ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.160.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 160/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně městské části Praha 5 , se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 4, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Římská 14, proti žalovanému MUDr. I. E., zastoupenému JUDr. Ivou Hesovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 66/45, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Sdružení občanů Prahy 5 – Hlubočep pro zachování a rozvoj zdravotního střediska , se sídlem v Praze 5, Hlubočepská 281/31a, zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, o vyklizení nebytového prostoru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 449/2002, o dovoláních žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2007, č. j. 53 Co 31/2007-187, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalovaného nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12. věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaný a vedlejší účastník dovoláními napadli potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 19. dubna 2007, č. j. 53 Co 31/2007-187, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o nich rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání byla podána včas, za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval dovoláním podaným vedlejším účastníkem na straně žalovaného.
Přitom – shodně jako v usnesení ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněném pod č. 3 v sešitě č. 1 z roku 2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – uzavřel, že vedlejší účastník není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 osobou oprávněnou k podání dovolání. S přihlédnutím k řečenému dovolání vedlejšího účastníka na straně žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř. odmítl.
Následně se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalovaného.
Dovolání žalovaného proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (neboť soud prvního stupně svým druhým rozsudkem nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším /odvolacím soudem zrušeném/ rozsudku – v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) žalovaný – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil (vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a to námitkami, že „oba soudy nebraly v úvahu listinné důkazy …, ze kterých je zřejmé, že žalobce na základě nájemní smlouvy k nebytovým prostorám umožnil žalovanému vznik jeho lékařské praxe…“ , a že „odvolací soud nevzal v úvahu listinný důkaz, kterým žalobce napadl pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 13 C 39/99 …“ . V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že posléze uvedený „listinný důkaz“ nevzal odvolací soud v úvahu i proto, že jej žalovaný – v rozporu s ustanovením §241a odst. 4 o. s. ř. – označil až v dovolání.
Dovolací soud zastává – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – názor, že v projednávané věci žalovaný uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jehož prostřednictvím namítl, že soudem prvního stupně nebyl proveden důkaz „výslechem svědka H.“ a že napadený rozsudek /správně rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozsudkem/ je nevykonatelný, neboť vyklizovaný nebytový prostor je v jeho výroku /správně ve výroku rozsudku soudu prvního stupně potvrzeného napadeným rozsudkem/ vymezen „zcela nedostatečně, zaměnitelně po odstranění vývěsek“ ). Přehlédl však, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává následující. Podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
V posuzovaném případě žalovaný navrhl výslech svědka J. H . Soud prvního stupně využil možnosti upravené v ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a navrženého svědka nevyslechl; tento postup ve svém rozsudku rovněž v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. odůvodnil. Řízení proto není zatíženo vytýkanou vadou, natož pak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Jde-li o otázku vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s napadeným rozsudkem, dovolací soud pro stručnost odkazuje na správné a vyčerpávající odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Napadené rozhodnutí spočívá mimo jiné na právním názoru, že v posuzované věci nelze uplatněný nárok pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Zpochybnil-li žalovaný – poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – správnost tohoto právního názoru, lze konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Jde-li o dovolací námitky, že „se objevil důkaz …“ , který žalobce „nepředložil zcela záměrně, aby si zajistil úspěch ve věci“ , a že „nedošlo v celém řízení k vyvrácení jeho stanoviska, že žalobce není ke sporu aktivně legitimován“ , dovolací soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 1160/2000) uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel především uvede příslušná dovolací tvrzení a zároveň je slovně nebo odkazem na příslušné ustanovení občanského soudního řádu podřadí některému z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §241a o. s. ř., aby z obsahového hlediska nebylo pochyb o tom, o jaký dovolací důvod jde. V daném případě jsou zmíněné dovolací námitky formulovány natolik obecně a současně neurčitě, že z nich nelze ani dovozovat, který konkrétní dovolací důvod jimi žalovaný uplatnil. Tato situace dovolacímu soudu znemožňuje, aby se mohl uvedenými námitkami blíže zabývat.
Návrhu na provedení důkazů označených v dovolání žalovaného pak Nejvyšší soud nevyhověl z následujících důvodů. V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o. s. ř.). Dokazování může dovolací soud provádět jen k prokázání důvodů dovolání (viz §243a odst. 2 věta první o. s. ř.). Z povahy jednotlivých dovolacích důvodů vyplývá, že to platí prakticky jen u důvodu podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1054 s., str. 1288). Jelikož u dovolání, jehož přípustnost se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., citovaný dovolací důvod zásadně není způsobilým přípustnost dovolání ani založit (viz výklad shora), je bezpředmětné provádět dokazování, jímž by měla být prokázána existence vad řízení ve smyslu §241a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání žalovaného ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. rovněž odmítl (zde pro nepřípustnost).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti oběma dovolatelům právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu