ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.3902.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 3902/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně L. D. , zastoupené Mgr. Lukášem Venclem, advokátem se sídlem v Berouně, V Pražské bráně 74, proti žalovanému J. D. , zastoupenému JUDr. Bedřichem Macourkem, advokátem se sídlem v Berouně, Kostelní 7, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 50/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 28 Co 110/2010–86, takto:
I. Dovolací řízení ohledně dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 14. prosince 2009, č. j. 9 C 50/2009-55, se z a s t a v u j e.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. května 2010, č. j. 28 Co 110/2010-86, se odmítá .
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10.300,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. prosince 2009, č. j. 9 C 50/2009–55, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem v jejich podílovém spoluvlastnictví, vypořádal je způsobem uvedeným ve výrokové části rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 28 Co 110/2010–86, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích V. a VI. ohledně nákladů státu, v ostatních výrocích rozsudek potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný dovoláním a uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů jakož i dovolání je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Dovolatel v dovolání vedle rozsudku odvolacího soudu napadl výslovně i rozsudek soudu prvního stupně. Funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána; řízení o takovém podání Nejvyšší soud zastaví podle §104 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2006, pod pořadovým č. 47). Dovolací soud proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Směřoval-li dále žalovaný své dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, dovolání není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání nevymezuje právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Existence otázky zásadního právního významu se nepodává ani z obsahu dovolání a dovolací soud v dovolání neshledal ostatně nic, co by z rozsudku odvolacího soudu mělo činit rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Projevuje-li v rovině právního posouzení dovolatel nesouhlas toliko se závěrem odvolacího soudu o nedělitelnosti předmětných nemovitostí, dovolací soud v této souvislosti vychází z ustálené judikatury potud, že zjištění, zda lze konkrétní věc rozdělit, je výsledkem individuálního posouzení, jež nemá obecnější význam, a nemůže zakládat přípustnost dovolání k řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2568/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 5, str. 183 nebo u snesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. října 2007, sp. zn. 22 Cdo 3533/2007, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 4, str. 184). Ustanovení §142 odst. 1 věty druhé obč. zák. v části, v níž váže způsob vypořádání rozdělením věci na podmínku, že takový postup je dobře možný, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, t. j. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o způsobu vypořádání přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně zabývaly posouzením, zda nemovitosti jsou dělitelné či nikoliv; závěry, ke kterým dospěly, nejsou zjevně nepřiměřené a nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Pokud žalovaný dále v dovolání poukazoval na skutečnost, že soudy „nepřihlédly k výnosové metodě, kterou znalec uvedl ve svém znaleckém posudku a ačkoliv nemovitosti měly hodnotu podle této výnosové metody 3,400.000,- Kč, za základ pro vypořádání vzaly soudy hodnotu nemovitostí 2,800.000,- Kč“, zpochybňuje tím skutková zjištění nalézacích soudů ohledně obvykle ceny předmětu vypořádání, která u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepodléhají přezkumu (§237 odst. 3 o. s. ř., část věty za středníkem).
Taktéž tvrzená vada řízení spočívající v námitce, že soudy nepřihlédly k návrhu možného vertikálního řešení rozdělení pozemků z května 2010 zpracovaného autorizovaným technikem pro pozemní stavby J. P. předloženému žalovaným, představuje okolnost uplatněnou dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k níž z hlediska posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud nemůže přihlédnout (§237 odst. 3 o. s. ř. část věty za středníkem).
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 10 000,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., vyčíslená podle §3 odst. 1 bodu 5, §4 odst. 1, 2 písm. c), §10 odst. 3, snížená na polovinu podle §14 odst. 1 ve spojení s §15 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1 vyhlášky], a náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč, celkem 10 300,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 10 300,- Kč do tří dnů od právní moci usneseni k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř. ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. František B a l á k, v. r.
předseda senátu