ECLI:CZ:NS:2009:7.TDO.932.2009.1
sp. zn. 7 Tdo 932/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 14. října 2009 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného A. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 4 To 194/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 123/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008, sp. zn. 90 T 123/2007, byl obviněný A. S. uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. (bod 2 výroku o vině). Za to byl odsouzen podle §160 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let, podle §53 odst. 1 a §54 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč se stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu závodní činnosti ve všech soutěžích pořádaných ČMFS a v zákazu výkonu všech funkcí ve všech orgánech a členských subjektech ČMFS na dobu 4 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. Týmž rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu u obviněných T. D., M. B., Z. H. a T. M.
Z podnětu odvolání všech obviněných projednal věc ve druhém stupni Krajský soud v Brně. O odvoláních T. M. a A. S. rozhodl rozsudkem ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 4 To 194/2008, a to tak, že ohledně obou obviněných podle §258 odst. 1 písm. b, d), odst. 2 tr. ř. zrušil výroky o trestu zákazu činnosti a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově uložil oběma obviněným podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. shodně trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu závodní činnosti ve všech soutěžích pořádaných ČMFS na dobu 2 roků. O odvoláních obviněných T. D., M. B. a Z. H. rozhodl rozsudkem ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 4 To 217/2008.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně sp. zn. 4 To 194/2008, ze dne 1. 7. 2008, podal obviněný A. S. řádně a včas dovolání opírající se o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci trestněprávní úmluvy o korupci ze dne 27. 1. 1999, k jejímž článkům 7 a 8 učinila Česká republika známou výhradu podle čl. 37 odst. 1 úmluvy, že jako trestný čin bude vnímáno pouze takové jednání, jež odpovídá některé ze skutkových podstat trestných činů upravených v trestním zákoně ČR. Podle obviněného úmluva nezná termín obstarání věci obecného zájmu. Dodal, že ačkoli si je vědom rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 396/07, má za to, že provozování fotbalového utkání nelze považovat za obchodní činnost ve smyslu čl. 7 trestně právní úmluvy. Obviněný dále tvrdí, že nebyl respektován nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, v jehož světle nejsou pořízené odposlechy použitelné jako důkazy. Nařízení odposlechů obsahující písemné odůvodnění se týkalo pouze obviněného H. a ve vztahu k jeho osobě nebylo takové opatření podloženo žádnými relevantními indiciemi. Ze zmiňovaného nálezu Ústavního soudu podle obviněného vyplývá, že pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké relevantní indicie se takový závěr opírá. Obviněný se domnívá, že takovéto podezření v žádném případě dáno nebylo a soud se měl zabývat použitelností příkazů k odposlechům jiných osob. Soudce rozhodující o příkazech neměl podle obviněného k dispozici žádné další indicie, které by potvrzovaly podezření ze spáchání uvedených trestných činů. Obviněný má za to, že k jeho osobě jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nepoužitelné. Navíc je údajně možná existence různého druhu výkladu obsahu telefonních odposlechů. Protože jiný důkaz o vině obviněných neexistuje, dospěly soudy k nesprávnému závěru o jeho vině.
V případě, že by soud neshledal podmínky pro podřazení jeho námitek pod deklarovaný dovolací důvod, obviněný současně namítl, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně napadený dovoláním, a zrušil i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že argumentace uplatněná obviněným A. S. je obdobou námitek jiných pachatelů obdobné trestné činnosti (v rámci tzv. „fotbalové korupce“), známých z řady dalších trestních věcí, v nichž rozhodoval jak Nejvyšší soud ČR v rámci řízení o mimořádných opravných prostředcích, tak Ústavní soud v rámci řízení o ústavních stížnostech pachatelů této trestné činnosti. Oba tyto soudy, zastřešující systém české justice, ve svých rozhodnutích shodně konstatovaly, že na trestnou činnost tohoto druhu lze – pokud jde o naplnění zákonných podmínek pro pořizování odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu – plně aplikovat obviněnými namítaná ustanovení Trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sb.m.s.). Podle státního zástupce skutková zjištění soudů odpovídají znakům skutkových podstat trestných činů podle §160 a §161 tr. zák. a svými elementárními znaky vyhovuje i definici aktivního a pasivního úplatkářství ve smyslu čl. 7 a 8 Trestněprávní úmluvy o korupci. Zmiňovaná výhrada, jež se týká znění ustanovení §160 a §161 tr. zák., aplikaci úmluvy před českými soudy podle názoru státního zástupce nevylučuje.
Další námitka obviněného směřuje vůči pořízeným odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu. Státní zástupce předně konstatoval, že tato námitka uplatněnému důvodu dovolání nevyhovuje, neboť míří do procesu dokazování a jedná se tudíž o výhradu procesní, respektive skutkovou. Ani z věcného hlediska však nelze podle něj obviněným v tomto ohledu přisvědčit. Podle spisového materiálu byl povolen odposlech a záznam telekomunikačního provozu vůči T. D., Z. H., L. V., I. M. a V. H. (příkazem Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2007, sp. zn. V 80-2/2007) a vůči A. S. a T. M. (příkazem Městského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. V 80-4/2007). Příkazy jsou podloženy řádnými návrhy, v nichž je konkrétně popsán zdroj podezření na trestnou činnost, a obsahují všechny nezbytné náležitosti. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu tudíž byly v této věci pořízeny v souladu se zákonem a jsou plně použitelné jako důkaz v řízení před soudem.
Pokud jde o námitku existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, nepřekračuje toto tvrzení obviněného podobu proklamace, neboť chybí jakákoli specifikace takovéto zvláštní vady, jež by mohla naplnit jimi deklarovaný dovolací důvod. Pokud existenci tzv. extrémního nesouladu obvinění vyvozovali ze svých ostatních námitek, bylo již výše vyloženo, proč jim nelze přisvědčit, a dovolání obou obviněných se proto jeví jako zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce má tedy za to, že dovoláními napadená rozhodnutí nejsou zatížena žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným právně relevantně uplatněn námitkou týkající se údajně nesprávné aplikace Trestněprávní úmluvy o korupci. Překážkou aplikace je podle obviněného výhrada, kterou vznesla Česká republika k článkům 7 a 8 úmluvy. Úmluva podle něj nezná termín „obstarání věci obecného zájmu“ a provozování fotbalového utkání nelze považovat za „obchodní činnost“ ve smyslu čl. 7 úmluvy. Nutno podotknout, že obdobnou námitkou se zabýval již soud odvolací v rámci řízení o dovoláních obviněných, jakož i soud I. stupně, neboť shodné námitky byly součástí obhajoby obviněných. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o obviněného A. S., byl soudem I. stupně uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. Trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu. Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou nemá nárok (§162a odst. 1 tr. zák.). Podle právní věty se obviněný dopustil uvedeného trestného činu tím, že v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijal úplatek (jednáním pod bodem ad 2 výroku o vině).
Pokud jde o zmiňované články 7 a 8 Trestně právní úmluvy o korupci (dále jen Úmluvy) přijaté ve Strasburgu dne 27. 1. 1999, která vstoupila v platnost i pro Českou republiku dne 1. 7. 2002, uveřejněné ve sdělení Ministerstva zahraničních věcí publikovaného pod č. 70/2002 Sb.m.s., České republice z nich vyplývá povinnost k trestnímu stíhání korupce (aktivní i pasivní) i v rámci soukromého sektoru. Úmluva tedy ve zmiňovaných článcích zakotvila kriminalizaci aktivního i pasivního úplatkářství v soukromém sektoru. Česká republika učinila při podpisu a ratifikaci Úmluvy k oběma článkům výhradu a zavázala se hodnotit chování v článcích obsažené jako trestný čin podle vnitrostátního práva pouze za předpokladu, že takové chování bude odpovídat skutkovým podstatám trestných činů stanovených v trestním zákoně České republiky. Uvedená výhrada učiněná Českou republikou tedy v žádném případě nebrání v aplikaci Úmluvy, pokud budou skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování podřaditelná pod skutkové podstaty trestných činů podle trestního zákona. Tak je tomu i v nyní posuzované věci. Podle českého právního řádu je trestné pasivní úplatkářství i aktivní úplatkářství, skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, odpovídají znakům skutkových podstat trestných činů podle §160 tr. zák. (u obviněného A. S.) a §161 tr. zák. a svými znaky vyhovují i definici aktivního a pasivního úplatkářství ve smyslu článků 7 a 8 Úmluvy.
Relevantní skutkové podstaty uvedené v trestním zákoně užívají zejména dva pojmy, a to „úplatek“, který musí být poskytnut (nabídnut, slíben) či přijat v souvislosti s „obstaráváním věcí obecného zájmu“.
Není tedy podstatné, že Úmluva nezná pojem „obstarání věci obecného zájmu“, jak namítá obviněný, neboť pojem „obstarávání věcí obecného zájmu“ je zákonným znakem skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle §160 tr. zák. a podplácení podle §161 tr. zák. a teprve jeho naplnění (stejně jako naplnění i všech ostatních znaků skutkových podstat uvedených trestných činů) umožňuje aplikovat zmiňované články 7 a 8 Úmluvy. Naplněním tohoto znaku jednáním obviněných (obviněného) popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně se zabýval Nejvyšší soud při posuzování obdobných případů např. ve věcech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 396/2007, 3 Tdo 510/2007, 6 Tdo 1297/2007, 6 Tdo 272/2008 a 7 Tdo 1057/2008 a zaujal k ní vždy totožné stanovisko. Nejvyšší soud neshledal ani v této věci důvod, pro který by se měl od již vysloveného právního názoru odchýlit.
Za „obstarávání věcí obecného zájmu“ je považována činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988, s. 76 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1001).
Pojem „obstarávání věcí obecného zájmu“ není v zákoně výslovně definován, a proto je to, co je za ně považováno ponecháno jednak na judikatuře, z níž vychází i shora popsaná základní kriteria (např. se jedná o rozhodnutí č. 17/1978, č. 16/1988 Sb. rozh. tr.), anebo na právní teorii, podle níž je „obstaráváním věcí obecného zájmu“ např. plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem v zásadě celá společnost. Jde tedy o činnost především v oblasti státu a samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých ekonomických, zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu (viz Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. II. díl – Zvláštní část. 4. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 250).
Pro posuzování otázky, zda se v případě projednávaného činu jedná o úplatek, který obviněný slíbil, resp. poskytl či přijal, resp. dal si slíbit v souvislosti s „obstaráváním věcí obecného zájmu“, je tudíž nutné vycházet z významu fotbalu a jeho role, jakou ve společnosti sehrává. Především je nutné mít na mysli, že fotbal, byť jde o sportovní odvětví, sehrává podstatně důležitější úlohu. Nelze přehlédnout, že má obrovský význam při pořádání mezinárodních soutěží završených olympijskými hrami, kde nepochybně kromě tohoto, že jde o největší celosvětové sportovní soutěžení mezi národy a státy, jde o významný zdroj finančních a ekonomických příjmů, které rovněž přesahují hranice jednotlivých států a kontinentů. V návaznosti na to je rozhodně vhodné zmínit, že na organizování a pořádání fotbalových soutěží jsou zainteresovány nejen marketingové a obchodní společnosti, ale rovněž veliký význam sehrávají i sázkové společnosti, které svými zisky opět přispívají i na další činnosti různých sportovních oblastí, a tedy i fotbalu. Nelze proto přehlížet tuto vzájemnou propojenost sportu a ekonomických vztahů a tím spíše je nutné klást důraz na regulérnost a spravedlivý průběh všech soutěží, jejichž výsledky se promítají do výběru jednotlivých klubů nejen v rámci evropských, ale i celosvětových soutěží a žebříčků fotbalových mužstev.
Proto je nezbytné při výkladu pojmu „obstarávání věcí obecného zájmu“, mít všechny tyto souvislosti na paměti a vnímat fotbal v jeho společenské úloze, neboť jsou od něj odvozeny další společensky významné činnosti. Nejedná se proto toliko o oblast zájmů několika mála jednotlivců nebo úzké skupiny lidí, ale jde o zájem celospolečenský.
Pro vymezení pojmu „obecného zájmu“ by se mělo brát do úvahy, jakým způsobem se fotbal, fotbalová utkání a soutěže pořádané na různých úrovních projeví navenek, a jak dalece působí na chování a vnímání našich občanů, a to zvláště fotbalových fanoušků. V tomto smyslu lze toto působení rozdělit do oblastí sportovní, ekonomické a kulturně osvětové a je též nutné zdůraznit i to, že ani jedna z těchto složek není zanedbatelná a nelze ji podceňovat. Z tohoto rozčlenění významu fotbalu má mít samozřejmě největší vliv jeho sportovní funkce, která je patrná již z toho, že fotbal je nejmasovějším sportovním odvětvím celosvětového charakteru. Díky tomu se mu věnují jak aktivně, tak i pasivně milióny lidí a sledováním sportovních utkání se baví pravidelně i v naší republice statisíce diváků. Právě tato sledovanost se odráží nejen v popularitě tohoto sportu jako takového, ale je důležitým a významným ekonomickým fenoménem, který je důležitým ekonomickým „zdrojem“ mnoha subjektů, ať již marketingových, mediálních nebo reklamních společností či sázkových kanceláří atd., které jsou svými příjmy významně navázány na obecné působení fotbalových soutěží a především na jejich výsledky, a je rozhodně v jejich zájmu, aby právě tyto soutěže probíhaly spravedlivě a nebyly ovlivňovány jednotlivci vedenými snahou mít z nich osobní užitek a nedovolený prospěch. Je tak zřejmé, že fungování fotbalu a provozování s ním spojených aktivit, má důležitý celospolečenský a ekonomický dopad pro nikoliv zanedbatelnou část fyzických a právnických osob, které jsou na jeho fungování finančně závislé.
Vedle těchto zcela zřejmých a významných funkcí fotbalu jako takového nelze podceňovat ani další celospolečensky důležitý efekt, kterým je jeho výchovný vliv, jímž působí na vytváření veřejného mínění a formování morálních základů zejména u mladé generace. Právě proto, že fotbal patří mezi nejpopulárnější sporty, je nutné využít nejen jeho hráčů, ale i dalších osob, které jej reprezentují k tomu, aby mohly být kladnými vzory a jít příkladem mládeži nejen osobními vlastnostmi, ale i chováním. Je proto v zájmu nejen všech lidí, kteří se o fotbal zajímají nebo na něm jsou jinak zainteresováni, ale i celé společnosti, aby právě ty osoby, jejichž povinností je dbát na správný a korektní průběh utkání, byly morálně na výši a zaručovaly regulérní průběh této hry. Právě masové působení fotbalu, jakožto sportu, u něhož je dán obecný předpoklad fair play, by mělo vést k pozitivní motivaci zejména mladé generace, a jeho prostřednictvím k spoluutváření základních morálních pravidel pro rovné a čestné vztahy. Pokud by tomu tak nebylo, docházelo by k opačnému účinku, kdy namísto kladného vlivu působí negativní vzor, který se podílí na nesprávném výchovném ovlivnění především dětí a mladých lidí, když právě v zájmu státu je, aby tato skupina našich nejmladších obyvatel byla v pozitivním smyslu vedena ke sportovním aktivitám a aby byla ovlivňována ve směru minimalizování škodlivých vlivů, které na ni z mnoha stran působí (např. drogy, alkohol atd.).
S ohledem na uvedené důvody je nutné fotbal považovat za fenomén, který se jako jeden z nejrozšířenějších a nejlidovějších sportů podílí z pohledu občanů, ale i státu na obecně významných a celospolečenských otázkách. Nelze proto zužovat v souvislosti s ním výklad pojmu „obecného zájmu“ pouze na okruh vnitřních vztahů ve fotbalové organizaci a působení fotbalových klubů jako takových, ale je nutné vycházet i ze všech shora rozvedených ekonomických a kulturně společenských hledisek, do nichž je třeba zařadit i historický význam sportu jako stimulu v rámci společensko politického vývoje.
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že fotbalové soutěže je nutné vnímat jako záležitost celé společnosti, a proto, s ohledem na roli, kterou ve vnímání velké části veřejnosti fotbal a fotbalová utkání zaujímají, je potřebné dbát na jejich regulérnost a řádný průběh tak, aby nedocházelo k vědomému ovlivňování a zmanipulování výsledku utkání, zejména vrcholných soutěží, na nichž je ekonomicky zainteresována řada subjektů, pro něž ovlivněné výsledky mohou mít i neblahé finanční dopady. Činnost osob pohybujících se ve fotbalovém prostředí, kteří vědomě ovlivňují výsledky hry, je nutné považovat za „obstarávání věcí obecného zájmu“ ve smyslu ustanovení §160, §161 a násl. tr. zák. a je také nepochybně nutno považovat ji i za obchodní činnost ve smyslu čl. 7 uvedené Úmluvy. V této souvislosti je třeba poukázat zejména na to, že fotbalová utkání se konají za účasti diváků, kteří musí zaplatit stanovenou částku za vstup na stadion, a tyto finanční prostředky ze vstupného jsou pak příjmem fotbalového klubu, obchodní činností provozovanou kluby jsou výtěžky ze sázek sázkových společností, či příjmy televizních společností. Je nepochybné, že samotná obchodní činnost bezprostředně souvisí se sportovními výsledky klubů.
Nejvyšší soud tedy shledal tuto námitku obviněného zjevně neopodstatněnou, neboť předmětná ustanovení trestního zákona, jakož i Trestněprávní úmluvy o korupci byla správně soudy prvního i druhého stupně aplikována i v dané trestní věci a je zřejmé, že za „obstarávání věcí obecného zájmu“ i obchodní činnost je nutno považovat i činnost obviněných v rámci jejich působení v ČMFS.
Obviněný dále pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že nebyl respektován nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, v jehož světle nejsou pořízené odposlechy použitelné jako důkazy. Má za to, že nařízení odposlechů ve vztahu k jeho osobě nebylo podloženo žádnými relevantními indiciemi. Soudce rozhodující o příkazech neměl podle něj k dispozici žádné další indicie, které by potvrzovaly podezření ze spáchání uvedených trestných činů. Obviněný má za to, že k jeho osobě jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu nepoužitelné. Navíc je údajně možná existence různého druhu výkladu obsahu telefonních odposlechů, a pokud neexistuje žádný jiný důkaz o jeho vině, jsou závěry obou soudů v tomto směru nesprávné.
S ohledem na výše uvedené je ale zřejmé, že takové námitky uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají, protože jsou zaměřeny nikoli proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jde o námitky procesní a skutkové směřující výhradně proti způsobu hodnocení důkazů provedeného soudy a následně proti správnosti skutkového stavu uvedeného ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Toho si je nakonec sám obviněný vědom, když v závěru svého dovolání namítl pro případ, že by soud neshledal jeho námitky podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod, existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
Nejvyšší soud ale nemohl pominout, že se jedná o námitky proti stěžejnímu důkazu o vině A. S., a proto takový důkaz musí být podroben pečlivé kontrole.
Jediným důvodem opodstatňujícím zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění může být totiž pouze případ existence tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé. Nejvyšší soud v tomto případě zkoumal, zda z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Zkoumal, zda se soudy při hodnocení stěžejního důkazu (odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu) vypořádaly se všemi skutečnostmi, které zpochybňují přípustnost použití tohoto klíčového důkazu v nalézacím řízení (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 37/03, II. ÚS 175/06). Nejvyšší soud však nezjistil žádný důvod pro závěr o existenci zmíněného nesouladu.
Z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že soudy v předmětné věci provedly rozsáhlé dokazování a důkazy pak hodnotily v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. Otázkou použitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu se náležitě zabýval jak soud I. stupně (srov. zejména na str. 19 a násl. rozsudku), tak i soud odvolací, který se s jeho závěry ztotožnil. Odůvodnění těchto rozhodnutí jsou zcela v souladu s dosavadními obecně přijímanými právními názory, které byly vyjádřeny v obdobných trestních věcech, a to včetně několika již výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky učiněných v dovolacím řízení.
Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkou obviněného, že nebyl respektován nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06. Na této námitce především obviněný postavil nepoužitelnost odposlechů vůči své osobě.
Výroková věta zmíněného nálezu zní takto: „Z hlediska ústavního pořádku je porušení tajemství zpráv, podávaných telefonem, možné jen v případech a způsobem stanoveným zákonem. Zákonná úprava zásahu do tohoto práva musí být formulována tak, aby nebyla popřením tohoto základního lidského práva a tomu musí také odpovídat i její interpretace. Podústavní právo v §88 tr. ř. umožňuje bez souhlasu majitele či oprávněného uživatele telefonní stanice provádět odposlech jeho komunikace jen v trestním řízení, vedeném pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být podle téhož zákonného ustanovení písemný a odůvodněný. Z toho vyplývá, že musí být vydán ve vztahu k určité osobě, proti níž se již trestní stíhání pro uvedené trestné činy vede, nebo vůči níž je důvodné podezření, že se takových trestných činů dopustila. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá. Pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze důvodné podezření dovozovat, nepostačuje k nařízení odposlechů, neboť totiž nepostačuje ani k zahájení řízení k objasnění a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle §158 tr. ř. Může tedy být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost, a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Pokud tato skutečnost nevyplývá ze zjištění, že se jedná o majitele telefonní stanice, musí být zdůvodněno, na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má v držení a že ji skutečně používá, nebo ji v minulosti v nikoliv nepodstatné míře používala, a že tak bude s vysokou pravděpodobností činit i v budoucnu. Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, a z čeho je to vyvozováno.“
Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že na č. l. 1 se nachází protokol o trestním oznámení učiněný dne 9. 6. 2007 R. P. předsedou fotbalového klubu D. B. pro podezření z nabízení úplatku hráči uvedeného týmu Z. H., pokud ovlivní výsledek zápasu mezi týmy D. B. a FC V. ve prospěch mužstva FC V. Na č. l. 48 se nachází příkaz Městského soudu v Brně k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vůči T. D., Z. H., L. V., I. M. a V. H. ze dne 9. 6. 2007, sp. zn. V 80-2/2007, na č. l. 50 se nachází příkaz Městského soudu v Brně k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vůči A. S. a T. M. ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. V 80-4/2007. V této souvislosti Nejvyšší soud shledal, že uvedený příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu odpovídá vymezeným podmínkám ustanovení §88 tr. ř. Byl vydán vůči konkrétní osobě a na telefonní stanici k ní přiřazené, je v něm konkrétně popsán zdroj podezření na trestnou činnost A. S., z něhož bylo možno dovodit důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin podle §160 odst. 1 tr. zák. jakožto úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva (Trestněprávní úmluva o korupci publikovaná pod č. 70/2002 Sb.). Z příkazu k odposlechu účastnické stanice A. S. (ze dne 12. 6. 2007, č. l. 50 tr. spisu) totiž vyplývá, že důvodné podezření vůči tomuto obviněnému vyplynulo jednak z trestního oznámení, které se týkalo konkrétně Z. H., jenž měl zajistit další hráče pro ovlivnění fotbalového utkání, a dále z následných výsledků z odposlechu Z. H., který byl prováděn na základě příkazu ze dne 9. 6. 2007. Na základě těchto skutečností bylo zjištěno, že dalším důvodně podezřelým je i A. S., když indicie pro toto podezření vyplynuly právě z telefonických kontaktů odposlouchávaného Z. H. s A. S. (viz str. 12 rozsudku soudu I. stupně). Že tyto indicie vůči A. S. neobsahoval již předchozí příkaz k odposlechu Z. H. je přitom bez významu, protože příkaz musí relevantní indicie obsahovat vůči osobě, jíž se nařízení odposlechu týká.
Nelze tedy v žádném případě zastávat stanovisko, že by příkaz k odposlechu vydaný ohledně A. S. trpěl tak závažnými nedostatky, že by odposlechy pořízené na jeho podkladě, byly nepoužitelné jako důkazy v trestním řízení. Nezbývá než konstatovat, že odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl získán procesně odpovídajícím způsobem a je pro trestní stíhání obviněného řádným důkazem, ze kterého soudy při postupu podle §2 odst. 4, 5 a 6 tr. ř. (tedy v souladu s požadavky vyplývajícími za zásady vyhledávací, materiální pravdy a ze zásady volného hodnocení důkazů) dospěly ke správnému závěru o vině obviněného uvedeným trestným činem.
Nejvyšší soud v této souvislosti dodává, že pokud by měly být odposlechy obecně realizovány podle představ obviněného, byla by jejich realizace prakticky vyloučena. Nejedná se přitom pouze o odposlechy, ale i o jiné zákonné průlomy do ústavní ochrany tajemství doručovaných zpráv, jež slouží jako prostředek k získávání důkazů o závažné trestné činnosti, která je jinak velmi obtížně zjistitelná a prokazatelná. Platí to nejen o deliktech korupční povahy, ale jde o všechny formy velmi závažné trestné činnosti, jež se vyznačují vysokou mírou organizovanosti pachatelů a přísným utajením jejich jednání, současně však potřebou toto protiprávní jednání koordinovat pomocí telekomunikačních prostředků. Námitce obviněného ohledně procesní nepoužitelnosti odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu proto nelze v této konkrétní trestní věci přisvědčit. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud své závěry o vině obviněného založily zejména na odposleších a záznamech telekomunikačního provozu, získaných procesně nezpochybnitelným způsobem.
Vedle argumentace soudu I. stupně v souvislosti s vyvrácenou obhajobou obviněných M. B. a Z. H. a A. S., ohledně jejich setkání dne 11. 6. 2007 kolem 14.30 hod. za hotelem V. K., údajně za účelem vzájemné ukázky sportovního zboží, lze ještě uvést, že pokud by se skutečně mělo jednat pouze o ukázku vzorků zboží a předání pouhých 3.000,- Kč za předchozí prodej vína téhož dne, tak jejich jednání postrádá elementární logiku. Nejen, že Z. H. podle obsahu odposlechů chce schůzku „kde není moc vidno“ a při popisu místa setkání uvádí „jdem se schovat“, ale z jejich vzájemného telefonického rozhovoru ve 14.29 hod. (čl. 65 tr. spisu) vyplývá, že se vůbec nesetkali u aut zaparkovaných vedle sebe, ale dále na místě směrem k vyhlídce. Ač se teda podle shodných výpovědí obviněných mělo jednat o zcela obyčejnou ukázku sportovního zboží, nesešli se u parkoviště a nešli k autům, jak tvrdí, ale podle záznamu odposlechů evidentně mimo parkoviště a mimo aut, ač v nich měly být údajně uloženy vzorky sportovního zboží, které chtěli vidět. Obhajoba těchto obviněných tak trpí zásadními rozpory a soudy správně dospěly k závěru o její nevěrohodnosti, když je v rozporu s objektivně zjištěnými skutečnostmi. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný M. B. byl v dané době vedoucím pobočky sázkové kanceláře T., přičemž dopoledne v den fotbalového zápasu dne 11. 6. 2007 se obviněný Z. H. v telefonickém rozhovoru (čl. 61 tr. spisu) bavil s další osobou o sázkových kurzech mj. i v T. s tím, že by si na předmětný zápas šel vsadit a v rozhovoru dne 12. 6. 2007 se spoluhráčem z mužstva tomuto sdělil, že si vsadil a vyhrál „padesátosum tisíc“.
Z hlediska průběhu zápasu je pak významná výpověď svědka L. D. (sportovní ředitel), podle kterého byly rozhodující dvě penalty, které zařídil A. S., přičemž při té druhé přešel útočník přes Z. H. Ze zápisu o utkání a zprávy delegáta svazu (čl. 7 a 8 tr. spisu) přitom vyplývá, že A. S. byl v průběhu utkání napomínám hlavním rozhodčím, v 73 minutě pak za stažení a podražení soupeře v pokutovém území udělil A. S. žlutou kartu a nařídil pokutový kop proti domácím, který hosté proměnili. Oba pokutové kopy v utkání byly nařízeny správně. Uvedený průběh zápasu tak podporuje správnost skutkových závěrů soudů.
Nejvyšší soud tedy neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Právně relevantní námitku obviněného pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Proto bylo dovolání obviněného A. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. října 2009
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš