka Mgr. H. a Ing. Š. v rozporu s logikou věci a soud uvěřil výpovědím svědkyně M. a svědka T. Soudy také konstatovaly, že obviněný si další obchodní vztahy a jejich účastníky, zejména společnost T. D. vymyslel, avšak nepřinesly v tomto ohledu jediný svědecký či listinný důkaz. Nejvyšší soud musí konstatovat, že námitka, týkající se zpochybnění vědomosti odvolatele o bezcennosti tzv. N. pohledávky, je z hlediska posouzení merita věci irelevantní. Tato námitka pokud podle svého obsahu směřuje do skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, v němž bylo obviněnému primárně kladeno za vinu, že předstíral uzavření určitých smluv a dohod a tím docílil stavu, kdy odstranil z majetku společnosti Českomoravská agrární společnost, s. r. o., nemovitost, která tvořila jediné významné jmění uvedené společnosti a jako taková mohla jako jediná prakticky sloužit, byť i jen k částečnému, uspokojení věřitelů předmětné společnosti. V tomto směru se nalézací soud opřel o řadu provedených důkazů. K tomu dále nalézací soud na straně 13 odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z výše uvedených důkazů je tedy evidentní, že obviněný, který se dobře znal s Dr. J. B. již před datem 6. 11. 2000 musel vědět, že svědek má zájem o koupi nemovitosti společnosti Č. , která představovala jediný skutečný majetek Č. a. s. , obviněný se musel nutně se svědkem na prodeji domu dohodnout ještě dříve než sám vstoupil do společnosti Č. Jinak nelze vysvětlit, že pouhých šest dnů po nástupu do uvedené společnosti (v obchodním rejstříku zapsán až od 20. 12. 2000 ) prodal jediný skutečný majetek společnosti Č. svému známému. O vině obviněného a o jeho subjektivní stránce při tomto tzv. obchodu vypovídá i zvolený postup při uzavírání smlouvy, resp. její obsah a zejména skutečnost, že ačkoli společnost zastoupená Dr. J. B. na tom sama byla finančně špatně, obviněný za společnost Č. nepožadoval uhrazení dohodnuté kupní ceny v hotovosti, resp. poté, kdy v dohodnutém termínu do 31. 1. 2001 kupní cena nebyla uhrazena, spokojil se změnou ve způsobu úhrady kupní ceny tak, že přijal tři vlastní směnky uváděné ve výroku rozsudku. Takový způsob prodeje nemovitosti je vysoce pochybný, neboť obvykle se každý prodávající snaží zajistit, že dostane zaplaceno např. tím, že nechá kupujícího část kupní ceny nebo celou dohodnutou cenu deponovat v notářské úschově, úschově banky apod. Obviněný Ing. L. Ž. tak vůbec nejednal, ze smluv, které byly uzavírány se společností H. nevyplývají žádné sankce při nedodržení termínu splatnosti kupní ceny. Soud neuvěřil obviněnému, že se neseznámil s ekonomickou situací společnosti Č. , resp. neměl přehled o jejím majetku, neboť obviněný do společnosti Č. nastoupil jako tzv. krizový poradce, tedy právě proto, aby společnost vyvedl z finanční krize. To, že se společnost v této krizi nacházela, vyplývá mimo jiné i ze zápisu valné hromady, na níž byl účasten ještě bývalý jednatel společnosti svědek Ch. , který již na této poradě konstatoval neutěšený finanční stav společnosti. To, že věděl o krizi společnosti obviněný ostatně opakovaně přiznal ve své výpovědi v přípravném řízení. Za této situace nutně musel trvat na tom, aby zajištění kupní ceny v termínu, který byl původně sjednán pro společnost Č. , ošetřil standardním způsobem. I bezprostředně následující postup obviněného, tedy jednání s běloruskou společností T. „D. “ usvědčuje obviněného z toho, že od počátku měl v úmyslu vyvést ze společnosti Č. její jediný majetek. Je opět nutno konstatovat, že žádný seriózní obchodník neobchoduje tak lehkomyslně jako obviněný, tedy s osobou, která se ukázala být „bílým koněm“, tj. navíc osobou, kterou v životě neviděl ani s ní nemluvil, její totožnost nezná. K námitce ohledně způsobu hodnocení výpovědí svědků T. , Mgr. H. , Ing. Š. a svědkyně M. Nejvyšší soud podotýká, že soud své závěry řádně odůvodnil, a to i z hlediska logického, a obviněný pouze požaduje změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch.
Pokud jde o procesní použitelnost výpovědi svědka T. , který byl vyslýchán cestou právní pomoci v B. a jak namítl dovolatel, bez přítomnosti jeho obhájce, pak Nejvyšší soud poukazuje na obsah spisového materiálu, kde je postup soudů v této věci řádně zdokumentován a z něhož také vyplynulo, že B. v souladu se svými právními předpisy neumožnilo obhájci odvolatele účast u předmětného výslechu. Takový postup je i přesto v souladu s procesními předpisy, neboť v tomto směru je třeba respektovat ustanovení §428 tr. ř., podle něhož doručení či důkazy provedené na žádost orgánu České republiky orgánem cizího státu jsou účinné, pokud byly provedeny v souladu s právním řádem dožádaného státu nebo pokud byly provedeny v souladu s právním řádem České republiky; postačí tedy provedení i podle právního řádu dožádaného státu (arg. spojka „nebo“), neboť orgány České republiky nemohou v tomto směru cokoli přikazovat orgánům dožádaného státu, a to i přesto, že náš právní řád poskytuje ohledně určitého procesního úkonu nebo postupu vyšší standard. Požadovaný důsledek absolutní procesní neúčinnosti takového procesního úkonu neodpovídá proto právní úpravě a byl by i nelogický, neboť by dožádání do takového státu ztrácelo jakýkoli smysl. To na druhé straně neznamená, že by této okolnosti neměl soud v projednávané věci přikládat žádný význam, musí ji hodnotit, jak také učinil nalézací soud z hlediska věrohodnosti a správnosti provedeného důkazu v rámci zásady volného hodnocení důkazů (viz str. 13 a 14 rozsudku nalézacího soudu i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu). V tomto směru tedy ani nemohla být porušena zásada in dubio pro reo, jíž se obviněný dovolává.
Dále dovolatel namítl, že nebylo prokázáno, že by společnost Č. , s. r. o., byla v době prodeje nemovitosti na D. L. , t. j. ke dne 6. 11. 2000, v úpadku, přičemž tato skutečnost není podle jeho názoru obsažena ani ve znaleckém posudku D. S. Navíc podle jeho tvrzení tento znalecký posudek trpí řadou procesních vad, neboť znalkyně nebyla vůbec oprávněna se k některým věcem vyjadřovat, neboť její specializace byla na daně, a v předmětném posudku se přitom vyjadřuje k otázkám spadajícím do odvětví ceny a odhady, nebo dodavatelsko odběratelské vztahy. Také se znalkyně vyjadřuje i k otázkám č. 6 a 7 ryze právního charakteru, k čemuž není vůbec oprávněna.
K tomu Nejvyšší soud, se zdůrazněním toho, že ani tato námitka neodpovídá dovolatelem deklarovaným dovolacím důvodům, poukazuje na znalecký posudek založený ve spise na č. l. 159 a násl. a vypracovaný právě znalkyní J. S. , D. kde na otázku č. 3 odpověděla, že reálná hodnota majetku společnosti nebyla ke dni nástupu Ing. L. Ž. doložena, protože věrohodné účetní výkazy byly zpracovány naposledy za rok 1999, ale již podle těchto výkazů je zřejmé, že krizovým řízením ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání se měla společnost zabývat již v roce 1999. Na počátku tohoto krizového řízení je nutná analýza všech možných zdrojů krizového vývoje, jejímž výsledkem je určitý souhrn a popis krizové situace. Další etapou jsou postupy, které lze na určitý stav hospodaření podniku použít. Při rozvinutí krize do stadia, kdy se projeví všechny možnosti krizového řízení jako neúčinné, je pak nezbytné, aby tento krizový management byl vystřídán specialisty na likvidaci podniku. Až tento proces pak představuje zpeněžování majetku firmy a uspokojování pohledávek věřitelů, přičemž se předpokládá, že při likvidaci budou uspokojeni všichni věřitelé. V případě společnosti, v níž působil Ing. L. Ž. , však z výkazu Rozvahy za rok 1999 zcela nepochybně plyne, že společnost Č. by nemohla vstoupit ani do likvidace. Tato společnost na sebe měla prohlásit konkurs, protože pasiva společnosti již v roce 1999 převyšovala aktiva a společnost vykazovala záporné vlastní jmění ve výši 332.110.000,- Kč, přičemž zde znalkyně zároveň odkázala na přílohu 15 jí vypracovaného znaleckého posudku. Z jejího znaleckého posudku, na jehož závěrech posléze setrvala i při výslechu v hlavním líčení, tedy jednoznačně vyplývá, že společnost se k dovolatelem zmiňovanému datu nacházela v úpadkovém stavu, a tvrzení dovolatele je se závěry znalkyně v přímém rozporu. Ohledně její specializace pak Nejvyšší soud konstatuje, že znalkyně je oprávněna působit obecně v oboru ekonomiky, jak vyplývá z Evidence znalců a tlumočníků v databázi Ministerstva spravedlnosti, a to, že jedna z jejích specializací jsou daně, nijak nezpochybňuje její oprávnění posuzovat otázky ohledně soudem požadované problematiky v posudku v této trestní věci, neboť je zapsána především pro obor ekonomika, odvětví účetní evidencem odvětví ekonomická – různá; zvláštní specializace daně je zde uvedena ještě navíc vedle popsaného základního ekonomického vymezení odbornosti znalkyně. Nejvyšší soud taktéž nedospěl k závěru, že by se znalkyně vyjadřovala k otázkám právního charakteru, jak tvrdí dovolatel. Dokonce i kdyby tomu tak bylo a šlo by v určitém rozsahu o otázky právní, nebylo by možno znalecký posudek odmítnout jen proto, že znalec se nad rámec svého oprávnění vyjadřoval i k otázkám právním. Skutečnost, že znalec ve svém posudku zaujme stanovisko k otázce, jejíž zodpovězení přísluší soudu, nečiní tento posudek nepoužitelným, pokud obsahuje odborné poznatky a zjištění, z nichž znalec tento právní závěr učinil a které umožňují, aby si soud tentýž nebo jiný takový závěr dovodil sám (srov. č. 1/1998-II. Sb. rozh. tr.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) i l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného Ing. L. Ž. je ohledně skutku popsaného ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu pod bodem 2) důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
První a prakticky jediná právně relevantní námitka dovolatele směřovala k rozporu mezi právní kvalifikací jeho jednání jako nezpůsobilého pokusu a způsobením škody v rozsudku nalézacího soudu. Rovněž zde obviněný poukázal na část skutkové věty, ve které bylo uvedeno, že obviněný musel vědět, že zařízení spalovny bylo jediným významným obchodním majetkem společnosti S. , a mezi konstatováním, že dané strojní zařízení zůstalo i nadále v majetku Č.
Jak Nejvyšší soud zjistil, ve skutkové části výroku o vině napadeného rozsudku Městského soudu v Praze je při právní kvalifikaci jednání obviněného jako pokusu trestného činu zvýhodňování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256a odst. 1, 3 tr. zák. uvedeno, že obviněný „jako předseda představenstva obchodní společnosti S. p. o. , a. s., … poté, kdy dne 13. 11. 2001 Č. o. b. , a. s., … bylo doručeno oznámení S. ze dne 18. 9. 2001, v němž obviněný oznamuje bance, že S. odstupuje od Smlouvy o úvěru, kterou dne 24. 3. 1999 S. s I. uzavřela, a tímto odstoupením zanikají kromě smlouvy o úvěru i všechny akcesorické právní vztahy, především veškerá zajištění této smlouvy, přičemž zajišťovacím instrumentem úvěrové smlouvy byla Smlouva o převodu práva k movité věci uzavřená dne 2. 4. 2000 mezi S. a I. , na jejímž základě převedla S. svoje vlastnické právo ke spalovací turbíně s generátorem model T. na I. , a poté, kdy smlouvou ze dne 27. 11. 2001 S. prodala toto strojní zařízení firmě S. , s. r. o., … uhradil část peněžitého závazku S. vůči obchodní společnosti G. F. ve výši 201.970.000,- Kč, vzniklého ze smlouvy o úplatném postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2001, … k úhradě tohoto závazku použil peněžní prostředky získané z prodeje strojního zařízení spalovny v O. , ačkoli věděl, že S. má splatné neuhrazené závazky vůči dalším svým věřitelům ve výši minimálně 143.826.608,- Kč, dále, že S. není schopna minimálně od roku 1998 hradit své splatné závazky z důvodu nedostatku disponibilních prostředků, a rovněž tak musel vědět, že strojní zařízení spalovny bylo jediným významným obchodním majetkem S. , a tímto jednáním by byl úmyslně zvýhodnil věřitele G. F. , a … a způsobil ostatním poškozeným věřitelům škodu v celkové výši nejméně 38.734.373,- Kč, přičemž banka odstoupení od smlouvy jako neplatný právní úkon neakceptovala, a proto ve skutečnosti strojní zařízení spalovny v O. zůstalo i po datu 13. 11. 2001 nadále v majetku Č. “
V odůvodnění svého rozsudku pak Městský soud v Praze k tomuto skutku na straně 28 a 29 uvedl, že v této souvislosti se soud domnívá, že důležitými důkazy jsou důkazy ve spise založené, jejichž přehled je shrnut v trestním oznámení Č. strana 7, 8 a násl. Jde jednak o dopis právního zástupce S. JUDr. K. (doručený do Č. dne 24. 4. 2001 ), kterým se právní zástupce domáhá, aby Č. jako vlastník turbíny zajistil její opravu. Dalším významným důkazem je dopis, kterým dne 18. 9. 2001 obviněný Ing. L. Ž. jménem S. odstupuje od smlouvy od úvěru s Č. a zejména v něm zdůrazňuje, že tímto odstoupením zanikají kromě smlouvy o úvěru i všechny akcesorické právní vztahy, především veškerá zajištění této smlouvy. V této souvislosti je třeba brát do úvahy, že zajišťujícím instrumentem úvěrové smlouvy byla smlouva o převodu práva k movité věci uzavřená dne 20. 4. 2000 mezi S. a I. , na jejímž základě S. svoje vlastnické právo ke spalovací turbíně převedla na banku. Lze dovozovat, že tento „právní úkon“ obviněný provedl právě proto, aby turbína přešla zpět do majetku S. a on jako předseda představenstva zmíněné obchodní společnosti s tímto majetkem mohl dále nakládat. Přitom na čl. 1575 je založen dopis, kterým banka Spalovně průmyslových odpadů oznamuje, že dopis ze dne 18. 9. 2001 o odstoupení od smlouvy pro nenaplnění zákonných důvodů podle ustanovení §344 obch. zák. shledává absolutně neplatným právním úkonem. Tento dopis však byl napsán teprve dne 23. 1. 2002, to je až poté, kdy dne 16. 1. 2002 došlo k spáchání trestného činu tím, že obviněný dal pokyn k převodu finančních prostředků ve výši 201.970.000,- Kč na účet obchodní společnosti G. F. L. Není jasné, proč banka na dopis ze dne 18. 9. 2001, jímž obviněný odstupuje jménem S. od úvěrové smlouvy, reagovala s tak dlouhým časovým odstupem. Jestliže obviněného, resp. Spalovnu průmyslových odpadů, informuje banka až po datu 23. 1. 2002, tj. po datu, kdy již došlo k následku zažalovaného tr. činu, o tom, že odstoupení od smlouvy neakceptuje, pak Městský soud v Praze dovodil, že obviněný, který v mezidobí prodal zařízení Spalovny, jednal v domnění, že banka odstoupení od smlouvy akceptuje a tedy jednal v domnění, že majetek skutečně přešel zpět do vlastnictví S. Soud tedy dospěl k závěru, že není pochyb o tom, že strojní zařízení od okamžiku uzavření zajišťovací smlouvy ke smlouvě úvěrové bylo a zůstalo i v době posuzované trestné činnosti v majetku banky, ovšem obviněný poté, kdy banka včas nereagovala na jeho dopis ze dne 18. 9. 2001, jímž jednostranně odstupuje od úvěrové smlouvy, a tím podle názoru obviněného se ruší i zajišťovací smlouva, tedy zajištění majetkem S. , tj. zajištění strojním zařízením, se domníval, že toto strojní zařízení předchází zpět do majetku S. a obviněný s ním z titulu své funkce může dále nakládat, což také učinil. Ve skutečnosti tak ovšem činit nemohl, neboť i na základě znění všech příslušných smluv si měl být vědom toho, že ke zrušení úvěrové smlouvy tímto jednostranným aktem ze strany Spalovny dojít nemůže a obviněný se tak podle názoru nalézacího soudu dopustil nezpůsobilého pokusu, neboť k trestné činnosti použil prostředek, který podle svých objektivních vlastností nemohl vést k dokonání trestného činu.
K údajně způsobené škodě pak dále nalézací soud uvedl, že soud akceptoval při výpočtu výše škody i závěry znaleckého posudku příslušného znalce z oboru ekonomiky a sice tu variantu, která je pro obžalovaného nejpříznivější, tj. čtvrtá varianta výpočtu znalce, tedy způsobení škody ve výši 38.734.373,- Kč, což je částka, která odpovídá příslušnému zdaňovacímu období. Pokud jde o pokyny vyplývají z usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 11. 4. 2007, strana 8 odst. 2, k výpočtu způsobené škody, pak těmito pokyny i výpočtem škody se zabývá i odůvodnění dnes již zrušeného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005 na straně 15 odst. 4 a Městský soud v Praze se s tímto výpočtem, jak již výše uvedeno, beze zbytku ztotožňuje.
Odvolací soud ohledně námitek obviněného ke způsobené škodě jen velmi stručně na straně 8 odůvodnění svého usnesení poznamenal, nejednání obviněného bylo kvalifikováno jako pokus, tedy jako nedokonaný trestný čin a jak je z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu patrné, tak soud při stanovení výše způsobené škody vycházel ve všech směrech ve prospěch obviněného.
Jak je tedy vidět, ani Městský soud v Praze, ani posléze Vrchní soud v Praze se nezabývaly dostatečně, ne-li vůbec, pochybeními vytknutými v předchozím řízení o dovolání Nejvyšším soudem, neučinily jakýkoli úkon směřující k jejich nápravě a neřídily se pokyny uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 99/2007. Z odůvodnění tohoto usnesení zcela jasně vyplynulo, že v novém řízení se nalézací soud měl zaměřit zejména na jednoznačné a z hlediska výroku i odůvodnění svého rozhodnutí souladné vyřešení vlastnictví předmětného souboru movitých věci – strojního zařízení spalovny, které obviněný jako předseda představenstva obchodní společnosti S. , a. s., prodal a peněžní prostředky takto získané použil na úhradu dluhu společnosti G. F. Následně pak měl nalézací soud vyřešit správnou právní kvalifikaci jednání obviněného Ing. L. Ž. , a to i z hlediska všech navazujících právních námitek obsažených v odůvodnění jeho dovolání, a to včetně jeho ustálené judikatury týkající se výše škody, jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 3 tr. zák.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na shora shrnuté závěry soudů obou stupňů nemůže akceptovat, ačkoli Městský soud v Praze překvalifikoval jednání obviněného z dokonaného trestného činu na nezpůsobilý pokus daného trestného činu, aby pak při odůvodnění tohoto svého závěru konstatoval, že s touto otázkou výše škody a s otázkami s ní souvisejícími se v souladu s pokyny obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 99/2007, vypořádal již Městský soud v Brně, když tento soud prakticky ihned po vrácení Nejvyšším soudem podal návrh na rozhodnutí o své věcné i místní nepříslušnosti a v konečném důsledku tomuto návrhu bylo vyhověno a věc byla přikázáno Městskému soudu v Praze. Městský soud v Praze se pak v nalézacím řízení zabýval prakticky jen skutkem uvedeným pod bodem 1) výroku o vině a ohledně skutku pod bodem 2), tedy ohledně té části, ve které mu věc byla přikázána, s výjimkou výslechu svědka S. K. (č. l. 1663 až 1666 spisu) a velmi kusého a zcela nedostatečného výslechu obviněného Ing. L. Ž. , který v důsledku toho uváděl nové skutečnosti až v dovolání, pouze přečetl protokoly o proběhlých hlavních líčeních před Městským soudem v Brně (a to jako listinný důkaz podle §213 odst. 1 tr. ř., ač obsahovaly výpovědi obviněného a svědků, které je možno číst pouze podle §211 tr. ř. – č. l. 1689 až 1690 spisu), z doby, která předcházela rozhodnutí Nejvyššího soudu o prvním dovolání obviněného a kdy ještě nemohlo dokazování před Městským soudem reflektovat nápravu Nejvyšším soudem vytknutých pochybení a listinné důkazy. Nejenže tedy v této části Městský soud v Praze řádně nezopakoval dokazování, jak mu v předmětném případě ukládají příslušné procesní předpisy, avšak zejména se s výjimkou postupu, vztahujícímu se k možné právní kvalifikaci jednání obviněného Ing. L. Ž. jako pokus trestného činu zvýhodňování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256a odst. 1, 3 tr. zák., neřídil pokyny obsaženými v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu a nenapravil vytknutá pochybení. Závěr o způsobené škodě (viz str. 4, 19 a 29 rozsudku nalézacího soudu) s ohledem na právní kvalifikaci jednání odvolatele jako tzv. nezpůsobilého pokusu trestného činu zvýhodňování věřitele totiž z logiky věci nemůže obstát, když je třeba rozlišit a náležitě odůvodnit k jaké škodě jednání obviněného Ing. L. Ž. směřovalo a jak se na tom obrazila či neobrazila i částka minimálně 3.000.000,- Kč, kterou konkurzní věřitelé S. podle závěru nalézacího soudu skutečně obdrželi, neboť o ni byli „zvýhodněni, když nakonec banka o strojní zařízení nestála, neboť si nechala plnou cenu strojního zařízení vyplatit od státu a strojní zařízení přešlo do konkurzní podstaty S. , …“ (str. 29 rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud pak dodává, že pokud dovolatel v této souvislosti v nyní podaném mimořádném opravném prostředku tvrdí, že si byl od počátku vědom, že strojní zařízení je v majetku banky, přesto je však prodal, neboť uvedený postup považoval za jediné možné řešení ekonomické situace společnosti S. , která jinak byla nucena hradit údržbu nefunkčního zařízení, pak Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na skutečnost, že ještě v jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 9 To 115/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 319/2004, tvrdil v souladu s jeho výpovědí v celém tomto předcházejícím řízení, že jednal v negativním skutkovém omylu, protože se domníval, že vzhledem k úkonům, které vůči I. , a. s., učinil, obnovil své vlastnictví k předmětnému souboru movitých věcí a proto, že je oprávněn s těmito věcmi nakládat. Tuto argumentaci změnil až právě v návaznosti na závěry plynoucí z předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto směru Nejvyšší soud nemůže než odkázat na odůvodnění svého již výše citovaného předchozího rozhodnutí ve věci. S tím také souvisí i další námitka dovolatele, který dále v dovolání opětovně zdůraznil, že je vyloučeno, aby se dopustil trestného činu zvýhodňování věřitele, když zpeněžil věc, která po objektivní a materiální stránce nepatřila úpadci, a z výtěžku prodeje zrealizoval zápočet vinkulované kupní ceny oproti ceně za postoupení pohledávky. Nejvyšší soud poukazuje na to, že tato námitka obviněného je založena na jeho skutkovém tvrzení, že věděl v době převodu o tom, že převáděná věc není v majetku společnosti S. Tak tomu ale ve skutečnosti nebylo a Nejvyšší soud jen ve stručnosti odkazuje na výše uvedené závěry ve vztahu k subjektivní stránce a k odvolatelovým námitkám v předchozím a v nyní probíhajícím řízení o dovolání. V souvislosti s právní kvalifikací jeho jednání jako pokusu trestného činu zvýhodňování věřitele pochopitelně z logiky věci samé vyplývá, že právě s ohledem na to, že ve skutečnosti byla vlastníkem předmětného strojního zařízení stále Č. , a. s., nemohlo k dokonání trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu §256a odst. 1, 3 tr. zák. dojít, byť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný ve skutečnosti jednal tak, že bylo zřejmé že se domnívá, že společnost S. je opět vlastníkem uvedeného zařízení a on jako jednatel této společnosti může se zařízením volně nakládat.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutečně existuje rozpor mezi skutkem popsaným ve výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze a odůvodněním tohoto rozhodnutí, týkající se právní kvalifikace jednání obviněného zejména ve spojení se způsobením škody, byť se i k ní ve výroku může vztáhnout formulace „a tímto jednáním by byl úmyslně …“ (str. 3 bod 2 rozsudku nalézacího soudu), a to zejména vzhledem k rozporuplnému odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde nalézací soud, jak již bylo uvedeno, opakovaně zdůrazňuje, že ke škodě došlo a poukazuje v tomto směru na zrušený rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 3 T 319/2004, což je zcela nepřípustné, neboť příslušné závěry musí nalézací soud na základě dokazování provedeného v souladu s trestním řádem učinit nezávisle sám, přičemž se musí náležitě vypořádat s pokyny Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 99/2007. Uvedené rozpory pak neodstranil k odvolání obviněného ani odvolací soud.
Trestný čin zvýhodňování věřitele spáchá ten, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Oproti trestnému činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. se u trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. celkový stav majetku pachatele použitelného k uspokojení věřitelů nemění ani reálně ani fiktivně, ale majetek dlužníka je použit k uspokojení věřitelů nerovnoměrně. Zvýhodněný věřitel dostává sice jen to, co by mu po právu patřilo, nebýt insolvence dlužníka, protože však dlužník není schopen uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho věřitele zkracuje ostatní věřitele. Za takové situace bylo třeba postupovat podle tehdy platného a účinného zákona o konkursu a vyrovnání a věřitele uspokojit jen poměrně a rovnoměrně. Nejvyšší soud musí v této souvislosti zdůraznit, že z povahy věci vyplývá, že pachatel tohoto trestného činu uspokojí zvýhodněného věřitele ze svého majetku. Pokud se tedy v případě dovolatele jednalo pouze o nezpůsobilý pokus ve smyslu §8 odst. 1, §256a odst. 1, 3 tr. zák., pak se tato právní kvalifikace musí odrazit i ve škodě, která nemohla být způsobena, ale k jejímuž způsobení jednání pachatele bezprostředně směřovalo. Vzhledem k tomu, že jde o zásadní právní otázku, kterou je třeba v případě uznání obviněného Ing. L. Ž. vinným ve smyslu §8 odst. 1, §256a odst. 1, 3 tr. zák. postavit najisto, byl nepochybně v tomto případě naplněn obviněným uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ve spojení s druhou alternativou obsaženou v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci, podle ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. V případě škody jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 2, resp. 3 tr. zák. se za škodu považuje rozdíl mezi částkou, kterou byla uspokojena pohledávka zvýhodněného věřitele, a částkou, která by tomuto věřiteli náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v konkursu, protože právě tento rozdíl představuje částku, o niž byli ostatní věřitelé poškozeni (srovnej rozhodnutí uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 5/2004 – T 690.).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. s přihlédnutím k §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. podané dovolání obviněného Ing. L. Ž. částečně důvodným, a proto z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 12 To 1/2009, v té části, ve které bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. L. Ž. ohledně bodu 2) výroku o vině, ohledně celého výroku o trestu a ohledně bodu 2) výroku o náhradě škody v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 48 T 5/2008, v bodě 2) výroku o vině pokusem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256a odst. 1, 3 tr. zák., v celém výroku o trestu a v bodě 2) výroku o náhradě škody. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněného Ing. L. Ž. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru zjištěných a vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení se nalézací soud zaměří zejména na jednoznačné a z hlediska výroku i odůvodnění svého rozhodnutí souladné vyřešení otázky právní kvalifikace jednání obviněného Ing. L. Ž. a jejího vztahu k možnému způsobení škody a k její potenciální výši, přičemž ve výroku o vině taktéž řádně a jednoznačně vyjádří i zjištění týkající se vlastnictví předmětného strojního zařízení ve spojení s existencí a případnou výší škody. V tomto směru jasně a srozumitelně uvede, zda se jedná o škodu, kterou obviněný svým jednáním způsobil, nebo zda se jedná o škodu, k níž směřoval, pokud by obviněný své jednání dokonal. Těmito otázkami se bude zabývat i z hlediska všech pokynů obsažených v předchozím usnesení Nejvyššího soudu v této věci a taktéž i z pohledu navazujících právních námitek obsažených v odůvodnění dovolání obviněného, ke kterým se i nyní již zčásti vyjádřil shora i Nejvyšší soud, a to včetně jeho ustálené judikatury týkající se výše škody, jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 3 tr. zák.
Dále je třeba, aby se soud prvního stupně vypořádat se všemi shora vytknutými pochybeními, přičemž je vázán shora vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, považuje Nejvyšší soud také za nutné zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. To se týká i případného následného rozhodnutí odvolacího soudu.
V neposlední řadě odvolací soud neopomene respektovat zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť právě na základě jeho dovolání došlo ke zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2009
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.