ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.400.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 400/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. M. , zastoupené JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 7 C 78/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2007, č. j. 19 Co 326/2006-560, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. září 2005, č. j. 7 C 78/98-466, ve spojení s opravným usnesením ze dne 19. prosince 2008, č. j. 7 C 78/98-599, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“) tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal movité a nemovité věci uvedené ve výrokové části rozsudku v celkové hodnotě 1 477 850,- Kč (výrok I.), majetek v celkové hodnotě 37 100,- Kč přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného (výrok II.), věci specifikované ve výroku III. rozsudku přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků, návrh na vypořádání věcí uvedených ve výroku IV. rozsudku zamítl. Do vlastnictví žalobkyně dále přikázal „podíl ve společnosti AB Drogerie s. r. o. se sídlem České Budějovice, Hraniční 6, IČ 63911396 ve výši 16 900,- Kč“ (výrok V.) a „podíl na podniku Z. M., ve výši 0,- Kč“ (výrok VI.). Do vlastnictví žalovaného přikázal „podíl na podniku J. M., ve výši 583 000,- Kč“ (výrok VII.). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost doplatit nesplacený zůstatek stavební půjčky u „ČS a. s.“ ve výši 69 417,33,- Kč (výrok VIII.). Účastníkům přikázal k doplacení „nesplacené půjčky ze smluv o půjčce z let 1982, 1986, 1993, 1995, 1996 a 1997 uzavřených s J. Š. v celkové výši 200 000,- Kč, a to každému z účastníků jednou polovinou“ (výrok IX.). Žalobkyni uložil soud prvního stupně povinnost zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 402 616,35 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok X.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti (výroky XI. – XIV.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. května 2007, č. j. 19 Co 326/2006-560, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II., III., IV., V., VIII., IX., X. a XIV. potvrdil (výrok I.). Ve výrocích VI. a VII. jej změnil tak, že se nepřikazuje „podíl na podniku Z. M.,“ do vlastnictví žalobkyně a „podíl na podniku J. M.,“ do vlastnictví žalovaného (výrok II.). Dále pak odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. – V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnila dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením žalovaného tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání a dospěl k závěru, že přípustné není.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolání v daném případě není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišné. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení.
Rozhodnutí odvolacího soudu není ve vztahu k vymezenému dovolacímu důvodu rozhodnutím měnícím.
Dovolatelka výslovně napadla potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok IX.), kterým byly účastníkům přikázány půjčky za J. Š., nemůže tedy jít proto o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dále dovolatelka napadla způsob vypořádání „výsledků podnikatelských aktivit účastníků“, byť ve skutečnosti zpochybňuje pouze závěry vážící se k výsledkům jejího podnikání. Odvolací soud s odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, kterou citoval, vyšel ze skutečnosti, že při zohlednění výkonu podnikatelské činnosti jedním z manželů ve vztahu k podniku, který je v jeho výlučném vlastnictví, je tento manžel povinen nahradit do BSM částku rovnající se kladnému rozdílu mezi aktivy a pasivy jeho podnikání ke dni zániku BSM představovanou cenou jeho podniku, přičemž v případě záporné hodnoty není co do BSM nahrazovat. Vzhledem ke skutečnosti, že podnik žalobkyně podle dokazování vykázal zápornou hodnotu, otázka výkonu podnikatelské činnosti žalobkyně se do vymezení vzájemných práv a povinností účastníků žádným způsobem nepromítla. V tomto směru pak ke stejnému výslednému závěru dospěl i soud prvního stupně, neboť i ten vyšel (a odvolací soud převzal jeho skutková zjištění jako správná) ze záporné výsledné hodnoty podniku (jakožto věci hromadné) žalobkyně se stejnými právními důsledky. I potud jde tedy o rozhodnutí potvrzující.
Dovolání tak je přípustné pouze za splnění podmínek vyplývajících z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pro řešení otázky zásadního právního významu.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání nevymezuje žádnou otázku zásadního právního významu a tato se z obsahu dovolání ani nepodává.
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku ohledně půjček dovolání neobsahuje sebemenší argumentaci a je otázkou, zda tento výrok žalobkyně dovolání skutečně napadnout chtěla, jestliže následně v textu dovolání odkazuje na výrok X. rozsudku soudu prvního stupně.
Žalobkyně ve vztahu k posouzení výsledků výkonu její podnikatelské činnosti nevede polemiku s žádným právním názorem odvolacího soudu; naopak výslovně vyjadřuje souhlas s tím, jakým způsobem má být po právní stránce promítnut výkon podnikatelské činnosti žalobkyně do vypořádání BSM účastníků, neboť v dovolání zdůrazňuje, že „nemíní polemizovat“ s rozhodnutími dovolacího soudu, na která odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal. Výslovně uvedla, že tento přístup je možný, v dané souvislosti však odvolacímu soudu vytýká „nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť aktiva a pasiva podnikání nebyla v řízení dostatečně prokázána“.
Zjištění ceny podniku, ke kterému soud přistupuje prostřednictvím znaleckého dokazování, je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení hodnoty podniku chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 22 Cdo 5155/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje jiný názor na stanovení hodnoty podniku, nezpochybňuje ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ).
Z obsahu dovolání ostatně ani není zřejmé (bez ohledu na naprostou obecnost výhrad dovolatelky vůči postupu odvolacího soudu), jakým způsobem se měla její výtka promítnout do poměrů souzené věci a do „nesprávného potvrzení výroku č. X.“, tj. výroku o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému vypořádací podíl. Jestliže totiž nalézací soudy vyšly ze zjištění, že hodnota podniku žalobkyně je vysoce záporná, učinily závěr, že z tohoto titulu se výsledky podnikání žalobkyně do vypořádání nepromítnou a žalobkyni v dané souvislosti nebyla uložena žádná platební povinnost vůči žalovanému. Jakékoliv jiné posouzení hodnoty podniku z hlediska náznaku obsaženého v dovolání, zda všechny závazky, které znalec posuzoval a zohlednil je jako součást podniku žalobkyně, skutečně součást podniku žalobkyně tvoří, nemohou vést pro žalobkyni k příznivějšímu rozhodnutí, jestliže soudy v souvislosti s jejím podnikáním do vypořádání nezahrnuly žádnou částku.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §4 odst. 3 ve spojení s §8, §10 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku 2 550,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) - celkem 2 550,-Kč, a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % - 510,- Kč, tj. celkem částku ve výši 3 060,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost, aby žalovanému nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 3 060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnosti usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. prosince 2010
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu