ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1346.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1346/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. listopadu 2009 o dovolání, které podal obviněný M.–D. C. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 8 To 106/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 69/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 3 T 69/2008, byl obviněný M.–D. C. uznán vinným, stejně jako obvinění M. C., S. D. a I. U., trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „dne 15. 5. 2008 okolo 10.10 hod. se po předchozí vzájemné dohodě obžalovaný M.–D. C. a M. C. dostavili do provozovny a. s. R. A. a.s. v P., E., v objektu hotelu D., kde obžalovaný M. C. po předchozí rezervaci č. ID: na své jméno prostřednictvím platební karty č. a po předložení padělaného řidičského průkazu č. na jméno M. C., o němž M. C. věděl, že jde o padělek, neboť žádný řidičský průkaz nevlastní, za pomoci obžalovaného M. – D. C., který veškerou transakci vyřizoval, disponoval uvedenou platební kartou, jež byla použita na úhradu půjčovného, včetně zadání PIN kódu, neboť M. C. je negramotný a nehovoří anglicky, vypůjčil na základě smlouvy č. osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz C220 rz, rok výroky 2007, barvy stříbrné metalízy, VIN:, ve smlouvě uvedl smyšlenou adresu svého pobytu v ČR, dle této smlouvy mohl předmětné vozidlo řídit pouze M. C., vypůjčení vozidla bylo hrazeno prostřednictvím platební karty č. , přičemž bylo zjištěno, že jde o podezřelou transakci, neboť prostřednictvím platebních plateb, jejichž několik čísel se shoduje s čísly na shora uvedené platební kartě, byla v jiných evropských zemích vypůjčena a následně nevrácena jiná vozidla, přičemž se vždy jednalo o rezervaci provedenou z R. a vozidla byla vypůjčena občanům R., když navíc bylo zjištěno, že obžalovaný M. – D. C. je prověřován pro takové skutky v zemích Evropské unie, vypůjčené vozidlo M. C. po převzetí předal M. – D. C., který následně s tímto vozidlem odjel, přičemž poté co ujel cca 800 až 1000 metrů, vozidlo předal obžalovanému I. U., který na obžalované M. C. a M. – D. C. čekal společně s obžalovaným S. D. v P., B. ve vozidle VW Golf IV rz R., přičemž měli v úmyslu vozidlo v dohodnuté nevrátit, následně byli všichni zadrženi přivolanou policejní hlídkou, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti R. A. a.s. škodu ve výši 749.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný M.–D. C. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu deseti let. Odsouzeni byli za uvedený trestný čin též obvinění M. C., S. D. a I. U. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost R. A. a.s. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni shora jmenovaní obvinění, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 8 To 106/2009, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. zamítl
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný M.–D. C. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. s tím, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku soudem prvního stupně.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že má za to, že skutek, tak jak ho zjistil soud prvního stupně, nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., kdy mezi skutkovou větou výroku o vině a skutkovou větou trestného činu podvodu není takový vztah, kdy by každému ze zákonných znaků trestného činu podvodu odpovídala konkrétní skutková okolnost. Prohlásil, že v dané věci nebyla naplněna formální stránka trestného činu podvodu z důvodů absence znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu v rozsahu objektivní stránky a subjektivní stránky. Vyjádřil přesvědčení, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., neboť svým jednáním, kterým došlo k pouhému vypůjčení vozidla, sebe ani jiného neobohatil na úkor cizího majetku, nezpůsobil na cizím majetku škodu a neuvedl nikoho v omyl sdělením skutečností, které pokud by byly známy druhé straně, vedly by k tomu, že k plnění nebo vydání věci této druhé strany by nedošlo. Ze zjištěných skutkových okolností podle něho vyplynulo, že pracovníci poškozeného nemohli být uvedeni v omyl, když sami vypověděli, že transakci považovali za podezřelou a bez dohody s policejním orgánem by pro toto podezření zřejmě automobil odsouzenému nepůjčili. Zdůraznil, že i omyl oklamané osoby musí být příčinou majetkové dispozice, kterou tato učiní, a dále příčinou škody, která oklamané osobě v důsledku toho vznikne.
Dále namítl, že nebylo zjištěno ani jeho obohacení v důsledku jeho jednání. Argumentoval, že trestný čin podvodu je dokonán až v okamžiku, kdy dojde k obohacení pachatele a že k obohacení, jako neoprávněnému rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy, jeho jednáním nemohlo dojít, neboť byl zadržen prakticky ihned po zapůjčení vozidla. Shledal také, že ani žádná příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a její majetkovou dispozicí, resp. mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé nebyla prokázána.
Uzavřel, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., kdy nevznikla žádná škoda, odsouzený sebe ani jiného neobohatil a osoby jednající za poškozeného neprovedly majetkovou dispozici v omylu.
V neposlední řadě upozornil, že trestný čin podvodu je úmyslným trestným činem a že k naplnění jeho subjektivní stránky, je třeba, aby se úmysl pachatele vztahoval v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu, tedy aby bylo dokázáno, že pachatel již v době jednání jednal v úmyslu věc nevrátit vůbec, nebo ve smluvené lhůtě, a zároveň se úmysl musí vztahovat na jednání, kterým by uváděl druhou stranu v omyl a dále na obohacení pachatele ke škodě majetku druhé strany a zároveň zde musí být i úmysl spáchat trestný čin jako člen organizované skupiny. Shledal, že zjištěný skutkový stav pod subjektivní stránku trestného činu podvodu, tj. úmysl, nelze podřadit, neboť ze zjištěných skutečností nelze vyvodit, že neměl v úmyslu vozidlo vrátit ve sjednané lhůtě, když došlo k řádnému zaplacení za výpůjčku vozidla, z žádného jeho jednání nevyplývá, že chtěl uvést druhou stranu v omyl, natož že by se chtěl na úkor majetku druhé strany obohatit či chtěl toto jednání spáchat jako člen organizované skupiny. Dodal, že podle judikatury Ústavního soudu je zcela nezbytné prokázání úmyslu pachatele při naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. Je tedy třeba trvat na důsledném uplatnění odpovědnosti za zavinění, jako jedné ze stěžejních zásad. K naplnění trestní odpovědnosti nestačí pouze způsobit následek, ale je nutno jej také zavinit.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dál jen „Nejvyšší soud“) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 8 To 106/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. 2. 2009, sp. zn. 3 T 69/2008, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Shledal, že námitky obviněného týkající se existence objektivní stránky trestného činu podvodu je nutno považovat za částečně důvodné. Nelze však akceptovat námitku, ve které obviněný svoje jednání prezentuje jako pouhé vypůjčení vozidla; v tomto směru ostatně ignoruje některá skutková zjištění ve věci učiněná a uvedená i v tzv. skutkové větě. Z těchto skutkových zjištění však přesto nevyplývá existence všech znaků dokonaného trestného činu podvodu. V návaznosti na to státní zástupce uvedl, že skutečnost, že obvinění byli zadrženi krátce po převzetí vozidla, by sama o sobě nebránila tomu, aby jejich jednání bylo posouzeno jako dokonaný trestný čin podvodu, když při naplnění všech dalších znaků trestného činu podvodu by bylo nutno vycházet z toho, že trestný čin byl dokonán a k obohacení pachatelů došlo momentem převzetí vozidla. Otázkou však je, zda se předmětné vozidlo dostalo do držení obviněných v důsledku v omylu provedené dispozice oprávněné osoby. Skutková zjištění obsažená i v odůvodněních soudních rozhodnutí nasvědčují tomu, že v důsledku obezřetnosti zaměstnanců poškozené společnosti se obviněným nepodařilo uvést tyto osoby v omyl. Majetková dispozice spočívající v předání vozidla obviněným pak byla provedena nikoli v příčinné souvislosti s omylem těchto osob, ale v důsledku jejich dohody s Policií ČR na dalším postupu. Byť se tedy vozidlo fakticky na určitou dobu dostalo do držení obviněných, nestalo se tak v důsledku dispozice v omylu jednajících fyzických osob. Za této situace skutek nevykazuje všechny objektivní znaky dokonaného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Naproti tomu za nedůvodné označil státní zástupce námitky obviněného týkající se existence subjektivní stránky trestného činu. Prohlásil, že v obecné rovině lze obviněnému zajisté přisvědčit, že v případě trestného činu podvodu spáchaného formou nevrácení vypůjčené věci je nutné, aby pachatel již v době, kdy si věc půjčuje, jednal v úmyslu ji vůbec nebo ve smluvené lhůtě nevrátit. V této souvislosti obviněný ovšem především pomíjí, resp. odmítá, skutkové zjištění, podle kterého obvinění „měli v úmyslu vozidlo v dohodnuté době nevrátit“. Již z tohoto skutkového zjištění vyplývá existence podvodného úmyslu ve výše uvedeném smyslu. Skutečnost, že obvinění jednali v podvodném úmyslu, vyplývá i z dalších soudy zjištěných skutkových okolností.
Státní zástupce následně konstatoval, že skutečnost, že k předání vozidla do dispozice obviněných nedošlo v důsledku v omylu provedené dispozice oprávněné osoby, nic nemění na tom, že jednání obviněných bezprostředně směřovalo ke spáchání trestného činu podvodu a že obvinění po subjektivní stránce jednali v úmyslu tento trestný čin spáchat, přičemž již započali naplňovat jeho skutkovou podstatu, když zaměstnancům půjčovny předstírali, že jim jde o uzavření řádné nájemní smlouvy, ve skutečnosti jim však šlo o získání vozidla do trvalé dispozice; obvinění tak započali naplňovat znak uvedení jiného v omyl. Nešlo tudíž z jejich strany o jednání beztrestné, ale o pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 tr. zák.
Uzavřel, že obviněný uplatnil částečně důvodné námitky týkající se právní kvalifikace skutku a že za situace, kdy byl v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je za důvodně uplatněný nutno považovat též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l)tr. ř.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 8 To 106/2009, a aby uvedenému soudu podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Přiměřené použití §261 tr. ř. ohledně spoluobviněných ponechal na úvaze Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost ve smyslu ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 8 To 106/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem.
K druhé alternativě lze konstatovat následující.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují zčásti právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká de facto též nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popírá shora popsaný skutek, jehož podstatou z hlediska obviněných bylo, stručně shrnuto, po předchozí vzájemné dohodě a rozdělení činností pod záminkou vypůjčení vylákat vozidlo v úmyslu je nevrátit), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry (své jednání charakterizuje jako pouhé vypůjčení vozidla, tvrdí, že ze zjištěných skutečností nelze vyvodit, že neměl v úmyslu vozidlo vrátit ve sjednané lhůtě, a namítá, že z žádného jeho jednání nevyplývá, že chtěl uvést druhou stranu v omyl, natož že by se chtěl na úkor majetku druhé strany obohatit či chtěl toto jednání spáchat jako člen organizované skupiny). Zčásti až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku (pro absenci subjektivní stránky - úmyslného zavinění - a zčásti též objektivní stránky). V těchto směrech nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru uplatnil dovolání na procesním základě. Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem nelze naznačené námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání také domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že skutkem, tak jak ho zjistil soud prvního stupně, nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., zejména proto, že pracovníci poškozeného nebyli uvedeni v omyl a vozidlo zapůjčili po dohodě s policií, on se neobohatil, poškozenému nevznikla škoda a není zde ani příčinná souvislost mezi omylem oklamané osoby, obohacením pachatele a škodou na cizím majetku. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [potažmo §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] za právně relevantní.
V návaznosti na uvedené je na místě konstatovat, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, tento čin spáchá jako člen organizované skupiny a způsobí jím značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat, byť objektivně je tomu zcela naopak; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1471 s. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.. Značnou škodou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.
Naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení.
V návaznosti na to lze konstatovat, jak správně poznamenal státní zástupce, že skutečnost, že obvinění byli zadrženi krátce po převzetí vozidla, by sama o sobě nebránila tomu, aby jejich jednání bylo posouzeno jako dokonaný trestný čin podvodu, když při naplnění všech dalších znaků trestného činu podvodu by bylo nutno vycházet z toho, že trestný čin byl dokonán a k obohacení pachatelů ke škodě poškozené společnosti došlo momentem převzetí vozidla. Otázkou však je, zda se předmětné vozidlo dostalo do držení obviněných v důsledku v omylu provedené dispozice oprávněné osoby. V tzv. skutkové větě je mj. podrobně popsáno jednání obviněného a dalšího spoluobviněného M. C. v předmětné autopůjčovně, současně je však uvedeno, že „bylo zjištěno, že jde o podezřelou transakci“. Z takto formulovaného skutkového zjištění nelze činit spolehlivý závěr, že se obviněným podařilo uvést zaměstnance půjčovny v omyl v tom směru, že jde o legální výpůjčku motorového vozidla. V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud rozvádí důkazy, které považoval za věrohodné a na jejichž základě učinil skutková zjištění vyjádřená v komprimované podobě v tzv. skutkové větě výroku zmíněného rozhodnutí. Konkrétně výslovně zmiňuje výpověď svědkyně R. K., z níž zjišťuje, že podezření vzbudilo již číslo kreditní karty uvedené v rezervaci vozidla a „původní rozkaz zněl vozidlo nepůjčovat“. Svědkyně „nakonec po dohodě s policií obdržela pokyn, aby vozidlo půjčila“, bez zásahu policie by předmětné vozidlo nepůjčila, a to zejména s ohledem na nestandardní chování klientů. Rovněž svědkyně Ing. M. P. vypověděla, že „došlo k půjčení vozidla, protože to tak bylo s policií domluveno“ (viz str. 5 a 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Uvedené skutkové okolnosti potvrdil odvolací soud.
Shora popsaná skutková zjištění tak svědčí o tom, že se zaměstnance poškozené společnosti v důsledku jejich obezřetnosti nepodařilo obviněným uvést v omyl. Majetková dispozice spočívající v předání vozidla obviněným tedy byla provedena nikoli v příčinné souvislosti s omylem těchto osob, ale v důsledku jejich dohody s Policií ČR.
Za tohoto stavu věci je třeba z hledisek shora rozvedených charakterizujících v obecné rovině skutkovou podstatu (objektivní stránku) trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. dovodit, že skutek nevykazuje všechny objektivní znaky dokonaného trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Z uvedených skutečností však nevyplývá, že by jednání obviněného (a dalších obviněných) bylo beztrestné.
V daných souvislostech je na místě připomenout ustanovení §8 odst. 1 tr. zák., podle něhož jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Pokus tedy vyžaduje jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, čili ke způsobení následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu (viz rozh. č. 43/1958 sb. rozh. tr.). Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, pakliže k jeho dokonání nedošlo (viz rozh. č. 33/1965 Sb. rozh. tr.). Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu i tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. Jako pokus však lze posoudit též jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu (viz rozh. č. 53/1976 Sb. roz. tr.). O pokus půjde i tehdy, když pachatel dospěl ve vývoji trestné činnosti tak daleko, že se nalézá na místě trestného činu bezprostředně před jeho dokonáním. Pokus, na rozdíl od dokonaného trestného činu, je charakterizován především nedostatkem následku, který je znakem skutkové podstaty trestného činu. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestným zákonem dojde.
V návaznosti na tato obecná teoretická východiska nutno uvést, že společné jednání obviněných, jak bylo soudy zjištěno, mělo typicky podvodný charakter, přičemž se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem se dostalo do fáze pokusu citovaného trestného činu. Vždyť obvinění přímo přikročili k realizaci dohodnutého záměru (získání osobního automobilu předstíraným vypůjčením, v úmyslu tento vůz nevrátit). Je zjevné, že jednání obviněných bezprostředně směřovalo ke spáchání uvedeného trestného činu podvodu a že obvinění po subjektivní stránce jednali v úmyslu [přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. zahrnujícím všechny relevantní skutečnosti] tento trestný čin spáchat, přičemž již započali naplňovat jeho skutkovou podstatu, když zaměstnancům poškozené společnosti předstírali, že chtějí uzavřít řádnou nájemní smlouvu, ač ve skutečnosti jim šlo o získání vozidla do trvalé dispozice. Pokud k předání vozidla do držení obviněných posléze došlo z jiných důvodů nežli v důsledku omylu oprávněných osob, stalo se tak v důsledku okolností na obviněných naprosto nezávislých.
Všichni obvinění jednali úmyslně společně, na základě vzájemné dohody koordinovaně a s rozdělením úkolů - jako členové organizované skupiny, s jasným cílem - podvodně se ke škodě společnosti R. A. a.s. obohatit (zmocnit osobního automobilu v hodnotě 749.000,- Kč), tedy způsobit značnou škodu ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. Uvedený záměr, k jehož realizaci jejich jednání bezprostředně směřovalo, se jim nezdařilo uskutečnit z důvodů na jejich vůli nezávislých. Šlo tedy o pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák., konkrétně o tzv. ukončený pokus, neboť obvinění učinili vše, co považovali za potřebné k dokonání trestného činu.
V návaznosti na citované závěry se Nejvyšší soud zabýval ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. tím, zda zjištěná vada v právním posouzení skutku by mohla zásadně ovlivnit postavení obviněného a zda otázka kvalifikace soudy zjištěného skutku má po právní stránce zásadní význam.
Z hlediska postavení obviněného je přitom významné posouzení toho, zda by při případném postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. a v návaznosti na to i podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §265l odst. 1, resp. §265m odst. 1 tr. ř., bylo možno dospět závěru, že by mu byl uložen trest zřetelně mírnější, než jak se stalo napadeným rozhodnutím.
V důsledku právního názoru, jenž Nejvyšší soud shora vyložil, by obviněný měl být v posuzované věci uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák.
Zde je pak třeba zdůraznit, že podle §8 odst. 2 tr. zák. je pokus trestného činu trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Vzhledem k okolnostem zjištěné trestné činnosti, zejména je třeba akcentovat zjištění okolností současně zakládajících existenci (resp. bezprostředně směřujících k naplnění) hned dvou znaků kvalifikované skutkové podstaty – úmyslné podvodné jednání bezprostředně směřovalo ke způsobení značné škody a bylo spácháno organizovanou skupinou (obviněným jako členem organizované skupiny), jakož i fakt, že šlo o čin předem plánovaný a připravený, prováděný poměrně promyšleným a rozhodným způsobem, navíc, jak již shora uvedeno, šlo o tzv. ukončený pokus, nelze dovozovat, že by upřesnění právní kvalifikace mělo na stanovení druhu trestů a jejich výměry (ve srovnání s tresty uloženými shora citovanými rozhodnutími) nějaký významnější vliv. Jinak řečeno, Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by obviněný měl být se zřetelem na upřesnění právní kvalifikace potrestán mírněji, než se stalo napadeným rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu nalézacího. Projednání dovolání by tedy nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.
Uvedený právní názor Nejvyššího soudu na kvalifikaci zjištěného skutku pak není po právní stránce zásadního významu, neboť jde o obvyklý výklad trestného činu podvodu a jeho pokusu.
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. listopadu 2009
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý