ECLI:CZ:NS:2010:22.CDO.5232.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 5232/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně K. K. , zastoupené JUDr. Alexandrem Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti žalovanému V. K. , zastoupenému JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 35/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. září 2008, č. j. 61 Co 398/2008–168, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 3 060,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. července 2008, č. j. 17 C 35/2008–144, vypořádal zaniklé společné jmění účastníků tak, že žalobkyni „připadají práva a povinnosti spojené s členstvím žalobkyně ve Sdružení nájemníků domu Moskevská 46 Karl. Vary, IČ: 63553708 sídlem Moskevská 46, 360 01 K.“, žalovanému připadají stejná práva a povinnosti v uvedeném sdružení nájemníků (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na úhradu vypořádacího podílu na vypořádávaném majetku spadajícím do společného jmění manželů (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. září 2008, č. j. 61 Co 398/2008-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla, aby byl napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i dovolání je účastníkům znám, spolu s vyjádřením žalovaného tvoří součást procesního spisu a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. července 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. ledna 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání by mohlo být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního právního významu.
Dovolání není přípustné.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Spatřuje-li dovolatelka otázku zásadního právního významu „ve vypořádání členství každého z účastníků ve sdružení nájemníků“ tato otázka nemůže přípustnost dovolání založit již proto, že z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně proti posouzení otázky vypořádání členství účastníků ve sdružení nájemníků nevznáší žádné výhrady a naopak souhlasí se závěry, které v daném směru vyslovil odvolací soud.
Otázka vypořádání případných finančních příjmů, které měl žalovaný jako člen výboru pobírat za trvání manželství, a jež tak měly tvořit součást společného jmění manželů, taktéž nemůže založit přípustnost dovolání pro otázku zásadního právního významu, neboť na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolatelka v daném směru odvolacímu soudu nevytýká nesprávnost jakéhokoliv právního posouzení věci, ale toliko okolnost, že se soudy tímto jejím tvrzením nezabývaly a nevypořádaly se s ním, čímž vystihuje tvrzenou vadu řízení projevující se nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího soudu, čímž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem však může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5780 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz a tam uvedenou judikaturu). Dovolatelka však žádnou procesní otázku zásadního významu nevymezila a tato se nepodává ani z obsahu dovolání.
Dovolací soud doplňuje, že z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka návrh na zahrnutí majetkového prospěchu žalovaného získaného za trvání manželství z titulu členství ve výboru do vypořádání zaniklého společného jmění účastníků neuplatnila včas, neboť jej vznesla až v závěrečné řeči v řízení před soudem prvního stupně dne 14. července 2008, tj. po uplynutí zákonné tříleté lhůty pro vypořádání zaniklého společného jmění rozvedených manželů soudem ve smyslu §150 odst. 4 obč. zák., která s ohledem na to, že manželství účastníků zaniklo rozvodem dne 28. února 2005, uplynula dne 28. února 2008. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky v řízení o vypořádání společného jmění manželů může soud vypořádat jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění manželů, které účastníci řízení navrhli k vypořádání soudním rozhodnutím do tří let od jeho zániku (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 a usnesení ze dne 27. dubna 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky - www.nsoud.cz ). Ani případná okolnost, že by se soudy touto otázkou nezabývaly tak nemůže mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka projevila nesouhlas i se skutkovým závěrem nalézacích soudů, že žalovaný prokázal, že obchodní podíl, který žalobkyně rovněž požadovala učinit předmětem vypořádání zaniklého společného jmění účastníků, získal koupí ze svých výlučných prostředků, a tudíž se nejednalo o součást zaniklého společného jmění manželů. Ačkoliv tuto námitku dovolatelka výslovně pojí s dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., svojí povahou jde o výhradu vůči skutkovým zjištěním a závěrům odvolacího soudu, a tedy uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., kterým však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit rovněž nelze (srovnej též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2005, pod pořadovým č. C 3078 nebo nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. března 2009, sp. zn. II. ÚS 3005/2007, uveřejněný na internetových stránkách Ústavního soudu České republiky – http://nalus.usoud.cz ). Dovolatelka totiž soudům vytýká, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy, pokud dospěly k závěru, že obchodní podíl žalovaného byl pořízen výlučně za prostředky v jeho vlastnictví, ačkoliv měly dospět k závěru, že obchodní podíl z výlučných prostředků pořízen nebyl.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátem, která činí podle §4 odst. 3 ve spojení s §8, §10 odst. 3, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů částku 2 550,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) - celkem 2 550,- Kč, a dále náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % - 510,- Kč, tj. celkem částku ve výši 3 060,- Kč. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost, aby žalovanému nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 3 060,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnosti usnesením uložená, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. prosince 2010
Mgr. Michal Králík, Ph. D., v. r.
předseda senátu