ECLI:CZ:NS:2009:8.TDO.468.2009.1
sp. zn. 8 Tdo 468/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2009 o dovolání obviněného R. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 6 To 548/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 2 T 61/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 2 T 61/2005, byl obviněný R. N. uznán vinným, že:
„1) jako podnikatel – fyzická osoba podnikající pod jménem R. N. – C., se sídlem P., P., dne 22. 3. 2000 v P., O., podal na F. ú. pro P. „Přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí r. 1999“, ve kterém neoprávněně nárokoval nadměrný odpočet ve výši 419.572,- Kč, když do jeho sestavení vědomě nepravdivě zahrnul pět faktur účelově vystavených od 6. 12. 1999 do 23. 12. 1999, a to
- fakturu ze dne 6. 12. 1999 na částku 120.000,- Kč a DPH ve výši 6.000,- Kč za konsultační služby,
- fakturu ze dne 9. 12. 1999 na částku 800.000,- Kč a DPH ve výši 176.000,- Kč za převod a prodej projektu I.,
- fakturu ze dne 20. 12. 1999 na částku 135.000,- Kč a DPH ve výši 29.700,- Kč za realizaci reklamní kampaně T.,
- fakturu ze dne 23. 12. 1999 na částku 1.010.000,- Kč a DPH ve výši 50.500,- Kč za zprostředkování stavebních prací pro spol. L.,
- fakturu ze dne 23. 12. 1999 na částku 560.000,- Kč a DPH ve výši 28.000,- Kč za zprostředkování stavebních prací pro spol. L.,
tedy celkem faktury na částku 2.915.200,- Kč, všechny vystavené dodavatelem spol. I. I. P., s. r. o., jejímž byl rovněž jediným společníkem a jednatelem, byť věděl, že faktury jsou fiktivní a žádné tam uvedené práce provedeny nebyly, čímž chtěl F. ú. pro P., se sídlem P., D. způsobit škodu ve výši 290.200,- Kč, což se mu však nepodařilo, neboť s ním bylo zahájeno vytýkací řízení a finanční částka dosud zaplacena nebyla“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 k §148 odst. 2 tr. zák. a podle §148 odst. 2 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Citovaným rozsudkem soud zároveň podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby obviněné R. N., S. H. a M. K. pro další žalované skutky, neboť dospěl k závěru, že nejsou trestnými činy.
Proti odsuzující části rozsudku podal obviněný R. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) odvolání, o němž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 6 To 548/2008, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Ani s takovým rozhodnutím se obviněný nesmířil a podal proti němu prostřednictvím obhájce JUDr. B. Z. dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že soud druhého stupně nerespektoval jeho základní právo na spravedlivý proces, když dne 11. 11. 2008 konal veřejné zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti. Vyrozumění o něm mu bylo doručeno teprve dne 29. 10. 2008, takže na přípravu a zorganizování osobních a pracovních věcí měl pouze 11 pracovních dnů, což nepovažoval za dobu dostatečnou a okolnostem přiměřenou. Dopisem ze dne 4. 11. 2008 se z jednání soudu omluvil z důvodu neodkladné služební cesty a současně setrval na osobní účasti. Soud mu však nevyhověl, což mu sdělil dopisem, který mu byl doručen až dne 13. 11. 2008, tedy po konání veřejného zasedání, jehož se z osobních důvodů nemohl zúčastnit ani jeho obhájce. Domníval se proto, že odvolací soud pochybil, pokud ve věci jednal, aniž se přesvědčil, zda mu „bylo zamítnutí žádosti doručeno“, zvláště když tak mohl velmi jednoduše učinit (např. elektronickou poštou, mobilním telefonem). Pozastavil se i nad výtkou tohoto soudu, že svou omluvu nedoložil, neboť si nedovede představit, jak tak mohl v takové časové tísni, do níž se dostal, učinit.
Nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel spatřoval v tom, že „o pokus o obohacení na úkor státního rozpočtu formou uplatnění odpočtu DPH nemohlo z jeho strany, jako fyzické podnikající osoby, jít, neboť faktury vystavené společností I. I., s. r. o., zaplatil fyzicky včetně DPH, tedy vydal peníze, které nárokoval“. V návaznosti na to tvrdil, že „z jeho strany tedy nemohlo dojít k jakémukoliv zkrácení daní“. Ve zbývajícím textu odůvodnění této části dovolání vznesl výhrady k rozsahu a kvalitě provedeného dokazování potřebného pro přijetí skutkového závěru, zda všechny přisouzené faktury, uplatněné za dovolatele v postavení podnikající fyzické osoby R. N. – C. ve zdaňovacím období za IV. čtvrtletí roku 1999 za účelem vyplacení nadměrného odpočtu jejich prostřednictvím uhrazené DPH, byly jen fiktivní povahy. K jednotlivým soudem zpochybňovaným fakturám pak vznesl individuální výhrady.
V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání, nebo aby sám ve věci rozhodl rozsudkem, jímž by změnil rozhodnutí Okresního soudu ve Zlíně tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.
Dalším přípisem ze dne 4. 2. 2009 obviněný soudu sdělil, že „souhlasí s konáním neveřejného zasedání v řízení o dovolání u Nejvyššího soudu a netrvá na účasti na něm“.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že dovolatelova nepřítomnost u veřejného zasedání před Krajským soudem v Brně, pobočka ve Zlíně, je doložena obsahem protokolu o veřejném zasedání ze dne 11. 11. 2008, jakož i obsahem poštovní relace. Z nich je patrno, že obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, ačkoliv byl o jeho konaní řádně vyrozuměn, když takovou skutečnost stvrdil svým podpisem na tzv. doručence opatřené datem 29. 10. 2008. Byla tak plně respektována pětidenní zákonná lhůta k jeho přípravě, plynoucí z ustanovení §233 odst. 2 věta prvá tr. ř. Jelikož odvolací soud nepoužil vzor tiskopisu o předvolání k veřejnému zasedání, ale toliko vzor 7a o vyrozumění o konání veřejného zasedání, dal tím jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného může odvolání v jeho trestní věci projednat a rozhodnout o něm. Takovým způsobem mohl postupovat při splnění další podmínky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyl vázán žádným z důvodů dovolatelovy povinné účasti u veřejného zasedání ve smyslu §263 odst. 4 tr. ř.
Státní zástupkyně dále uvedla, že nedošlo ani k porušení uvedeného ústavně zaručeného dovolatelova práva, pokud soud druhého stupně ve smyslu §202 odst. 2 tr. ř. rozhodl o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se z účasti na něm omluvil a současně vyjádřil svůj nesouhlas s takovým eventuálním postupem tím, že jej doplnil návrhem na odročení veřejného zasedání na jiný termín. V návaznosti na to konstatovala, že dovolatelova omluva nebyla podepřena takovým pádným argumentem, který by mu objektivně zabránil v účasti u veřejného zasedání a který by odvolacímu soudu umožnil bezvýhradně jej akceptovat pro jeho závažnost. Námitky obviněného uplatněné na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proto shledala zjevně neopodstatněnými.
K druhému uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že obviněný jej sice po stránce formální spojil s námitkou nesprávného právního posouzení skutku, popř. jiného nesprávného hmotně právního posouzení, avšak s ohledem na argumenty, které použil, je zřejmé, že tuto část dovolání nelze věcně projednat, a to ani na podkladě možnosti výjimečného zásahu do skutkového stavu věci. Státní zástupkyně plně přisvědčila soudům, pokud se nepřiklonily na stranu dovolatelovy obhajoby, že všech pět přisouzených faktur, zahrnutých do účetnictví jeho podnikatelského subjektu a po stránce formální pokrytých tomu odpovídajícími obchodními smlouvami, byly podloženy také skutečným výkonem tam uváděných konzultačních, zprostředkovatelských a reklamních služeb, a že úplatný převod vydavatelských práv k tam uváděnému periodiku mezi oběma jím zastupovanými obchodními subjekty není jen předstíraným právním úkonem. Uzavřela proto, že ve věci opatřená skutková zjištění o tom, že dovolatel v postavení podnikatele – fyzické osoby podnikající pod obchodním jménem R. N. – C. v přisouzeném zdaňovacím období uplatnil nárok na daňovou výhodu ve smyslu §19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., v aktuálním znění, v daňovém přiznání, do kterého vědomě zahrnul celkem pět fiktivních a skutečná zdanitelná plnění nepokrývajících faktur a že tak jednal ve smyslu přisouzeného výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 2 tr. zák., který dospěl toliko do stadia pokusu dle §8 odst. 1 tr. zák. Jestliže by jeho dovolací argumentace byla založena pouze na namítané nesprávnosti právního posouzení skutku, byl by dán důvod pro odmítnutí jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud za stavu právně relevantního způsobu odůvodnění prve použitého důvodu dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá, a aby takové rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. až na druhém místě, z logiky věci se však jeví vhodné pojednat nejprve o něm.
Uvedený důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady jsou sice formulovány tak, že obecně směřují proti právní kvalifikaci skutku, jímž byl dovolatel uznán vinným, avšak neobsahují žádnou hmotně právní argumentaci, ze které by vyplývalo, že právní posouzení zjištěného skutku je chybné. Dovolatel sice vznesl výhrady k rozsahu a kvalitě provedeného dokazování potřebného pro přijetí skutkového závěru a namítal, že z jeho strany jako fyzické podnikající osoby nemohlo jít o pokus obohacení na úkor státního rozpočtu formou uplatnění odpočtu DPH, neboť faktury vystavené společností I. I., s. r. o., zaplatil fyzicky včetně DPH, takže z jeho strany nemohlo dojít k jakémukoliv zkrácení daní, takové výhrady však pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněným vytýkané vady totiž měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, takže z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nelze považovat za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a ve vztahu k dovolateli učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tento dovolací důvod, Nejvyšší soud by musel jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když tvrdil, že soud druhého stupně nerespektoval jeho základní právo na spravedlivý proces, neboť dne 11. 11. 2008 konal veřejné zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se z něho omluvil a současně dal najevo, že se jej chce zúčastnit. Ačkoliv tak učinil v tomto případě relevantním způsobem, Nejvyšší soud shledal, že tvrzené důvody jsou zjevně neopodstatněné.
Uvedený důvod dovolání je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.
Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou věc ovšem toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž pobýval na svobodě. Aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu.
Z ustanovení §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost řízení, počátek
a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, a další).
Při aplikaci shora uvedených zákonných ustanovení na daný případ je třeba zopakovat některá fakta zjištěná v projednávané trestní věci. Soud druhého stupně nařídil veřejné zasedání k projednání odvolání obviněného na 11. listopadu 2008 a vyrozumění o něm doručil obviněnému ve středu dne 29. 10. 2008 (téhož dne i jeho obhájci). Obviněný na ně reagoval teprve následující úterý 4. 11. 2008 (faxové podání došlo soudu téhož dne a dopis dne následujícího), kdy se jednak z jednání soudu omluvil z důvodu „dlouhodobě plánované služební cesty“ a jednak sdělil, že považuje „za důležité se jednání zúčastnit“. Odvolací soud jej dopisem ze dne 5. 11 2008 informoval, že se jeho žádosti nevyhovuje a veřejné zasedání proběhne v původním termínu, neboť nijak nedoložil naléhavou potřebu, která by mu v účasti u veřejného zasedání bránila. Proč obviněný tento dopis převzal až po datu konání veřejného zasedání (konkrétně dne 13. 11. 2008) nelze z tzv. doručenky zjistit, je z ní však zřejmé, že poštovní doručovatel se pokusil o doručení již 6. 11. 2008, obviněného však nezastihl.
K veřejnému zasedání o podaném odvolání, které se konalo dne 11. 11. 2008, se nedostavil obviněný ani jeho obhájce (ten se ani neomluvil). Odvolací soud po zjištění, že u všech osob, které byly o termínu veřejného zasedání vyrozuměny, byla pětidenní lhůta k přípravě zachována, vyhlásil usnesení, že podle §202 odst. 2 tr. ř. bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného, a následně věc – aniž prováděl jakékoliv důkazy – projednal. V samém závěru veřejného zasedání pak vyhlásil dovoláním napadené usnesení.
Z uvedeného je především zřejmé, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn. Stalo se tak prostřednictvím vzoru č. 7a – srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, (doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení), a pětidenní lhůta k přípravě tak byla jak u něho, tak u jeho obhájce zachována. Stejně tak je ovšem zřejmé, že obviněný včas požádal soud druhého stupně o odročení veřejného zasedání (z důvodu shora uvedeného). V žádosti sice výslovně neuvedl, že na své přítomnosti u veřejného zasedání trvá, resp. že nesouhlasí s jeho konáním v jeho nepřítomnosti, nicméně i z formulace, kterou v žádosti použil sdělil („považuji za důležité se jednání zúčastnit“), takový jeho záměr implicitně vyplývá. Podaná žádost však bezezbytku nesplňuje předpoklad jejího řádného provedení v tom směru, že obviněný k ní nepřiložil žádný další doklad, z něhož by bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že mu byla skutečně z vážných důvodů, které lze akceptovat, účast u veřejného zasedání odvolacího soudu objektivně znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu citovaná shora). Obviněný totiž údajnou nemožnost zúčastnit se dne 11. 11. 2008 veřejného zasedání omluvil ze zcela obecného a vágního důvodu „dlouhodobě plánované služební cesty“, aniž takovou cestu specifikoval (údajem o tom kdy a kam odjíždí, na jak dlouho, s kým bude jednat, kdy se vrátí apod.) nebo doložil. Z takové omluvy ovšem není zřejmé, že by byla – jak po stránce jejího bližšího odůvodnění, tak i jejího listinného podložení – podepřena takovým pádným argumentem, který by na straně jedné obviněnému objektivně zabránil v účasti u veřejného zasedání a na straně druhé odvolacímu soudu umožnil jej pro jeho závažnost akceptovat.
Namítal-li obviněný v této souvislosti, že pokud se soud rozhodl jeho žádosti nevyhovět, měl mu vyrozumění v tomto směru zaslat jinými komunikačními prostředky (elektronickou poštou, SMS zprávou), které měl k dispozici a díky kterým by takovou zprávu obdržel včas, je třeba uvést, že žádné ustanovení trestního řádu či jiného právního předpisu takovou povinnost soudu neukládá. Vyrozumění o tom, že se jeho žádosti nevyhovuje a veřejné zasedání proběhne v původním termínu, bylo obviněnému zasláno soudem standardní cestou (poštou) a s dostatečným předstihem (dne 5. 11. 2008, přičemž poštovní doručovatel se pokusil o jeho doručení již dne 6. 11. 2008). Bylo proto na samotném dovolateli, aby si při znalosti původního termínu veřejného zasedání odvolacího soudu (dne 11. 11. 2008), jakož i chybějící jistoty, že tento termín bude k jeho žádosti změněn, buď uvedenou písemnost včas vyzvedl u příslušného poštovního úřadu, nebo sám u soudu ověřil (telefonicky, elektronickou poštou), zda jeho žádost byla akceptovaná a zda jí soud vyhověl. Bylo totiž na něm, aby se o svá práva sám (případně prostřednictvím svého obhájce) staral.
Lze tak uzavřít, že za popsaných skutečností postupem soudu druhého stupně nedošlo k zásahu do práv dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně ke zkrácení jeho práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jmenovaný soud mohl uvedeným způsobem postupovat při splnění další podmínky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť nebyl vázán ani žádným z důvodů dovolatelovy povinné účasti u veřejného zasedání ve smyslu §263 odst. 4 tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a