ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.209.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 209/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. března 2009 o dovolání, které podal obviněný O. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 3 To 674/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 76/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2008, sp. zn. 6 T 76/2008, byl obviněný O. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 11. 2. 2008 v době kolem 20.30 hodin v O. – M. na ul. B. v baru B. po předchozí slovní rozepři nejprve prostřednictvím barmana P. S. vyhrožoval K. P. zabitím, což však u poškozeného nevzbudilo obavu, načež odešel z baru a asi po deseti minutách se do tohoto vrátil a na K. P. zaútočil pravou rukou ozbrojenou nožem s čepelí délky 16,5 cm, kdy útok vedl proti břišní dutině poškozeného, který v poslední chvíli odvrátil bodnutí aktivní obranou, kdy uchopil čepel nože rukou, načež upadli spolu na zem, kde se vzájemně požďuchovali až obžalovaného odzbrojil, čímž došlo k řeznému zranění K. P. na bazi II. prstu o délce 3 cm, které si vyžádalo sešití rány s průměrnou dobou léčení sedmi dní, přičemž pouze shodou náhod, vzhledem ke způsobu útoku vedeného rukou ozbrojenou nožem s čepelí o délce 16,5 cm směřující do oblasti břišní dutiny, nedošlo ke vzniku závažnějších poranění spočívajících v poranění cév a nervů či v průniku do dutiny hrudní, břišní nebo do oblasti ledvin znamenající ohrožení jeho zdraví, či života“. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. bylo dále obviněnému uloženo ochranné léčení protialkoholní ústavní formou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 3 To 674/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, který je mu kladen za vinu, není trestný, a tedy právní posouzení je nesprávné. Podle něho skutková část výroku o vině - jednotlivá skutková zjištění nevyčerpávají všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., proto je nezákonný i výrok o trestu a všechny výroky navazující. S vědomím, že s poukazem na uplatněný dovolací důvod se nemůže domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých stojí napadené rozhodnutí, akcentoval, že tvrzené porušení procesního zákonného postupu při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nalézacími soudy podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. mělo pro něho závažné důsledky a že pro spravedlivé hodnocení věci podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobody a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je rozhodující, aby se dovoláním zabýval Nejvyšší soud České republiky (dál jen „Nejvyšší soud“) a jeho výhrady posoudil meritorně i po právní stránce.
Následně konstatoval, že v jeho jednání popsaném ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nelze spatřovat naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ani společenskou nebezpečnost. Poté namítl, že soudy nižších stupňů nemohly po provedeném dokazování správně posoudit právní stránku skutku, aniž ztotožnily nůž – jeho tvar, ostří čepele k prokázání nebo vyvrácení jeho obhajoby, a že vůči poškozenému nemohl popsaným způsobem útočit nožem drženým v pravé ruce a z levé strany poškozeného na jeho břicho, které bylo pod úrovní desky barového pultu, u něhož poškozený seděl na barové židli. Dodal, že zejména výpověď poškozeného o směru a způsobu útoku nožem neskýtá soudům procesní právo prokázat jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví tak, že jednáním naplnil subjektivní stránku pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Dále upozornil, že při poškozeným tvrzeném způsobu úchopu jeho (obviněného) velmi ostrého nože při údajném odvracení útoku nedošlo k žádnému poranění povrchových struktur kůže jeho ruky, resp. že poškozený držel ve své ruce nůž na ostří po jeho (obviněného) odzbrojení až do příchodu policie na místo činu. Podotkl, že u hlavního líčení před soudem prvního stupně poškozený uvedl, že měl tzv. zatmění paměti, neboť nevěděl, jak ho (obviněného) odzbrojil. Doplnil, že podle svědka S. jej (obviněného) poškozený fyzicky napadl. Po údajném jeho (obviněného) útoku se požďuchovali, až se dostali na zem, a pak si o čepel nože poranil uvedený prst ruky. Obviněný zdůraznil, že úchop za velmi ostrou čepel při odvracení údajného útoku na břicho bez jakéhokoli poranění ruky v dané chvíli nesvědčí nic o intenzitě údajného útoku, o jeho úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu, ani o společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání. Prohlásil, že také hodnocení odvolacího soudu, že působil v jednotce S. a absolvoval výcvik zacházení s nožem, nelze bez dalšího po právní stránce hodnotit v jeho neprospěch, když znalkyně MUDr. S., Ph.D. jej za velmi krátkou návštěvu ve věznici nemohla dostatečně a objektivně vyšetřit a ani se nevyjadřovala k jeho dispozicím při zacházení s nožem, resp. že výcvik k zacházení s nožem a účast v jednotce S. lze po právní stránce vyhodnotit i v jeho prospěch.
Rovněž poznamenal, že odvolacím soudem tvrzený způsob vedení útoku a použití nože, intenzita vedených útoků, zejména předchozích jeho výhrůžek ve vztahu k poškozenému, jakož i podobné chování vyplývající z předchozího odsouzení pro obdobnou trestnou činnost násilného charakteru jsou v rozporu se závěrem znalce MUDr. L., že nelze zjistit směr útoku při poranění ruky poškozeného. Vyjádřil též přesvědčení, že s poukazem na délku vyšetření již vůbec nelze přihlédnout ke znaleckému posudku MUDr. S., Ph.D. o jeho paranoidních osobnostních rysech, resp. že ačkoliv již byl dříve pro násilnou trestnou činnost spáchanou za použití nože a pod vlivem alkoholu právně kvalifikovanou podle §221 tr. zák. odsouzen, nelze nevzít v úvahu jeho námitky k tomuto znaleckému posudku a objektivitě zjištění informací o jeho osobě.
Dále argumentoval, že pokud poškozený neměl vážné zranění na ruce, kterou údajně odvrátil útok úchopem za velmi ostrou čepel, o kterou se podle obžaloby poranil až po údajném útoku a požďuchování s jeho osobou (obviněným) na zemi, nelze z tohoto, a to ani ve spojení se zjištěným stupněm jeho (obviněného) opilosti, dovodit intenzitu údajného útoku, a tedy společenskou nebezpečnost jednání. Dodal, že pokud by byl nůž natolik ostrý, že se s ním dalo holit, lze nepřímo útok nožem buď zcela vyloučit, neboť by poškozený úchopem za jeho čepel musel mít poranění hlubších tkání, příp. šlach, nebo dovodit velmi malou intenzitu útoku, a pak i společenskou nebezpečnost jeho (obviněného) jednání. To za podmínky, že by jednoznačně byl prokázán směr útoku na břicho poškozeného. V této souvislosti seznal, že při malé intenzitě nelze dovodit úmysl poranit důležité orgány poškozeného, přičemž ani podle znalce L. ze způsobu a rozsahu poranění ruky poškozeného nelze určit směr útoku (podle obviněného se tak vzhledem k objektivizovanému poranění rovněž přiklonil k malé intenzitě útoku).
Namítl, že soudy vyhodnotily tvrzení poškozeného jako jednoznačně pravdivé, za situace, kdy poškozený záblesk nože údajně viděl periferně, ve skleněných dveřích před ním a za barovým pultem postaveného chladícího nápojového boxu, a to za velmi slabých světelných podmínek. Podle něho měl poškozený navíc v danou chvíli břicho pod úrovní desky barového pultu a nemohl uvidět záblesk a pohyb nože na své břicho, aniž by přímo sledoval pravou ruku útočníka s nožem. Také připomněl, že útok měl směřovat z levé strany poškozeného a že (obviněný) tvrdil, že nůž vytáhl z pravé kapsy svého oděvu, otevřel jej vyklopením z rukojeti do strany a demonstrativně jej ukázal poškozenému nad barovým pultem, držíce jej v pravé ruce, resp. že poškozený podle své výpovědi z jeho (obviněného) předchozí slovní výhružky neměl obavu. Vyslovil domněnku, že poškozený v přípravném řízení popsal jeho (obviněného) jednání subjektivně, a tedy nepravdivě jako útok nože na břicho a u soudu prvního stupně pak pouze odkázal na tuto výpověď, když si údajně na jednání – moment a způsob poranění nepamatoval pro tzv. zatmění paměti a že se tak stalo zřejmě z důvodu, že po seskočení z barové židle ho (obviněného) fyzicky napadl.
Uzavřel, že pro naznačené rozpory plynoucí z výpovědí poškozeného a svědka S. o jeho (obviněného) jednání v přípravném řízení a u hlavního líčení před okresním soudem, při neztotožnění nože, který měl mít k dispozici i znalec MUDr. L. a v neposlední řadě pro objektivně krátkou dobu vyšetření znalkyní MUDr. S., Ph.D. ve věznici navrhuje, aby Nejvyšší soud posoudil jeho jednání z materiálního hlediska, aby posoudil též subjektivní stránku trestného činu a vyslovil závazný právní názor, zda vytýkané jednání naplnilo zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. či znaky jiného zákonného ustanovení, popřípadě, zda ho nelze zprostit obžaloby.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 3 To 674/2008, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc Krajskému soudu v Ostravě, resp. Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomněl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 5, 6 tr. ř.).
Následně konstatoval, že námitky, ve kterých obviněný na podkladě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že na poškozeného nožem vůbec nezaútočil, ale nůž mu pouze ukázal a následně byl sám poškozeným napaden, směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu evidentně obsahově neodpovídají. Podle státního zástupce dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se kvality znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a uložení ochranného léčení; absenci podmínek pro uložení ochranného léčení lze ostatně namítat toliko v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., který obviněný vůbec neuplatnil. Přitom dodal, že z poněkud neuspořádaných a složitě formulovaných skutkových námitek obviněného v žádném případě nevyplývá existence tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými důkazy a právním posouzením věci, která by jedině opravňovala k výjimečnému zásahu dovolacího soudu do skutkových zjištění.
Poté shledal, že jen se značnou dávkou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitky týkající se absence subjektivní stránky pokusu trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. a společenské nebezpečnosti, neboť i tyto námitky v podstatě vycházejí z polemiky s hodnocením důkazů soudy a ani ve spojení s těmito námitkami podatel neuvádí žádnou kvalifikovanou argumentaci týkající se aplikace §3 nebo §4 písm. a), b) tr. zák. K těmto námitkám státní zástupce poznamenal, že v předmětné trestní věci ze skutkových zjištění vyplývá, že útok byl veden nožem o délce 16,5 cm proti břišní dutině, tj. proti části těla, kde se nachází řada životně důležitých orgánů, a předcházela mu pohrůžka zabitím. Tato skutková zjištění podle jeho názoru dostatečně opravňují k závěru, že obviněný musel být minimálně srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] s tím, že poškozenému způsobí zranění charakteru těžké újmy na zdraví. Tvrzení obviněného o velmi malé intenzitě útoku ze skutkových zjištění nevyplývá, když znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství uvedl, že intenzitu útoku nelze zhodnotit. Význam intenzity útoku navíc nelze absolutizovat a je nutno ji hodnotit v kontextu s ostatními okolnostmi útoku, zejména s otázkou, zda šlo o útok ozbrojený či neozbrojený, a s charakterem použité zbraně. Zatímco u neozbrojeného útoku, např. útoku údery pěstí, přichází v úvahu způsobení těžké újmy na zdraví pouze v případě použití značné síly, pak v případě útoku nožem, který navíc byl podle tvrzení samotného obviněného obsažených i v textu dovolání mimořádně ostrý, vedeného proti břišní dutině, tj. proti části těla, kde se nacházejí pouze měkké tkáně, může být reálně zranění charakteru těžké újmy na zdraví způsobeno i při poněkud menší intenzitě použitého násilí. V případě útoku vedeného velkou silou by s ohledem na další zjištěné okolnosti přicházelo v úvahu použití právní kvalifikace podle §219 tr. zák.
Státní zástupce vyjádřil dále přesvědčení, že neobstojí ani nekonkrétní námitky týkající se absence nebezpečnosti činu pro společnost. V této souvislosti s odkazem na rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. zdůraznil, že v dané trestní věci nebyly zjištěny a nejsou ani obviněným namítány žádné takové skutečnosti, pro které by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost nedosahoval ani dolní hranice typové společenské nebezpečnosti v praxi se běžně vyskytujících případů pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák., při kterých poškozený vzhledem ke své aktivní obraně utrpěl pouze lehké poranění. Uzavřel, že dovolací námitky obviněného z části neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.
Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2008, sp. zn. 3 To 674/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z převážné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi poškozeného K. P., výpovědi svědka P. S., znaleckých posudků vypracovaných Doc. MUDr. S. L., CSc. a MUDr. J. S., Ph.D., resp. výpovědí jmenovaných znalců) a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům [prohlašuje, že soudy nižších stupňů porušily procesní zákonný postup při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle něho nemohly po provedeném dokazování správně posoudit právní stránku skutku, aniž ztotožnily nůž, shledává, že výpověď poškozeného neskýtá soudům procesní právo prokázat jeho úmysl, přitom vyjadřuje přesvědčení, že poškozený v přípravném řízení popsal jeho (obviněného) jednání subjektivně, a tedy nepravdivě, a u soudu pak pouze odkázal na tuto výpověď, neboť měl údajně zatmění paměti, akcentuje, že poškozený při tvrzeném způsobu úchopu jeho velmi ostrého nože při údajném odvracení útoku neměl žádné vážné zranění na ruce, resp. že tento úchop nesvědčení nic o intenzitě údajného útoku, jeho úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví ani o společenské nebezpečnosti posuzovaného jednání, popř. že ani jeho výcvik zacházení s nožem a působení v jednotce S. nelze bez dalšího po právní stránce hodnotit v jeho neprospěch, dále upozorňuje, že s ohledem délku vyšetření nelze přihlédnout ke znaleckému posudku znalkyně MUDr. J. S., Ph.D., či že závěry odvolacího soudu stran jeho údajného útoku na poškozeného jsou v rozporu se závěrem znalce Doc. MUDr. S. L., CSc., že nebylo možné zjistit směr útoku, a uzavírá, že útok nožem lze nepřímo zcela vyloučit, neboť poškozený by při úchopu za čepel musel mít poranění hlubších tkání či šlach, nebo lze dovodit jen velmi malou intenzitu útoku, resp. že nebyl jednoznačně prokázán směr útoku] a vlastní (pro něho příznivou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že se skutku, který je mu kladen za vinu, nedopustil, že nemohl popsaným způsobem útočit nožem, zejména zdůrazňuje, že neútočil na oblast břišní dutiny poškozeného a že intenzita útoku musela být velmi malá, a uvádí, že ho poškozený po seskočení z barové židle fyzicky napadl). Převážně až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. V tomto směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž (především) z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a naznačenou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že jeho jednáním popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nebyla naplněna subjektivní ani materiální stránka pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že se jedná o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. je pokusem trestného činu jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle odst. 2 citovaného zákonného ustanovení pak platí, že pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.
Těžkou újmou na zdraví se podle §89 odst. 7 tr. zák. rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
ch) delší dobu trvající porucha zdraví.
Po subjektivní stránce se u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (a pochopitelně i u pokusu tohoto trestného činu) vyžaduje úmysl, který je dán tehdy, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na shora rozvedené skutečnosti je na místě znovu připomenout, že podle skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil po zhodnocení provedených důkazů a vyjádřil v tzv. skutkové větě výroku o vině ve svém rozsudku, obviněný: „… v baru B. po předchozí slovní rozepři nejprve prostřednictvím barmana P. S. vyhrožoval K. P. zabitím, což však u poškozeného nevzbudilo obavu, načež odešel z baru a asi po deseti minutách se do tohoto vrátil a na K. P. zaútočil pravou rukou ozbrojenou nožem s čepelí délky 16,5 cm, kdy útok vedl proti břišní dutině poškozeného, který v poslední chvíli odvrátil bodnutí aktivní obranou, kdy uchopil čepel nože rukou, načež upadli spolu na zem, kde se vzájemně požďuchovali až obžalovaného odzbrojil, čímž došlo k řeznému zranění K. P. na bazi II. prstu o délce 3 cm, které si vyžádalo sešití rány s průměrnou dobou léčení sedmi dní, přičemž pouze shodou náhod, vzhledem ke způsobu útoku vedeného rukou ozbrojenou nožem s čepelí o délce 16,5 cm směřující do oblasti břišní dutiny, nedošlo ke vzniku závažnějších poranění spočívajících v poranění cév a nervů či v průniku do dutiny hrudní, břišní nebo do oblasti ledvin znamenající ohrožení jeho zdraví, či života“.
Nejvyšší soud konstatuje, že z popsaných skutkových okolností dostatečně zřetelně plyne subjektivní stránka pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. - úmyslné zavinění obviněného [minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.], zahrnující všechny obligatorní znaky. Z kontextu zjištěných skutkových okolností je totiž zjevné, že obviněný po předchozí výhrůžce zabitím zaútočil na poškozeného nebezpečnou zbraní – nožem, jenž byl podle znalce způsobilý ke vzniku závažnějších poranění v dutině břišní, přičemž tento útok, jehož intenzitu nelze nijak bagatelizovat, směřoval právě do oblasti dutiny břišní (tedy nechráněné části lidského těla, kde se, jak je obecně známo, nacházejí životně důležité orgány), a již proto musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním způsobí poškozenému zranění rázu těžké újmy na zdraví [především poškození důležitých orgánů, tj. těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e) tr. zák.], kdy pouze shodou okolností a zejména v důsledku úspěšné aktivní obrany poškozeného k takovému poškození nedošlo. Uvedené skutečnosti dokresluje, jak na to správně poukázal odvolací soud, zjištění o duševním stavu obviněného – jeho osobnost je nevyvážená s paranoidními a impulsivními rysy, které se stupňují vlivem užívání alkoholu (nutno ovšem současně poznamenat, že tím nedošlo k vyloučení příčetnosti obviněného).
K námitce týkající se materiální stránky trestného činu lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak uzavřít, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, s ohledem na konkrétní okolnosti zjištěného skutku, jak byly již shora zmíněny, a trestní minulost obviněného, který již byl pro obdobnou trestnou činnost násilného charakteru pravomocně odsouzen (viz trestní věc vedená u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 8/2006), včetně skutečnosti, že obviněný se předmětného skutku dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody (v uvedené trestní věci byl obviněný pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, tj. do 23. 2. 2010, za současného uložení ochranného psychiatrického léčení ambulantní formou), je třeba učinit závěr o zřetelně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti předmětného skutku.
Mezi právními závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, tedy není nesoulad. Nalézací ani odvolací soud nepostupoval v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. března 2009
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý