ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.361.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 361/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2009 o dovoláních, která podali obvinění M. S. a S. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 4 To 52/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 6/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. S. a S. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 1. 2008, sp. zn. 7 T 6/2007, byl obviněný S. S. uznán vinným (v bodě I. 1., 2.) pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil dílem sám a dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (v bodě I. 2.), a (v bodě II.) trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. a obviněný M. S. byl uznán vinným (v bodě I. 2.) trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „I. obž. S. S. sám 1. v období od počátku roku 2002 do 8. 2. 2004 v K., okr. Ch. a v N. postupně pod různými záminkami vylákal od A. P., finanční prostředky, mimo jiné s ujišťováním, že je během několika měsíců, nejpozději však do dubna 2004 vrátí, ač si byl vědom, že v důsledku své finanční situace, závazků a vlastních příjmů, je zcela nereálné dlužné peníze vrátit ve stanovených termínech, přičemž když o jednotlivé půjčky A. P. žádal, zamlčel, resp. ho neinformoval o tom, že společnost A., s.r.o., jejímž jsou s bratrem M. S. jedinými společníky, je od roku 2000 v konkursu, a že do konkursní podstaty k uspokojení věřitelů byla zahrnuta podstatná část majetku rodiny S., a konkrétně vylákal dne 4. 5. 2002 částku 300.000,- Kč, po uplynutí 3 měsíců v přesně neustanovený den částku 500.000,- Kč, dne 16. 6. 2002 částku 455.000,- Kč, v přesně neustanovený den v prosinci 2002 částku 300.000,- Kč, dne 10. 5. 2003 částku 640.000,- Kč, dne 13. 7. 2003 částku 60.000,- Kč, dne 8. 11. 2003 částku 300.000,- Kč a částku 400.000,- Kč, v přesně neustanovený den v prosinci 2003 částku 200.000,- Kč, dne 20. 1. 2004 částku 250.000,- Kč, dne 29. 1. 2004 částku 160.000,- Kč, dne 6. 2. 2004 částku 380.000,- Kč a dne 8. 2. 2004 částku 270.000,- Kč, peníze do současné doby nevrátil, ač mu dne 11. února 2004 byl Č. s. a.s. N. poskytnut hotovostní úvěr ve výši 5.250.000,- Kč a způsobil tímto jednáním A. P., trvale bytem N., V., škodu ve výši nejméně 4.215.000,- Kč,
2. obž. S. S. a M. S. společně ač věděli, že vzhledem ke svým jiným předchozím závazkům nebudou schopni svůj závazek splnit, dne 30. 7. 2003 v K. H. uzavřeli s J. E., smlouvu o finanční půjčce na částku 950.000,- Kč a dne 4. 9. 2003 další smlouvu o finanční půjčce na částku 460.000,- Kč s tím, že jako záruku k těmto finančním půjčkám zastavili ve prospěch J. E. nemovitost – objekt rodinného domu v obci K., i přesto, že uvedená nemovitost byla v době uzavírání předmětných smluv přislíbena do zástavy ve prospěch A. P., následně po vypršení termínu úplného splacení obou půjček podal J. E. návrh na nařízení výkonu rozhodnutí spočívající v soudcovském zástavním právu na předmětný objekt v K., přičemž ho začátkem dubna 2004 oba obžalovaní přesvědčili, aby u Vrchního soudu v Praze, vzal svůj návrh – plombu na daný objekt zpět, s ujištěním, že mu dlužné peníze po zpětvzetí plomby z předmětného objektu vrátí, a to nejpozději do 30. června 2004, což však neučinili a způsobili tak J. E., bytem F., W., R. D., škodu ve výši 1.510.000,- Kč,
II. obž. S. S. sám v úmyslu dosáhnout uzavření smlouvy o hypotéčním úvěru předložil při jednáních s pracovníky Č. s., a.s., pobočka N., pro doložení svého pravidelného měsíčního příjmu ve výši 21.000,- Kč fiktivní smlouvu o nájmu nebytového prostoru mezi ním, jako pronajímatelem a J. Š., tr. bytem J. – K., P., IČ, jako nájemcem, která měla být uzavřena dne 1. 1. 2004, a dále neuvedl, že v době žádosti o úvěr dluží A. P. částku 1.860.000,- Kč, J. E. částku 1.510.000,- Kč, T. K., částku 100.000,- Kč a V. V., částku 350.000,- Kč, a dne 11. 2. 2004 byla mezi ním a Č. s., a.s., oblastní pobočkou v N. uzavřena ve smyslu §497 Obchodního zákoníku smlouva o úvěru č. přičemž úvěr poskytnutý ve výši 5.250.000,- Kč byl a je zajištěn rodinným domem č.p. st. v katastrálním území – K., obec K., LV č., Katastrální úřad v Ch., oceněným na částku 7.000.000,- Kč“.
Za tyto trestné činy byl obviněný S. S. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a obviněný M. S. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému S. S. uložena povinnost uhradit poškozenému A. P. na náhradě škody částku ve výši 4.215.000,- Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným S. S.a M. S. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně poškozenému J. E. na náhradě škody částku ve výši 1.510.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. E. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. S. a S. S., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 4 To 52/2008, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obou obviněných ve výroku o náhradě škody, který se týká poškozeného J. E. a podle §265 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění M. S. a S. S. (dále jen „obvinění“) dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. s tím, že napadají „formu a neúplnost rozhodnutí a rozhodnutí jako takové i rozhodnutí soudu prvního stupně pro nesprávné právní posouzení věci (vyplývající z odůvodnění napadeného rozhodnutí) a zkrácení obžalovaných na jejich právech na obhajobu“.
V návaznosti na to shodně namítli, že soud druhé instance měl o jejich odvolání rozhodnout rozsudkem a nikoliv usnesením. Podle jejich názoru také v napadeném rozhodnutí úplně chybí výrok, kterým by odvolací soud rozhodl o jejich odvolání (mimo výrok o náhradě škody), byť podle §256 tr. ř. Dále vyjádřili přesvědčení, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k subjektivní stránce trestných činů i ke stránce objektivní u trestného činu úvěrového podvodu, neboť v jejich jednání nebyl nijak prokázán podvodný úmysl a z tohoto pohledu bylo hodnocení důkazů soudy obou stupňů nesprávné. Následně konstatovali, že byli zkráceni na svých právech na obhajobu, když byly zamítnuty a nebyly provedeny jimi navrhované důkazy, které považují v rámci svého práva na obhajobu, požadavku potřebného rovnocenného zjištění skutečností v jejich prospěch i neprospěch a zjištění skutkového stavu s vyloučením důvodných pochybností, za naprosto nutné a podstatné k nápravě nedostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně a k doplnění a změně skutkového stavu nesprávně zjištěného. Dodali, že bez doplnění dokazování provedením navržených důkazů (ať již soudem prvního či druhého stupně) byl napadený rozsudek nalézacího soudu prakticky nepřezkoumatelný, pokud by ovšem odvolací soud k důvodným pochybnostem o dosavadních skutkových zjištěních soudu prvního stupně nerozhodl v jejich prospěch. V ostatním odkázali na obsah svých dřívějších podání a přednesů, zejména odvolání a doplnění jeho odůvodnění při veřejném zasedání o odvolání.
Z těchto důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 4 To 52/2008, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí ve smyslu předchozích návrhů, nebo aby Nejvyšší soud sám podle §265m tr. ř. rozhodl a v plném rozsahu je zprostil obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je to, že byl napadeným rozhodnutím zamítnut či odmítnut řádný opravný prostředek dovolatele. Poté shledal, že vrchní soud však v dané věci takové rozhodnutí neučinil, neboť na podkladě podaného odvolání napadený rozsudek nalézacího soudu změnil, a to zřetelně ve prospěch obviněných. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy obvinění úspěšně namítat nemohou. Podle jeho slov popsaný způsob rozhodnutí odvolacího soudu rovněž znamená, že odvolání obviněných bylo částečně vyhověno. Jestliže tedy bylo odvolání obviněných částečně vyhověno, nemohl odvolací soud současně rozhodnout o tom, že se jejich odvolání zamítá, neboť o řádném opravném prostředku je možno rozhodnout pouze tak, že se mu buď (zcela či zčásti) vyhoví, nebo se zamítne (odmítne); není však možné obojí způsob rozhodnutí spojit. Proto v napadeném usnesení odvolacího soudu žádný výrok nechybí a námitka obviněných ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je zjevně neopodstatněná.
Dále státní zástupce uvedl, že námitku obviněných, podle níž měl vrchní soud rozhodnout formou rozsudku a nikoli usnesení, nelze podřadit pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod. Je ovšem možno poznamenat, že ve smyslu §119 odst. 1 tr. ř. rozhoduje soud rozsudkem v zákonem vymezených případech, v případech ostatních rozhoduje formou usnesení. Pokud je o řízení o odvolání, vyhlašuje odvolací soud rozsudek v případě, že podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhoduje sám ve věci (tj. o vině a/nebo trestu), zatímco při změně výroku o náhradě škody ve smyslu §265 tr. ř. nejde o rozhodnutí ve věci a soud druhého stupně proto rozhoduje usnesením.
Státní zástupce rovněž připomněl, že poslední z deklarovaných dovolacích důvodů [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] spatřují obvinění v nesprávném právním posouzení subjektivní stránky, protože jim nebyl podle jejich přesvědčení prokázán podvodný úmysl. V této souvislosti seznal, že zjišťování subjektivní stránky věnovaly oba ve věci činné soudy náležitou pozornost a své závěry v tomto směru řádně odůvodnily. Jejich vývody se jeví jako zcela důvodné a správné, proto je možno na ně odkázat, aniž by bylo nutno je opakovat či dále rozvíjet. Doplnil, že námitka obviněných, že byli zkrácení na svých právech na obhajobu, neboť nebyly provedeny jimi navrhované důkazy, jež považují za nutné a podstatné, tento (ani jiný) dovolací důvod nenaplňuje. Jestliže obvinění odkazují na obsah svých dřívějších podání a přednesů, je třeba upozornit, že k nim dovolací soud v rámci řízení o tomto mimořádném opravném prostředku nemůže přihlížet (a contrario §265i odst. 3 tr. ř.).
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce uzavřel, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, jež by zakládala některý z deklarovaných či jiný zákonný dovolací důvod, a navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jsou zjevně neopodstatněná. Současně, pro případ že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro přezkumnou činnost podle §265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, sp. zn. 4 To 52/2008, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1480/2003, publikované pod č. 14/2005 Sb. rozh. tr.). Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, jimiž obvinění deklarovali naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., však směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obvinění totiž soudům vytýkají v prvé řadě neúplné důkazní řízení (že neprovedly jimi navrhované důkazy s tím, že takový postup má za následek porušení jejich práva na obhajobu), nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Až sekundárně – pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutků. Nenamítají tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Nejvyšší soud v daných souvislostech ještě poznamenává, že obvinění ve svém dovolání sice namítají, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve vztahu k subjektivní stránce trestných činů i ke stránce objektivní u trestného činu úvěrového podvodu, avšak nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by existence takového rozporu mezi skutky zjištěnými soudy nižších stupňů a jejich právním posouzením měla vyplývat. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních právně relevantních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý ze zákonných dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnými ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovali jen z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e) a f) tr. ř.], které však obvinění neuplatnili a svou argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětných skutků, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
Nejvyšší soud pouze stručně poznamenává, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů učinily, není nesoulad. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Pokud obvinění dále argumentovali, že soud druhé instance měl o jejich odvolání rozhodnout rozsudkem a nikoliv usnesením, pak je třeba konstatovat, že ani taková argumentace žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. ř. nenaplňuje.
Byla-li by dovolání podána jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, která byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obvinění však také namítli, že v napadeném rozhodnutí chybí výrok, kterým by odvolací soud rozhodl o jejich odvolání, byť podle §256 tr. ř. Uvedenou námitku je možné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. považovat za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
Nejvyšší soud uvádí, že ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně postupem podle §254 tr. ř. a které jsou obsahem ustanovení §256 tr. ř. a §258 odst. 1, 2 tr. ř., vyplývá, že zamítnutí odvolání jako nedůvodného podle §256 tr. ř. přichází v úvahu jedině tehdy, jde-li o plné potvrzení zákonnosti a odůvodněnosti napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo rozsudku. Odvolání není důvodné, jestliže napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Odvolací soud proto odvolání zamítne mj. v případech, kdy neshledá důvod ke zrušení napadeného rozsudku nebo jeho části. Je-li vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, odvolací soud zruší rozsudek jen v této části. Přitom platí, že pokud zruší, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Jestliže soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do zamítnutí neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 17/2002, č. 417, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 23/2003, č. 531).
V posuzované trestní věci odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 tr. ř.) dospěl k závěru, že napadený rozsudek je vadný ve výroku o náhradě škody, který se týká poškozeného J. E Proto tento oddělitelný výrok podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §265 tr. ř. jmenovaného poškozeného odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Za tohoto stavu již odvolací soud nemohl rozhodnout o zbytku podaných odvolání dalším výrokem tak, že se odvolání obviněných podle §256 tr. ř. zamítají, neboť, jak výše naznačeno, odvolání obviněného zásadně tvoří jediný celek (jeden opravný prostředek) a nelze mu tudíž dílem vyhovět a dílem je zamítnout. To znamená, že z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. není napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo pochybením spočívajícím v absenci či neúplnosti některého výroku, jak na to ve svém mimořádném opravném prostředku poukazují obvinění.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V dané trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky, z nichž by měla vyplývat existence některého z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu, neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. (viz argumentaci shora).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. dubna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý