ECLI:CZ:NS:2009:6.TDO.779.2009.1
sp. zn. 6 Tdo 779/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2009 dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 50 To 133/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 118/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 7. 12. 2007, sp. zn. 1 T 118/2006, byl obviněný J. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a trestnými činy výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a deseti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let s tím, že nad obviněným byl zároveň vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby v této zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným K. T., bytem P., trvale K., bez přihl. U V., částku 61.950,- Kč a Č. n. z. p. P., J., částku 26.027,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 50 To 133/2008, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 7. 12. 2007, č. j. 1 T 118/2006-213, ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného K. T. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil, aby uhradil poškozenému K. T., nar., trvale bytem P., K., t. č. P., U V., škodu ve výši 21.750,- Kč.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu, a to výrok o vině, trestu a zbývající výrok o náhradě škody, napadl obviněný J. H. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti odsuzujícímu rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
V podání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení. Ohledně přípustnosti dovolání odkázal na judikaturu Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. II ÚS 193/04, sp. zn. I ÚS 670/05, sp. zn. IV ÚS 216/04). Konstatoval, že krajský soud vyhověl odvolání pouze částečně, a proto měl ve výrocích o vině, trestu a zbývajících částech výroku o náhradě škody podle §256 tr. ř. odvolání zamítnout. Takový výrok však v napadeném rozhodnutí absentuje. Obviněný namítl, že krajský soud i v druhém odvolacím řízení byl názoru, že soud prvního stupně nehodnotil provedené důkazy způsobem odpovídajícím trestnímu řádu, a to zejména pokud jde o klíčový důkaz – výpověď poškozeného. Z toho důvodu provedl v rámci odvolacího řízení jeho opětovný výslech, stejně jako vyslechl přítelkyni obviněného ohledně setkání obviněného s poškozeným, které se uskutečnilo po vydání druhého rozsudku okresního soudu. Odvolací soud však neprovedl svědecký výslech dalších účastníků tohoto setkání, jak navrhovala obhajoba. Obviněný vyslovil nesouhlas s postupem krajského soudu, když uzavřel, že poškozený veškeré rozpory ve svých výpovědích vysvětlil a výslech jeho přítelkyně paradoxně posoudil v neprospěch dovolatele jako usvědčující důkaz o jeho vině. Pochybení shledal i v tom, pokud dovodil, že další navržené důkazy jsou nadbytečné.
Podle obviněného neměl krajský soud vůbec doplnění dokazování ohledně jeho setkání s poškozeným provádět, neboť k němu došlo po vyhlášení rozsudku okresního soudu. Jednal tak fakticky jako soud prvního stupně a tím porušil zásadu dvou procesních instancí. Jestliže dovodil, že toto jejich setkání je skutečností rozhodnou pro posouzení jeho viny, měl napadený rozsudek zrušit a okresnímu soudu uložit, aby v tomto směru dokazování doplnil. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že posoudil výpovědi poškozeného jako věrohodné. Namítl, že v rozhodné době byl K. T. pod vlivem alkoholu, v nemocnici uvedl, že si na nic nepamatuje [v rámci hlavního líčení okresní soud přečetl výpovědi poškozeného podle §211 odst. 3 písm. b) tr. ř.] a jeho výpovědi vykazovaly rozpory s dalšími důkazy. Připomínky též uplatnil k hodnocení dalších provedených důkazů – výpovědí svědků K., H., M. a M., když na jejich základě, stejně jako výpovědi svědka V., je vyloučeno, aby se stíhaného jednání dopustil, neboť k tomu neměl časový prostor a místní možnost. Tyto důkazy minimálně činí spáchání jednání jeho osobou méně pravděpodobným a zakládají o jeho vině pochybnosti. Ani výpověď svědka L. nevznesla do identifikace útočníka jasno a v tomto směru nebyly pochybnosti odstraněny. Obviněný namítl, že okresním soudem nebyly splněny předchozí pokyny odvolacího soudu ohledně doplnění dokazování. Vycházel totiž z procesně nepoužitelných důkazů, a to vyjádření jeho osoby před zahájením trestního řízení. Krajský soud, ačkoliv toto pochybení uznal, uvedl, že na posouzení viny nemělo vliv. Podle mínění obviněného došlo k porušení zásady in dubio pro reo i jeho odsouzením za krádež zlatého náhrdelníku. Poškozený sice mluvil o tom, že mu ho měl obviněný ukrást, jiný důkaz to ale nepotvrzoval. Náhrdelník nebyl nikdy nalezen, dovolatel nebyl při jeho prodeji přistižen. Skutečnost, že jej poškozený dříve vlastnil, neznamená, že mu jej ukradl.
Dále obviněný v podrobnostech zrekapituloval důvody, které podle jeho názoru zpochybňují věrohodnost tvrzení poškozeného a zopakoval svoji argumentaci učiněnou v rámci odvolacího řízení. Zdůraznil, že poškozeným uváděný popis událostí je zjevně nejistý a nemůže být považován za relevantní podklad pro objasnění skutkového stavu. Opětovně připomněl, že okresní soud jako reakci na zásadní rozpory ve výpovědích poškozeného zvolil postup ve smyslu §211 odst. 3 písm. b) tr. ř., avšak následně zcela nepochopitelně hodnotil jeho výpovědi jako věrohodné. Dodal, že odchylky ve výpovědích poškozeného jsou velmi četné. I za předpokladu, že by popis napadení byl poškozeným uváděn v souladu se skutečností, tak v rámci identifikace údajného pachatele čerpal pouze z doslechu či údajů, které mu měla sdělit určitá osoba, kterou blíže neoznačil. Taktéž z lékařské zprávy ze dne 3. 2. 2006 vyplývá, že si poškozený na událost úrazu nepamatoval. Pokud jde o výpověď svědka Lavičky, ten při hlavním líčení konstatoval, že viděl hospodskou rvačku dvou osob, které neznal a ani by je současně nepoznal. Jeho popis konfliktu sice lze v obecných rysech ztotožnit s výpovědí poškozeného, rozhodně však na jeho základě nelze identifikovat osobu obviněného jako jednoho z aktérů konfliktu. Z výpovědi svědka V. vyplývá, že napadení poškozeného před restaurací neviděl; prvostupňový soud ani neuvedl, z čeho mimo výpovědi poškozeného usoudil, že by právě tento svědek měl přímo monitorovat střet poškozeného s útočníkem. Svědek K. se vyjadřoval o incidentu, který vznikl v restauraci mezi ním a poškozeným a do kterého obviněný zasáhl. Neviděl ale fyzický kontakt mezi poškozeným a obviněným. Uvedl, že z restaurace odcházel společně s obviněným, což potvrzují i ostatní svědci. Obviněný konstatoval, že tudíž nevznikl časový prostor, v němž by došlo k fyzickému konfliktu jeho osoby s poškozeným. To potvrdil i svědek H. a v obdobných intencích vypovídali i svědci M. a M. Přesto prvostupňový soud uvedené svědky shledal nevěrohodnými, s čímž nelze souhlasit. Podle názoru obviněného soud hledal záminku, jak znevěrohodnit důkazy svědčící v jeho prospěch a záměrně pominul tu část svědeckých výpovědí, které dokládají okolnosti týkající se jeho odchodu z restaurace. Přitom právě z těchto tvrzení lze vyvozovat, že se nemohl dopustit jednání, jež mu je kladeno za vinu.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2008, sp. zn. 50 To 133/2008, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství.
Státní zástupkyně připomněla dosavadní trestní řízení ve věci a obviněným uplatněné námitky. Uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Konstatovala, že v daném případě však obviněným uváděné důvody pro podání dovolání [§265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.] nekorespondují s obsahem odůvodnění podání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. S ohledem na dostupný spisový materiál zdůraznila, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace dovodila, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu než je vyjmenován v ustanovení §265b tr. ř. a dále, že uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění podání. Proto není možno o mimořádném opravném prostředku věcně rozhodovat.
S poukazem na popsané skutečnosti státní zástupkyně ve vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S konáním neveřejného zasedání vyjádřila souhlas i pro případ jiného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. V dovolání vytýká, že soudy byla nesprávně hodnocena jednak tvrzení poškozeného K. T., která označuje za málo věrohodná a jednak výpovědi svědků. Konstatuje, že nebylo spolehlivě prokázáno, že by se trestné činnosti vůči poškozenému dopustil; z takového jednání neusvědčuje jeho osobu ani žádný z vyslýchaných svědků. Tvrdí, že odvolací soud neprovedl další obhajobou navržené důkazy a doplněním dokazování porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Uvádí, že postupem soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Nutno zdůraznit, že všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání. Jak již bylo výše řečeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat.
Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu Plzeň – město plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. S těmito závěry se po doplněném dokazování a zhodnocení důkazů ztotožnil, popřípadě některé i ve svém rozhodnutí podrobně rozvedl a argumentačně doplnil Krajský soud v Plzni. Rovněž zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na provedení dalších důkazů (vše na str. 4 až 7 rozsudku soudu druhého stupně).
Jelikož Krajský soud v Plzni shledal odvolání obviněného částečně důvodným, a to ve výroku o náhradě škody poškozenému K. T., přičemž tento výrok zrušil a v uvedeném směru učinil nové (pro obviněného příznivější) rozhodnutí, nebylo již namístě činit výrok podle §256 tr. ř., tj. že ohledně výroků o vině, trestu a zbývajících částech výroku o náhradě škody se odvolání zamítá, jak je tvrzeno v dovolání. I když tato námitka nebyla uplatněna pod v úvahu připadajícím důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., považoval Nejvyšší soud za potřebné se k ní zmíněným způsobem stručně vyjádřit.
V dovolání obviněný nenamítá, že skutek, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, byl nesprávně právně posouzen, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho námitky směřují výlučně vůči konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud Plzeň – město (následně též Krajský soud v Plzni) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Lze připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k