ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.1436.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 1436/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2009 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 5 To 172/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 193/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. 102 T 193/2008, byl obviněný P. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 12. 5. 2008 v době kolem 11.30 hodin v T., okres K., na staveništi u rozestavěného rodinného domu na parcele č. katastrálního území T., po předchozí slovní rozepři a hádce týkající se prováděných prací na stavbě rodinného domu, úmyslně pěstí udeřil do obličeje Ing. arch. Mgr. K. C., který v důsledku tohoto úderu upadl na zem, přičemž utrpěl zranění a to zhmoždění hlavy v oblasti čela a hřbetu nosu a zhmoždění bederní páteře s výhřezem meziobratlové ploténky, kteréžto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a následné léčení spočívající mimo jiné v podstoupení rehabilitace a hospitalizace na neurologickém oddělení K. h. n. v trvání nejméně do 18. 7. 2008, po kterou byl napadený omezen na běžném způsobu života zejména bolestivostí, omezením chůze a omezením hybnosti pravé dolní končetiny, nejméně po dobu 3 měsíců“.
Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozenému Ing. arch. Mgr. K. C. škodu ve výši 22.441,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 5 To 172/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku soudům nižších stupňů vytkl, že vyšly mj. ze znaleckého posudku MUDr. B. F., znalce v oboru zdravotnictví odvětví chirurgie, primáře chirurgického oddělení. Zdůraznil, že posouzení příčinné souvislosti mezi tvrzeným napadením poškozeného a následkem, který mělo vyvolat, spočívá z hlediska hmotného práva jednoznačně na posouzení odborné otázky, zda lze poškozeným tvrzené subjektivní potíže a především objektivní nález dát jednoznačně do souvislosti s popisovaným úrazovým dějem. Shledal, že na tuto otázku není oprávněn odpovídat znalec z odvětví chirurgie, ale znalec z odvětví neurologie a neurochirurgie, resp. že soudy nevzaly v úvahu znalecké posudky všech znalců, kteří se shodli na tom, že nelze nade vší pochybnost říci, že zranění poškozeného vzešlo z jeho (obviněného) jednání. Dospěl k závěru, že soudy pochybily při posuzování zavinění a příčinné souvislosti z hlediska hmotného práva, když jeho zavinění (byť ve formě nedbalosti nevědomé) a příčinnou souvislost ve vztahu k újmě na zdraví poškozeného nelze považovat za prokázané.
Následně vyjádřil přesvědčení, že i kdyby byla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem spočívajícím ve zranění poškozeného, nemůže být prokázáno jeho zavinění, byť ve formě nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. Upozornil, že znalecký posudek neurologa MUDr. P. H. ze dne 2. 5. 2009 určil, že poškozený trpí dlouhotrvajícími (i když asymptomatickými) degenerativními změnami na páteři (tzv. chondrózou), jež nepochybně přispěly k rozsahu následků na zdraví poškozeného. Prohlásil, že ze znaleckých posudků MUDr. P. H. i MUDr. M. F. vyplývá jednoznačný závěr (jenž se setkal s nepochopením dané problematiky odvolacím soudem), že výhřezem meziobratlové ploténky poškozený mohl trpět již dávno před tvrzeným útokem, a to bez větších, či vůbec žádných potíží. Dodal, že fackou uštědřenou otevřenou dlaní nemohlo podle názoru znalce dojít s největší pravděpodobností ani k pádu tak, jak jej popisuje poškozený. Poznamenal, že odvolací soud zcela ignoroval též odpověď znalce MUDr. M. F. na otázku číslo jedna (na obrazové dokumentaci RTG, CT, MRI není popisováno traumatické poškození struktur pohybového aparátu, ale pouze změny degenerativní, které vznikají v dlouhodobém časovém horizontu nikoli úrazem), a dodal, že jmenovaný znalec rovněž konstatoval, že traumatický výhřez bederní meziobratlové ploténky bez traumatického poškození okolních vazivových a kostěných struktur je nemožný a takový případ není v neurochirurgické literatuře popisován.
Uzavřel, že pokud odvolací soud nevyhodnotil tyto skutečnosti v jeho prospěch, přihlédl ke znaleckému posudku MUDr. B. F. a nepochopil, že degenerativní změny popisovaného rozsahu nemohou vzniknout z poškození, ke kterému mělo dojít dne 12. 5. 2008 (zmínil přitom, že CT páteře poškozeného bylo provedeno dne 30. 6. 2008), nesprávně právně hodnotil skutek, kterého se měl vůči poškozenému dopustit. Pro takový závěr svědčí podle něho i obsah znaleckých posudků znalců způsobilých se k řešené problematice vyjadřovat - MUDr. P. H. a MUDr. M. F.
V poslední části odůvodnění svého dovolání pak akcentoval, že nevěděl a ani neměl a nemohl vědět, že poškozený trpí chondrózou a že může svým jednáním spočívajícím v lehkém úderu do obličeje způsobit poškozenému dlouhotrvající následky na zdraví. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. 8 Tdo 250/2009, a na rozhodnutí publikované pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr. Konstatoval, že v případě, kdy lehce udeřil poškozeného do obličeje, nemohl předvídat následek ve formě zranění páteře poškozeného, a tedy jeho zavinění neexistuje ani ve formě nevědomé nedbalosti.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obsah mimořádného opravného prostředku je prakticky totožný s obsahem odvolání obviněného, které podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Podle státního zástupce se odvolací soud námitkami obviněného podrobně zabýval a své hodnocení věci učiněné při zamítnutí odvolání pro jeho nedůvodnost obšírně rozebral v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. (viz zejména na stranách 3 - 6). Prohlásil, že vzhledem k tomu, že s obsahem odůvodnění soudu odvolacího se plně ztotožňuje, považuje za postačující zdůraznit, že Krajský soud v Ostravě, ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného, k jeho návrhům, doplnil dokazování o obhajobou opatřený znalecký posudek, když provedl výslech jeho zpracovatele jako znalce, a současně k závěrům znalce obhajoby dovyslechl znalce v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie MUDr. B. F. Hodnocení obsahu a významu těchto důkazů pak odvolací soud provedl i v kontextu s obsahem znaleckého posudku podaného znalcem z oboru neurologie MUDr. P. H. Konstatoval, že z důkazů provedených soudem nalézacím, posléze ještě doplněných soudem odvolacím, byla nepochybně zjištěna i ta okolnost, že degenerativní změny v oblasti bederní páteře poškozeného jsou zcela běžné a vyskytují se téměř s jistotou u každého člověka ve věku nad 50 let. Charakter těchto degenerativních změn zjištěných u poškozeného (nar.) se nijak nevymyká průměru a odpovídá velké části osob lékařsky vyšetřovaných v tomto věku. Se zřetelem k těmto zjištěním učiněným soudem odvolacím, kdy charakter zjištěného zranění odpovídá mechanizmu jeho vzniku, se lze ztotožnit s postupem obou soudů v tom, že údaje poškozeného jsou v souladu jak s výpověďmi svědků, tak se závěry znalců. V hodnocení důkazů nelze spatřovat naplnění dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné i pokud jde o příčinný vztah mezi jeho jednáním a jím zaviněným následkem, nejen ve vztahu k základní skutkové podstatě, nýbrž i k okolnosti, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby, která s ohledem na svoji závažnost podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného (§88 odst. 1 tr. zák.).
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 5 To 172/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též (převážně) nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že zranění poškozeného v podobě zhmoždění bederní páteře s výhřezem meziobratlové ploténky nebylo způsobeno jeho jednáním, že poškozený toto zranění utrpěl ještě před incidentem ze dne 12. 5. 2008). Převážně až z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení (výlučně z těchto námitek vyvozuje neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného a z podstatné části pak i absenci subjektivní stránky). V těchto směrech nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v této části dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také argumentoval, že nevěděl a ani neměl a nemohl vědět, že poškozený trpí chondrózou, a že může svým jednáním spočívajícím v lehkém úderu do obličeje způsobit poškozenému dlouhotrvající následky na zdraví, resp. že v případě, kdy lehce udeřil poškozeného do obličeje, nemohl předvídat následek ve formě zranění páteře poškozeného, a tedy jeho zavinění neexistuje ani ve formě nevědomé nedbalosti. Takovou argumentaci, kterou je namítán nedostatek zavinění k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. se skládá jednak z tzv. základní skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., která spočívá v úmyslném ublížení na zdraví, a jednak z tzv. kvalifikované skutkové podstaty ve smyslu §221 odst. 2 písm. c) tr. zák., spočívající ve způsobení těžké újmy na zdraví. Způsobení těžké újmy na zdraví není znakem tzv. základní skutkové podstaty, ale okolností, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (způsobení těžké újmy na zdraví) je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v §6 písm. a) tr. zák., podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. Protože způsobení těžké újmy na zdraví je v konkrétním případě „těžším následkem“, k jeho způsobení postačí zavinění z nedbalosti, poněvadž zákon úmyslné zavinění nevyžaduje.
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§5 písm. a) tr. zák.], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§5 písm. b) tr. zák.].
Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
Na tomto místě je třeba znovu připomenout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že obviněný: „… na staveništi u rozestavěného rodinného domu … po předchozí slovní rozepři a hádce týkající se prováděných prací na stavbě rodinného domu, úmyslně pěstí udeřil do obličeje Ing. arch. Mgr. K. C., který v důsledku tohoto úderu upadl na zem, přičemž utrpěl zranění a to zhmoždění hlavy v oblasti čela a hřbetu nosu a zhmoždění bederní páteře s výhřezem meziobratlové ploténky, kteréžto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a následné léčení spočívající mimo jiné v podstoupení rehabilitace a hospitalizace na neurologickém oddělení K. h. n. v trvání nejméně do 18. 7. 2008, po kterou byl napadený omezen na běžném způsobu života zejména bolestivostí, omezením chůze a omezením hybnosti pravé dolní končetiny, nejméně po dobu 3 měsíců“.
Odvolací soud se poté, co doplnil dokazování provedené v řízení před soudem prvního stupně, se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu ztotožnil, když v odůvodnění svého rozhodnutí mj. poznamenal, že: „Z hlediska posouzení viny obžalovaného na věci nic nemění ani skutečnost, že u poškozeného byly zároveň zjištěny degenerativní změny v oblasti bederní páteře, které jsou však dle výpovědi obou znalců zcela běžné a vyskytují se téměř s jistotou u každého pacienta ve věku nad 50 let. Charakter těchto degenerativních změn zjištěných u poškozeného (nar.) se nijak nevymyká průměru a odpovídá velké většině pacientů vyšetřovaných v tomto věku. Tyto degenerativní změny mohou být dle závěrů obou znalců zcela asymptomatické, čemuž odpovídá i absence jakýchkoliv příznaků ve zdravotní dokumentaci poškozeného, u kterého ani v budoucí době žádné problémy související s těmito degenerativními změnami nemusely nastat. K radikální změně ve zdravotním stavu takové osoby pak může dojít právě při nadměrné zátěži chronicky zdegenerované páteře, či při jejím poranění, jak se o tom zmiňuje i znalec MUDr. P. H., jehož závěry rovněž v tomto směru v zásadě odpovídají znaleckému posudku vypracovanému MUDr. B. F. S ohledem na námitky podaného odvolání lze k tomu dodat, že znalec MUDr. P. H. zároveň připustil, že nebylo-li při magnetické rezonanci zjištěno poškození vazivového aparátu páteře ani postkontuzní změny měkkých struktur, lze tuto skutečnost vysvětlit poměrně dlouhým intervalem mezi vyšetřením a traumatem samotným.“
Jsou-li shora uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, je možno konstatovat, že nalézací ani odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty (včetně subjektivní stránky) trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák.
Odvolací soud k otázce zavinění uzavřel: „S ohledem na způsob vedeného útoku, který spočíval v úderu pěstí do obličeje poškozeného, si pak obžalovaný musel být vědom možnosti způsobení újmy na zdraví, jak to má na mysli ust. §221 odst. 1 tr. zák., a zároveň mohl předpokládat, že poškozený v důsledku tohoto nečekaného úderu upadne a utrpí poranění, k čemuž pak i došlo. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je pak nutno uvést, že u právní kvalifikace dle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. postačí, aby pachatel jednal ve vztahu ke způsobené těžké újmě na zdraví alespoň ve formě nevědomé nedbalosti, kterou lze v daném případě vzhledem k povaze užitého násilí nepochybně dovodit. Z hlediska této právní kvalifikace na věci nic nemění ani skutečnost, že tomuto fyzickému napadení předcházel slovní konflikt, který zjevně navazoval na dřívější rozepře obou jmenovaných, pokud obžalovaný řešil tento spor zcela neadekvátním a nečekaným fyzickým napadením výrazně staršího poškozeného.“
Nejvyšší soud v daných souvislostech konstatuje, že, jak již shora uvedeno, zavinění alespoň z nevědomé nedbalosti lze spatřovat tehdy, pokud si obviněný měl a mohl alespoň v hrubých rysech představit, že příčinný vztah mezi jeho jednáním a následkem (účinkem) se může rozvinout tak, jak se rozvinul, resp. nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh. Pro posouzení, zda zranění poškozeného v podobě zhmoždění bederní páteře s výhřezem meziobratlové ploténky [tj. těžká újma na zdraví podle §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.] je zahrnuto zaviněním obviněného alespoň ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., je třeba vycházet z okolností, za jakých tento následek (účinek) nastal. S ohledem na způsob vedení úmyslného útoku obviněného (obviněný poškozeného nečekaně udeřil pěstí do obličeje), místo, kde k incidentu došlo (jednalo se o staveniště s neupraveným terénem, se zbytky stavebního materiálu), a především vzhledem k věku poškozeného (poškozenému bylo v době činu téměř 54 let), který musel být nepochybně obviněnému alespoň v hrubých rysech znám, přičemž je skutečností obecně známou, že již u osob kolem padesáti let věku se zcela běžně, téměř pravidelně vyskytují určité zdravotní obtíže spojené se stárnutím organismu (např. degenerativní změny v oblasti páteře), které zvyšují riziko vzniku různých zranění, včetně zranění vážnějšího charakteru, lze uzavřít, že obviněný měl a mohl předpokládat, že poškozený může v důsledku fyzického napadení upadnout na zem a utrpět přitom i závažnější poranění rázu těžké újmy na zdraví.
Těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného i příčinný vztah mezi ním a jednáním obviněného jsou tedy kryty zaviněním obviněného, a to ve formě nedbalosti nevědomé podle §5 písm. b) tr. zák., neboť bylo v možnostech obviněného vznik závažného zranění poškozeného (v podobě zhmoždění páteře s výhřezem meziobratlové ploténky) předvídat. Jinak řečeno, v daném případě nešlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněného.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý