ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.573.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 573/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. října 2009 dovolání, které podal obviněný J. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 7/2008, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, zrušuje . Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 17 T 7/2008, byl obviněný J. P. uznán vinným, že
jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti B. S. s. r. o. se sídlem S., K., IČ (dále jen „B.“), vědom si nepříznivých hospodářských výsledků společnosti, neplacení finančních závazků po lhůtách splatnosti dodavatelům, probíhajících a hrozících soudních sporů, pravomocných rozhodnutí a výměrů ukládajících povinnosti společnosti k finančnímu plnění, vedených a dalších hrozících exekučních řízení proti společnosti jako povinné, vědom si hrozby rozhodčího řízení se společností L. Č. r. v. o. s. a od 22. 7. 2004 již probíhajícího rozhodčího řízení o zaplacení částky 9.357.400,- Kč s příslušenstvím u rozhodčího soudu při H. k. Č. r. a A. k. Č. r., v úmyslu získat finanční prostředky, tyto skutečnosti při projednávání úvěrových smluv zamlčel a při podpisu úvěrových smluv stvrdil svým podpisem nepravdivé údaje, že společnost B. jako klient nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti vůči svým věřitelům, které by měly negativní vliv na schopnost klienta dostát jeho platebním závazkům ze smlouvy, nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti vůči státu (zejména vůči F., Č. a c. ú., z. p.), že mu není známo, že by proti společnosti bylo vedeno nebo jí hrozilo soudní, rozhodčí či jiné řízení, jehož výsledek by mohl negativně ovlivnit jeho podnikatelskou činnost, či mohl mít negativní vliv na schopnost společnosti dostát platebním závazkům vyplývajícím ze smlouvy, přestože si v době podpisu této smlouvy byl vědom, že potvrzuje nepravdivá tvrzení, a tak
1 a) dne 3. 8. 2004 požádal o poskytnutí kontokorentního úvěru od Č. o. b. a. s. P. se sídlem P. – N. M., N. P., IČ (dále jen „Č.“), prostřednictvím její p. ve S., L., při sjednávání úvěrové smlouvy poskytl nepravdivé údaje také tím, že předložil fotokopie daňových přiznání společnosti B. za roky 2002 a 2003, výkaz zisků a ztrát a rozvahu, které byly upraveny, byly v nich uvedeny nepravdivé a hrubě zkreslené údaje vylepšující hospodářské výsledky společnosti B., čímž dosáhl uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru č. na poskytnutí peněžních prostředků formou kontokorentního úvěru do výše úvěrového limitu 3.000.000,- Kč, kterou podepsal dne 16. 8. 2004 a při podpisu této smlouvy opět stvrzoval nepravdivé údaje, které předtím uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy,
1 b) dne 21. 12. 2004 požádal o poskytnutí kontokorentního úvěru Č. prostřednictvím pobočky ve S., L., při sjednávání úvěrové smlouvy stvrdil platnost daňových přiznání, výkazů zisků a ztrát a rozvah, předložených za roky 2002, 2003, doplnil písemnosti výkazem zisků a ztrát a rozvahou k 30. 9. 2004, kde byly uvedeny zkreslené údaje o hospodaření společnosti, dosáhl tak uzavření smlouvy o kontokorentním úvěru č. na poskytnutí úvěru do výše úvěrového limitu 4.000.000,- Kč, a při podpisu této smlouvy dne 10. 1. 2005 opět stvrzoval nepravdivé údaje, které předtím uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy, z poskytnutého úvěru byl splacen k 11. 1. 2005 čerpaný kontokorentní úvěr č., a z nově poskytnutého úvěru postupně vyčerpal celý úvěrový limit ve výši 4.000.000,- Kč,
jednáním pod ad 1 a), 1 b) způsobil škodu v celkové výši 4.000.000,- Kč poškozené společnosti Č.,
2) dne 21. 12. 2004 požádal Č. prostřednictvím p. ve S., L., o poskytnutí účelového úvěru na nákup nemovitostí od Ing. E. S., zapsaných u K. ú. p. J. k., se sídlem v Č. B. – k. p. S., LV č.– budovy čp. na pozemku a pozemku č., při sjednávání úvěru dokládal příznivou hospodářskou situaci společnosti B. kopiemi daňových přiznání této společnosti za roky 2002, 2003, výkazy zisků a ztrát a rozvahami za roky 2002 a 2003 a k 30. 9. 2004, a při podpisu smlouvy dne 10. 1. 2005 opět stvrzoval nepravdivé údaje, které předtím uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy, dosáhl tak uzavření smlouvy o úvěru č. o poskytnutí účelového úvěru ve výši 2.950.000,- Kč a čerpáním úvěru pak způsobil poškozené Č. škodu ve výši 2.950.000,- Kč.
Celkově, výše uvedeným jednáním, způsobil poškozené společnosti Č. škodu ve výši 6.950.000,- Kč.
Takto zjištěné jednání pod body 1 a), 1 b) a 2) výroku rozsudku soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §250b odst. 5 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod zakotvený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný připomněl, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů. Vrchnímu soudu v Praze vytkl nesprávné právní hodnocení skutku, které shledal v použití ustanovení §250b odst. 5 tr. zák. Namítl, že za naplnění znaku této přísnější právní kvalifikace – způsobení škody velkého rozsahu, soudy považovaly výši poskytnutého úvěru a nikoliv výši škody, která poskytnutím úvěru jeho osobě, jež při sjednávání úvěrové smlouvy uvedla nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, skutečně vznikla tím, že úvěr nebyl poškozené společnosti splácen. V této souvislosti vyslovil názor, že výše způsobené škody a výše poskytnutého úvěru není z hlediska právní kvalifikace trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. totéž. Podotkl, že odvolací soud argumentoval v napadeném usnesení rozhodnutím Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 51/2004, z něhož vyjímá, že zástavní právo se považuje pouze za jeden ze způsobů náhrady škody vzniklé při nesplácení úvěru, avšak nelze jej považovat za skutečnost, která vylučuje vznik škody jako takové. Tím argumentoval proti názoru obhajoby, že je-li část úvěru zajištěna tak, že část tohoto úvěru je objektivně nutně „vrátitelná“ a nakonec i vrácená, pak co do této částky nelze uvažovat o škodě, neboť fakticky škoda v tomto rozsahu vzniknout nemohla a také nevznikla.
Podle obviněného odvolací soud nevyložil zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu správně, protože se týká trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a nikoliv trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., jehož skutková podstata je naprosto odlišná. Dodal, že pachatel naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., vedený úmyslem úvěr nevrátit, jedná v úmyslu sebe nebo jiného obohatit a získané prostředky bance nevrátit. Takový úmysl však neměl, ani mu nebyl přičítán. V návaznosti na to obviněný zmínil, že jako jednatel společnosti B. S. s. r. o. pro tuto společnost při uvedení nepravdivých a hrubě zkreslených údajů získal úvěr v celkové výši 6.950.000,- Kč, v důsledku čehož vznikla bance škoda 4.847.000,- Kč. Vyšší škoda objektivně vzniknout nemohla, neboť zajištění formou nemovitostní zástavy její vznik vylučovalo. Skutkové podstaty trestných činů podvodu podle §250 tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. se liší právě tím, že k trestnosti podle §250b tr. zák. není zapotřebí úmysl pachatele obohatit sebe nebo jiného. K naplnění znaků přísnější právní kvalifikace podle tohoto zákonného ustanovení je však zapotřebí, aby škoda skutečně vznikla, resp. objektivně vůbec mohla vzniknout.
Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že pokud svým jednáním způsobil škodu nepřesahující částku 5.000.000,- Kč, nemohlo být toto jednání kvalifikováno podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., ale pouze podle §250b odst. 1, 4 tr. zák. Vrchní soud v Praze pochybil, když jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítl. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, a tomuto soudu věc přikázal k dalšímu projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který shrnul dosavadní průběh řízení a obviněným uplatněné námitky. Konstatoval, že tyto odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu, byť uplatněná argumentace není v některých jednotlivostech zcela přiléhavá, neboť obviněný (stejně jako odvolací soud) nezaregistroval posun v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je však nutno přisvědčit v tom, že soudy nepostupovaly správně, pokud při právní kvalifikaci skutku nepřihlížely k zajištění úvěru zástavou.
Státní zástupce připomněl, že pod vlivem judikatury Ústavního soudu dospěla též judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že zajištění úvěru zástavou může mít za určitých okolností význam z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu „obecného“ podvodu podle §250 tr. zák. (nejnověji např. rozhodnutí ve věci, sp. zn. 4 Tz 108/2008). Obecně dospěla judikatura k právnímu názoru, podle něhož v případě, kdy byl úvěr zajištěn zástavou, může být trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. spáchán jenom tehdy, pokud by poskytnutý úvěr či závazek – za předpokladu, že dlužník od počátku neměl v úmyslu jej splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl závazek splacen, a jestliže byl dlužník alespoň srozuměn s tím, že hodnota zástavy je nižší než hodnota závazku, jenž je jí zajištěn. V opačném případě – pokud by hodnota zástavy byla vyšší než hodnota závazku touto zajištěného – by totiž nemohla v důsledku takového jednání vzniknout škoda na cizím majetku, která je znakem této skutkové podstaty, protože zástavní věřitel by měl v případě neplnění závazku dlužníkem vždy možnost jeho hodnotu získat zpět prostřednictvím realizace zástavního práva.
Podle státního zástupce je třeba zmíněné závěry přiměřeně použít i při aplikaci kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. (§250b odst. 3 až odst. 5 tr. zák.), jejichž znakem je způsobení škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 3 Tdo 890/2007). Připomněl, že trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. spáchaný v kvalifikované skutkové podstatě je v zásadě dokonán již v momentě čerpání úvěru získaného na základě nepravdivých či zkreslených údajů, což platilo i v případech, kdy bylo podle dřívější právní úpravy vylákání úvěru posuzováno jako trestný čin „obecného“ podvodu podle §250 tr. zák. Vyjádřil názor, že pokud může mít zajištění úvěru zástavou vliv na posuzování trestnosti „obecného“ podvodu, není důvodu v případě úvěrového podvodu podle §250b tr. zák. takovýto vliv vyloučit. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je ovšem nutno vycházet z toho, že k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. postačuje samotné uvedení nepravdivých údajů při sjednávání úvěrové smlouvy a nevyžaduje se existence úmyslu směřujícího ke způsobení škody. Ve vztahu k těžšímu následku spočívajícímu ve způsobení škody u kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 3 až odst. 5 tr. zák. postačuje zavinění z nedbalosti, a to i nevědomé [§6 písm. b tr. zák.]. Státní zástupce dodal, že v případě, že úvěr získaný za uvedení nepravdivých skutečností byl zajištěn zástavou nemovitosti a následně nebyl splácen, bude způsobení těžšího následku ve smyslu znění §250b odst. 3 až odst. 5 tr. zák. pokryto zaviněním pachatele nejen v případě, kdy pachatel byl srozuměn s nedostatečností tohoto zajištění, ale bude postačovat, že pachatel vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že zástava nemá takovou hodnotu, aby se její realizací mohl věřitel uspokojit v plném rozsahu [§5 písm. b) tr. zák.]. K zajištění úvěru zástavou je přitom nutno při posuzování výše škody a na ni navazující právní kvalifikaci přihlédnout i v případě, že zástava postačuje pouze k částečnému uspokojení úvěrového věřitele. Pokud judikatura v zásadě připouští vliv zajištění úvěru zástavou na právní kvalifikaci skutku, není podle názoru státního zástupce důvodu k tomu, aby jednání pachatele, který úvěr zajistil zástavou alespoň částečně, bylo posuzováno stejně jako jednání pachatele, který – lapidárně řečeno – vylákal úvěr a věřiteli nic neposkytl.
Dále státní zástupce zdůraznil, že v předmětné trestní věci ze skutkových zjištění rozvedených v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že úvěr uvedený pod bodem 2) výroku o vině byl zajištěn zástavou nemovitostí, které společnost B. S. zakoupila dne 26. 11. 2004 za částku 3.000.000,- Kč. Současně ze skutkových zjištění plyne, že na majetek této společnosti byla ke dni 21. 12. 2004 pravomocně (ode dne 1. 12. 2004) nařízena exekuce na částku 238.223,- Kč, o čemž obviněný věděl. Další exekuce na částku 292.975,- Kč byla v té době nařízena nepravomocně, když příslušné soudní rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 5. 2005. Dále odvolací soud konstatoval, že z výtěžku dražby předmětné nemovitosti Č. a. s. posléze obdržela poměrnou část 1.963.000,- Kč.
Z výše uvedených skutkových zjištění podle státního zástupce vyplývá, že v případě dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině byl poskytnutý úvěr zajištěn zástavou, jejíž tržní cena (částku 3.000.000,- Kč, za kterou byly nemovitosti zakoupeny, soud nijak nezpochybnil) byla dokonce mírně vyšší než výše úvěru. S ohledem na vědomost obviněného o pravomocně nařízené exekuci na částku cca 1/4 milionu Kč a o dalších hrozících exekucích lze dovodit minimálně nedbalostní zavinění obviněného ve vztahu k okolnosti, že realizací zástavy nebude dosaženo uspokojení úvěru v celé výši a že peněžnímu ústavu vznikne škoda. Na druhé straně mohl obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy a čerpání úvěru důvodně počítat s tím, že v případě nesplácení úvěru dosáhne peněžní ústav alespoň částečného uspokojení svých nároků realizací poskytnuté zástavy; peněžní ústav také skutečně získal prodejem zástavy finanční prostředky ve výši cca 65% poskytnutého úvěru. S ohledem na výše uvedené obecné zásady vlivu zajištění úvěru zástavou na existenci znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popř. kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., však nelze dovozovat, že by peněžnímu ústavu vznikla zaviněným jednáním obviněného škoda ve výši částky 2.950.000,- Kč, tj. ve výši celého poskytnutého úvěru.
Při zohlednění zajištění úvěru zástavou lze obviněnému v případě dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině přičítat způsobení škody ve výši 987.000,- Kč. V souvislosti s dílčími útoky pod body 1a) a 1b) výroku o vině, kde o výši způsobené škody žádné pochybnosti nevznikají, obviněný způsobil na cizím majetku škodu ve výši 4.987.000,- Kč. Tato škoda není škodou velkého rozsahu ve smyslu znění §89 odst. 11 a §250b odst. 5 tr. zák., a to i v případě, že nebude přihlíženo ke dvěma zaplaceným splátkám úvěru pod bodem 2) výroku o vině ve výši 30.000,- Kč a 4.000,- Kč, jejichž zohlednění se zřejmě – byť bez bližší argumentace – obviněný domáhá. Pokud soudy při právní kvalifikaci skutku nepřihlížely k zajištění úvěru zástavou u dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině a souzený skutek kvalifikovaly jako trestný čin úvěrového podvodu spáchaný v nejpřísněji trestné kvalifikované skutkové podstatě podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., spočívalo jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Dále navrhl, aby dovolací soud v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] i pro případ jiného rozhodnutí, než je navrhováno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný v podrobnostech vytýká, že předmětný skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., neboť s ohledem na výši škody, která podle jeho názoru v důsledku zajištění úvěru zástavou nemovitostí nepřesáhla částku 5.000.000,- Kč, měl být kvalifikován toliko podle §250b odst. 1, 4 tr. zák. Tato výhrada obsahově důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného usnesení, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu, a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž dospěl k následujícím závěrům.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a takovým činem způsobí škodu velkého rozsahu.
Zákon v §89 odst. 11 tr. zák. stanoví, že škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000 Kč.
Podle §4 písm. a) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Z ustanovení §6 písm. a) tr. zák. vyplývá, že k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné.
Ve stručnosti lze připomenout, že za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy. Stanoví-li smlouva, že úvěr lze použít pouze k určitému účelu, může věřitel omezit poskytnutí peněžních prostředků pouze na plnění závazků dlužníka převzatých v souvislosti s tímto účelem. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence anebo dotace. Za hrubě zkreslené údaje považujeme takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence nebo dotace, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí subvence či dotace. Úvěrovým podvodem může být i jednání, jímž se dosáhne poskytnutí úvěru bankou v důsledku hrubě zkreslených údajů, které se týkají zejména možné návratnosti úvěru, pokud již při poskytnutí úvěru nebyla jeho návratnost reálná. Podstatné údaje zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy nebo v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní pro její uzavření.
Z tzv. právní věty, jak je uvedena ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích na str. 3, je zřejmé, že soud považoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, za naplněné tím, že „při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a podstatné údaje zamlčel a způsobil tím škodu velkého rozsahu“.
Podle názoru Nejvyššího soudu dospěl Krajský soud v Českých Budějovicích k důvodnému právnímu závěru, že při sjednávání úvěrové smlouvy obviněný uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a podstatné údaje zamlčel, jak je zjevné z popisu tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku [návětí a body 1a), 1b) a 2)], čemuž odpovídá právní posouzení skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Současně však nelze souhlasit s tím, že zjištěným jednáním obviněný způsobil ve smyslu ustanovení §250b odst. 5 tr. zák. škodu velkého rozsahu.
V nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, z něhož následně vycházela řada rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 8 Tdo 1306/2006-I, sp. zn. 3 Tdo 123/2007, sp. zn. 3 Tdo 890/2007, sp. zn. 11 Tdo 508/2008 a sp. zn. 4 Tz 108/2008-I), bylo poukázáno na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, i na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn. 8 Tz 303/2000 a sp. zn. 8 Tz 164/99), která předcházela usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 8 Tdo 51/2004 (publikovaném též pod č. 9/2005 Sb. rozh. tr.). Ústavní soud mimo jiné připomněl, že „k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného vylákáním úvěru – je na rozdíl od trestného činu úvěrového podvodu, který byl do trestního zákona vložen až s účinností od 1. 1. 1998 – nutno prokázat, že pachatel již v době uzavření smlouvy o úvěru nejenže jednal klamavě, ale že současně jednal v úmyslu peníze buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené době, popřípadě jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené době nebude moci vrátit a že tím banku uvádí v omyl, aby se ke škodě jejího majetku obohatil.“ Rovněž konstatoval: „…trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. mohl být spáchán jen za předpokladu, kdyby poskytnutý úvěr – třebaže dlužník od počátku neměl v úmyslu úvěr splácet – byl zajištěn takovou hodnotou zástavy, která nepostačovala k tomu, aby jejím prodejem byl úvěr splacen, a jestliže si byl dlužník této skutečnosti vědom. Dlužník by tedy musel být přinejmenším srozuměn s tím, že hodnota zástavy, kterou byl úvěr zajištěn, je nižší, než hodnota poskytnutého úvěru a že banka utrpí škodu odpovídající rozdílu mezi těmito hodnotami.“ Současně Ústavní soud zdůraznil: „…tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěru, nelze dovodit úmysl způsobit takovým jednáním škodu a na cizím majetku se takto obohatit.“ Taktéž připomněl povahu zástavního práva, které je věcným právem k věci cizí, přičemž „zpeněžení zástavy je v zásadě možné na základě jednostranného úkonu zástavního věřitele, proti němuž má vlastník zástavy (a tím méně držitel či detentor) jen omezené možnosti právní obrany“ (vše na str. 7 nálezu Ústavního soudu).
Podle názoru Nejvyššího soudu lze výše konstatované skutečnosti ohledně zajištění úvěru zástavou, byť se týkají trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., vztáhnout i na trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., a to při úvaze o naplnění jeho kvalifikované skutkové podstaty podle §250b odst. 3, §250b odst. 4 písm. b) a §250b odst. 5 tr. zák., tj. zda činem uvedeným v §250b odst. 1 tr. zák. pachatel způsobil škodu nikoliv malou, značnou škodu či škodu velkého rozsahu. Ostatně v tomto směru je možno odkázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 3 Tdo 890/2007. Současně není důvodu, aby k zajištění úvěru zástavou, a to s ohledem na povahu zástavního práva, nebylo při posuzování výše škody a na ni navazující právní kvalifikaci přihlédnuto i v případě, že zástava postačuje pouze k částečnému uspokojení úvěrového věřitele.
Ze skutkových zjištění, jak jsou rozvedena v odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, vyplývá, že úvěr uvedený pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byl zajištěn zástavním právem (č. l. 653-654 spisu) k nemovitostem (zapsaným u K. ú. p. J. k., se sídlem v Č. B. – k. p. S., L. č. – b. čp. na pozemku a pozemek č.), které společnost B. S., s. r. o., dne 26. 11. 2004 zakoupila za částku 3.000.000,- Kč (č. l. 650-652 spisu). Ze skutkových zjištění rovněž plyne, že na majetek této společnosti byla ke dni 21. 12. 2004 pravomocně (ode dne 1. 12. 2004) nařízena exekuce na částku 238.223,- Kč, přičemž oprávněnou byla společnost E. s. r. o., o čemž obviněný věděl. Další exekuce na částku 292.975,- Kč, oprávněnou byla společnost J., J. o. a s. s., a. s., byla v té době nařízena nepravomocně, když příslušné soudní rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 5. 2005. Odvolací soud konstatoval, že z výtěžku dražby předmětné nemovitosti posléze obdržela Č., a. s., poměrnou část ve výši 1.963.000,- Kč. Tuto skutečnost však nevzal v úvahu při určení celkové výše škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil. V této souvislosti argumentoval rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 51/2004, že „zástavní právo se považuje pouze za jeden ze způsobů náhrady škody vzniklé při nesplácení úvěru, avšak nelze jej považovat za skutečnost, která vylučuje vznik škody jako takové“ (vše na str. 3 až 5 usnesení soudu druhého stupně).
S poukazem na hodnotu zástavy i na vědomost obviněného o pravomocně nařízené exekuci včetně dalších hrozících exekucích, lze podle Nejvyššího soudu dovodit ve smyslu znění §6 písm. a) tr. zák. minimálně nedbalostní zavinění jeho osoby ve vztahu k okolnosti, že realizací zástavy nebude dosaženo uspokojení úvěru v celé výši a že peněžnímu ústavu vznikne škoda. Současně se měl Vrchní soud v Praze zabývat tím, zda je nedbalostní zavinění v jednání obviněného skutečně naplněno k celému společností Č., a. s., poskytnutému úvěru v částce 6.950.000,- Kč, neboť v této výši byla shledána obviněným způsobená škoda, a to zejména, když v případě nesplácení úvěru mohl zmíněný peněžní ústav dosáhnout alespoň částečného uspokojení svých nároků prostřednictvím poskytnuté zástavy – předmětných nemovitostí, k čemuž v částce 1.963.000,- Kč skutečně došlo. S ohledem na tuto skutečnost, nelze považovat tento obligatorní znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu k této finanční částce za naplněný. V daném případě proto nemohla výše škody dosáhnout škody velkého rozsahu, a tudíž právní posouzení skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák. není možno akceptovat. S právním názorem odvolacího soudu, který byl v napadeném usnesení vysloven (viz závěr předchozího odstavce), nelze s poukazem na výše citovaný nález Ústavního soudu, ale i následná zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně argumentace popsané v tomto usnesení, souhlasit.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2008, sp. zn. 6 To 64/2008. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po zrušení napadeného rozsudku se trestní věc obviněného dostala do procesního stadia řízení před odvolacím soudem. Úkolem Vrchního soudu v Praze bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního řádu, věc projednat v takovém rozsahu, aby mohl učinit o podaném odvolání obviněného zákonu odpovídající rozhodnutí, přičemž lze odkázat na právní názor (§265s odst. 1 tr. ř.), který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.
Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání, které podal obviněný, nemůže ve smyslu ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k