ECLI:CZ:NS:2008:7.TDO.1057.2008.1
sp. zn. 7 Tdo 1057/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 10. prosince 2008 v neveřejném zasedání dovolání, která podali obvinění 1) J. H., 2) Mgr. V. Z., 3) S. H., 4) J. H., 5) J. D., 6) Ing. B. K., 7) E. C., 8) P. Ř., a 9) I. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 6 To 560/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 186/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. H., Mgr. V. Z., S. H., J. H., J. D., Ing. B. K., E. C., P. Ř. a I. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 2 T 186/2004, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 2 T 186/2004, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 6 To 560/2007, byli obvinění uznáni vinnými a odsouzeni takto: Obviněný J. H. byl uznán vinným trestným činem podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., v bodech 1) až 5), který pod bodem 3) spáchal ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a za tento trestný čin byl podle §161 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na šest měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Dále mu byl uložen podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového funkcionáře ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným Českomoravským fotbalovým svazem (dále jen: „ČMFS“), všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu pěti let. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. NOKIA 6310i, s baterií Koracell NK 5110 a finanční hotovosti ve výši 175.000,- Kč.
Obviněný Mgr. V. Z. byl uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. pod bodem 6) a za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006, sp. zn. 15 T 66/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2007, sp. zn. 3 To 243/2007, byl odsouzen podle §160 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2006, č. j. 15 T 66/2005-749, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 5. 2007, č. j. 3 To 243/2007 897, současně byla zrušena i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému Mgr. V. Z. uložen peněžitý trest ve výměře 200.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na pět let.
Obviněný S. H. byl uznán vinným trestným činem příjímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. pod bodem 7) a za tento trestný čin byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody na jeden měsíc pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §49 odst. 1 tr. zák a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu tří let. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia 6310i, s baterií zn. Nokia KI 4811123A.
Obviněný J. H. byl uznán vinným účastenstvím na trestném činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. pod bodem 8) a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. pod bodem 9) a byl odsouzen podle §160 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000, Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §49 odst. l tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu tří let.
Obviněný J. D. byl uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. pod bodem 10) a byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu dvou let.
Obviněný Ing. B. K. byl uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. pod body 11) a 12) a byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu tří let.
Obviněný E. C. byl uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. pod bodem 13) a za tento trestný čin byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu dvou let.
Obviněný P. Ř. byl uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. pod bodem 15) a byl podle §160 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou týdnů. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce fotbalového rozhodčího ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu dvou let.
Obviněný I. V. byl uznán vinným účastenstvím na trestném činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. pod body 16) a 17) a za tento trestný čin byl odsouzen podle §161 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku. Podle §53 odst. 2 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 350.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců a dvou týdnů.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Českomoravský fotbalový svaz, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání všech obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně byla usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn 6 To 560/2007, zamítnuta podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 6 To 560/2007, podali všichni obvinění prostřednictvím svých obhájců včas dovolání, která mají obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Obviněný J. H. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. O. Ch. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Mgr. V. Z. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. K. H. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), c), g) a h) tr. ř. a dalších důvodů ,,jejichž přípustnost vyplývá z dalších právních předpisů.“ Obviněný S. H. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Z. B. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. H. dovolání podal prostřednictvím obhájkyně JUDr. P. K. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný J. D. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. V. K. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný Ing. B. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Obviněný E. C. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. P. P. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný P. Ř. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. V. J. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Obviněný I. V. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. T. S. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. H. napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především napadl zákonnost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu (dále jen „odposlechy“), neboť podle jeho přesvědčení nebylo v jeho věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Poukázal na diference mezi definicí aktivního úplatkářství v soukromém sektoru v Trestněprávní úmluvě o korupci, přijaté dne 27. ledna 1999 ve Štrasburku a vyhlášené pod č. 70/2002 Sb.m.s. (dále jen „Úmluva“) a ustanovením §161 tr. zák., a to v souvislosti s výhradou České republiky k Úmluvě v tom smyslu, že Česká republika jako trestný čin podle vnitrostátního práva bude posuzovat chování uvedená v článcích 7 a 8 Úmluvy, pouze pokud odpovídají skutkovým podstatám trestných činů stanoveným v trestním zákoně České republiky. Dovolatel namítl, že skutková podstata aktivního úplatkářství v soukromém sektoru v Úmluvě je vykládána extenzivněji než ve vnitrostátním právu, a proto není možné Úmluvu aplikovat na jeho případ. Odposlechy byly tudíž nařízeny a provedeny neoprávněně. Porušení povinností, které je mu vytýkáno, by se mohlo týkat nejvýše norem vydaných ČMFS jako soukromoprávním sdružením, přičemž tyto normy nelze mít za zákon. Dále se dovolatel zabýval výkladem pojmu „obecný zájem“ s přihlédnutím k ustanovení §203 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, a upozorňuje na skutečnost, že v době páchání trestné činnosti žádná taková definice obecného zájmu v českém právu neexistovala. Obviněný dospěl k závěru, že jednání popsané ve výroku rozsudku, za něž byl odsouzen, se netýká obecného zájmu.
Obviněný J. H. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, jakož i rozhodnutí obsahově na ně navazující a Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Mgr. V. Z. napadl pravomocné rozhodnutí v jeho trestní věci obsáhlým dovoláním členěným do 138 bodů, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), c), g) a h) tr. ř. a „z důvodů dalších, jejichž přípustnost vyplývá z dalších právních předpisů.“ V dovolání především namítl, že nelze kohokoliv odsoudit na základě nelegálních důkazů. Odposlechy byly nařízeny bez toho, že by návrh na jejich nařízení byl podložen legálními důkazy, a ze spisů není zřejmé, na základě čeho byly nařízeny. Soud před nařízením odposlechů nezkoumal, komu dotyčné telefony patří a kdo je užívá, neověřoval také, zda se hrála předmětná fotbalová utkání a zda v nich byl obviněný činný. Podle dovolatele existují pochybnosti o podjatosti soudce nařizujícího odposlechy a nejsou vyvráceny pochybnosti o účelovém nařízení odposlechů. Dále obviněný poukázal na to, že čísla přehrávaných CD s odposlechy jsou odlišná od čísel uvedených na CD pořízených Útvarem zvláštních činností Policie České republiky. Soudy se nezabývaly písemnými podklady dodanými obhajobou o možnosti manipulací s odposlechy, přičemž obhajobě nelze znemožnit prověření pravosti a celistvosti odposlechů a odmítat návrh na ustanovení soudního znalce, který by toto prověření provedl. Obhajobě rovněž nelze bránit v přístupu ke všem údajným odposlechům hovorů obviněného. Je třeba hodnotit svědecké výpovědi ve prospěch obviněného, když nepřímý důkaz – odposlechy – nemůže být jediným, resp. hlavním důkazem viny. Další rozsáhlá argumentace rozvíjející tyto výhrady zahrnuje velké množství obecných proklamací a právních úvah o trestním a zejména dovolacím řízení, a to i v rovině ústavněprávní, které se deklarovaných dovolacích důvodů bezprostředně netýkají, o nichž však obviněný předpokládá, že se jimi Nejvyšší soud musí zabývat. Obviněný k tomu hojně cituje různá rozhodnutí Ústavního soudu. Poukazuje i na další trestní řízení, která byla proti němu v souvislosti s tzv. aférou úplatků ve fotbale vedena, především na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 55 To 103/2008, jímž byl obviněný zproštěn obžaloby pro obdobnou trestnou činnost, neboť soud dospěl s odvoláním na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, k závěru, že odposlechy předložené obžalobou byly pořízeny v rozporu se zákonem a byly proto jako důkazy v řízení před soudem nepoužitelné.
V relevantních námitkách obviněný polemizoval s naplněním zákonného znaku „věc obecného zájmu.“ Opíral se přitom o definici pojmu sociální skupiny, přičemž tento pojem podle něj není možno vztahovat na členy či příznivce zájmového sdružení, jakým je i ČMFS. Dále obviněný namítl, že nelze aplikovat Trestněprávní úmluvu o korupci na jeho případ, poukázal na nutnost vyhodnocování oprávněnosti odposlechů, i posuzování pravosti předložených důkazů. V další části odůvodnění dovolání dovolatel namítl podjatost soudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D. a zpochybnil validitu podkladů, na jejichž základě zmíněný soudce povolil odposlech a záznam telefonických rozhovorů obviněných. K důvodu dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že on a jeho obhájce byli omezováni v rozsahu seznamování především s provedenými odposlechy a proto obhájce nemohl řádně vykonávat obhajobu; v tom spatřuje dovolatel situaci obdobnou stavu, jako kdyby obhájce v trestním řízení neměl, ač by ho mít musel. Konečně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný Mgr. V. Z. namítl nepřiměřenost peněžitého trestu podle ústavních norem proto, že se soudy nezabývaly jeho majetkovými poměry a přestože tyto poměry nebyly dobré, uložily mu peněžitý trest. Obviněný Mgr. V. Z. nijak neodůvodnil tzv. další důvody dovolání, jejichž přípustnost podle obviněného „vyplývá z dalších právních předpisů.“
Obviněný Mgr. V. Z. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení krajského soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a buď vrátil věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí nebo ve věci sám rozhodl.
Obviněný S. H. opírá své dovolání o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Brojí proti tomu, aby řízení fotbalového zápasu bylo považováno za činnost směřující k obstarávání či zajišťování obecného zájmu. Obviněný popřel, že by se osobně setkal s obviněným J. H. za okolností popsaných ve výroku o vině a upozornil na to, že peníze, které měly představovat úplatek, byly při zákroku policie nalezeny u obviněného J. H. Obviněný S. H. odmítl aplikaci Úmluvy na svůj případ a označil pořízení odposlechů za nelegální. Namítl dále, že byl zkrácen v právu na obhajobu, pokud bylo jeho obhájci odmítnuto vydání uceleného souboru záznamu odposlechů, a k porušování jeho práv došlo i protiprávním sledováním dne 30. 4. 2004. Obviněný je přesvědčen, že v řízení před soudem nebylo jednoznačně prokázáno, že se vůbec stal skutek, pro který byl odsouzen.
Obviněný S. H. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 6 To 560/2007, aniž by navrhl další postup ve věci.
Dovolání obviněného J. H. je založeno na důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí s právními závěry, k nimž dospěl soud druhého stupně. Záznamy odposlechů považuje za naprosto nezákonné, nařízené a posléze provedené v rozporu s trestním řádem, zejména proto, že vůči němu nebyl odposlech telekomunikačního provozu výslovně povolen. Za nezákonný považuje i odposlech nařízený vůči spoluobviněnému Mgr. V. Z. Poukázal na text čl. 7 Úmluvy, při jehož aplikaci by bylo možno odposlech povolit, pokud by se jednalo o obchodní činnost obviněného. Dovolatel se dále zabýval hodnocením postupu soudce JUDr. A. D. při nařizování odposlechů s odvoláním na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 615/06. Namítl rozpory v popisu skutku, jak je uveden v obžalobě a poté ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, přičemž zdůraznil absenci objektivní stránky trestného činu, neboť mu nebylo prokázáno, že by slíbil předávat úplatky. Obviněný také zpochybnil naplnění zákonného znaku trestného činu, a to „obstarávání věcí obecného zájmu“, neboť fotbalové dění nelze podle jeho mínění prohlásit za obecný zájem, protože se nejedná o zájem všech občanů republiky a dodržování pravidel občanského sdružení (tedy ČMFS) není věcí obecného zájmu.
Obviněný J. H. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu, zrušil i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a sám obviněného zprostil obžaloby.
Obviněný J. D. napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním učiněným na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Brojil především proti aplikaci Úmluvy, kterou považuje za nesprávné právní posouzení. Za porušení hmotného práva považuje také skutečnost, že soudy ve svém rozhodování nerespektovaly nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 615/06 a s odvoláním na tento nález namítl, že povolení odposlechu nebylo v souladu se zákonem. Protože vyjma odposlechů neexistuje žádný důkaz, který by svědčil o jeho vině, je napadené rozhodnutí co do právního posouzení skutku nesprávné. Z dostupných důkazů podle obviněného nebylo možno usuzovat ani na formu zavinění. Pro případ, že by dovolací soud neshledal podmínky pro podřazení jeho námitek pod deklarovaný dovolací důvod, obviněný současně namítl existenci tzv. extrémního nesouladu, a to s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04.
Obviněný J. D. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kroměříži v části, která se ho týká, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. B. K. uplatnil ve svém dovolání důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Napadl především závěr soudů, že jednání fotbalových funkcionářů a rozhodčích ve vrcholové kopané lze posuzovat jako činnost související s obstaráváním věcí obecného zájmu. Namítl, že o jeho vině bylo rozhodnuto, aniž by byl opatřen jediný usvědčující důkaz. Pro nařízení odposlechů nebyly splněny zákonné podmínky a jedná se proto o nezákonný důkaz. Odkázal přitom na znění čl. 7 a 8 Úmluvy, jejímž výkladem dospěl k tomu, že nebylo možno legálně povolit odposlechy. Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolatel namítl, že odvolací soud se nezabýval skutkem v bodě 12) výroku o vině, nýbrž pouze skutkem pod bodem 11) výroku o vině, neboť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu se nezmiňuje o skutku pod bodem 12). Protože byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. a odvolací soud přesto zamítl odvolání obviněného, je podle mínění obviněného naplněn i dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Obviněný Ing. B. K. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, i rozsudek soudu prvního stupně a buď přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc znovu projednal a rozhodl nebo aby dovolací soud sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.
Obviněný E. C. opřel svůj mimořádný opravný prostředek o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že soudy učinily z provedených důkazů závěry, které v nich nemají oporu, postupovaly v rozporu s pravidly formální logiky, a kromě toho se odvolací soud prakticky vůbec nezabýval námitkami obviněného. Obviněný je proto přesvědčen, že došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Obviněný poukázal obecně na pravidla povolování odposlechů, jak je vyslovil Ústavní soud, a namítl, že obsah pořízených odposlechů může být důkazem toliko podpůrným, přičemž na vinu obviněného je třeba usuzovat z jiných důkazů. Obviněný nesouhlasil s názorem soudů, které označily rozhodování fotbalových utkání I. fotbalové ligy za obstarávání věci obecného zájmu. Jakkoli jsou tato utkání sledována, rozhodně se nedá říci, že by se tak dělo ze strany převážné většiny společnosti, a navíc není jasné, u které úrovně fotbalových soutěží by ještě mělo jít o obecný zájem a u které již nikoli. Dovolatel uzavřel, že jeho jednání popsané ve výroku rozsudku proto nemohlo být posouzeno jako trestný čin.
Obviněný E. C. navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující a aby Krajskému soudu v Brně – pobočka ve Zlíně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný P. Ř. uplatnil v dovolání důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v závěru soudů, že pořádání a řízení fotbalových utkání považovaly za věc obecného zájmu ve smyslu §160 a §161 tr. zák., a rovněž ve vadné aplikaci Úmluvy na tuto trestní věc. Použití odposlechů v této věci bylo v rozporu s ústavním pořádkem, přičemž vadné bylo nejen povolení odposlechů, ale také jejich hodnocení v rámci dokazování. Je přesvědčen o tom, že tento důkaz byl v řízení proti němu nepoužitelný. Dále namítl, že soudce JUDr. A. D. má k projednávané věci i osobě obviněného prokazatelně užší vztah než valná většina soudců v České republice, a lze proto mít pochybnosti o nestrannosti jeho rozhodování. Odposlechy nařízené tímto soudcem nemohou tudíž být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Obviněný P. Ř. z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a Okresnímu soudu v Kroměříži přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný I. V. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své námitky zaměřil na posouzení znaku „obstarávání věcí obecného zájmu“ a v této souvislosti se zabýval definicí společenského významu fotbalu a soutěží pořádaných v tomto odvětví sportu, a také ingerencí státu do zmíněného sportovního odvětví, jehož organizace vychází z principu občanského sdružení. Jednání popsané ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně je nepochybně v rozporu se zásadami fair play, ovšem stát nemůže dodržování těchto zásad sankcionovat soudní mocí. Nařízení odposlechů bylo podle obviněného nezákonné, neboť žádná mezinárodní smlouva nezavazuje Českou republiku stíhat podplácení fotbalových rozhodčích či obecně korupci sportovních rozhodčích. Dovolatel rovněž zpochybnil autenticitu záznamu svého hlasu v pořízených odposleších, které nebyly žádným důkazem ztotožněny s jeho osobou. Obviněný I. V. proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, aniž by navrhl další postup ve věci.
K dovolání všech obviněných se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Především uvedla, že z obsahu jednotlivých dovolání je zřejmé, že některé námitky uplatnilo nezávisle na sobě více obviněných, a proto je možno se vyjádřit souhrnně k dovoláním obviněných.
Vícekrát uplatněnou výhradou je tvrzení, že jednáním obviněných nedošlo k naplnění pojmu „obstarávání věcí obecného zájmu,“ protože postavení a poslání funkcionáře fotbalového klubu či fotbalového rozhodčího, jeho asistenta nebo delegáta fotbalového utkání v rámci utkání fotbalové ligy se nedotýká obecných celospolečenských zájmů. Podle přesvědčení dovolatelů taková činnost není věcí obecného zájmu, protože sport je vysoce individuální a soukromá aktivita, která se de facto týká pouze samotných hráčů. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasila s takovým posuzováním významu regulérnosti průběhu nejvyšší soutěže ve sportovním odvětví, které je nejpopulárnější nejen v České republice, ale zřejmě na celé planetě.
Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně je nutno poukázat na argumentaci k této matérii v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a vyjádřenou rovněž v usnesení krajského soudu, k níž je možno doplnit pouze několik dílčích poznámek. Především nelze přijmout bagatelizující výklady některých dovolatelů, pokud jde o význam čestného plnění povinností rozhodčími a dalšími činovníky fotbalového (ale i jiného) sportu, kteří nesou odpovědnost za spravedlivý a čestný průběh sportovních zápasů (fair play), a již vůbec ne korupčního jednání činovníka klubu ohroženého sestupem, který finančními „injekcemi“ přiměje tyto rozhodčí ovlivnit průběh a potažmo výsledek utkání ve prospěch svého mužstva. Zlehčováním jejich role, které neodpovídá realitě, a zdůrazňováním individuální a soukromoprávní povahy fotbalového sportu by bylo možné dospět až ke zcela absurdním závěrům, že je lhostejné, zda se rozhodčí pokouší ovlivnit vývoj fotbalového utkání vrcholné soutěže nebo je řídí v souladu s pravidly, zda hráči vůbec mají snahu předvést nějaký sportovní výkon hodný tohoto označení a jakým způsobem je dosahováno výsledků sportovních utkání, protože je na divákovi, zda na zápas přijde nebo ne, je na sponzorovi, zda zadá zveřejnění své reklamy na stadionu nebo ne, je na úvaze televizní společnosti, zda bude přenášet zápas atd.
Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně obvinění tímto výkladem hrubě degradují především postavení příznivců fotbalu, kteří představují nezanedbatelné procento populace a na jejichž pozornosti jsou sami fotbalisté, především působící ve vyšších soutěžích, do značné míry existenčně závislí. Pro příznivce kopané má způsob fungování fotbalových soutěží a jejich regulérnost obecně velmi zásadní význam a představuje pro ně důležitý prvek v uspokojování nehmotných životních potřeb. Fotbal a dění s ním spojené je celosvětovým fenoménem, který přitahuje pozornost stamilionů lidí a je spojen s ekonomickými aktivitami srovnatelnými s dalšími oblastmi společenského života. Na návštěvnosti utkání jsou finančně závislé fotbalové kluby i jejich funkcionáři i hráči a je v jejich prvořadém zájmu, aby byl co nejvyšší počet diváků na stadionu; kdyby tomu bylo jinak, neměl by např. smysl trest postihující provinilý fotbalový klub povinností odehrát zápas před prázdným hledištěm. Regulérnost sportovních utkání a zajištění rovných podmínek pro všechny sportovce ostatně není zájmem jen příznivců kopané, ale není lhostejné ani občanům, kteří se sice konkrétně o fotbalovou soutěž nezajímají, přičemž dění v tomto populárním sportu se odráží v názorové hladině a hodnotovém žebříčku především nejmladší generace fotbalových příznivců.
Z širokého okruhu osob, které mají zájem na řádném a regulérním průběhu fotbalové soutěže, a z řady navazujících aktivit, ať již jde o sázkové hry, zájmy zadavatelů reklamy nebo dalších subjektů, ať již soukromoprávní či veřejnoprávní povahy, je třeba vyvodit závěr, že je nezbytné zajistit společenskou ochranu zájmů všech těchto subjektů před umělým deformováním a záměrným zkreslováním výsledků jednotlivých utkání a v důsledku toho celé soutěže. Nelze odhlédnout ani od zájmů státu na odpovědné reprezentaci země v mezinárodních soutěžích a mistrovstvích, jejímž východiskem může být v tuzemských podmínkách pouze řádný výkon sportu, který je oproštěný od korupce.
Proto pokud obviněný J. H. na základě impulsu obviněného I. V. slíbil a také poskytl fotbalovým rozhodčím úplatek, který si zbývající dovolatelé nechali slíbit a popřípadě tento úplatek převzali, dopustili se všichni jednání reprobovaného trestním zákonem, jak bylo vyjádřeno ve výroku o vině. Námitku absence formálního znaku „obstarávání věcí obecného zájmu“ jako součásti skutkových podstat trestných činů podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., resp. přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. je nutno odmítnout jako nedůvodnou. Skutková zjištění soudů odpovídají znakům skutkových podstat těchto trestných činů nejméně v jejich základní podobě, kterou zákonodárce prohlásil za natolik nebezpečnou, že ji zahrnul do zvláštní části trestního zákona, že ipso facto naplňuje podmínku stanovenou v §3 odst. 2 tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že jednání obviněných popsané v jednotlivých skutcích svými elementárními znaky vyhovuje i definici aktivního a pasivního úplatkářství ve smyslu čl. 7 a 8 Trestněprávní úmluvy o korupci (č. 70/2002 Sb.m.s.).
Další výhradou uvedenou v dovoláních více obviněných je tvrzení, že příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly vydány v rozporu se zákonem (a to i s odkazem na nesprávnou aplikaci Úmluvy) a že tento důkaz je nezákonný i proto, že příkazy vydal soudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D., který byl v té době členem arbitrážní komise ČMFS. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že pokud je tato námitka spojována s dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (u obviněných Mgr. V. Z. a P. Ř.), není tento dovolací důvod takovou námitkou naplněn, protože důvod dovolání pokrývá případy, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, ovšem za předpokladu, že je takovou vadou zatíženo rozhodnutí napadené dovoláním, tj. rozhodnutí soudu druhého stupně [popřípadě v kombinaci s důvodem podle písm. l) cit. ustanovení rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně]. Proto v této souvislosti nemůže být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněný obviněnými Mgr. V. Z. a P. Ř.
Zmíněnou výhradu však nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřuje vůči právnímu posouzení skutku, nýbrž proti procesním náležitostem řízení a potažmo proti skutkovým zjištěním jako takovým, takže by ji mohl dovolací soud akceptovat pouze v souvislosti s tvrzením existence extrémního nesouladu mezi důkazy provedenými ve věci a učiněnými skutkovými zjištěními. O takový případ zde však nejde. Námitkou údajné podjatosti JUDr. A. D. v souvislosti s otázkou použitelnosti pořízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu se náležitě zabýval jak soud prvního stupně (srov. zejména na str. 32–34 rozsudku), tak i soud odvolací (str. 9 usnesení). Odůvodnění těchto rozhodnutí jsou zcela konformní s dosavadními obecně přijímanými právními názory, které byly vyjádřeny v obdobných trestních věcech, a to včetně několika rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky učiněných v dovolacím řízení. V nich bylo zřetelně konstatováno, že tato námitka není důvodná, neboť jmenovaný soudce z hlediska svého postavení v trestním řízení nebyl v takovém poměru k věci ani k účastníkům řízení, který by mu bránil nestranně posoudit podmínky konkrétního rozhodnutí o příkazu k odposlechu – navíc v přípravném řízení, nikoli při rozhodování ve věci samé – a jenž by ho z hlediska ustanovení §30 tr. ř. vylučoval z rozhodování. Na druhé straně nelze nevidět, že z hlediska etického bylo rozhodování JUDr. A. D. v této věci diskutabilní, a nabízí se úvaha, zda nebylo prozíravější, kdyby JUDr. A. D. vzhledem k silným osobním vazbám k fotbalovému dění, jak je popisují někteří dovolatelé, odmítl činit jakékoli rozhodnutí ve věci, a to právě proto, že svým rozhodnutím nabídl obviněným možnost zpochybňovat legalitu dokazování v tomto řízení. Přesto nelze označit námitky dovolatelů proti soudci JUDr. A. D. za opodstatněné.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že obdobně lze reagovat na námitky dovolatelů týkající se souladu postupu řízení v této věci s pravidly zakotvenými v Trestněprávní úmluvě o korupci ze dne 27. 1. 1999. Tyto výhrady byly uplatněny v rámci obhajoby jednotlivých obviněných již v řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím. Se závěry obou soudů lze souhlasit zejména proto, že definice aktivního a pasivního úplatkářství v soukromém sektoru ve smyslu čl. 7 a 8 Úmluvy byla v zásadě Českou republikou akceptována. Zmiňovaná výhrada, jež se týká znění ustanovení §160 a §161 tr. zák., aplikaci Úmluvy před českými soudy nevylučuje. Nejvyšší soud se opakovaně zabýval výkladem aplikace Úmluvy na případy fotbalové korupce v rámci řízení o dovoláních v obdobných trestních věcech a na jeho právní názory na tuto otázku lze proto bez dalšího odkázat.
Dovolatelům nelze podle názoru nejvyšší státní zástupkyně přisvědčit ani v těch námitkách, jimiž tvrdí existenci rozporů mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry, k nimž dospěly soudy činné v této věci. Především je třeba konstatovat, že napadané odposlechy nevykazují takové vady, které by je diskvalifikovaly jako důkaz. Pokud např. obviněný Mgr. V. Z. poukazoval na odlišné číslování kompaktních disků se záznamy telefonických rozhovorů, jejichž obsah byl jako důkaz prováděn před soudem, oproti číslování disků s původními záznamy pořízenými zvláštním policejním útvarem, odvolací soud správně poukázal na skutečnost, že rozhodující je nikoli číselná, nýbrž obsahová shoda těchto záznamů, jež byly v řízení před soudem jako důkaz řádně provedeny. Pokud se tento dovolatel a dílem též obviněný I. V. ohrazují proti autentičnosti jejich hlasových záznamů, pak je na místě připomenout – jak rovněž učinil již odvolací soud – skutečnost, že v zachycených telefonátech figurují jako mluvčí i další obvinění, z nichž žádný nezpochybnil autenticitu druhého mluvčího. Kromě toho není jasné, z jakého důvodu by se při množství zaznamenaných odposlechů někdo zabýval pořízením falza telefonátu ani jak by to bylo technicky proveditelné se zřetelem k plynulosti rozhovoru a provázanosti projevů obou mluvčích - je očividné, že by bylo vyloučeno kamuflovat zvukové střihy, jaké jsou patrné i v některých televizních reklamách, kde jde navíc o projev jediného mluvčího. Soudy tuto námitku obviněných důvodně odmítly. Zbývající námitky vznesené ve vztahu k tomuto důkazu se týkají především způsobu, jímž jej soudy hodnotily (včetně nabízení alternativních způsobů hodnocení). Taková výhrada však nemůže naplnit důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž ji obvinění vztahují, poněvadž svou podstatou jde o námitky procesní povahy.
Ve všech dovoláních se traktuje nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, a o jeho závěry se opírají námitky dovolatelů týkající se zákonnosti nařízení odposlechů. Předmětný nález však řešil konkrétní situaci v jiné trestní věci, přičemž povaha této věci byla významně odlišná, což dovolatelé ne zcela reflektují ve svých argumentech. Výroková věta zmíněného nálezu zní takto: „Z hlediska ústavního pořádku je porušení tajemství zpráv, podávaných telefonem, možné jen v případech a způsobem stanoveným zákonem. Zákonná úprava zásahu do tohoto práva musí být formulována tak, aby nebyla popřením tohoto základního lidského práva a tomu musí také odpovídat i její interpretace. Podústavní právo v §88 tr. ř. umožňuje bez souhlasu majitele či oprávněného uživatele telefonní stanice provádět odposlech jeho komunikace jen v trestním řízení, vedeném pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nebo pro jiný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení. Soudní příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být podle téhož zákonného ustanovení písemný a odůvodněný. Z toho vyplývá, že musí být vydán ve vztahu k určité osobě, proti níž se již trestní stíhání pro uvedené trestné činy vede, nebo vůči níž je důvodné podezření, že se takových trestných činů dopustila. Pokud je řízení vedeno pouze na základě důvodného podezření, musí být v odůvodnění vyloženo, o jaké indicie se takový závěr opírá. Pouhé trestní oznámení samo o sobě, není-li doloženo alespoň indiciemi, z nichž lze důvodné podezření dovozovat, nepostačuje k nařízení odposlechů, neboť totiž nepostačuje ani k zahájení řízení k objasnění a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin podle §158 tr. ř. Může tedy být vydán jen v řádně zahájeném trestním řízení pro zákonem kvalifikovanou trestnou činnost, a musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání takového trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Pokud tato skutečnost nevyplývá ze zjištění, že se jedná o majitele telefonní stanice, musí být zdůvodněno, na základě jakých zjištění je dovozováno, že ji má v držení a že ji skutečně používá, nebo ji v minulosti v nikoliv nepodstatné míře používala, a že tak bude s vysokou pravděpodobností činit i v budoucnu. Konečně musí příkaz alespoň v minimální míře konkrétně uvést, jaké skutečnosti významné pro trestní řízení mají být takto zjištěny, a z čeho je to vyvozováno.“
Podle nejvyšší státní zástupkyně příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu odpovídají vymezeným podmínkám s výhradou přílišné stručnosti odůvodnění těchto příkazů. Byly však vydány vůči konkrétním osobám a na telefonní stanice k nim přiřazené, a to na základě indicií zjištěných operativní policejní technikou, jež jsou dostatečně podrobně popsány v návrzích příslušného oddělení Policie České republiky na vydání příkazu k odposlechu. Nelze tedy v žádném případě zastávat stanovisko, že by příkazy k odposlechům vydané v této trestní věci trpěly tak závažnými nedostatky, že by odposlechy pořízené na jejich podkladě, byly nepoužitelné jako důkazy v trestním řízení. Způsob, jímž dovolatelé velmi extenzivně vykládají postuláty obsažené v citovaném nálezu Ústavního soudu a nedůvodně akcentují jen nedostatky ryze formální povahy nelze akceptovat. Pokud by měly být odposlechy obecně realizovány podle představ dovolatelů, byla by jejich realizace prakticky vyloučena. Nejedná se přitom pouze o odposlechy, ale i o jiné zákonné průlomy do ústavní ochrany tajemství doručovaných zpráv, jež slouží jako prostředek získávání důkazů o závažné trestné činnosti, která je jinak velmi obtížně zjistitelná a prokazatelná. Platí to nejen o deliktech korupční povahy, ale především o trestné činnosti spočívající v nedovolené výrobě a držení omamných a psychotropních látek a jedů či nedovoleném překračování státní hranice, nebo – obecně řečeno – o všechny formy velmi závažné trestné činnosti, jež se vyznačují vysokou mírou organizovanosti pachatelů a přísným utajením jejich jednání, současně však potřebou toto protiprávní jednání koordinovat pomocí telekomunikačních prostředků. Také z tohoto hlediska je třeba vykládat závěry vyjádřené ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu, aniž by se tím zpochybňovala jejich odůvodněnost. Námitkám obviněných proto nelze v této konkrétní trestní věci přisvědčit.
Nejvyšší státní zástupkyně uvedla k individuálním námitkám jednotlivých dovolatelů, že obviněný Mgr. V. Z. namítal, že byl se svým obhájcem omezován v rozsahu seznamování především s provedenými odposlechy, a obhájce údajně nemohl řádně vykonávat obhajobu; v tom spatřuje dovolatel situaci obdobnou stavu, kdy by obhájce v trestním řízení neměl, ač by ho mít musel. Obecně je třeba striktně rozlišovat mezi řádným výkonem obhajovacích práv a uplatňování práv takovým způsobem, který se přibližuje obstrukci. Jeví se však pochybné, že by orgány činné v trestním řízení v mediálně sledované trestní věci záměrně mařily práva obviněných. Argumentace dovolatele nepostihuje obsah deklarovaného dovolacího důvodu, neboť obviněný obhájce měl (ač ho mít nemusel) a tento obhájce jeho obhajobu aktivně vykonával. Tvrzený důvod dovolání tudíž naplněn nebyl, přičemž není možno přistoupit na extrémně rozšiřující výklad tohoto dovolacího důvodu, k němuž se dovolatel uchýlil.
Dále obviněný Mgr. V. Z. namítl také nepřiměřenost peněžitého trestu podle ústavních norem s tím, že se soudy nezabývaly jeho majetkovými poměry. Namítl tedy, že měla být odlišně posouzena dobytnost peněžitého trestu ukládaného soudem ve smyslu §54 odst. 1 věta za středníkem trestního zákona. Tuto námitku nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť se nejedná o případ, kdy by došlo k uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští anebo by trest byl uložen mimo zákonnou výměru. Tuto námitku však nelze podřadit ani pod pojem jiného hmotně právního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Ing. B. K. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., přičemž namítal, že odvolací soud se nezabýval skutkem popsaným v bodě 12) výroku o vině, nýbrž pouze skutkem pod bodem 11), neboť odůvodnění napadeného rozhodnutí se o skutku pod bodem 12) nezmiňuje. Zde dovolatel zjevně nerozlišuje mezi výrokem a odůvodněním soudního rozhodnutí, neboť nevytýká neúplnost nebo neexistenci některého z výroků rozhodnutí, nýbrž neúplnost jeho odůvodnění. Tento nedostatek je nepochybně vadou rozhodnutí, která však nemá povahu chybějícího či neúplného výroku.
Dále obviněný Ing. B. K. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spatřuje v tom, že odvolací soud zamítl odvolání obviněného přesto, že již v předchozím řízení byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Ohledně nedůvodnosti námitek dovolatelů opírajících se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo již pojednáno výše v obecné části vyjádření. Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. měl podle tvrzení dovolatele vzniknout až při odůvodňování rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli v řízení před soudem prvního stupně, nemohl by se tudíž stát podkladem pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Nejvyšší státní zástupkyně poukázala též na to, že někteří obvinění v rámci dovolacích námitek brojí proti konkrétním argumentům vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí (případně rozsudku soudu prvního stupně) a rozvíjejí v protikladu k nim vlastní polemické úvahy. Takové výhrady však nelze brát v potaz, neboť dovolání směřující pouze proti odůvodnění rozhodnutí není podle §265a odst. 4 tr. ř. přípustné.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, a aby dovolací soud učinil rozhodnutí o dovoláních za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání všech obviněných jsou zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že většina obviněných opřela dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a část obviněných uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. považuje Nejvyšší soud České republiky (dále jen: „Nejvyšší soud“) za nutné učinit přehled uplatněných důvodů dovolání, z jejichž posuzování při svém rozhodování vycházel, i s navazující judikaturou, a to s přihlédnutím k zákonnému požadavku výstižnosti a stručnosti důvodů rozhodnutí o dovolání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn soudem, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze vytýkat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tudíž možné namítat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou dovolatel sám prosazuje. Dovolacím důvodem nejsou námitky proti tomu, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovému základu rozhodnutí. S ohledem na principy vyplývající z práva na spravedlivý proces lze o zmíněném dovolacím důvodu výjimečně uvažovat za předpokladu, že existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1365/2008).
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu. Úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou nemá nárok (§162a odst. 1 tr. zák.).
Znak „dá si slíbit úplatek“ je formou přípravy, která je povýšena na dokonaný trestný čin. Tento znak trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. je naplněn, jestliže pachatel nabídku úplatku neodmítne a výslovně nebo konkludentně s ní souhlasí. Je přitom nerozhodné, zda dojde ke splnění slibu. K tomu je třeba připomenout, že trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu neodmítne nabízený úplatek, resp. s ním konkludentně souhlasí, přičemž je bezvýznamná skutečnost, že pachatel nemá zákonnou oznamovací povinnost ohledně tohoto trestného činu, např. fotbalový rozhodčí si v telefonickém rozhovoru nechal slíbit úplatek označený výrazem „třicetník“ za ovlivnění fotbalového utkání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 864/2006).
Skutečnost, že přijetí úplatku nebo slibu úplatku neovlivnilo osobu obstarávající věci obecného zájmu, je z hlediska právní kvalifikace jejího jednání podle ustanovení §160 odst. 1 tr. zák. bez významu. Jestliže úplatek nebo slib úplatku měl vliv na jednání pachatele, zvyšuje tato okolnost stupeň nebezpečnosti činu pro společnost (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, Praha: C. H. Beck, 2003, str. 919).
Naproti tomu znak „žádá úplatek“ uvedený v §160 odst. 2 tr. zák. nevyžaduje, aby pachatel výslovně požádal o úplatek. Stačí jakékoliv jednání, z něhož je patrno, že pachatel úplatek očekává a chce (srov. č. 46/1983-I Sb. rozh. tr.). Uvedený znak je naplněn tehdy, jestliže pachatel dal sám podnět k poskytnutí úplatku nebo ke slibu úplatku. Nemusí jít o výslovnou žádost o úplatek, postačuje projev, z něhož je nepochybné, že pachatel navozuje situaci, aby mu byl úplatek nabídnut, a poté, co mu je taková nabídka učiněna, úplatek neodmítne a výslovně nebo alespoň konkludentně s ní souhlasí (srov. č. 17/1978 Sb. rozh. tr.).
Podle §161 odst. 1 tr. zák. kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem. K naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby pachatel chtěl dosáhnout protiprávného zvýhodnění, ani to, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu, úplatek, jeho nabídku nebo slib poskytnutí úplatku přijala nebo s ním souhlasila. Na trestní odpovědnost pachatele nemá vliv to, že úplatek byl odmítnut.
O poskytnutí úplatku ve smyslu §161 odst. 1 tr. zák. jde nejen v případě, kdy peníze nebo věc jako úplatek jsou předány osobě obstarávající věc obecného zájmu, ale i tehdy, dostane-li se takové osobě protislužby nebo jiné výhody. Trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. je dokonán nejen poskytnutím úplatku, ale též jeho nabídnutím nebo slíbením; v posledních dvou uvedených případech se nevyžaduje, aby podplácená osoba úplatek přijala (srov. č. 17/1978 Sb. rozh. tr.). O trestný čin podplácení podle §161 tr. zák. jde i tehdy, jestliže k nabídce úplatku došlo po skončení obstarávání věcí obecného zájmu (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 1982, sp. zn. 11 Tz 23/82).
Podle zvláštního ustanovení o účinné lítosti (§163 tr. zák.) trestnost podplácení (§161 tr. zák.) a nepřímého úplatkářství (§162 tr. zák.) zaniká, jestliže pachatel úplatek poskytl nebo slíbil jen proto, že byl o to požádán, a učinil o tom dobrovolně a bez odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.
Vzhledem k tomu, že obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. některé obsahově téměř shodné námitky, kterými se Nejvyšší soud opakovaně zabýval již v řadě rozhodnutí ve věcech dovolání obviněných odsouzených pro trestné činy úplatkářství podle §160 a §161 tr. zák., které obvinění spáchali jako fotbaloví rozhodčí nebo fotbaloví funkcionáři (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 510/2007, ve věci obviněného I. H. a spol.), bude o těchto námitkách pojednáno souhrnně.
Jde především o námitku, že nebyl naplněn zákonný znak skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. a podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák., a to „obstarávání věcí obecného zájmu.“ Otázkou naplnění tohoto zákonného znaku se Nejvyšší soud podrobně zabýval např. ve věcech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 396/2007, 3 Tdo 510/2007 a 6 Tdo 1297/2007, a zaujal k ní totožné stanovisko. Nejvyšší soud neshledal ani v této věci důvod, pro který by se měl od již vysloveného právního názoru odchýlit. Proto s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti řízení i požadavku stručnosti odůvodnění rozhodnutí o dovolání je namístě uvést následující právní závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008, z nichž vycházel při rozhodování o dovoláních obviněných:
Za „obstarávání věcí obecného zájmu“ je považována činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. č. 16/1988 Sb. rozh. tr.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1001).
Pojem „obstarávání věcí obecného zájmu“ není v zákoně výslovně definován, a proto je to, co je za ně považováno ponecháno jednak na judikatuře, z níž vychází i shora popsaná základní kriteria (např. se jedná o rozhodnutí č. 17/1978, č. 16/1988 Sb. rozh. tr.), anebo na právní teorii, podle níž je „obstaráváním věcí obecného zájmu“ např. plnění úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem v zásadě celá společnost. Jde tedy o činnost především v oblasti státu a samosprávy, ale též v oblasti uspokojování obecně důležitých, ekonomických, zdravotních, sociálních a jiných potřeb zásadního významu (viz Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. II. díl – Zvláštní část. 4. přepracované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 250).
Pro posuzování otázky, zda se v případě projednávaného činu jedná o úplatek, který obviněný slíbil, resp. poskytl či přijal, resp. dal si slíbit v souvislosti s „obstaráváním věcí obecného zájmu“, je tudíž nutné vycházet z takto shora vymezených zásad a nelze otázky související s pořádáním a fungováním fotbalových soutěží zužovat pouze na to, že Českomoravský fotbalový svaz, který je pořádá, je dobrovolným sdružením, do jehož činnosti a organizace nemůže stát zasahovat. V této souvislosti je třeba vycházet z významu fotbalu a jeho role, jakou ve společnosti sehrává. Především je nutné mít na mysli, že fotbal, byť jde o sportovní odvětví, sehrává podstatně důležitější úlohu. Nelze přehlédnout, že má obrovský význam při pořádání mezinárodních soutěží završených olympijskými hrami, kde nepochybně kromě tohoto, že jde o největší celosvětové sportovní soutěžení mezi národy a státy, jde o významný zdroj finančních a ekonomických příjmů, které rovněž přesahují hranice jednotlivých států a kontinentů. V návaznosti na to je rozhodně vhodné zmínit, že na organizování a pořádání fotbalových soutěží jsou zainteresovány nejen marketingové a obchodní společnosti, ale rovněž veliký význam sehrávají i sázkové společnosti, které svými zisky opět přispívají i na další činnosti různých sportovních oblastí, a tedy i fotbalu. Nelze proto přehlížet tuto vzájemnou propojenost sportu a ekonomických vztahů a tím spíše je nutné klást důraz na regulérnost a spravedlivý průběh všech soutěží, jejichž výsledky se promítají do výběru jednotlivých klubů nejen v rámci evropských, ale i celosvětových soutěží a žebříčků fotbalových mužstev.
Proto je nezbytné při výkladu pojmu „obstarávání věcí obecného zájmu“, mít všechny tyto souvislosti na paměti a vnímat fotbal v jeho společenské úloze, neboť jsou od něj odvozeny další společensky významné činnosti. Nejedná se proto toliko o oblast zájmů několika mála jednotlivců nebo úzké skupiny lidí, ale jde o zájem celospolečenský.
Pro vymezení pojmu „obecného zájmu“ by se mělo brát do úvahy, jakým způsobem se fotbal, fotbalová utkání a soutěže pořádané na různých úrovních projeví navenek, a jak dalece působí na chování a vnímání našich občanů, a to zvláště fotbalových fanoušků. V tomto smyslu lze toto působení rozdělit do oblastí sportovní, ekonomické a kulturně osvětové a je též nutné zdůraznit i to, že ani jedna z těchto složek není zanedbatelná a nelze ji podceňovat. Z tohoto rozčlenění významu fotbalu má mít samozřejmě největší vliv jeho sportovní funkce, která je patrná již z toho, že fotbal je nejmasovějším sportovním odvětvím celosvětového charakteru. Díky tomu se mu věnují jak aktivně, tak i pasivně milióny lidí a sledováním sportovních utkání se baví pravidelně i v naší republice statisíce diváků. Právě tato sledovanost se odráží nejen v popularitě tohoto sportu jako takového, ale je důležitým a významným ekonomickým fenoménem, který je důležitým ekonomickým „zdrojem“ mnoha subjektů, ať již marketingových, mediálních nebo reklamních společností či sázkových kanceláří atd., které jsou svými příjmy významně navázány na obecné působení fotbalových soutěží a především na jejich výsledky, a je rozhodně v jejich zájmu, aby právě tyto soutěže probíhaly spravedlivě a nebyly ovlivňovány jednotlivci vedenými snahou mít na nich osobní užitek a nedovolený prospěch. Je tak zřejmé, že fungování fotbalu a provozování s ním spojených aktivit, má důležitý celospolečenský a ekonomický dopad pro nikoliv zanedbatelnou část fyzických a právnických osob, které jsou na jeho fungování finančně závislé.
Vedle těchto zcela zřejmých a významných funkcí fotbalu jako takového nelze podceňovat ani další celospolečensky důležitý efekt, kterým je jeho výchovný vliv, jímž působí na vytváření veřejného mínění a formování morálních základů zejména u mladé generace. Právě proto, že fotbal patří mezi nejpopulárnější sporty, je nutné využít nejen jeho hráčů, ale i další osob, které jej reprezentují k tomu, aby mohly být kladnými vzory a jít příkladem mládeži nejen osobními vlastnostmi, ale i chováním. Je proto v zájmu nejen všech lidí, kteří se o fotbal zajímají nebo na něm jsou jinak zainteresováni, ale i celé společnosti, aby právě ty osoby, jejichž povinností je dbát na správný a korektní průběh utkání, byly morálně na výši a zaručovaly regulérní průběh této hry. Právě masové působení fotbalu, jakožto sportu, u něhož je dán obecný předpoklad fair play, by mělo vést k pozitivní motivaci zejména mladé generace, a jeho prostřednictvím k spoluutváření základních morálních pravidel pro rovné a čestné vztahy. Pokud by tomu tak nebylo, docházelo by k opačnému účinku, kdy namísto kladného vlivu působí negativní vzor, který se podílí na nesprávném výchovném ovlivnění především dětí a mladých lidí, když právě v zájmu státu je, aby tato skupina našich nejmladších obyvatel byla v pozitivním smyslu vedena ke sportovním aktivitám a aby byla ovlivňována ve směru minimalizování škodlivých vlivů, které na ni z mnoha stran působí (např. drogy, alkohol atd.).
S ohledem na uvedené důvody je nutné fotbal považovat za fenomén, který se jako jeden z nejrozšířenějších a nejlidovějších sportů podílí z pohledu občanů, ale i státu na obecně významných a celospolečenských otázkách. Nelze proto zužovat v souvislosti s ním výklad pojmu „obecného zájmu“ pouze na okruh vnitřních vztahů ve fotbalové organizaci a působení fotbalových klubů jako takových, ale je nutné vycházet i ze všech shora rozvedených ekonomických a kulturně společenských hledisek, do nichž je třeba zařadit i historický význam sportu jako stimulu v rámci společensko politického vývoje.
Na základě těchto úvah a právních závěrů Nejvyšší soud shledal, že fotbalové soutěže je nutné vnímat jako záležitost celé společnosti, a proto, s ohledem na roli, kterou ve vnímání velké části veřejnosti fotbal a fotbalová utkání zaujímají, je potřebné dbát na jejich regulérnost a řádný průběh tak, aby nedocházelo k vědomému ovlivňování a zmanipulování výsledku utkání, zejména vrcholných soutěží, na nichž je ekonomicky zainteresována řada subjektů, pro něž ovlivněné výsledky mohou mít i neblahé finanční dopady. Činnost fotbalových rozhodčích, kteří vědomě ovlivňují výsledky hry, na jejíž řádný průběh mají dohlížet, je nutné považovat za „obstarávání věcí obecného zájmu“ ve smyslu ustanovení §160, §161 a násl. tr. zák.
Další námitkou uplatněnou na procesním základě je námitka porušení procesních pravidel podle §2 odst. 5 tr. ř. při opatřování důkazů a jejich hodnocení podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud jde o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1, 2 tr. ř., a to jednak v souvislosti s Trestněprávní úmluvou o korupci (publikovanou pod č. 70/2002 Sb.m.s.) a jednak v souvislosti s vydáním příkazu k odposlechu telekomunikačního provozu, který nařídil soudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D., který byl v té době členem arbitrážní komise ČMFS, a z tohoto důvodu byl údajně vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení a byl tak dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Odkaz dovolatelů na nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, neobstojí, neboť tento nález se týkal věci, která byla odlišná od věci dovolatelů.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. rozhodnutí pod sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, 7 Tdo 1182/2006 nebo 6 Tdo 272/2008) vyslovil názor, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uplatnit jen ohledně těch konkrétních soudců, kteří učinili rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním. Námitka podjatosti soudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D. je nedůvodná, protože tento soudce rozhodoval v přípravném řízení v trestních věcech obviněných a nepodílel se na rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 560/2007, které obvinění napadli svými dovoláními.
K dovolání obviněného J. H.:
Obviněný J. H. byl pravomocně odsouzen pro trestný čin podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě že:
1) jako sportovní ředitel 1. F. S., a. s., dne 22. 11. 2003 kolem 10.40 hod. telefonicky z U. H. nabídl úplatek označený „stodvacet“ hlavnímu rozhodčímu Mgr. V. Z., za ovlivnění rozhodování průběhu utkání 15. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi kluby F. Ch. B., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 22. 11. 2003 se začátkem v 17.15 hod. na fotbalovém stadionu v P. ve prospěch 1. F. S., a. s., když uvedený úplatek rozhodčímu Mgr. V. Z. skutečně v přesně nezjištěné době do dne 2. 12. 2003 předal,
2) jako sportovní ředitel 1. F. S., a. s., dne 6. 3. 2004 kolem 11.33 hod. v telefonickém hovoru ze S. M. a pak i ve stejný dne ve 14.00 hod. v telefonickém hovoru z U. H. úmyslně slíbil úplatek označený „překrýt poprašek“ asistentovi rozhodčího Ing. B. K., a ve stejný den kolem 13.55 hod. opět v telefonickém hovoru z U. H. úmyslně slíbil úplatek hlavnímu rozhodčímu P. Ř., aby svým rozhodováním oba ovlivnili fotbalové utkání 20. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi F. T. Z., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 6. 3. 2004 v 17.00 hod. ve Z., ve prospěch 1. F. S., a. s.,
3) jako sportovní ředitel 1. F. S., a. s., po předchozí domluvě a spolupráci s I. Š., dne 17. 3. 2004 kolem 12.13 hod. v telefonickém hovoru z U. H. úmyslně slíbil úplatek hlavnímu rozhodčímu E. C., v souvislosti s jeho rozhodováním již odehraného fotbalového utkání 21. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi 1. F. S., a. s., - F. T., a. s., konaného dne 13. 3. 2004 v 17.00 hod. v U. H.,
4) jako sportovní ředitel 1. F. S., a. s., ve dnech 19. 3. 2004 v 17.08 hod. v telefonickém hovoru z U. H. a dne 20. 3. 2004 v 17.43 hod. v telefonickém hovoru z B. úmyslně slíbil úplatek označený „jedna a půl za tři“ hlavnímu rozhodčímu J. H., aby svým rozhodováním ovlivnil fotbalové utkání 22. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi F. M. P., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 21. 3. 2004 v P. ve prospěch 1. F. S., a. s.,
5) jako sportovní ředitel 1. F. S., a. s., dne 27. 3. 2004 mezi 15.15 15.25 hodin, v době konání přestávky fotbalového utkání I. fotbalové ligy 23. kola 1. F. S., a. s., - A. S. P. – f., a. s., na stadionu 1. F. S., a. s., v U. H. nabídl úplatek asistentovi rozhodčího S. H., za ovlivnění rozhodování 2. poločasu tohoto fotbalového utkání ve prospěch 1. F. S., a. s., a S. H. se pokusil předat dne 30. 4. 2004 kolem 22.20 hod. při domluveném setkání v areálu benzinové čerpací stanice A. ve V. u dálnice ve směru na B., finanční částku ve výši 175.000,- Kč, přičemž byli společně přistiženi příslušníky Policie České republiky.
V dovolání podaném z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl nezákonnost nařízení odposlechu a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. s tím, že v jeho trestní věci nebylo vedeno řízení o úmyslném trestném činu, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva a současně zpochybnil aplikaci aktivního úplatkářství v soukromém sektoru podle Trestněprávní úmluvy o korupci. Těmto námitkám dovolací soud nepřisvědčil vzhledem ke své judikatuře zmíněné v předcházejících částech odůvodnění tohoto rozhodnutí, neboť je jí vázán a nemá důvodu se od ní odchylovat. Stejně tak nepřisvědčil námitce, že jednání obviněného se netýká obstarávání věcí obecného zájmu. Znak trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. „obstarávání věcí obecného zájmu“ Nejvyšší soud vyložil v řadě svých předcházejících rozhodnutích učiněných ve věcech dovolání, v tomto rozhodnutí konkrétně demonstrací podstatné části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008. Je skutečností, že v době páchání trestné činnosti neexistovala definice tzv. obecného zájmu, avšak ani při absenci této definice nebylo možno vycházet z ustanovení §203 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. K námitce, že ČMFS je soukromoprávním sdružením, a že proto případné porušení povinností by se týkalo jen norem tohoto sdružení, které nejsou zákonem, Nejvyšší soud připomíná obsah výše zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se touto otázkou zabývá při výkladu pojmu „v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu.“ Nejvyšší soud shledal, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn a dovolání obviněného J. H. je zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného Mgr. V. Z.:
Obviněný Mgr. V. Z. byl pravomocně odsouzen za trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že si v postavení hlavního rozhodčího dne 22. 11. 2003 kolem 10.40 hod. telefonicky ve L. u M., okres M., dal slíbit úplatek označený „stodvacet“ od J. H., sportovního ředitele 1. F. S., a. s., za ovlivnění svého rozhodování v průběhu utkání 15. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi kluby F. Ch. B., a. s., a 1. F. S., a. s., konaného dne 22. 11. 2003 se začátkem v 17.15 hod. na fotbalovém stadionu v P. ve prospěch 1. F. S., a. s., když výše uvedený úplatek převzal od obviněného J. H. v přesně nezjištěné době do 2. 12. 2003.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. námitkou, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to soudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D., který rozhodl o nařízení odposlechu a záznamu telefonních hovorů podle §88 tr. ř., ačkoliv tento soudce měl podle obviněného těsný vztah k poškozené organizaci, tj. ČMFS, měl vztah k účastníkovi I. fotbalové ligy – mužstvu 1. F. B., pro značnou časovou shodu mezi zvolením soudce JUDr. A. D. do Arbitrážní komise ČMFS s obdobím, kdy vrcholila nespokojenost s postupem vedení ČMFS při řešení korupčního prostředí ve fotbale a vzhledem k dalším okolnostem uvedeným pod bodem 120. dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá splnění dvou kumulativně stanovených podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen vyloučen z řízení, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež bylo napadeno dovoláním opřeným o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k úspěšnému uplatnění tohoto dovolacího důvodu nestačí, že byla kterákoliv z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiné než meritorní rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 2015). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. není naplněn bez ohledu na obsah námitek obviněného, protože soudce JUDr. A. D. se nepodílel na rozhodnutí, které bylo napadeno dovoláním obviněného Mgr. V. Z.
Obviněný Mgr. V. Z. podal dovolání též z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Tento dovolací důvod spatřuje v tom, že jeho obhájce byl omezován v rozsahu seznamování se s provedenými odposlechy, v důsledku čehož nemohl řádně vykonávat obhajobu, což je situace obdobná stavu, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho musel mít. Nejvyšší soud považuje za potřebné především uvést, že tento důvod dovolání lze uplatňovat při porušení ustanovení o nutné obhajobě, zejména podle §36 tr. ř. Zmíněný dovolací důvod je naplněn v případě, když v trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby podle §36 tr. ř., tzn. že obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.) a přitom žádného obhájce neměl. Obviněný Mgr. V. Z. byl v této věci stíhán pro trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., přičemž v řízení konaném o tomto trestném činu nemusel mít obhájce z důvodu uvedeného v §36 odst. 3 tr. ř. a nebyly dány ani jiné důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 1, 2 tr. ř., ani podle §36 odst. 4 tr. ř. nebo podle §36a tr. ř. Obviněný si zvolil dne 28. 5. 2008 obhájce JUDr. K. H., který ho obhajoval až do pravomocného odsouzení (č. l. 3151 spisu). Je tedy naprosto zřejmé, že obviněný Mgr. V. Z. měl obhájce (ač ho mít nemusel) a uplatněný důvod dovolání není naplněn. Namítané údajné omezování práv obhájce nelze přirovnávat k situaci předpokládané v tomto dovolacím důvodu, neboť nelze vůbec dovozovat, že obviněný měl mít podle zákona obhájce.
V další části obviněný opřel dovolání o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Převážná část námitek se týká postupu soudů podle §2 odst. 5 tr. ř. a obviněný především namítl způsob provádění důkazů, jejich zákonnost, údajný nesoulad mezi čísly přehrávaných CD s odposlechy a čísly uvedenými na CD pořízených Útvarem zvláštních činností Policie České republiky, namítl možnost manipulace s odposlechy i to, že obhájci nelze znemožnit prověření pravosti a celistvosti odposlechů a odmítnout návrh obhájce na ustanovení soudního znalce, který by provedl takové prověření. Z výčtu těchto podstatných námitek obviněného je zcela zřejmé, že jde o námitky procesněprávní, které se týkají zjišťování skutkového stavu věci a nikoliv námitky hmotně právní. Bylo již zmíněno shora, že Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která nemůže měnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů, které byly provedeny v předcházejícím řízení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03).
Pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Mgr. V. Z. podřadil řadu námitek, jimiž zpochybňoval znak „obecného zájmu“ u trestného činu podle §160 odst. 1 tr. zák. a dovodil, že tento znak nebyl naplněn. Především namítl, že až do propuknutí tzv. fotbalové aféry nebylo fotbalové hnutí vykládáno jako obecný zájem. Podle názoru obviněného na tomto hnutí nemá zájem celá společnost. Dovodil, že je výlučně osobnostním právem každého občana, zda se bude zúčastňovat činnosti organizované jednou ze zhruba 60.000 organizací majících charakter zájmového sdružení – organizací rybářů, filatelistů, málo ulhaných lhářů, ženatých katolických kněží, fan klubů zpěváků nebo například v konkrétním případě ČMFS či jím organizovaného fotbalového utkání. Ani samotné olympijské hry nejsou věcí obecného zájmu. Obecný zájem není podle obviněného dán ani tím, že jsou na něm zainteresovány nejen marketingové, ale i další obchodní společnosti, např. sázkové společnosti, které svými zisky opět přispívají k další činnosti různých sportovních odvětví, a tedy samozřejmě i fotbalu. Pokud jde o fotbalové hnutí, nepředstavuje celospolečenský zájem, ale jen zájem části společnosti, která netvoří ucelenou sociální skupinu (body 93. až 95. dovolání). V další části dovolání se obviněný (pod body 96. až 101.) pokusil o definici pojmu sociální skupiny a dovodil, že fotbalové kluby, hráči ani diváci netvoří ucelenou sociální skupinu.
Obviněný s odkazem na starou judikaturu z let 1922 a 1933 namítl, že soudy nebyl zohledňován účel úplatku. Podle obviněného nikdo nezkoumal a nepředložil jediný důkaz, že i když by snad byl obviněnému nabídnut úplatek a případně i poskytnut, že mu byl nabídnut či poskytnut proto, aby obviněný porušil své povinnosti. Bez toho, aby úplatek byl nabídnut či poskytnut pro porušení povinností, nemůže se jednat o korupční jednání. Dodal, že nebylo vůbec zkoumáno, zda vůči němu byla či nebyla učiněna jakákoliv nabídka proto, aby poskytl neoprávněnou výhodu, a ne proto, aby odolal případnému nátlaku jiných a postupoval podle svých povinností.
Tato skutková námitka nenaplňuje svým obsahem důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se jí proto nezabýval. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že skutečnost, že přijetí úplatku nebo slibu úplatku neovlivnilo osobu obstarávající věci obecného zájmu, je z hlediska právní kvalifikace skutku podle ustanovení §160 odst. 1 tr. zák. bez významu. Uplatnění zmíněné námitky obviněným svědčí v tom, že obviněný považuje za zcela správné, aby kromě odměny za výkon funkce fotbalového rozhodčího pobíral další desetitisícové, resp. stotisícové částky za to, aby údajně odolal případnému nátlaku a rozhodoval fotbalový zápas nestranně a v souladu s pravidly, jak je jeho povinností.
Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že se soudy nezabývaly tím, proč se orgány činné v trestním řízení vůbec nepokusily zabránit dalšímu páchání a dokazování údajné trestné činnosti obviněného, nezdokladovaly možné páchání trestné činnosti a nezajistily obviněného při údajném přebírání úplatku atd. Svojí nečinností, když o jeho údajné trestné činnosti věděly od března či dubna 2003, se orgány činné v trestním řízení podle názoru obviněného fakticky podílely na jeho činnosti. Obviněný vyslovil názor, že činnost orgánů činných v trestním řízení, které předstírají, že jsou srozuměny s případnými „úplatky“ ve fotbale po zrušení zákona o socialistické tělovýchově, je v daném případě extra legem.
Z obsahu této námitky je zcela zřejmé, že nejde o námitku, která by byla námitkou hmotně právní a nenaplňuje svým obsahem zmíněný důvod dovolání. Orgány činné v trestním řízení se žádným způsobem nezapojily do skutkového děje, jeho průběh neovlivňovaly, a proto námitka, svým charakterem procesněprávní, je nemístná a zcela se míjí s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný Mgr. V. Z. namítl v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepřiměřenost peněžitého trestu podle ústavních norem. Námitka je neurčitá, pokud jde o odkaz na ústavní normy, které měly být rozhodnutím soudu porušeny. Přes neurčité vymezení tohoto dovolacího důvodu tato námitka proti údajné nepřiměřenosti uloženého peněžitého trestu je zcela nedůvodná. Námitky vůči druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že obviněnému byl peněžitý trest uložen v souladu s ustanovením §53 odst. 1 tr. zák., protože úmyslnou trestnou činností získal majetkový prospěch.
Obviněný Mgr. V. Z. dovolání podal i „z důvodů dalších, jejichž přípustnost vyplývá z dalších právních předpisů, jak bude vysvětleno dále.“ Takto vymezené další důvody dovolání trestní řád nezná. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je přípustné jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v ustanovení §265b tr. ř. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní obsahovou náležitostí dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Ačkoliv obviněný při formulaci těchto dalších důvodů dovolání uvedl, že „budou vysvětleny dále,“ není o nich v obsáhlém dovolání ani zmínka. Dovolací soud tedy neměl co přezkoumávat. Každý dovolatel je totiž v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
K dovolání obviněného S. H.:
Obviněný S. H. byl pravomocně odsouzen pro trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že dne 27. 3. 2004 mezi 15.15 15.25 hodin, v době konání přestávky fotbalového utkání I. fotbalové Gambrinus ligy 23. kola 1. F. S., a. s., - A. S. P. – f., a. s., na stadionu v U. H. si dal jako asistent rozhodčího slíbit nabídku k úplatku označeného „jedna a půl dva“ od J. H., sportovního ředitele 1. F. S., a. s., aby svým rozhodováním ovlivnil průběh 2. poločasu tohoto fotbalového utkání ve prospěch 1. F. S., a. s., a dne 30. 4. 2004 ve 22.20 hodin na benzinové stanici A. ve V. u dálnice ve směru na B. se setkal po předchozí vzájemné domluvě s J. H. za účelem převzetí úplatku, k čemuž nedošlo vzhledem k tomu, že při předání byli přistiženi a zadrženi příslušníky Policie České republiky, ÚOKFH Brno.
Obviněný S. H. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl, že řízení fotbalového zápasu nelze považovat za činnost, kterou je obstaráván či zajišťován obecný zájem. Poukázal na to, že Českomoravský fotbalový svaz je občanským sdružením, jehož jednání se řídí vlastními pravidly a směrnicemi, přičemž státu nepřísluší, aby zasahoval do obsahu a používání těchto pravidel. K námitce absence znaku trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ je nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že činnost fotbalových rozhodčích, kteří vědomě ovlivňují výsledky hry, v níž rozhodují a na jejíž řádný průběh mají dohlížet, je nutné považovat za „obstarávání věcí obecného zájmu“ ve smyslu ustanovení §160 a §161 a násl. tr. zák. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 6 Tdo 272/2008). Tato námitka je proto zcela nedůvodná.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani další námitce obviněného, podle níž nedošlo v průběhu přestávky v poločase utkání k setkání mezi obviněným S. H. a obviněným J. H. a že proto nemohlo dojít ani k nabídce úplatku. Jde o námitku skutkovou, jíž se Nejvyšší soud nezabýval, neboť v řízení o dovolání dovolací soud může přezkoumávat právní posouzení skutku jen ve vztahu k tomu skutku, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně, přičemž je vázán skutkovými zjištěními, která učinily soudy nižších stupňů.
Neobstojí ani další námitky obviněného uplatněné na procesním základě, týkající se nařízení a provádění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. a toho, že obhájci obviněného bylo údajně odmítnuto vydání uceleného souboru záznamu odposlechů a že policista B. vybíral jednotlivé hovory k zařazení do trestního spisu podle svého uvážení. Tyto námitky nenaplňují uplatněný důvod dovolání. Obviněný S. H. totiž nesprávné právní posouzení skutku odvozuje z tvrzeného vadného a neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a údajně vadných skutkových zjištění. Tím však soudům vytkl porušení procesních ustanovení, nikoli však vady při aplikaci trestního práva hmotného. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být důvodem dovolání, avšak v žádném případě dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného S. H. je ve svém celku zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného J. H.:
Obviněný J. H. byl podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §160 odst. 1 tr. zák. pravomocně uznán vinným účastenstvím na trestném činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., které spáchal tím, že
1) dne 2. 12. 2003 v době kolem 18.47 hod. na nezjištěném místě v telefonické žádosti Mgr. V. Z., volajícího z M., hlavního rozhodčího I. fotbalové Gambrinus ligy, slíbil při vědomí, že se jedná o úplatky za ovlivnění zápasu I. fotbalové Gambrinus ligy, v následujícím období měsíce prosinec 2003 asistentovi rozhodčího B. K., předání úplatku označeného „kapříci“, resp. „30 ryb či třicetník,“ a čtvrtému rozhodčímu J. D., úplatku označenému „30 ryb“ s tím, aby J. D. z této částky dále předal delegátu utkání P. S., úplatek „20 ryb,“ což i následně minimálně v případě B. K. v období od 3. 12. do 4. 12. 2003 učinil poté, co v přesně nezjištěné době dne 2. 12. 2003 převzal obviněný Mgr. V. Z. od sportovního ředitele 1. F. S., a. s., J. H. úplatek označený „stodvacet“ za ovlivnění fotbalového utkání 15. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi kluby F. Ch. B., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 22. 11. 2003, když obvinění Mgr. V. Z., Ing. B. K., J. D. a P. S. se ve shora uvedených postaveních podíleli na přímém rozhodování a vyhodnocení tohoto fotbalového utkání,
2) jako hlavní rozhodčí dne 19. 3. 2004 v době kolem 17.08 hodin v telefonickém hovoru z U. H. a následně pak i dne 20. 3. 2004 kolem 17.43 hodin v telefonickém hovoru z B. si úmyslně nechal slíbit úplatek označený „jedna a půl za tři“ od volajícího sportovního ředitele 1. F. S., a. s., J. H., za ovlivnění svého rozhodování fotbalového utkání 22. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi F. M. P., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 21. 3. 2004 v P., ve prospěch 1. F. S., a. s.
Obviněný J. H. v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že soud druhého stupně učinil nesprávné právní závěry. Záznamy z odposlechů považuje za nezákonné, pořízené i provedené v rozporu s trestním řádem, protože odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle §88 a násl. tr. ř. nebyl vůči němu pořízen. Stejně tak považuje za nezákonný odposlech spoluobviněného Mgr. V. Z. S odkazem na text článku 7 Úmluvy namítl, že údajné podplácení ve fotbale by se mělo podle znění zmíněného článku Úmluvy dít v rámci obchodní činnosti osob, které řídí nebo pracují v subjektech soukromého sektoru. V souvislosti s nařízením odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř. a násl. obviněný pokládá za nezákonný postup soudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D., a to i s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 615/06.
Všechny tyto námitky nelze podřadit pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože nesměřují proti právnímu posouzení skutku, nejde o hmotně právní námitky, ale o námitky, kterými obviněný vytýká údajné porušování procesních pravidel, která upravují získávání a hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a ustanovení §88 tr. ř. v souvislosti s ustanovením §30 tr. ř. Nehledě k tomu, že s obdobnými námitkami obviněného se vypořádal v odůvodnění svého rozsudku již soud prvního stupně a následně i odvolací soud v napadeném rozhodnutí, Nejvyšší soud musí opakovaně konstatovat (vzhledem k obdobným námitkám i dalších spoluobviněných), že tyto námitky jsou námitkami procesněprávními, které svým obsahem nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pod uplatněný důvod dovolání nelze podřadit ani namítané porušení obžalovací zásady podle §2 odst. 8 tr. ř., kterým se podle obviněného odvolací soud nezabýval. Dovolací soud nepřisvědčil ani další námitce týkající se rozporu v popisu skutku v obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně. Podle §220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §220 odst. 2 tr. ř. při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny. Podle §220 odst. 3 tr. ř. není soud vázán právním posouzením skutku v obžalobě. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozsudku. Teorie a praxe však striktně nechápe totožnost skutku ve výše uvedeném smyslu a vychází z toho, že pro totožnost skutku postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda následku či jednání není dotčena (srov. Šámal, P. – Král, V. – Baxa, J. – Púry, F.: Trestní řád. Komentář. 2. vydání. Praha. C. H. Beck 1997, str. 1034 až 1035). Uvedená námitka je nedůvodná.
Dále obviněný J. H. namítl absenci objektivní stránky trestného činu s tím, že mu nebylo prokázáno, že by slíbil předávat úplatek. Námitka směřuje do oblasti skutkového zjištění, neboť obviněný jí ve skutečnosti namítá, že trestnou činnost nespáchal. V tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedeny znaky jednání, které charakterizují trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. S právním posouzením skutku se ztotožnil ve svém rozhodnutí i odvolací soud. Obviněný konkrétně namítl, že mu není nic známo o tom, a ani mu nebylo prokázáno, že by slíbil komukoliv předávat úplatky „v rybách“, a to následně poté, co měl obviněný Mgr. V. Z. převzít od obviněného J. H. úplatek nazvaný „stodvacet“. Obviněnému J. H. podle jeho vyjádření není jasné, co měly soudy na mysli úplatkem „v rybách“ po převzetí úplatku „stodvacet“. Nejvyšší soud poukazuje na to, že soudy obou stupňů vyslovily názor, že je zřejmé, že bylo hovořeno o penězích a nikoliv o „rybách“. Bez ohledu na další argumentaci obviněného demonstrované na tzv. modelaci situace o tom, že obviněný měl slíbit či předat „20 či 30“ leklých nebo shnilých ryb, a to poté co obviněný Mgr. V. Z. převzal od obviněného J. H. „stodvacet“ např. stébel, políčků, zátek od piva apod., vše v nulové hodnotě, Nejvyšší soud poukazuje na to, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 8) je objektivní stránka trestného činu vyjádřena slovy, že obviněný J. H. „slíbil při vědomí, že se jedná o úplatky za ovlivnění zápasu I. fotbalové Gambrinus ligy …“ předání úplatku označenému „kapříci“, resp. „30 ryb či třicetník“, a dále úplatek označený „stodvacet“.
Obviněný J. H. zpochybnil také naplnění znaku trestného činu, a to „obstarávání věcí obecného zájmu.“ Soudy obou stupňů shledaly naplnění tohoto znaku trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. a Nejvyšší soud považuje tento právní názor za správný. Nemá přitom žádný důvod se odchylovat od judikatury Nejvyššího soudu k této otázce, která byla podrobně vyložena v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, na niž vzhledem k zákonnému požadavku stručnosti odůvodnění rozhodnutí (v konkrétní věci obtížně splnitelnému) odkazuje. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného J. H. je z výše uvedených důvodů zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného J. D.:
Obviněný J. D. byl pravomocně uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že dne 2. prosince 2003 kolem 18.45 hodin z neustanoveného místa si úmyslně v telefonickém hovoru s Mgr. V. Z., volajícím z M., dal od tohoto v souvislosti s již proběhlým utkáním 15. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi kluby F. Ch. B., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 22. 11. 2003 slíbit úplatek označený „10 ryb“, jež mu měl dne 3. 12. 2003 předat J. H., kterého k předání úplatku pověřil hlavní rozhodčí uvedeného utkání Mgr. V. Z. a současně přislíbil Mgr. V. Z., že od J. H. převezme i následně předá úplatek označený „20 ryb“ pro P. S.; a to poté, kdy dne 22. 11. 2003 kolem 10.40 hod. Mgr. V. Z. telefonicky v M. přijal nabídku úplatku označeného „stodvacet“ od J. H., sportovního ředitele 1. F. S., a. s., za ovlivnění rozhodování průběhu utkání 15. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi kluby F. Ch. B., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 22. 11. 2003 se začátkem v 17.15 hod. na fotbalovém stadionu v P. ve prospěch 1. F. S., a. s., a uvedený úplatek od obviněného J. H. skutečně převzal v přesně nezjištěné době dne 2. 12. 2003.
Obviněný svými námitkami subsumovanými pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení v nesprávné aplikaci Úmluvy, v nezákonném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu i v tom, že soudy rozhodující v jeho trestní věci podle jeho názoru nerespektovaly nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 615/06.
Tyto námitky jsou nedůvodné. Soudy obou stupňů se s nimi podrobně a v souladu se zákonem vypořádaly a Nejvyšší soud považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná, a to i se zřetelem k judikatuře Nejvyššího soudu, která byla podrobně uvedena v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, přičemž publikované právní názory a závěry platí i v případě námitek uvedených v dovolání obviněného J. D.
Obviněný J. D. namítl, že soudní příkazy k odposlechům se týkaly obviněných J. H. a Mgr. V. Z., přičemž důvodem povolení těchto odposlechů byly skutečnosti zjištěné v jiné trestní věci, které neměly vůbec vztah k osobě obviněného. Proto vzhledem k nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 615/06 jsou odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu ve vztahu k němu nepoužitelné. Obviněný též poukázal na to, že ze spisového materiálu nebylo zjištěno, že by soudci, který rozhodoval o nařízení příkazů k odposlechům byly kromě návrhů předloženy nějaké důkazy, dokládající kategorická tvrzení o spáchání trestného činu uvedeného v odůvodnění příkazu. Obviněný J. D. spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v porušení procesních pravidel upravujících získávání a hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ustanovení §88 tr. ř. o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. nelze tyto námitky pod něj podřadit.
Pro případ, že by výše uvedené námitky nespadaly pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a dovolací soud se může touto otázkou zabývat. Přitom poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování, apod. Nejvyšší soud neshledal tento tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy v trestní věci obviněného J. D.
K dovolání obviněného Ing. B. K.:
Obviněný Ing. B. K. byl pravomocně uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že
1) v postavení asistenta hlavního rozhodčího utkání 15. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi kluby F. Ch. B., a. s., - 1. F. S., a. s., v období od 3. 12. do 4. 12. 2003 v P. úmyslně převzal od J. (správně má být: „J.“) H., kterého k předání úplatku pověřil hlavní rozhodčí uvedeného utkání Mgr. V. Z., úplatek označený „30 ryb,“ a to poté, kdy dne 22. 11. 2003 kolem 10.40 hod. Mgr. V. Z. telefonicky v M. přijal nabídku úplatku označeného „stodvacet“ od J. H., sportovního ředitele 1. F. S., a. s., za ovlivnění rozhodování průběhu utkání 15. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi kluby F. Ch. B., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 22. 11. 2003 se začátkem v 17.15 hod. na fotbalovém stadionu v P. ve prospěch 1. F. S., a. s., a výše uvedený úplatek od obviněného J. H. skutečně osobně převzal v přesně nezjištěnou dobu dne 2. 12. 2003,
2) v postavení asistenta rozhodčího dne 6. 3. 2004 v 11.33 hodin v telefonickém hovoru ze S. M. a následně i v telefonickém hovoru z U. H. ve stejný den kolem 14.00 hodin si úmyslně od volacího sportovního ředitele 1. F. S., a. s., J. H., dal slíbit úplatek označený „překrýt poprašek“, aby svým rozhodováním ovlivnil fotbalové utkání 20. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi kluby F. T. Z., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 6. 3. 2004 v 17.00 hod. ve Z., ve prospěch 1. F. S., a. s.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. vzhledem k tomu, že tohoto trestného činu se lze dopustit jen v „souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu.“ Namítl, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku sice podrobně odůvodnil, proč se jedná o obstarávání věcí obecného zájmu, avšak argumentoval mimo jiné i judikaturou z doby před rokem 1989, která je nepoužitelná, protože v té době byla sportovní činnost řízena a placena státem, zatímco nyní jde o zcela soukromou činnost, která je provozována soukromými subjekty a stát do ní nemůže zasahovat. O tom mimo jiné svědčí podle názoru obviněného i to, že pokud jde o zajištění bezpečnosti na fotbalových stadionech, stát deklaruje názor, že je povinností soukromých subjektů, aby zajistily bezpečnost, čímž jinými slovy prohlašuje, že se nejedná o věc veřejného zájmu. Považuje také za nepřípustnou argumentaci soudů obou stupňů, že obecný zájem je definován ve vnitřních předpisech ČMFS.
Pokud jde o výklad zákonného znaku trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. je třeba zčásti přisvědčit námitkám obviněného, že soudy obou stupňů se opíraly též o starší judikaturu reflektující dřívější společensko-ekonomické poměry. Tento postup ovšem není na újmu věcné správnosti rozhodnutí a je vysvětlitelný absencí novější judikatury. V posledních letech Nejvyšší soud rozhodoval o dovoláních v řadě trestních věcí pachatelů odsouzených za trestné činy přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. nebo podplácení podle §161 tr. zák. (např. ve věcech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 396/2007, 3 Tdo 510/2007, 6 Tdo 272/2008 a dalších), přičemž dospěl k tomu, že zákonný znak uvedených trestných činů ,,v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ je naplněn i v případě činnosti fotbalových rozhodčích, kteří vědomě ovlivňují výsledky hry, na jejíž řádný průběh mají dohlížet (srov. též str. 17–19 tohoto rozhodnutí). Nejvyšší soud nemá žádný důvod, aby se od své judikatury odchýlil při posuzování tohoto zákonného znaku v případě dovolání obviněného Ing. B. K.
Námitka údajně nezákonného nařízení odposlechů telefonních hovorů je námitkou uplatněnou na procesním základě, přičemž je třeba poukázat i na příslušnou judikaturu citovanou v tomto rozhodnutí. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud nedůvodnou.
Neobstojí ani námitka nesprávné aplikace čl. 7 a 8 Trestněprávní úmluvy o korupci. Obviněný z textu Úmluvy dovodil, že se vztahuje pouze na obchodní činnost, a proto ji nelze použít na zájmovou a dobrovolnou činnost. Judikaturou Nejvyššího soudu byla ve všech předcházejících trestních věcech v řízení o dovoláních fotbalových rozhodčích odsouzených za korupci obdobná námitka shledána nedůvodnou. V trestní věci nejen obviněného Ing. B. K., ale i ostatních obviněných, se s touto námitkou vypořádaly soudy obou stupňů a jejich postupu a učiněnému právnímu závěru nelze nic vytknout. Dovolací soud shledal, že tato námitka obviněného je nedůvodná.
Obviněný na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Neúplnost výroku spatřuje v tom, že je sice ve výroku usnesení odvolacího soudu správně uvedeno, že se odvolání zamítá podle §256 tr. ř., avšak z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je patrné, že se zabýval pouze skutkem pod bodem 11) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a nikoliv i skutkem pod bodem 12) téhož výroku o vině.
Podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný namítl, že výrok rozhodnutí je neúplný. Podle obsahu dovolání obviněný svou námitkou brojí proti tomu, že odvolací soud nerozhodl o jeho odvolání proti výroku o vině pod bodem 12) výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obviněnému je nutno přisvědčit, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl u obviněného Ing. B. K. jen výrok o vině pod bodem 11) a opomenul výrok pod bodem 12) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný formuloval svou námitku tak, že mu není jasné, zda se odvolací řízení zabývalo i skutkem pod bodem 12) výroku o vině soudu prvního stupně a námitkami, které vznesl proti tomuto skutku, přičemž se opírá o odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Především je nutno poukázat na to, že podle §265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Nejvyšší soud zjistil, že odvolání všech obviněných směřovala proti výrokům o vině a trestech a že odvolací soud přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání všechny výroky napadeného rozsudku, jakož i řízení předcházející jeho vydání, a to z hlediska vytýkaných vad, a dospěl k závěru, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku netrpí žádnými závažnými vadami, které by odůvodňovaly postup podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. č. l. 3056 spisu). V následující části odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud zabýval podstatnými odvolacími námitkami všech obviněných, kteří podali odvolání, a tedy i námitkami obviněného Ing. B. K. Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud rozhoduje o každém odvolání jako o celku, což je zřejmé i z výroku o zamítnutí odvolání obviněného Ing. B. K. podle §256 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se vztahuje k výroku napadeného rozhodnutí, nikoliv k jeho odůvodnění. Ze spisu vyplývá, že odvolací soud se zabýval i výrokem o vině obviněného Ing. B. K. pod bodem 12) rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nedělitelném odvolání obviněného proti celému výroku o vině i výroku o trestu tak, že odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné. Podle §256 tr. ř. odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002). Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nespadá absence nebo neúplnost odůvodnění rozhodnutí. Dovolací soud z těchto důvodů shledal, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nebyl naplněn.
Obviněný Ing. B. K. uplatnil též důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je podle jeho názoru naplněn tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání podle §256 tr. ř., ačkoliv v předcházejícím řízení byly dány „uvedené“ dovolací důvody. Těmito důvody byly podle obsahu dovolání dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Obviněný tedy uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v té alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. a v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Protože předcházející řízení nebylo zatíženo vadami, které by naplňovaly obsah dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., nebyl proto naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Ing. B. K. je ve svém celku zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného E. C.:
Obviněný E. C. byl pravomocně uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že jako hlavní rozhodčí kolem dne 9. 3. 2004 na území S. republiky si úmyslně nechal slíbit úplatek označený „200 slovenských“ od I. Š., aby svým rozhodováním ovlivnil fotbalové utkání 21. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi kluby 1. F. S., a. s., - F. T., a. s., konaného dne 13. 3. 2004 v 17.00 hodin v U. H., ve prospěch 1. F. S., a. s., a následně dne 17. 3. 2004 ve 12.13 hodin v telefonickém hovoru z U. H. si od volajícího sportovního ředitele 1. F. S., a. s., J. H., opět úmyslně nechal slíbit úplatek v souvislosti s rozhodováním již odehraného fotbalového utkání 1. F. S., a. s., - F. T., a. s.
Nesprávné právní posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný E. C. spatřuje v tom, že soud prvního stupně dovodil nesprávné právní závěry ze zjištěného skutkového stavu a že na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr o jeho vině. Zpochybnil výpovědi svědků A. P. a K. S. a dovodil, že za této situace došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a právním posouzením skutku. Obviněný těmito námitkami brojí proti provádění a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a ve skutečnosti namítá nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečný rozsah dokazování. Takové námitky jsou námitkami skutkovými, jimiž se dovolací soud vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl zabývat, neboť nejde o hmotně právní námitky. Pod uvedený dovolací důvod nelze podřadit ani námitku, že o vině obviněného bylo rozhodnuto jen na základě jediného telefonního odposlechu a výkladu jeho obsahu, neboť takový důkaz může být podle judikatury Ústavního soudu jen důkazem podpůrným.
Právní námitkou, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, je námitka, že rozhodování fotbalových utkání I. fotbalové ligy nenaplňuje znaky obstarávání věcí obecného zájmu. Nejvyšší soud již v předcházejících částech tohoto rozhodnutí uvedl, že východiskem posouzení údajné absence tohoto znaku trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. i trestného činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. jsou opakovaně vyslovené závěry v řadě předcházejících rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. výklad uvedeného znaku zmíněných trestných činů na str. 17 až 19 tohoto rozhodnutí), podle nichž je nutné považovat za obstarávání věcí obecného zájmu i činnost fotbalových rozhodčích, kteří svým rozhodováním vědomě ovlivňují výsledky hry, na jejíž řádný průběh mají dohlížet.
Obviněný též namítl, že v jeho případě došlo ke zřejmému nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a způsobem jeho právního posouzení, čímž je splněn předpoklad pro případný zásah dovolacího soudu do skutkového stavu věci. Nejvyšší soud se zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces lze o dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvažovat jen za předpokladu, že tu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů z důkazů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem obsahu dokazování, apod. Nejvyšší soud však neshledal namítaný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením.
Dovolání obviněného E. C. je ve svém celku zjevně neopodstatněné, neboť obviněný zčásti uplatnil námitky, které svým obsahem nenaplňují důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zčásti se jedná o námitky nedůvodné, pokud jde o naplnění zákonného znaku trestného činu přijímání úplatku podle §161 odst. 1 tr. zák., ,,v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu,“ stejně tak pokud jde o údajný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením.
K dovolání obviněného P. Ř.:
Obviněný P. Ř. byl pravomocně uznán vinným trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že jako hlavní rozhodčí dne 6. 3. 2004 kolem 13.54 hodin v telefonickém hovoru z U. H. si úmyslně nechal slíbit úplatek od volajícího sportovního ředitele 1. F. S., a. s., J. H., aby svým rozhodováním ovlivnil fotbalové utkání 20. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi F. T. Z., a. s., - 1. F. S., a. s., konané dne 6. 3. 2004 v 17.00 hodin ve Z., ve prospěch 1. F. S., a. s.
Obviněný P. Ř. v dovolání namítl, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a to soudce JUDr. A. D., který měl k projednávané věci i ČMFS užší vztah než valná většina soudců a lze tedy mít pochybnosti o nestrannosti jeho rozhodování. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž by bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. V trestní věci obviněného P. Ř. neučinil rozhodnutí, proti kterému obviněný P. Ř. podal dovolání, soudce Městského soudu v Brně JUDr. A. D., a proto uplatněný dovolací důvod není naplněn.
Obviněný P. Ř. podal dovolání též z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že pořádání a řízení fotbalových utkání nelze považovat za obstarávání věcí obecného zájmu ve smyslu ustanovení §160 a §161 tr. zák., neboť fotbalový rozhodčí neřídí ani nepracuje v soukromém sektoru a řízení fotbalového utkání není obchodní činností. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci obviněný spatřuje v chybném výkladu a aplikaci Trestněprávní úmluvy o korupci uzavřené ve Štrasburku dne 27. 1. 1999. Námitkou, že nebyl naplněn zákonný znak skutkových podstat trestných činů přijímání úplatku podle §160 odst. 1 tr. zák. a podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. posuzoval Nejvyšší soud v řadě věcí vedených např. pod sp. zn. 8 Tdo 396/2007, 3 Tdo 510/2007 a dalších, v nichž zaujal totožné stanovisko, že zmíněný zákonný znak je u těchto trestných činů naplněn v případě činnosti fotbalových rozhodčích, kteří vědomě ovlivňují výsledky hry, na jejíž řádný průběh mají dohlížet. Od tohoto názoru není důvodu se odchylovat ani v trestní věci obviněného P. Ř. Důvod dovolání proto není naplněn ani v té části, v níž obviněný namítl jiné nesprávné hmotně právní posouzení věci. Dovolání obviněného P. Ř. je ve svém celku zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného I. V.:
Obviněný I. V. byl pravomocně uznán vinným účastenstvím na trestném činu podplácení podle §161 odst. 1 tr. zák. ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., který spáchal tím, že jako předseda dozorčí rady 1. F. S., a. s., dne 6. 3. 2004 ve 13.48 hodin úmyslně v telefonickém hovoru z U. H. navedl volajícího J. H., sportovního ředitele 1. F. S., a. s., aby slíbil úplatek označený „klasikou to obklíčit“ rozhodčím za ovlivnění fotbalového utkání 20. kola I. fotbalové Gambrinus ligy mezi F. T. Z., a. s., - 1. F. S., a. s., konaného dne 6. 3. 2004 ve Z., ve prospěch 1. F. S., a. s., a dále jako předseda dozorčí rady 1. F. S., a. s., dne 27. 3. 2004 kolem 15.11 hodin, z doposud neustanoveného místa, úmyslně v telefonickém hovoru navedl v průběhu fotbalového utkání I. fotbalové Gambrinus ligy 23. kola mezi 1. F. S., a. s., - A. P. – f., a. s., konaného dne 27. 3. 2004 od 14.25 hodin v U. H., volaného sportovního ředitele J. H., aby o přestávce utkání nabídl úplatek označený „jedna a půl, dva“ rozhodčím za jejich rozhodování ve 2. poločasu tohoto fotbalového utkání ve prospěch 1. F. S., a. s.
Obviněný I. V. napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadní námitkou, že právní kvalifikace skutku je nesprávná, neboť nebyl naplněn zákonný znak „obstarávání věcí obecného zájmu.“ Považuje za nesprávný právní závěr učiněný v rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 510/2007 a prohlásil, že bude vést polemiku s tímto rozhodnutím i obsahem usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 6 To 560/2007. Obviněný namítl, že stát nemá žádnou pravomoc vměšovat se do toho, jakým způsobem jsou rozhodována sportovní utkání. Podle obviněného nelze za podplácení považovat ani případné ovlivňování výsledků fotbalových utkání. Ačkoliv jednání popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je v rozporu s pravidly fair play, stát nemůže dodržování těchto pravidel sankcionovat soudní mocí. Poukázal přitom na to, že zejména v nižších soutěžích diváci mezi sebou vybírají na úplatky pro rozhodčího, aby tak svému mužstvu zajistili to, co je pro ně primární, totiž vítězství. Protože organizování sportovních fotbalových utkání je záležitostí občanského sdružení, do něhož stát nemá zasahovat, obviněný I. V. považuje za správnou korupci fotbalových rozhodčích a připomíná, že žádná mezinárodní smlouva nezavazuje náš stát, aby stíhala podplácení fotbalových rozhodčích či obecně korupci sportovních rozhodčích.
Nejvyšší soud musí k těmto námitkám především uvést, že jsou polemikou (jak ostatně sám obviněný I. V. prohlásil), jak s rozhodnutím, které bylo napadeno dovoláním, tak s usnesením Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 510/2007. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl k otázce zákonného znaku „obstarávání věcí obecného zájmu,“ že výklad pojmu „obecný zájem“ nelze zužovat pouze na okruh vnitřních vztahů v rámci fotbalového hnutí (jeho organizaci a působení samotných fotbalových klubů), ale je nutné mít na zřeteli i všechna již uvedená ekonomická a kulturně společenská hlediska. Soutěže v kopané (obzvláště ve vrcholové podobě) je tak namístě vnímat jako záležitost celospolečenskou (jak také nepochybně činí velká část veřejnosti) a této skutečnosti je potřebné dát výraz v podobě zájmu na jejich regulérnosti a řádném průběhu s vyloučením vědomého ovlivňování (manipulací) s výsledky utkání, na kterých je zjevně interesována řada subjektů i z hledisek ekonomických (finančních). Činnost fotbalových rozhodčích i funkcionářů, vědomě ovlivňujících hru ve snaze ji dovést k předem stanovenému výsledku je nepochybně oním „obstaráváním věcí obecného zájmu“ ve smyslu ustanovení §160, §161 a násl. tr. zák. Námitky spočívající v tvrzení, že i vrcholový sport je aktivitou ryze soukromou a že stát nemá právo zasahovat do porušování jejích pravidel, a to již vůbec prostředky trestního práva jako nástroje „ultima ratio“, je tedy nezbytné odmítnout.
Otázkou naplnění zákonného znaku „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu“ se Nejvyšší soud zabýval v řadě dalších rozhodnutích, např. vedených pod sp. zn. 8 Tdo 396/2007, 6 Tdo 272/2008, přičemž k ní zaujal totožné stanovisko. Nejvyšší soud nemá důvod, aby se od něho odchyloval v tomto rozhodnutí. Námitku absence výše uvedeného zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podplácení podle §160 odst. 1 tr. zák. proto shledal nedůvodnou.
Nejvyšší soud nepřisvědčil ani dalším námitkám obviněného I. V., pokud jde o ztotožnění jeho hlasu v záznamech o odposlechu, neboť jde o námitku skutkovou, která nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se Nejvyšší soud touto námitkou nezabýval. Nepřisvědčil ani námitce týkající se porušení procesních pravidel podle §2 odst. 5 tr. ř. při opatřování důkazů a jejich hodnocení podle §2 odst. 6 tr. ř., pokud jde o nařízení a záznam telekomunikačního provozu podle §88 tr. ř., protože nejde o hmotně právní námitky, které by mohly naplňovat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného Ivo Valenty je zjevně neopodstatněné.
Obiter dicta Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že korupční jednání ve fotbale byla odhalena a projednávána i v dalších zemích, a to v Německu v roce 2005, v Itálii v roce 2006 a korupční aféra propukla v nedávné době i v Polsku. V těch státech, v nichž již došlo k trestnímu nebo jinému postihu jednotlivců nebo fotbalových klubů (Německo a Itálie), nebyla nikdy zpochybněna nebezpečnost korupce ve fotbale, ani to, že fotbal představuje celospolečenský fenomén. Za zmínku stojí případ německého fotbalového rozhodčího R. H., který byl soudem uznán vinným za trestnou činnost spočívající v přijímání úplatků a ovlivňování zápasů Německého poháru a druhé nejvyšší německé fotbalové soutěže, přičemž byl podplácen chorvatským podnikatelem A. S., který provozoval podvodnou sázkařskou organizaci. Fotbalový rozhodčí R. H. byl za korupční jednání odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky a pět měsíců. Německý fotbalový svaz mu kromě toho uložil doživo tní zákaz jakékoliv činnosti ve fotbale a náhradu škody, která mu trestnou činností tohoto rozhodčího vznikla, ve výši 126.000 eur. Také A. S. byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a jedenácti měsíců. Německý soud i Německý fotbalový svaz neváhaly přistoupit k důraznému postihu s přihlédnutím k nebezpečnosti rozmáhající se korupce v kopané.
Atributem spravedlivého a nezaujatého rozhodování je nestrannost. Každá osoba nebo sboro vý orgán, které jsou z jakéhokoliv důvodu povolány rozhodovat ve sporu dvou stran, musí rozhodovat nestranně. Nestrannost spočívá ve vlastnosti rozhodující osoby, resp. osob, činit rozhodnutí v souladu s pravidly pro rozhodování bez zaujatosti a spravedlivě, aniž by byla zvýhodňována kterákoli strana. Pokud takto nepostupují, pozbývá jejich činnost právně i morálně jakýkoliv smysl. Ve všech demokratických zemích je nestrannost rozhodování atributem spravedlivého rozhodování a všeobecně je přijímáno, že nestrannost rozhodování narušuje především korupce v jakékoliv formě. To platí v plné míře i o fotbalových rozhodčích, kteří rozhodují fotbalové zápasy. Neobstojí proto takové názory, že za podplácení nelze považovat ani ovlivňování výsledků fotbalových utkání, protože pro diváky je primární vítězství jejich mužstva, a že proto zejména v nižších soutěžích diváci vybírají mezi sebou na úplatky pro rozhodčího (obviněný I. V.) anebo že přijímání úplatků není vyloučeno v případě, že uplácený fotbalový rozhodčí je přijme proto, aby postupoval podle svých povinností a odolal nátlaku jiných (obviněný Mgr. V. Z.).
Nejvyšší soud shledal dovolání všech obviněných zjevně neopodstatněnými, a proto všechna dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovoláních rozhodl ve neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal před rozhodnutím o dovolání podle §265o odst. 1 tr. ř. důvody k odkladu nebo přerušení výkonu rozhodnutí u obviněného Mgr. V. Z.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek