ECLI:CZ:NS:2010:26.CDO.1864.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1864/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2, IČ: 00064581, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem Praze 1, Těšnov 1, proti žalované A. H ., zastoupené Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 27, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 51/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. srpna 2007, č. j. 14 Co 203/2007-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Jansty, advokáta se sídlem Praze 1, Těšnov 1, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalovaná, řádně zastoupena advokátem, podala včas dovolání proti rozsudku odvolacího soudu vydanému před 1. 7. 2009, a proto Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (čl. II bod 12 tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“, a §243c odst. 2 občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (proto, že soudu prvního stupně rozhodl stejně jako v dříve zrušeném rozhodnutí) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu dovolací soud dodává, že rozsudek odvolacího soudu je ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím potvrzujícím, neboť shodně konstituuje dotčená práva a povinnosti účastníků řízení.
K vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (které dovolatelka uplatnila námitkami, že odvolací soud neprovedl řádné dokazování a rozhodl v rozporu s důkazy provedenými soudem prvního stupně) a také k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) zásadně nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005, a dále např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, z 12. dubna 2006, sp. zn. IV. ÚS 155/06, a z 15. srpna 2008, sp. zn. III. ÚS 1482/08).
Dále žalovaná uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud nesprávně posoudil důvod pro přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, sestávajícího z jednoho pokoje o výměře 40 m2 a příslušenství, nacházejícího se v domě žalobce č. p. 154 v P. 1, S. M., K. 17, podle §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění účinném do 30. 3. 2006 (dále „obč. zák.“). Za právně významné považuje posouzení otázek, zda je možné přivolit k výpovědi za situace, kdy nemovitost ve svém vlastnictví pronajala třetí osobě, a zda je povinna užívat k bydlení vlastní nemovitost bez toho, že by jí byla dána výpověď z nájmu bytu.
Předně je třeba uvést, že pro existenci výpovědního důvodu pro užívání dvou (více) bytů je rozhodující stav v době doručení výpovědi nájemci bytu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, zaujal názor, podle kterého ustanovení §711 odst.1 písm. g) obč. zák. patří - s ohledem na použitý pojem „spravedlivě požadovat“ - k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Uvedené pojmy je třeba posuzovat především z objektivního hlediska s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu. O situaci, kdy na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, jde především tehdy, jestliže nájemce užívá k bydlení současně dva byty, z nichž ani jeden nevyhovuje svou velikostí či kvalitou bytové potřebě nájemce a členů jeho rodiny, nebo tehdy, užívá-li druhý byt v místě svého pracoviště, odkud nemůže denně dojíždět do místa trvalého bydliště, apod.
O faktické užívání dvou bytů v daném případě sice nejde, avšak z dikce §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. nelze dovozovat, že by výpovědní důvod tam uvedený byl uplatnitelný výlučně v situaci, kdy nájemce skutečně užívá dva a více bytů. Uvedené ustanovení je třeba vykládat a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, uveřejněný pod C 2685 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu); přitom je zároveň nutno respektovat nejen oprávněné zájmy nájemce (v rámci úvahy, zda lze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt), ale též oprávněné zájmy pronajímatele (vlastníka), zejména jeho zájem na řádném využití bytu nájemcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1480/2004). Při hodnocení, zda nelze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není přitom bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá, a zda (příp. jaké) kroky k vyřešení své bytové situace nájemce činí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1198/2000, uveřejněný pod C 732 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. Judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1439/2004) rovněž dovodila, že nachází-li se druhý byt v nemovitosti ve vlastnictví nájemce, lze na něm spravedlivě požadovat, aby jej užíval, měl-li objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky; pokud tak neučiní, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži pronajímatele bytu, jehož nájem je vypovídán.
Odvolací soud se posouzením věci z naznačených hledisek zabýval. Pokud jde o tři bytové jednotky v domě v P. – K., které žalovaná nabyla do vlastnictví v roce 2000, přihlížel k tomu, že už tehdy šlo o byty „obsazené“, užívané nájemníky s regulovaným nájemným. Bydlení v domě č. p. 104 v městě J., který žalovaná rovněž vlastní, by jí neumožňovalo dojíždění do zaměstnání v P. Odvolací soud však zohlednil okolnost, že žalobkyně měla objektivně možnost užívat k bydlení svůj dům bez č. p. v P. – H., který byl kolaudován již v roce 1998 (a to i vzhledem ke svým pracovním aktivitám), a že se této možnosti v roce 2003 vzdala, když ho pronajala svému příbuznému. Žalobkyně uvedla, že dvoupatrový dům má v každém patře dva pokoje, koupelnu a WC. Spolu se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na její straně nebyly prokázány žádné osobní, rodinné ani pracovní důvody, pro které by nebylo možné spravedlivě požadovat, aby užívala jen jeden byt, a stranou neponechal ani oprávněné zájmy žalobce – obce jako pronajímatele. Jestliže v projednávané věci dovodil, že důvod pro přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. byl naplněn, je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou. Jako novou skutečnost, ke které dovolací soud nepřihlíží (§241a odst. 4 o. s. ř.), žalovaná v dovolání uvedla, že dům v P. – H. prodala.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení a který žalovaná dovoláním výslovně napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Ty představují odměnu advokáta za vyjádření k dovolání podané podle §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a čl. II vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 1.500,- Kč, paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a čl. II vyhl. č. 276/2006 Sb. a činí celkem včetně daně z přidané hodnoty ve výši 20% (§137 odst. 3 o. s. ř.) 2.160,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. června 2010
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu