ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.1037.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 1037/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání obviněného D. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 7 To 284/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 95/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 10. 2005, sp. zn. 2 T 95/2004, byl obviněný D. V. v bodě 1) uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. spáchaným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. s již odsouzeným D. K. V bodě 2) byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., spáchaným podle §41 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečným recidivistou.
Za tyto trestné činy byl D. V. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §41 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 2 T 149/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 7 To 150/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.
Bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. K. a o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. 7 To 284/2006, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ohledně obviněného D. V. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodech 1), 2) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Podle nově popsaných skutkových okolností se obviněný D. V. těchto trestných činů dopustil tak, že
1) dne 13. 2. 2004 kolem 23.30 hodin v P., ulice P., společně s pravomocně odsouzeným D. K. maskováni kuklami na hlavách zabouchali na dveře bytu poškozené H. N., kterou poté, co jim otevřela, vtáhli zpět dovnitř bytu, kde ji srazili na postel, načež jeden z nich přiložil nůž ke krku poškozeného R. S., čímž ho znehybnil, mezitím druhý opakovaně udeřil hlavou poškozené N. o zeď a pořezal ji nožem na lýtku, potom prohledal byt, přitom křičeli \"davaj děnky\", z bytu poškozené následně odcizili finanční hotovost ve výši nejméně 3.150,- Kč a další drobnosti, a při odchodu poškozeným pohrozili zabitím, pokud věc oznámí na policii,
2) dne 14. 2. 2004 kolem 01.00 hodin v P. v ulici N. obviněný D. V. sám nejprve slovně a poté i fyzicky napadl úderem pěstí do obličeje poškozeného M. H., který po úderu spadl na postel, z postele ho shodil na zem, kde ho znovu napadl pěstmi do oblasti boku a zad, útok doprovázel výzvou k vydání mobilního telefonu značky Siemens MT 50 s vloženou SIM kartou v hodnotě 1.100,- Kč, který poškozenému následně odcizil,
těchto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 6. 2002, sp. zn. 2 T 80/2002, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem, přičemž dne 25. 3. 2003 byl z výkonu trestu podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební lhůta v trvání dvou let.
Obviněného D. V. podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon jej zařadil podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 2 T 149/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 7 To 150/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozhodl též o náhradě škody.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. M. B. z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Za nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 2) považoval, že když bylo ve věci nejdříve rozhodnuto zprošťujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 7. 2004, považoval za významné odůvodnění onoho rozsudku, v němž bylo konstatováno, že zástavní smlouvou ze dne 31. 1. 2004, na základě které zastavil obviněný v zastavárně v P., V., mobilní telefon značky Siemens MT 50, s vloženou SIM kartou, byla vyvrácena výpověď poškozeného, který tvrdil, že v době skutku měl uvedený mobilní telefon už asi měsíc, mobil nikomu nepůjčoval a SIM kartu neměnil. Žádnou svědeckou výpovědí nebylo doloženo tvrzení poškozeného, že poškozený měl dne 14. 2. 2004 kolem 01.00 hodin, u sebe tento mobilní telefon, stejně jako nebylo doloženo, že by se tohoto telefonu obviněný zmocnil. Když byl dovoláním napadeným rozsudkem uvedený skutek posouzen jako trestný čin loupeže, jedná se o nesprávné právní posouzení. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) obviněný brojil proti závěru soudů o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného D. K., k níž se zřetelem na její obsah zdůraznil, že touto výpovědí nebyl usvědčen M. H., který byl s nimi též u bytu poškozené H. N. Obviněný z toho považoval za zřejmé, že jde o důkaz, kterému nelze přikládat velký význam, a to i s ohledem na lékařskou zprávu vztahující se ke skutku pod bodem 1), ze které vyplývá, že poškozený M. H. byl zřejmě fyzicky napaden, avšak nevyplývá z ní již motiv, a tudíž správnost hmotně právního posouzení není nesporná.
V závěru obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 7 To 284/2006 a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se v souladu s §265 odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. připouští namítat nesprávné právní posouzení skutku tak, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však namítat nesprávnost samotných skutkových zjištění, hodnocení důkazů, neúplnost dokazování apod. V případě jednání obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byl i obviněný D. V., kdo se na spáchání posuzovaných skutků aktivně podílel, a to v případě bodu 1) jako spolupachatel. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil ohledně skutku pod bodem 1) nejen na základě výpovědi spolupachatele D. K., ale i na podkladě svědeckých výpovědí poškozených H. N. a R. S., a v případě skutku pod bodem 2) se zřetelem na výpovědi poškozeného M. H. a svědků L. K., R. H. a J. V. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak námitky jím uplatněné stojí obsahově mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, jakož i mimo rámec ostatních dovolacích důvodů, jelikož v posuzované věci neexistuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ve vztahu k námitkám obviněného je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Námitky dovolatele, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, však tyto podmínky nesplňují. Obviněný své výhrady, jimiž předmětné dovolání podložil, zaměřil výhradně proti způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a primárně se domáhal jejich odlišného hodnocení, a to zejména k výpovědi spoluobviněného D. K. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný se neztotožnil se skutkovými zjištěními, která soudy na podkladě provedených důkazů učinily, a vytýkal jejich nedostatky, pro něž se domáhal jejich změny, a jak naznačil, za správný považoval dřívější zprošťující rozsudek. Obviněný tudíž pro své úvahy o nesprávné právní kvalifikaci, kterou v dovolání jen formálně zmínil, dovozoval nikoliv z těch skutečností, jež soudy zjistily, ale z vlastní verze nekorespondující s tím, jak jsou skutky ve výroku o vině odvolacího soudu popsány. Obviněný tak namítanou nesprávnost použité právní kvalifikace dovozoval druhotně, až na podkladě jím tvrzených ničím dalším nepodložených nedostatků.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, tedy nikoli hmotně právních. Neuplatnil tak žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky směřující proti zjištěným skutkovým okolnostem žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Nad rámec podaného dovolání lze jen pro úplnost zmínit, že zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že skutkové závěry mají oporu v provedeném dokazování, a je též zřejmá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Jestliže již nalézací soud považoval výpovědi spoluobviněného D. K. za natolik věrohodné, že na nich ve spojení s dalšími provedenými důkazy postavil své skutkové závěry o vině obou obviněných, byl tento postup v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Vina obviněného byla dostatečně, spolehlivě a přesvědčivě prokázána. Vzhledem k tomu ani odvolacím soudem použitá právní kvalifikace pochybnosti z žádných důvodů nevzbuzuje.
Protože dovolatel svým dovoláním nenaplnil označený dovolací důvod ani žádný jiný uvedený v §265b tr. ř., když námitky, které uplatnil byly toliko skutkové povahy a nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, Nejvyšší soud dovolání obviněného D. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. září 2009
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová